Konec jedné ideologie?

31. 10. 2009 / Robert Bartoš

"Britský národ má dost socialismu. Třicetiletý experiment naprosto zkrachoval," pronesla Margaret Thatcherová před vítězstvím ve volbách roku 1979. Jistě: Británie se v 70. letech po éře keynesianismu nacházela v krizi, kdy už další přilévání peněz do ekonomiky na základě sociálních programů nebylo možné. Inflace byla obrovská, nezaměstnanost tížila, ekonomika chromá, odbory byly přemocné. Udeřila ropná krize a premiér James Callaghan pronesl na sjezdu Labour Party památnou větu: "Mysleli jsme si, že je možné se z ekonomické recese proinvestovat a veřejnými výdaji zvednout zaměstnanost. Říkám vám se vší otevřeností, že tato možnost neexistuje". Původně správná myšlenka výkonné ekonomiky s rozsáhlým zabezpečením slabých a potřebných, podpory kultury, bydlení a zdraví byla pervertována.

Na horizont se vyhoupla nová ideologie, která začala zvolna určovat běh bytí celého světa. Heslo od nynějška znělo: Privatizace, deregulace, demontáž sociálního státu. Mediální kafemlýnky předkládaly publiku k uvěření teorie o tom, že snižováním daní podnikům začnou firmy vytvářet pracovní příležitosti, anebo že lidi jsou bez práce proto, že jsou lenoši a nemají zájem pracovat. A přicházela éra globalizace, která postavila jak firmy, tak zaměstnance před nové výzvy týkající se konkurenceschopnosti v rámci celé planety. Na sedadlo řidiče usedl byznys a stát byl odsunut na do role spolujezdce. Od nynějška měl mít průmysl možnost operovat celoplanetárně a volit si ekonomicky co nejvýhodnější vstupy, zaměstnávat a vyrábět kdekoliv na světě a produkty zpeněžit na nejvýhodnějších trzích. "Mobilní továrny" se staly nástrojem k prosazení zájmů byznysu vůči státu. S příchodem komunikačních technologií svitla finančnímu průmyslu možnost přesouvat na mezinárodních burzách miliardové částky po celé planetě během sekundy. Pád sovětského impéria posílil pozici západoevropských a amerických elit v globálním měřítku. Zmizením východního bloku odpadla soutěž Východu a Západu v oblasti sociálních výhod, což vystupňovalo tlak soukromého sektoru na jejich redukci.

Kyvadlo se vychýlilo na druhou stranu.

Byla vygenerována politička, jejíž myšlenkový potenciál odpovídal těmto záměrům. Maggie začala krotit inflaci, vrhla se na privatizování všeho, co jí přišlo pod ruku, snížila daně korporací, seškrtala sociální výdaje, nechala zrušit lokální železniční dopravu, nádraží dala zbourat a koleje vytrhat. Obyvatelstvo bylo zpočátku k reformám velmi rezervované. V roce 1981 píše americký velvyslanec v Londýně prezidentu Reaganovi: "Thatcherové vyklouzlo politické kormidlo z ruky." Výrazný posun v popularitě přineslo až vítězství ve Falklandské válce. Brnknutí o strunu patriotismu, sliby nebo strašení obyvatelstva vždy spolehlivě stmelí davy za zády lídra. Ekonomika pracující s principem zadlužování obyvatelstva se začala rozjíždět a zajistila lidem do té doby nebývalý blahobyt. Britové v té době patřili mezi nejzadluženější obyvatelstvo světa. Podíl obyvatel Spojeného království, kteří vlastnili byt nebo dům, vzrostl z jedné poloviny v roce 1980 na dvě třetiny ke konci volebního období M. Thatcherové. Charakteristická pro éru thatcherismu jsou slova, která vyřkla ve své knize Plíživý převrat cambridgeská docentka ekonomie Noreena Hertzová: "Potřebovala jsem se zorientovat ve vlastní nespokojenosti, odpovědět si na otázku, proč se vývoj neubírá správným směrem. Jak je možné, že se mně samotné daří lépe než kdy jindy, a přesto má kolem mne tolik lidí takové starosti s přežitím."

Rubovou stranou zlaté mince byla obrovská demontáž sociálního státu s devastujícími důsledky pro sociálně slabé a nekvalifikované. Do pětiprocentní vrstvy nejbohatších teklo ještě víc peněz, a pět procent nejchudších ještě víc chudlo. Přestože se růst HDP zvedl, počet rodin žijících v chudobě v Británii 80. let stoupl o 60 % a v roce 1996 měla Anglie ze všech evropských zemí nejvyšší počet dětí žijících v chudobě. Číselně vyjádřeno se 300 000 britských dětí mělo hůře v letech 1995--96 než v roce 1976. Profesor Robert Reiner z London School of Economics v knize Kriminalita, sociální kontrola a lidská práva uvádí, že v letech 1981 až 1993 se v Británii zvýšila kriminalita na rekordních 111 %. Příčinou podle něj byla náhrada sociálního státu neoliberální ideologií, která způsobila sociální rozval v důsledku deindustrializace a stoupající dlouhodobé "nikdy zaměstnanosti" mezi mladým obyvatelstvem z etnických minorit. Vláda Thatcherové tvrdě odmítala spojování nezaměstnanosti s kriminalitou, přičemž studií, které tento fakt prokazují, existuje celá řada (Hagan a Peterson 1995, Fielding 2000, Marris 2000). Neoliberalismus podkopal rodinný život a "morálku" víc než tak učinila "volnost mravů", proti níž pravice tak brojila, píše Reiner a pokračuje, "morálka bez zábran byla důsledkem ekonomiky bez zábran... nechvalně známé heslo doby bylo 'hamižnost je dobrá'. Kultura egoismu, společnost "jájů" se maskovala pod pláštíkem individuální zodpovědnosti."

V knize Zákon a pořádek (Law and Order) říká tentýž autor: "Hlavní faktor, který přispívá k bujení nerovnosti mezi superbohatými a zbytkem společnosti, je míra, v jaké se bohatým podaří (legálně) minimalizovat své daňové zatížení, čímž zvyšují zatížení většiny. Tak vzniká model sociální nespravedlnosti, který podporuje atmosféru, v níž jde jenom o to vítězit všemi myslitelnými prostředky -- s obrovskými dopady do všech vrstev společnosti. A profesor Reiner pokračuje: "Studie provedené v nedávné době v několika zemích dokládají silnou spojitost mezi zvyšující se nerovností a větším počtem vražd. V 80. letech byla řada regionů, které utrpěly ekonomickou a kulturní devastaci tím, že ztratily průmysl, který tvořil páteř jejich způsobu života."

John Wells z Auburn University uvádí v knize Britský ekonomický zázrak. Mýtus nebo realita?, že produktivita práce se oproti roku 1979 nepochybně zvýšila, ovšem měřeno celkovým výkonem britského průmyslového sektoru na světových trzích to žádný zázrak nebyl. Ve srovnání celkového průmyslového výkonu za roky 1979-1988 v rámci G7 byla Británie na šestém místě před Francií. Přestože se podařilo srazit inflaci, byla inflace na konci vládního období M. Thatcherové opět vysoká (10 %). David Parker ve stejné knize konstatuje, že bez privatizace by zřejmě nevznikla konkurence v energetických podnicích a regulační systém by byl silně politizován. Na druhé straně Parker popírá, že by existovala přímá závislost mezi růstem produktivity v letech 1979 až 1988 a privatizací podniků (Bishop and Kay 1988). Jak dokládají studie, dosáhly většího růstu během tohoto období i státní firmy a naopak růst v soukromých společnostech po privatizaci klesl.

Počet domácností, které musely vyjít s méně než průměrnou týdenní mzdou (278 liber), vzrostl v letech 1994-2000 o 1,3 milionu na 14,25 milionu lidí, což představuje více než polovinu oproti začátku 80. let. K nárůstu o zhruba 500 000 došlo po nástupu labouristů k moci v roce 1997. "Příliš mnoho Britů mělo pocit, že jsou odhazováni jako nepotřebný odpad, že jsou kalkulovanou ztrátou v jinak spravedlivé válce," napsal Guardian z 3. května 1999. Snížením daní korporací vznikly díry ve státním rozpočtu, následkem čehož se škrtaly investice do školství, hromadné dopravy, zdravotnictví. V důsledku globální konkurence firmy začaly najíždět na program "zeštíhlení", což přinášelo akcionářům a manažerům velmi slušné zisky. Tak například americká potravinářská firma ConAgra po propuštění 6 500 zaměstnanců a zavření dvaceti pobočných závodů zvýšila tržní cenu firmy na burze během 24 hodin o 500 miliónů dolarů. Mohutné stávkové hnutí horníků, trvající celý rok, bylo brutálně potlačeno. Výsledek: 2 mrtví, 3 zemřeli v zimě při sbírání uhlí, 20 000 raněných, 200 uvězněných. V každé třetí rodině postižené nezaměstnaností se objevil alkoholismus...

Keynesova myšlenka o pozitivních animálních silách trhu, které však musíme zkrotit, aby pracovaly v zájmu veřejnosti, se nerealizovala. Přehnanou liberalizací zákonů a nekontrolovanou hamižností dohnal ničím nespoutaný kapitalismus svět na okraj ekonomického kolapsu. Jako léčba se muselo nasadit zestátnění bank, nezaměstnanost obludně narostla, zadluženost států je do nebe volající, panuje dočasná deflace, která zřejmě za čas přeroste do inflace. Je před námi hodně rizika a nejistot... Lidé celého světa mají neoliberalismu dost. Třicetiletý experiment ztroskotal. Původně správná myšlenka omezení přehnaných státních výdajů, inflace a nadměrné regulace, rozvoj internacionalisace obchodu a posílení soukromého sektoru byla pervertována. Pravice ani levice dnes nemá vizi, jak dál. Čeká se na nového mesiáše. Jsme zase tam, kde jsme byli.

Vytisknout