O vodu jde až v první řadě

30. 10. 2009 / Ladislav Žák

Vzpomněl jsem si ovšem na nejrůznější údaje o tom, co všechno může pitná voda z kohoutku obsahovat, sám jsem o tom pár řádků do Britských listů přičinil, a požádal jsem jiného známého, zda by mi mohl udělat takovou malou exkurzi po inzerátovém klání výrobců balených vod a vodáren. Obdržel jsem haldu obrázků a hesel, se kterými nechci unavovat, protože jsem možná asi ten poslední, kdo je v tisku asi i ostatních médiích nezaznamenal. Trvá to už pěkně dlouho. Následoval kreslený vtip v sobotním Právu na téma, zda je lepší pančovat víno vodou z vodovodu nebo tou balenou a k tomu přestala téct u nás na Roztylech z důvodu havárie voda. Začal jsem sledovat i krátké odborně laděné a vodě věnované pětiminutovky sponzorované výrobci balené vody na veřejnoprávní ČT1. Dovolím si tedy pár poznámek na téma voda a několik otázek, na které si neumím dát odpověď.

Před dvaceti lety jsem navštívil Francii a strávil jsem tam krásný týden. Byl jsem v Renaultu i v  l'Humanité, o Notre Damme, Moulin Rouge a Montmartru nemluvě, ale pokud se mi nějaký dojem usadil v hlavě, pak to byla nepochybně ta okolnost, že Francouzi pijí obyčejnou vodu z plastových lahví a ke všemu za ni ještě platí, tedy že ji kupují. Vedle kolejí, na kterých jsem bydlel, byl malý obchod a já jsem s úžasem hleděl na to, jak obyčejná voda v plastu mizí z regálů. Jedna byla z vrtů, druhá z ledovců, ale prostě to byla voda, žádná sodovka nebo minerálka jako doma, o příchuti ani nemluvě. Přemýšlel jsem o síle systému, který přesvědčí občana, že má dát velké peníze za něco, co mu doma za malé peníze teče z kohoutku a ptal jsem se, zda je to v Paříži s pitnou vodu z vodovodu tak špatné. Dozvěděl jsem se spoustu informací, které mi vytvořily určitý obraz, který jsem si uložil do šuplíku s názvem „jiný svět“, možná „jiný kraj, jiný mrav.“

Neuplynul ani rok a „jiný svět“ dorazil i do mé vlasti a mimo jiné přinesl i masivní prodeje balené vody. Voda všeho druhu se stala předmětem výrazného zájmu nejen nově se rodícího domácího, ale především zahraničního soukromého sektoru. Dnes můžeme říci, že jak práva k využívání pramenů pitné vody a tak distribuce pitné i užitkové vody prostřednictvím vodovodní sítě jsou z významné části v soukromých rukách. Otázka vůbec nezní, zda je to dobře nebo špatně, nebo zda je ta část příliš velká nebo příliš malá. Jde o to, že celkový strategický přístup našeho státu k otázce vodních zdrojů, distribuce vody a vůbec k celému vodnímu hospodářství je více než chaotický a ve svém důsledku ohrožuje bezpečnost státu daleko více než situace na plzeňských právech.

Státu totiž uniklo to podstatné. Voda je jedním z mála statků, který je sám o sobě i hodnotou a to hodnotou, která je v kantovském duchu podmínkou možnosti existence vody jako statku, ale je i podmínkou existence člověka a života na naší planetě vůbec. Jde z každého hlediska o něco naprosto unikátního. Z přírodovědného hlediska existuje několik desítek významných anomálií vody, které ji odlišují od jakékoliv jiné tekutiny. Voda je statkem, který nemá žádný substituent, je absolutně nezaměnitelná. Degradace vody na pouhé zboží nebo komoditu v tak masovém měřítku, jakého jsme svědky v současné době, nerespektuje vůbec tuto zvláštní vzácnost a snaží se na tuto skutečnost reagovat vnímáním a propagací vody jako vzácného soukromého statku nebo spíše soukromého vlastnictví s tržní hodnotou. Přitom máme ze světa celou řadu příkladů, že tento přístup k vodě jako k obchodnímu artiklu nevede k jeho dostatku pro všechny, ale nutně k jeho stále větší exkluzivitě, která odsuzuje stále větší počet lidí k vyhnanství nebo dokonce ke smrti.

Možná by bylo lépe se držet koncepce, kdy voda vystupuje jako protiváha peněz v tom smyslu, že se jedná rovněž o univerzální směnný ekvivalent, ovšem s tím rozdílem, že voda v sobě nese všechny ostatní podoby hodnot, až k oné absolutní, kdy je podmínkou existence samotného vědomí, zatímco peníze jsou samy o sobě zcela bezcenné, tedy pokud nejde o exkluzivní tapety nebo materiál na podpal v případě bankovek a zajímavé knoflíky v případě mincí. Elektronická salda se nehodí ani k tomu a sama o sobě jsou úplně k ničemu. S velikým zájmem proto sleduji rozvoj myšlenky, jak vyjadřovat výrobní i transakční náklady v ekvivalentu množství vody. Mimochodem, možná, že letošní Nobelova cena za ekonomii by nebyla udělena poprvé dámě, kdyby se její laureátka Elinor Ostromová tak hluboce a podrobně nezabývala otázkou vody jako veřejného statku. Nemyslím si, že se nám blíží doba, kdy budeme mít naše peníze kryty vodou, i když musím připustit, že má určitě větší hodnotu, než cenné papíry, které naši kleptokrati vyměnili před nějakým časem za bezmála 60 tun měnového zlata. Vždy, když na tento strategický vládní krok přijde řeč, tak si vzpomenu, jak moje maminka věnovala v roce 1968 svůj jediný zlatý řetízek na zlatý poklad republiky...

Když sleduji tu masivní mediální kampaň o vodě a za vodu, začínám se bát toho, že někdo někde chystá podobný strategický krok, jako s tím zlatem. Jde o to, že někdo přišel na to, že si své vody vůbec nevážíme a jsme tudíž zralí na to, aby nám ji někdo vzal a vyměnil nám ji za nějaké papírky nebo zrcátka, abychom se do nich mohli podívat, jací jsme to pašáci nebo blázni. Jak kdo chce, hlavně když potom budeme chodit se šrajtoflí k cizímu kohoutku. Jsme na to zralí, protože jsme si odvykli pečovat o to, co je dost dlouho naše, protože máme pocit, že to je tak napořád. Za sladký pocit, že budeme světoví a staneme se opravdovými „veltmany“ s mořem po kolena a světem u kotníků, se zbavujeme jedné hodnoty za druhou a směňujeme je za tretky. Stačí nám sdělení, že v Evropské unii tak postupuje „iks“ zemí nebo, že je to dokonce zavedená praxe v USA a naše srdce se tetelí pýchou a kapsy prázdnotou. Nechali jsme kšeftovat se svým zdravotním pojištěním a přes tragické zkušenosti se na totéž chystáme s pojištěním sociálním. Solidarita by už dávno bylo sprosté slovo, kdyby to nebylo slavné jméno polských odborů. Přitom právě solidarita je pro člověka jako tvora společenského podobně důležitá, jako voda pro člověka jako individuum.

Necháváme se zbavovat svého práva na přímou účast v rozhodování o věcech veřejných s tím, že stačí, že vybereme své zástupce. Nakonec nám řeknou, že se nemusíme obtěžovat vůbec, protože volební právo bude jen pro někoho. Lidé si řeknou, že je to vlastně fajn, protože vlastně nemusí nikam chodit, v telce bude lepší program a na billboardech třeba ta reklama na vodu. Kde jsou ty časy, kdy jsme si o své vodě rozhodovali sami, dneska je samá věda a velký byznys, to si to musíme nechat za velké peníze ukázat. Vždyť pokud voda nevydělává, tak je vlastně nemravná. Bude to s ní jako s tou vědou. Ne nadarmo mají tři stejná písmenka, nemravy jedny! Když se dívám na současnou mediální kampaň kolem vody balené či nebalené, mám pocit, že už to tak trochu začalo. První krok bude ten, že je to tak složité, že to už přece nemůže být tak levné! A pak přijde to známé - vody je dost, ale ne pro všechny...

Pokud si nevážíme vody, tak si vlastně z více než dvou třetin nevážíme sami sebe. Takže nemohu než zopakovat: „Lidé bděte...“

Vytisknout