DOKUMENT

Právní studie k možnému prolomení dekretů prezidenta Beneše v souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy a Listiny základních práv EU

11. 10. 2009

Listina základních práv EU a Benešovy dekrety

1. Změna v postavení Listiny základních práv EU (dále jen „Listina“)

1.1. Dosavadní článek 6 Smlouvy o EU:

1.2. Lisabonská smlouva článek 6 mění takto:

Přijetím Lisabonské smlouvy se tedy Listina stane právně závaznou a bude mít stejné právní postavení, jako Smlouvy.

2. Možná úskalí související s přijetím Lisabonské smlouvy

2.1. Právo na vlastnictví – článek 17 Listiny:

Článek 52 odst. 3 Listiny stanoví, že pokud tato Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená Úmluva. Vysvětlení k Listině dále rozvádí toto ustanovení a výslovně stanoví, že článek 17 Listiny odpovídá článku 1 protokolu k Úmluvy.

Co se týče rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), nejčastějším předmětem stížností podaných proti České republice byly v minulých letech restituce a s nimi spojené otázky zásahu do vlastnických práv (ASPI LIT26955CZ: Hubálková Eva, Novinky z judikatury ESLP ve stížnostech podaných proti ČR, Bulletin Advokacie, 2003, číslo 9, strana 12), které zaručuje právě článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (tedy článek shodný s článkem 17 Listiny).

Podobně jako v případě Březný a Březný v. Slovensko, i v případě Mulhous v. ČR poznamenal ESLP, že stěžovatelé se mohou odvolávat na porušení článku 1 Protokolu č. 1 v rámci soudního jednání jen pod podmínkou, že toto jednání se týká jejich „majetku“ nebo jejich „vlastnictví“ ve smyslu tohoto ustanovení. Za majetek dle tohoto rozhodnutí nelze považovat naději na uznání bývalého vlastnického práva, jež není dlouhou dobu vykonáváno. V restitučním řízení pana Mulhouse tedy nešlo o existující majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 a judikatury orgánů Úmluvy, neboť v okamžiku zahájení restitučního řízení nebyl stěžovatel v postavení vlastníka, nýbrž žadatele o vydání majetku. (ASPI LIT26955CZ: Hubálková Eva, Novinky z judikatury ESLP ve stížnostech podaných proti ČR, Bulletin Advokacie, 2003, číslo 9, strana 12)

Stejně tak v kauze Des Fours – Walderode v. ČR došel ESLP k podobným závěrům jako v případech Poláček a Poláčková v. ČR, Gratzinger a Gratzingerová v. ČR a dalších, že v případném sporu o porušení majetkových práv v restitučním řízení nešlo o existující majetková práva, a ani nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl „legitimní očekávání“ tato práva oživit prostřednictvím restitučního řízení. ESLP konstatoval, že názory vnitrostátních soudů v restitučních řízeních byly dostatečně odůvodněny, jejich rozhodnutí zákonná a řízení, která k nim vedla, nejevila známky nespravedlnosti.

Jak již bylo řečeno výše, Listina se stane přijetím Lisabonské smlouvy právně závaznou se silou zakládacích smluv. Dohled nad dodržováním Listiny bude po přijetí náležet Soudnímu dvoru EU, který zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění zakládacích smluv a rozhoduje mimo jiné o žalobách podaných členskými státy, orgány nebo fyzickými či právnickými osobami. V tomto případě by tedy patrně mohlo docházet k podávání žalob proti ČR pro nedodržování některých ustanovení Listiny (zejména právo na vlastnictví) tak, jak tomu bylo dle Úmluvy při řízeních před ESLP. Otázkou však nadále zůstává, do jaké míry se judikatura Soudního dvora EU může lišit od sporů již rozhodnutých ESLP, resp. k jakým závěrům může Soudní dvůr EU ve svých rozhodnutích docházet.

Námi oslovený Prof. JuDr. Jiří Malenovský, soudce Evropského soudního dvora v Lucemburku, se ve svém stanovisku k otázce, zda lze předpokládat, že Soudní dvůr EU bude posuzovat spory již řešené ESLP jinak, vyjádřil takto:

V obecné rovině mohu podotknout, že Soudní dvůr ES je povinen podle čl. 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii ctít ...“základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Říme dne 4. listopadu 1950“... Tuto Úmluvu ve svých rozhodnutích pravidelně aplikuje. Protože však ES ani EU nejsou stranou citované Evropské úmluvy, nejsou ani mezinárodněprávně povinny řídit se judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Proto nelze teoreticky vyloučit, že Soudní dvůr ES bude interpretovat určité právo obsažené v Evropské úmluvě jiným způsobem, než to činí Evropský soud pro lidská práva.”

Na druhé straně ovšem třeba zdůraznit, že Soudní dvůr ES si je vědom klíčového postavení Evropského soudu pro lidská práva pro zachování jednotné úrovně ochrany občanských a politických práv v Evropě a k judikatuře tohoto soudu trvale, řádně a v dobré víře přihlíží. Nelze opomenout ani fakt, že podle Lisabonské smlouvy (bod 8, který mění čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU) se stanoví závazek, že Evropská unie přistoupí k Evropské úmluvě o lidských právech. Takto právně formulovaná politická vůle  členských států EU nemůže být naším soudem ignorována. Již jen z tohoto důvodu lze stěží předpokládat, že by se náš soud po případném vstupu Lisabonské smlouvy v platnost v konkrétních případech dramaticky odchyloval od judikatury Evropského soudu pro lidská práva.”

2.2. Zákaz diskriminace – článek 21 Listiny

Dle Vysvětlení k článku 21 Listiny nevytváří tento článek žádné pravomoci přijímat antidiskriminační právní předpisy v oblastech pravomocí členského státu nebo v soukromé sféře ani nestanoví obecný zákaz diskriminace v těchto širokých oblastech. Místo toho upravuje pouze diskriminaci ze strany orgánů a institucí samotné Unie při výkonu pravomocí, které jí svěřují Smlouvy, a ze strany členských států, pouze provádějí-li právo Unie. V tomto případě by tedy dle našeho názoru neměl být co do zpochybňování Benešových dekretů žádný problém.

2.3. Občanství EU

Otázka občanství EU není v Listině vůbec upravena. Je však obsažena ve Smlouvě o založení Evropského společenství a Lisabonská smlouva některá ustanovení pozměňuje, a to takto:

Dle našeho názoru tedy v institutu občanství EU dochází jen k drobným úpravám, které nemohou být v kombinaci s Listinou žádným způsobem zneužity ke zpochybňování Benešových dekretů. Ani další ustanovení Listiny se nezdály být problematickými.

3. Polsko a výjimka z použití Listiny

Spojené království a Polsko si vymínily výjimku z používání Listiny, a to formou protokolu, který má být připojen ke Smlouvě o Evropské unii, ke Smlouvě o fungování Evropské unie a případně ke Smlouvě o založení Evropského společenství pro atomovou energii.

Jde o „Protokol o uplatňování Listiny základních práv EU v Polsku a ve Spojeném království“ (Úřední věstník EU C 306, svazek 50), podle kterého v Polsku ani Spojeném království:

• Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora EU ani jakéhokoliv vnitrostátního soudu shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy dané země nejsou v souladu s principy, které Listina potvrzuje;
• zejména nic v hlavě IV Listiny („Solidarita“) nezakládá soudně vymahatelná práva, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu.

Polská vláda argumentuje především tím, že Listina je hrozbou pro polské rodinné právo – údajně by ulehčila možnost zakládání homosexuálních sňatků a možnost legalizovat euthanasii. Tato argumentace nám však není zcela jasná, protože článek 9 Listiny stanoví, že „Právo uzavřít manželství a založit rodinu je zaručeno v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon těchto práv.“ Vysvětlení k Listině základních práv (2007/C 303/02, dále jen „Vysvětlení k Listině“), jež je jakousi důvodovou zprávou k Listině, poté jasně stanoví, že článek 9 nezakazuje ani nepřikazuje udělit statut sňatku spojení osob stejného pohlaví.

Dalšími důvody, které Polsko uvádí, je možnost, že by Listina otevřela dveře Němcům, kteří by se mohli začít dovolávat svých vlastnických práv na půdu, která po druhé světové válce připadla Polsku. „Ve Smlouvě existují určitá ohrožení našich národních zájmů,“ uvedl prezident, přestože nespecifikoval, jakým způsobem by Listina mohla ovlivnit teritoriální zájmy Polska.

4. Závěr

Při zpracovávání této analýzy jsme se snažili odhalit některá nebezpečí, která by mohla vyvstat přijetím Lisabonské smlouvy a následnou interpretací Listiny Soudním dvorem EU. Tiskem prošlo několik článků, které se o nebezpečí přijetí Lisabonské smlouvy zmiňovaly, nicméně žádný z nich neuváděl konkrétně, v čem by toto nebezpečí mělo tkvít. Ani v případě Polska se nám nic bližšího nepodařilo zjistit. Dle našeho názoru by jediným možným úskalím mohla být právě možnost uvedená podrobněji pod bodem 2.1. v souvislosti s právem na vlastnictví dle Listiny. Ani prof. Malenovský, soudce Soudního dvora EU, nevyloučil, že v případných sporech řešených Soudním dvorem dle Listiny EU může docházet k odlišným soudním rozhodnutím než jsou ta, která již judikoval ESLP ve Štrasburku. Ve svém obecném právním stanovisku k dané otázce zároveň podotknul, že by bylo porušením elementárních pravidel, kdyby se měl blíže pokoušet o odhady toho, jak bude Soudní dvůr v budoucnu určitou otázku posuzovat.

Dle našeho názoru však smluvení výjimky tak, jak to učinilo Polsko, v každém případě nenechává prostor pro jakékoliv debaty a bylo by jistě (bývalo) vhodné i v případě ČR.

Vytisknout