Moderní přístup k historii je založen na multiperspektivitě

27. 10. 2009 / Pavel Kelly-Tychtl

Druhá poznámka se týká moderního přístupu k historii, který je podle mého názoru založen na multiperspektivitě. Československo se jistě jevilo jinak českým sociálním demokratům než sympatizantům agrární strany a podobně také německým sociálním demokratům a komunistům než příslušníkům jiných stran. Jeden autoritativní pohled na československou historii proto pokládám za nemožný.

K jakým důsledkům přístup, který nebere v úvahu širší kontext, vede, dovolím si ilustrovat na třech příkladech:

1. Rozpad Rakouska-Uherska. Z Vašeho článku vyznívá, že bez Masarykovy účasti by Rakousko-Uhersko mohlo ve změněné (federalizované) podobě dále pokračovat. Konec Rakouska-Uherska (podobně jako carského Ruska a Osmanské říše) byl výsledkem rakouského angažmá na německé straně a neschopnosti uzavřít separátní mír s představiteli Dohody. Rakousko-Uhersko rezignovalo na samostatnou zahraniční politiku a stalo se zcela závislé na šovinistické válečné kampani tehdejšího císařského Německa.

Jak autentické mohly v tomto kontextu být signály o federalizaci Rakouska? Světová válka (která byla vyhlášena bez referenda a k níž nemělo Rakousko demokratický mandát) radikalizovala nacionalismus všech rakouských národů. Kombinace snah o nezávislost a a neschopnosti Rakouska fungovat jako samostatný demokratický stát vedla k jeho rozpadu a k vytvoření samostatných státu včetně Československa. Masarykovo úsilí v tom bylo pouze jen jedním z mnoha faktorů a nikoli dominantním. Co je na Masarykovo úsilí obdivuhodné, je že reagoval proaktivně (nečekaje na výsledky válečného konfliktu) a vtiskl novému státu demokratickou podobu.

2. Mnichov a Druhá republika. Konec třicátých let byl v Evropě mnoha historiky nazván "pádem liberálních demokracii". Na konci třicátých let s výjimkou některých skandinávských zemí a Velké Británie neexistoval v Evropě žádný "modelově" demokratický stát. Existovaly pouze státy s různou mírou autoritativní vlády, od otevřené fašistických a antisemitských až po ty, kde ještě existovala rezidua parlamentarismu.

Někteří britští političtí představitelé dospěli ke skeptickému názoru, že demokracie jako politický systém se pro kontinentální Evropu nehodí (z toho také vyplývá jejich snaha domluvit se s Hitlerem). V tomto kontextu je také třeba vnímat tehdejší Československo, které si až do roky 1938 uchovalo demokratickou podobu i když s mnoha výhradami. Po Mnichově bylo samozřejmě těžké zachovat stejnou míru demokratického režimu, i když ani tehdy nedošlo k rozpuštění parlamentu a existovaly dvě konkurenční politické strany.

3. Protektorát - opět chybí širší kontext. Protektorátní režim nebyl tím nejtvrdším, který nacisté v okupované Evropě zavedli. Ale ani tím "nejliberálnějším". Byl o mnoho represivnější než režim zavedený například v Dánsku nebo Holandsku nebo Belgii, což se dá také doložit počtem nacistických úředníků, kteří vykonávali přímý dozor v okupovaných zemích (v Dánsku se pohyboval v desítkách, v Holandsku a Belgii ve stovkách, v Protektorátu v tisícovkách). Lze souhlasit, že protektorátní režim byl méně represivní než režim nacisty zavedeny v Polsku a v okupovaném Sovětském svazu. Pokud jde o kolaboraci, ta byla ve všech okupovaných zemích zpočátku vysoká (mnozí považovali nacisty zavedeny režim za nevyhnutelný v důsledku kolapsu demokratických režimu a přechodu k nové formě autoritativní vlády).

To platí i o Polsku, kde se protinacistické nálady radikalizovaly až v důsledku nacistické politiky nuceného přesídlování a germanizace. V dalších zemích okupované Evropy se odpor proti okupaci zvyšoval postupně, zejména v důsledku odvodu na nucené práce do Říše (zejména ve Francii). Rezistence v Protektorátu je naopak mnohými historiky považována za poměrně značnou, ale jistě ne menší než jinde v okupované Evropě (je třeba brát také v úvahu proměny rezistence během okupace, stejně jako různé podoby nacistického režimu v okupovaných zemích).

To je jen několik poznámek k Vašemu článku. Myslím, že ke kritickému pohledu na české dějiny nestačí jen "případová" studie, ale práce, která celou problematiku nahlédne z evropského kontextu. Na takovou ještě čekáme.

Vytisknout