Tolik chyb, že by kniha neměla projít ani jako studentská práce

29. 10. 2009 / Milan Valach

Prameny o postojích sudetských Němců existují a je jich dost, např. :

Hahnová, Hahn: Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání . Votobia, Praha 2002.

Zimmermann, V.: Sudetští Němci v nacistickém státě . Prostor, Praha 2001.

Z dobových svědectví bych rád doporučil knihu britského novináře Sydneyho Morella: Viděl jsem ukřižování. Jota, Brno 1995.

Míra ztotožnění běžných Němců, Rakušanů a především sudetských Němců s nacistickou ideologií byla většinová a naprosto nesrovnatelná se vztahem k Čechů ke komunistickému totalitarismu.

K postojům tehdejších Rakušanů je možné si přečíst alespoň toto: Bukey, E.B.: Hitlerovo Rakousko . Rybka Publishers, Praha 2002.

Ohledně počtu židovských obětí z Protektorátu Čechy a Morava uvádí František Emmert ve své knize Holocaust (Computer Press, Brno 2006) 80 000 zavražděných občanů našeho státu. Knihu vřele doporučuji, zejména pro množství fotografií a reprintů dobových dokumentů.

Kniha podle recenze J. Čulíka, která je ale spíše propagací než recenzí, obsahuje takové věcné chyby, že by neměla projít ani jako studentská práce.

Argumentace J. Čulíka je postavena na přičítání kolektivních vlastností, resp. i kolektivní viny Čechům. Pak je ovšem možné uvažovat i o kolektivní vině Němců.

A rovněž je nutné uvažovat o vině J. Čulíka jako Čecha.

Omlouvám se za tezovitost svých argumentů, danou časovou tísní.

Pozn. JČ: Jde o nedorozumění, dané zřejmě tím, že jsem recenzi napsal špatně. Kniha Mary Heimannové analyzuje dlouhodobé selhání českých mocenských elit, nepostuluje kolektivní vinu českého národa.

Pozn. ŠOK: Jan Čulík dnes a denně sám sebe usvědčuje z lajdáckosti svého myšlení. Neznám "české mocenské elity". Znám jen 200 poslanců, 81 senátorů, několik desítek ministrů a jejich náměstků, tři desítky dalších konkrétních osob v čele politických stan a dvě desítky hlavních politických komentátorů v médiích. Tolik moc politická. Moc ekonomická je ještě méně zřetelná, ale dejme tomu, že je to stovka největších vlastníků pozemků, nemovitostí a ekonomických aktiv. Moc náboženská prakticky neexistuje, pokud není součástí moci politické. Moc argumentační prakticky neexistuje, neb spisovatelé už netvoří svědomí této společnosti, ale její Augusty.

Pokud někdo z "mocných" selže, je to vždy konkrétní vina konkrétního člověka. Jako například ve své funkci fatálně selhala a následně byla odvolána Jana Hybášková. Jako například selhal falešný doktor práv Jan Kalvoda. Jako například selhal komentátor Petr Uhl poté, co se nechal dekorovat sudeťáckým vyznamenáním - Karlovou cenou. Individuální vina nemá kolektivní rozměr.

Elity netvoří koherentní záři, osvětlující cestu po které je plebs. Je-li někdo součástí této "elity", neznamená, že se chová stejně stádně, jako ostatní. Stejně jako Jan Čulík se neřadí k společenské třídě "čeští intelektuálové" a kdybych ho tak někdy nazval, zřejmě mě něčím praští, neb by se rázem ocitl v řadě brouků Pytlíků a jiných notorických petentů - třeba vedle Jiřiny Šiklové.

Vytisknout