Bylo nebylo, být ale muselo. Bylo jednou jedno království, které se nazývalo Habsburská říše. Žilo zde mnoho rozličného lidu, s různými zvyky a obyčeji. V českých zemích, které byly součástí té říše, žili vedle sebe vcelku pokojně Češi a Němci. Ačkoliv se občas popichovali, nikdy se nebili.

Jednoho dne se pan král rozhodl, že půjde do války. A taky, že ano. A všichni jásali a výskali a šli, mašírovali a mysleli si, že budou zase brzo doma. Jenomže válka byla dlouhá a krutá.

Jednoho dne, kde se vzal, tu se vzal, objevil se pán, který si začal říkat Tatíček. Nikdo ho nezval, nikdo ho nečekal, ale byl zde.

A ten Tatíček zvolal: "Dost! Chceme mít svého pana krále!", a myslel tím Čechy a tím panem králem měl být on sám. A jak řekl, tak udělal. Svolal vlastní armádu a začal bojovat proti panu králi a po dlouhém boji zvítězil.

A tak byl panem králem on a Češi měli svoje království. Češi jásali a tleskali a jali se obdivovat pana Tatíčka. Zpívali svoje písně, slavili svoje svátky a o Němce se moc nestarali.

Začali se taky trochu naparovat a Němci to moc rádi neměli a tak se pro jistotu taky naparovali. I kde se vzal, tu se vzal, jednoho dne tady byl mocný kníže, kterému říkali Vůdce. A ten, jak to už tak chodí, rozbil království Tatíčka na maděru.

I tu se začali Němci zase ještě víc naparovat a bít Čechy hlava nehlava. A potom, když byl konečně zlý kníže poražen silami dobra, tak začali Čechové odplácet Němcům za to všechno příkoří a taky je bili hlava nehlava. Dostali ale také nápad, jak ukončit to věčné handrkování.

Jednoho dne, sluníčko pěkně svítilo, řekli Němcům, že už v jejich království pro ně není místo. A Němci si zabalili svoje malé uzlíčky a odešli. A od té doby tam Čechové žijí sami a jsou moc šťastní. A jestli neumřeli, tak tam žijí spokojeně dodnes.