Správnější pohled na české dějiny

27. 10. 2009 / Boris Cvek

Přečetl jsem si s velkým zájmem článek o knize "Czechoslovakia: The State that Failed ". Podle mého názoru tento pohled na české dějiny je přinejmenším správnější než ten, který běžně známe z našich učebnic.

Já jsem k němu dospěl jaksi sám a nezávisle a zejména o éře národního obrození a první republiky jako o éře českého šovinismu nepochybuji. Myslím, že pokud si máme něčeho z naší minulosti vážit (třeba já si stále vážím Palackého a Masaryka na rozdíl od mnoha jiných českých ikon), musíme projít očistnou procedurou sebekritiky a najít odvahu podívat se pravdě do očí a zbavit se národních mýtů (a to i zpětně do daleké minulosti).

To, co se v Česku považuje za samozřejmé, bývá často ta největší lež. Já sám jsem třeba stoupenec rozbití Rakousko-Uherska a Masarykovy republiky, už dlouho, ale považuji Masarykovu politiku za velmi kontroverzní a politickou situaci v první republice za "smrdutou". "Masaryk otec vlasti" je nehorázná lež (skutečným "otcem vlasti" byl mnohem spíše německý císař Karel Čtvrtý).

"Mnichovská zrada" je také strašlivá lež a stejně tak přesvědčení, že Češi někdy byli (nebo jsou) národem Husovým (což hodně vytýkám Masarykovi, jak falšoval českou národní identitu svým politickým protestantismem a čechoslovakismem).

Český šovinismus je zásadní téma už jen proto, že nebyl nikdy reflektován a přetrvává dodnes, byli jsme v něm všichni vychováni a velmi souhlasím s trvzením, že na něm stál československý komunistický stát v kontinuitě s druhou republikou, protektorátem a třetí republikou.

V tom smyslu jsou Benešovy dekrety (stejně jako hra na to, že Češi jsou pouhou obětí nacismu) ostudou tohoto národa a sudetští Němci (ne že by neměli své vlastní ostudy) mají pravdu, když proti nim vystupují. Dekrety není možné zrušit a obrátit tak minulost, je ale možné ukázat svou mravní vyspělost a odsoudit je.

Dokud tohle nedokážeme, zůstáváme stále těmi malými českými šovinisty z národního obrození. Češi musí přehodnotit své dějiny, mýty o vyspělosti své povahy a kultury, jinak nikdy nemohou dospět.

Máme být na co hrdi, ale nic o tom nevíme, naopak se kocháme lživými bajkami (snad všechno, co obecné povědomí "ví" o Komenském, je naprostá marginalizace tohoto génia světového formátu) a vlastní malostí, již považujeme za velikost. Češi jsou ve svém šovinismu také velmi nevzdělaní, myslí si, že jejich češství je kultura dostatečná pro jejich vzdělanost.

Ostatně to už Čechům vytýkal Masaryk, že nečtou a neznají antiku, úhelný to kámen západního kulturního světa po celá tisíciletí (Masaryk byl svým vzděláním a zájmy naopak vzdělanostní titán na českém dvorku). Češi kdesi v hloubi své titěrnosti považují Šaldu za velkého kritika a o Eliotovi nevědí nic, hrabají se ve stovkách bezvýznamných českých spisovatelů, ale Goethe nebo Mickiewicz je nechávají chladnými.

Dodnes je naprostým kacířstvím (jehož se, pokud vím, nikdo zatím neodvážil) kritizovat "velké" české spisovatele a básníky pro jejich malost a neschopnost, ale něco takového bude dříve či později nevyhnutelné, pokud se nestane žádná další katastrofa, která pomůže český šovinismus dále konzervovat.

Mary Heimannová: Československo: Stát, který selhal. Recenze a diskuse
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 27.10. 2009