Meziválečné Československo nediskriminovalo menšiny

29. 10. 2009

Měl bych pár vážných poznámek a připomínek k pasáži, kde rozebíráte autorčin pohled na politiku meziválečného Československa vůči menšinám. Češi údajně za celých dvacet let první republiky nepřipustili ostatní národy k podílu na vládnutí. Nevím, zda tento závěr pochází z pera autorky nebo jste se této věcné chyby dopustil Vy v důsledku nedbalého čtení rukopisu. V každém případě je takový závěr zcela nesmyslný. Čeští demokratičtí politikové (nemluvím zde nyní o extrémních nacionalistech) samozřejmě nikdy nezamýšleli vyloučit ostatní národnosti z rozhodování o věcech veřejných.

Rád bych se nyní zastavil u dvou nejdůležitějších nečeských národností, Němců a Slováků. Pokud jde o Slováky, pro ně byl vznik První republiky doslova terno. Za dvacet let trvání Československa se z etnika bez národního uvědomění, bez středního školství (o vyšším ani nemluvím) stal plnohodnotný moderní národ. Čeští odborníci, úředníky počínaje a vyskosškolskými učiteli konče, v podstatě vychovali novou početnou vrstvu slovenské inteligence a odborníků.

Pokud jde o Němce, každý, kdo je obeznámen s historií První republiky, může potvrdit, že německá kultura nebyla u nás nijak potlačována. V Československu kvetla německá literatura, včetně té vysloveně nacionálně zabarvené. Významnému českoněmeckému literátovi a německému nacionalistovi Hansi Watzlikovi nic nebránilo, aby se mohl úspěšně ucházet o prestižní československou státní cenu. V Praze vycházeli kvalitní německé noviny Prager Tagblatt. Němci měli v Československu hustou síť základních škol, kvalitní síť středních škol a přímo v srdci Republiky, v Praze, vynikající německou univerzitu.

Ostatně, První republiky nebránila v rozvoji školství ani u polské a maďarské menšiny. V Košicích fungovala po celou dobu trvání První republiky maďarská právnická fakulta. Tomuto přístupu k slovenské, německé, maďarské a polské kultuře Vy říkáte český šovinismus?! Já bych spíš řekl, že projevem národního šovinismu, ovšem nikoliv českého, nýbrž polského, bylo uzavření všech českých škol v Těšínsku po polském záboru v roce 1938. Obdobným projevem národního šovinismu, tentokrát v německém vydání, byl fakt, že konci roku 1939 byla jedinou vysokou školou fungující v Čechách a na Moravě právě ona německá univerzita v Praze.

Toto jsou fakta. Jestli je můžete zpochybnit nebo vyvrátit, žádám Vás, abyste tak učinil. Já k této problematice mohu říct jen tolik, že takto si národní útlak nepředstavuji.

Pokud jde o účast Slováků a Němců na věcech veřejných, pak vězte, že slovenští ministři byli členy všech československých vlád od roku 1918 do roku 1938. Snad Vám něco říkají jména jako Vávro Šrobár, Ivan Markovič, Ivan Dérer, Jozef Kállay nebo Milan Hodža. Slováci se podíleli též na tvorbě československé diplomacie. Připomeňme si například Juraje Slávika, Štefana Osuského nebo Bohdana Pavlů. Pane Čulíku, Vy ve své recenzi prohlašujete, že Československo byl stát ovládaný Čechy. Tato hegemonie se projevovala nejspíš skutečností, že v onom osudovém roce 1938 byl československým ministerským předsedou Slovák Milan Hodža. Nebo že důležitý post vyslance v Paříži zastával od vzniku Republiky až do jejího konce Slovák Štefan Osuský. Nebo že Slovák Bohdan Pavlů byl první československým vyslancem v Moskvě. Vskutku odvážné, hodnotit takovou situaci jako projev české hegemonie...

Jde-li o československé Němce, pak vězte, že účast na vládní koalici jim nabídl již premiér Tusar v roce 1920. Odmítli, neboť stáli v opozici nikoliv proti stávajícímu systému, nýbrž proti stávajícímu státu. Byli to tedy Češi, kteří Němcům jako první nabídli ruku k usmíření a spolupráci. Část Němců, ta demokratická část, to jest agrárníci, živnostníci, lidovci a sociální demokraté, tuto nabízenou spolupráci přijala až v roce 1926. Od té doby se německé demokratické strany účastnily vládních koalic až do roku 1938. Nejsem si jist, zda Vám něco říkají jména jako Robert Mayr-Hartig, Franz Spina, Ludwig Czech nebo Erwin Zajiček. Představte si, že všichni tito pánové byli ministry v československých vládách! Pokud jde o Vaši kritiku československých politiků, kteří v roce 1938 údajně nerespektovali hlasy většiny německých voličů, předpokládám, že žádný rozumně uvažující člověk nemůže vyčítat rozhodnutí českých a slovenských stran jít do koalice raději s německými demokraty (Spina, Zajiček a Czech) než s německými extremisty (Henlein, Frank).

Pane Čulíku, na základě faktů, které jsem zde předložil, bych si troufal tvrdit, že První republika byla stát, který nevystavoval své nečeské občany kulturnímu útlaku a nevylučoval je apriorně z účasti na vládnutí.

Vaši recenzi by byl na základě prosté znalosti faktů schopen rozcupovat na kousky každý průměrný středoškolský učitel dějepisu.

Vytisknout