Tsunami jménem Goldstone

30. 10. 2009

Mají tři možnosti:

• skutečné vyšetřování
• ignorovat požadavky a pokračovat dál, jako by se nic nestalo
• vyšetřování předstírat

* * *

Je jednoduché vyloučit první možnost -- nemá nejmenší šanci. Kromě několika obvyklých potížistů (včetně mně), kteří požadovali vyšetřování dlouho před tím, než vůbec někdo v Izraeli slyšel o soudci jménem Goldstone, ji nikdo nepodporuje.

Ze všech představitelů vlády, armády a médií, kteří teď navrhují "vyšetřování" -- ani jeden -- doslova ani jeden nemá na mysli skutečné vyšetřování. Cílem je pouze oklamat a umlčet Gojimy.

Izraelské právo nicméně stanoví jasná pravidla pro takové vyšetřování. Vláda rozhodne o vytvoření vyšetřovací komise. Předseda Nejvyššího soudu jmenuje členy komise. Komise může předvolat a vyslechnout svědky. Kdokoliv kdo by mohl být poškozen jejím rozhodnutím, musí být varován a dostat příležitost k obhajobě. Její závěry jsou závazné.

Tento zákon má zajímavou historii. Někdy v padesátých letech David Ben-Gurion požadoval jmenování "soudní vyšetřovací komise" která by vyšetřila kdo nařídil "nehodu" z roku 1954 známou jako Lavonova aféra (anglicky Lavon Affair). Jednalo se o operaci pod cizí vlajkou, při které byla aktivována špionážní síť složená z místních Židů. Cílem bylo bombovými útoky na americké a britské cíle v Egyptě dosáhnout zvýšení napětí mezi Egyptem a západními mocnostmi. Pachatele útoků byli ovšem dopadeni.

Jeho požadavek byl zamítnut pod záminkou, že pro to není opora v zákoně. Ben Gurion rezignoval na pozici ve vládě a vystoupil ze strany. Během jedné bouřlivé stranické schůze byl označen ministrem spravedlnosti Yaakovem Shimshonem Shapirou za fašistu. Nicméně Shapira, starý ruský Žid, později litoval svého vzplanutí. Navrhl speciální zákon, který umožňoval jmenování vyšetřovací komise. Po dlouhých diskusích v Knessetu, kterých jsem se také aktivně účastnil, byl zákon přijat. A byl také použit, například v případě masakrů v Sabře a Šatíle.

A já teď z celého srdce podporuji zřízení vyšetřovací komise podle tohoto zákona.

* * *

Druhá možnost byla navržena armádním náčelníkem štábu a ministrem obrany. Nejlépe to vystihuje termín hrát mrtvého brouka, nebo taky - k čertu s tím.

Armádní velitelé jsou v zásadě proti jakémukoliv vyšetřování. Pravděpodobně vědí proč. Koneckonců znají všechna fakta. Vědí, že temný stín se vznáší nad rozhodnutím začít válku, nad plánováním celé operace, nad instrukcemi vydanými jednotkám a nad tucty dalších velkých i malých skutků spáchaných během operace.

Podle jejich názoru, i kdyby odmítnutí mělo způsobit závažné mezinárodní problémy, následky jakéhokoliv vyšetřování, dokonce i jenom předstíraného vyšetřování, by byly daleko horší. A dokud si dokáže náčelník štábu obhájit tento názor, nedojde k žádnému vyšetřování navzdory postojům ministrů. Náčelník, který se pravidelně účastní zasedání vlády, je nejvýznamnější osobností na těchto zasedáních. Pokud oznámí, že postoj armády je takový, žádný přítomný bezvýznamný politik se neodváží oponovat.

V "jediné demokracii na Blízkém Východě" zákon stanoví, že vláda je nejvyšším velitelem armády. To je teorie. V praxi se ještě nestalo a ani nestane, aby bylo přijato rozhodnutí, které by bylo v rozporu s "postojem armády".

Armáda tvrdí, že zahájila vlastní interní vyšetřování. Ehud Barak také zastává tento postoj. A vláda odročila projednávání těchto záležitostí. Tolik současná situace.

* * *

Při této příležitosti bychom si měli posvítit také na nejméně viditelnou osobu v Izraeli - náčelníka generálního štábu generálporučíka Gabiho Ashkenaziho, teflonového muže. Nic se na něj nenalepí. Každý zná Ashkenaziho jako stydlivého a skromného muže. Téměř nepromluví, nic nenapíše, neřeční. V televizi se ztrácí v pozadí.

Veřejnost ho vnímá jako čestného vojáka, který nepodvádí ani nekuje pikle, vykonává své povinnosti tiše, dostává od vlády rozkazy a oddaně je plní. V tomto se liší od téměř všech svých předchůdců, kteří byli vychloubační, upovídaní a bažili po publicitě.

Většinou přišli od slavných elitních jednotek nebo arogantního letectva, zatímco Ashkenazi je šedivý příslušník pěchoty.

Ovšem skutečnost se někdy liší od mediálního obrazu. Ashkenazi hraje hlavni roli v rozhodovacím procesu. Byl jmenován potom, co jeho předchůdce, Dan Halutz, podal demisi po neúspěchu druhé libanonské války. Pod Ashkenaziho vedením byla formulována a v operaci Lité olovo použita nová doktrína. Osobně ji definuje na svou vlastní zodpovědnost jako: "Nulové ztráty" a "Raději zabít sto nepřátelských civilistů než ztratit jednoho vlastního vojáka."

Jelikož od konce války v Gaze nebyl postaven před soud ani jeden jediný voják, Ashkenazi nese plnou zodpovědnost za všechno, co se tam stalo. Pokud by byla vznesena obvinění Mezinárodním soudním dvorem v Haagu, Ashkenazi by pravděpodobně obdržel čestné místo jako obžalovaný číslo 1. Není se proto čemu divit, že odmítá jakékoliv nezávislé vyšetřování, stejně jako Ehud Barak, který by pravděpodobně obsadil místo obžalovaného číslo 2.

* * *

Politici, kteří - i když tiše - oponují náčelníkovi štábu, věří, že nebude možné ustát mezinárodní tlak a že bude nutné provést aspoň nějaké vyšetřování. Jelikož nikdo z nich nehodlá začít skutečné vyšetřování, navrhují ověřenou a důvěryhodnou izraelskou metodu, která tak krásně fungovala nespočetněkrát v minulosti. Metodu klamu.

Předstírané vyšetřování. Předstírané výsledky. Předstírané dodržování mezinárodního práva. Předstíranou civilní kontrolu nad armádou.

Není nic jednoduššího. Zřídí se "vyšetřovací výbor", avšak ne vyšetřovací komise podle zákona. Výboru bude předsedat vhodný vlastenecky smýšlející soudce a jako členové se pečlivě vyberou ctihodní občané. Svědectví se vyslechnou za zavřenými dveřmi, z bezpečnostních důvodů, samozřejmě. Armádní právníci prokážou, že všechno bylo perfektně legální. Profesor Asa Kasher bude pět chvalozpěvy na nejmorálnější armádu na světě. Generálové budou mluvit o našem nezcizitelném právu na sebeobranu. Nakonec shledají dva nebo tři nižší důstojníky nebo obyčejné vojáky vinnými z porušení kázně.

Přátelé Izraele po celém světě spustí nadšené chorály: Podívejte se na ten právní stát! Podívejte se na tu demokracii! A ta mravnost! Západní vlády prohlásí, že spravedlnosti bylo učiněno zadost, a případ je uzavřen. Americké veto se postará o zbytek.

Takže proč armádní velitelé nepřijmou tento návrh? Protože se obávají, že by to nemuselo jít tak hladce. Mezinárodní společenství bude požadovat aspoň část slyšení s připuštěním veřejnosti. Budou vzneseny požadavky na přítomnost mezinárodních pozorovatelů. A co je nejdůležitější, nebude existovat ospravedlnitelný způsob, jak vyloučit svědectví obyvatel Gazy. Věci se mohou zkomplikovat. Svět nepřijme vykonstruované závěry. Nakonec budeme v té samé situaci jako teď. Bude lepší neustoupit a statečně vydržet. Bez ohledu na cenu.

* * *

Mezitím, mezinárodní tlak na neustále Izrael stoupá, i když už dosáhl nevídaných proporcí. Rusko a Čína hlasovaly ve prospěch přijetí Goldstonovy zprávy v OSN. Velká Británie a Francie se nezúčastnily hlasování, nicméně požadovaly, aby Izrael provedl skutečné vyšetřování. Rozhádali jsme se s Tureckem, které bylo až doteď důležitým vojenským spojencem. Máme spory se Švédskem, Norskem a několika dalšími spřátelenými zeměmi. Francouzský ministr zahraničí zuřil potom, co nedostal povolení k návštěvě Gazy. Již tak studený mír s Egyptem a Jordánskem ochladl ještě o několik stupňů. Izrael je bojkotován na mnoha konferencích. Vysocí armádní velitelé se obávají cestovat do zahraničí ze strachu před zatčením.

Toto všechno vyvolává znovu otázku: může vnější tlak vyvolat změnu v Izraeli?

Samozřejmě může. Otázkou ovšem je: jaký druh tlaku, jaký druh změny?

Tento tlak opravdu přesvědčil několik ministrů o nutnosti vytvoření vyšetřovacího výboru s cílem prošetřit závěry Goldstonovy zprávy. Problémem ovšem je, že neexistuje ani jedna osoba v izraelských vládních institucích, která by položila skutečně podstatnou otázku. Co když má Goldstone pravdu? Nikdo v médiích, v Knessetu ani ve vládě se nezeptal: Co když byly válečné zločiny opravdu spáchány? Vnější tlak nepřinutil nikoho, aby kladl takové otázky. Tento tlak musí přijít zevnitř, od izraelské veřejnosti.

Musíme také zvážit druh tohoto tlaku. Goldstonova zpráva je tak významná, protože je precizní a zaměřená na konkrétní operace, za které jsou zodpovědné konkrétní osoby. Její požadavky jsou jasné - vyšetřování. A útočí na jasné cíle - válečné zločiny.

Pokud bychom to porovnali s debatou o bojkotu Izraele kvůli rozšiřování osad, tak Goldstonova zpráva nežádá neomezený bojkot celého státu Izrael, spíše požaduje bojkot konkrétních osad a osob, které jsou za ně zodpovědné. Cílený bojkot může mít pozitivní dopad. Jednotný a neomezený bojkot by podle mého názoru dosáhl pravého opaku. Zatlačil by izraelskou veřejnost do náruče extrémní pravice.

Boj o Goldstonovu zprávu se v současnosti rozhořel naplno. V Jeruzalémě můžeme jasně cítit otřesy, které tento boj způsobil. Jsou tyto otřesy předzvěstí tsunami?

(Uri Avnery je Izraelský spisovatel a mírový aktivista hnutí Gush Shalom.)

(Z angličtiny přeložil Radovan Petrus.)

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout