Procítit a pochopit...

27. 10. 2009 / Tomáš Koloc

Nejhrubší faktické chyby:

V únoru 1938 Hitler nevyjádřil "rozhodnost ochraňovat deset milionů československých Němců", jak píše paní Heimannová, nýbrž se vyjádřil v tom smyslu, že "ve dvou státech na hranicích Německa žije deset milionů zotročených Němců, které nenechá nadále trpět". Mínil tím Rakousko, o jehož sedm milionů Němců se "postaral" tím, že Rakousko v onom únoru 1938 připojil k Říši, o české Němce, kterých byly tři miliony, se "postaral" v druhé řadě, když z jejich oblasti na území historických Českých zemí s požehnáním Velké Británie, Francie a Itálie vytvořil 1. října 1938 říšskou župu Sudety (malé části Čech připojil také k župám Bayreuth, a Horní a Dolní Dunaj).

Projevem stejné neznalosti je, když autorka srovnává osudy dvou politiků z období nacismu: Jozefa Tisa a Rudolfa Berana tímto způsobem: "české úřady nechaly v dubnu 1947 Tisa schválně popravit, aby navždy vyřešily otázku slovenského nacionalismu, a přitom český šéf protektorátní vlády Rudolf Beran byl odsouzen pouze do vězení". Autorka patrně neví, že zatímco Tiso byl opravdový nacionalista, který se jako první neněmecký nejvyšší představitel státu v Evropě dobrovolně podvolil norimberským zákonům, a poslal slovenské Židy do německých koncentráků, Rudolf Beran (který byl premiérem Druhé republiky a raného Protektorátu do roku 1939), byl představitelem odboje, který udržoval styky s Londýnem, za což byl v červnu 1941 Němci zatčen a držen dva roky ve vězení.

A tak dále a tak podobně:

Co se týká Slovenska, je to pravda, "České království" však byl do 16. století pojem především pro evropské diplomaty. Tuto tradici založil Karel IV. a existovala přes Jiřího z Poděbrad (diplomatická cesta Lva z Rožmitálu po evropských dvorech) až do Jagellonců.

Nádherný doklad nemožnosti vcítění se do našich poměrů ze země za Kanálem, která se pyšní čtyřsetletou demokratickou tradicí. Samozřejmě, že když se u nás v Střední Evropě zpod šibenice dostanete milostí "žezla" na svobodu, není to nikdy zadarmo :-)

Stačí pohled na naši mapu a základní znalost historie, a přijde pochopení, že naše Němce nemusel nikdo nikam "zahrnovat". České země, ohraničené horami, z nichž stékají do České kotliny řeky, jsou nehledě na národnostní politiku nedělitelný geografický celek, který je ekonomicky, infrastrukturně i obranně schopen fungovat jen vcelku -- což názorně dokázala násilím "ořezaná" Druhá republika (udržela se 5 měsíců) a všestranné nesnáze "Sudetské župy", jež se s "mateřskou" Říší, která od ní byla oddělená horami, nikdy nedokázala ústrojně spojit. (Velšan Lloyd George by to byl okamžitě pochopil, kdyby si představil, jak by to vypadalo, kdyby se Wales zčistajasna odtrhl od Anglie.)

Co se týče onoho "sporného, nestabilního státu"; šlo o středoevropskou demokracii, vedenou státníkem, vychovaným v nejlepší britské a americké státoprávní tradici: na sever od ní fašistické Pilsudského a Beckovo Polsko, na východě velice podobně vedené Rumunsko a za ním stalinský Sovětský svaz, na západ spojenci umučené Výmarské (proto později hitlerovské) Německo, na jihu právě narozené moderní Rakousko, které poprvé zemřelo dřív, než stačilo dospět, a vedle něj fašistické Maďarsko admirála Horthyho, který byl de iure regentem mrtvého Karla I., jehož v roce 1921 vojensky vypoklonkoval ze své země, ale protože mu směs feudálně-republikánského regentství byla "šita na míru", nenamáhal se ani poté prohlásit svou zemi republikou a sebe prezidentem.

Masaryk by v takovém kontextu zcela určitě použil slovo Čechoslovák, neboť jeho otec byl Moravský Slovák, matka jazykově Němka, on vyrůstal v dvojjazyčnosti, která tehdy byla v některých oblastech a kruzích naprosto běžná -- on sám i jeho děti (viz. TGM i Jan Masaryk a mnohé jeho projevy ve slovenském jazyce) mluvili i psali plynně slovensky a celý život se označovali za Slováky (ač jejich matka byla Američanka). Němečtí nacionalisté používali na Masaryka jiný bič: šovinistickou teorii, že jeho pravý otec byl židovský podnikatel Redlich.

Věty paní Heimannové o krutém postoji Čechů k menšinám v letech 1938 -- 1939 (o roku 1939 už ostatně není třeba mluvit, neboť menšiny, o nichž je řeč, si jejich mateřské státy -- Německo, Polsko a Maďarsko -- anektovaly už 1. října 1938) si zaslouží ponechat téměř bez povšimnutí. Jak jinak reagovat na to, že si autorka nevšimla faktu, že propagandistické floskule "vzor Henlein-Runciman" odložil na smetiště dějin už Winston Churchill, když se v roce 1940 dostal k moci a o rok později (ještě před atentátem na Heydricha!) uznal československou exilovou vládu v čele s Edvardem Benešem. To, že úředníci bezbranné DRUHÉ REPUBLIKY, kteří už byli nepřímo (tento způsob "investitury" známe z normalizace) dosazeni přímo z Berlína, byli z větší části fašističtí pitomci, je pochopitelné.

O postoji PRVNÍ REPUBIKY k uprchlíkům by snad (kdyby žili) nejlépe svědčili takoví uprchlíci z Německa, jako byli Heinrich Mann či Hans Fallada, kterým politický azyl v ČSR zachránil život, či Theodor Lessing, který byl bohužel už roku 1933 (!) dopaden ve svém úkrytu v Mariánských Lázních a zabit tam Hitlerovými agenty, kteří se neštítili vraždit ani na cizím území. Další důležitou politickou změnou, kterou autorka zřejmě nezaregistrovala, byla Hitlerova okupace Čech a Moravy 15. března 1939, po níž se už ani jediný politický krok v této zemi nedal učinit bez přímého popudu z Berlína.

Ke cti autorky je třeba říci, že má částečně pravdu: otázkou, o koho se postarat v první, a o koho až v druhé řadě si v období Druhé republiky (v kontextu faktu, že ořezaná Druhá republika byla zaplněna nejen dvojnásobnými sousedními antifašistickými uprchlíky -- z Německa do německy mluvících Sudet, ze Sudet po jejich záboru do vnitrozemí -- a zároveň třemi sty tisíci našimi Čechy a Židy obou jazyků vyhnanými do vnitrozemí) veřejně položil už Ferdinand Peroutka. Za Protektorátu už by taková otázka byla trestná.

Kdyby si autorka přečetla něco o Moskevských jednáních v roce 1947, kde Stalin Československu zakázal přijmout Marshallův plán, věděla by, jak to bylo s komunismem u nás. Kdyby si autorka promluvila se staršími českými lidmi -- anebo si i přečetla knihy některých běžných autorů, často překládaných i do světových jazyků (Milan Kundera, Pavel Kohout) pak by pochopila, jak u jejich generace fungovalo trauma mnichovské zrady, v níž "Západní Spojenci, kteří o útlaku menšin věděli, a kontroverzní československý stát v Mnichově v září 1938 nepodpořili" svým postojem vyvrátili důvěru jedné generace nejen v "sladkou Francii a hrdý Albion", ale v celou západní demokracii vůbec.

Je pravda, že v Československu bylo v 50. letech nejvíc popravených v politických procesech z celé Východní Evropy. Jinak si byly ale čistky v komunistických stranách východoevropských sovětských satelitů podobné jako vejce vejci: v Maďarsku proces se skupinou László Rajka, v Bulharsku se skupinou Trajčo Kostova atd.

(Poznámka KD: Polsko bylo prakticky jedinou zemí vznikajícího východního bloku, kde po roztržce s Jugoslávií nedošlo k inscenovaným politickým procesům vyvolaným Stalinovou paranoiou, organizovaným sovětskými "poradci" a zasahujícím nejvyšší špičky vládnoucích stran satelitních států. Čs. vedení ovšem už v únoru 1948 odmítlo "nabídku" sovětské vojenské "pomoci" a bylo tedy především terčem diktátorova podezření a následného tlaku na nalezení "zrádců" ve vedení strany. Ministrem obrany v relativně "poslušnější" polské vládě byl naproti tomu až do roku 1956 maršál Sovětského svazu Konstantin Rokossovskij atd. Přesto byla při masových čistkách vyvolaných sovětským tlakem i tak z polské vládnoucí strany PZPR vyloučena celá čtvrtina jejích členů, úhrnem 370 000 "nacionalistů", a šéf strany Władysław Gomułka byl sesazen ze své pozice a uvězněn. Je tedy sice možné tvrdit, že se v Polsku nekonaly inscenované soudní procesy proti "titoistům", ale neznamená to, že i zde, v zemi pod již mnohem větší přímou kontrolou Moskvy, v té době nedocházelo k masívním stalinským represím.)

Závěr

Od "profesionální historičky Heimannové, jejíž předchozí kniha se zabývala katolickou spiritualitou v Británii 19. století" je jistě chvályhodné, že se "před časem rozhodla nastudovat a napsat moderní historii menšího evropského národa, aby se zjistilo, jak odolával mezinárodním tlakům, vybrala si Československo, naučila se dokonale česky a strávila několik let studiem primárních materiálů, dva roky z toho přímo v České republice". Otázkou ale je, jaké mělo její úsilí smysl.

Ten, kdo se v české kotlině zabývá četbou historických či populárně-historických knih o jejích dějinách, zná příchuť, s níž o těchto dějinách píšívají čeští autoři, a s jakou příchutí o ní píší autoři němečtí, či sudetoněmečtí. Nužno konstatovat, že na obou stranách jsou publikace vždy neomylně dochuceny hořkým kořením, sklizeným z nezměrné bolesti, která byla za posledních dvě stě let protrpěna na obou stranách. Co se týče oné "druhé strany", vážím si především publikací Detlefa Brandese (Češi pod německým protektorátem) či Ferdinanda Seibta (Ta stará ošklivá melodie). V tomto oboru mě také potěšila kniha Mezi Berlínem a Prahou z pera čínského historika Hsi-Huey Lianga (1929 -- 2005), profesora z University of California a Vassar College, který prvních dvacet let svého života strávil mezi Prahou a Berlínem, což byla diplomatická působiště jeho otce. Jeho východně jemnému, fejetonistickému stylu je vzdáleno vynášet prudší soudy o prostředí, které důvěrně znal, neboť v něm vyrůstal. Zato z jeho knihy obdivuhodným způsobem vyvstává spleť jemných křehkých a bolestných vztahů, které k sobě v té době vázaly politický a kulturní život české a německé metropole.

Proti takovým publikacím pak stojí názory britské historičky, která se před několika lety rozhodla věnovat studiu české kotliny za účelem vytvořit si na ni svůj názor, a svým kulturním srovnáním obohatit český i anglosaský kulturní okruh. K tomu, aby se jí takový záměr povedl, je však třeba mnohem, mnohem víc. Nejen ujasnit si a vědět, ale především procítit, a pochopit...