František Jemelka: Ze Synkop 61 do romského muzea
9. 10. 2009 / Pavel Pečínka
Koncem června odešel do důchodu mluvčí Muzea romské kultury (MRK) František Jemelka. Psát a publikovat začal už na "základce". Za pobytu v Moskvě v pozici ředitele Českého centra se potřetí oženil, manželka je Ukrajinka. Nás nejvíc zajímal jeho pohled na romskou tematiku.
Než jste zakotvil jako mluvčí MRK, poznal jste spoustou institucí. Udělal byste krátký průřez?
Na gymplu na Křenové vycházel náš vlastní časopis, později jsem začal dělat texty pro Synkopy 61. Roku 1967 vznikl na tu dobu kultovní hit Válka je vůl, který prošel jarem 1968 jako hymna mládeže, píše o ní i Josef Škvorecký v Miráklu. Za rok bylo všechno jinak, a tak se z mladého autora stal dělník ve slévárně. Začal jsem spolupracovat s brněnským IBK, tedy s dnešní Šelepkou. Osobní setkání s Vodňanským, Skoumalem, Šimkem, Grossmannem a dalšími se nezapomínají. V roce 1973 mi Zdeněk Pospíšil, šéf Divadla na provázku, nabídl práci. Tam vznikla celoživotní přátelství s Bolkem Polívkou, Jirkou Pechou, Dášou Bláhovou, ale i s Ivou Bittovou a Idou Kelarovou. Jejich tatínka Kolomana Bitta jsem chodil poslouchat do vinárny na Špilberku.
Po Listopadu 1989 jsem přešel z "Provázku" do Státního divadla, následovalo Satirické divadlo Večerní Brno, Mrštíci, pokus o návrat do Centra experimentálního divadla a pak místo šéfredaktora časopisu Moment Boby.
Po roce se objevila nabídka na konkurz ředitele Českého centra v Moskvě, po jeho zvládnutí jsem odjel zhruba na 10 let (1994--2003) do Moskvy. Následovala nezapomenutelná setkání ať už s Bulatem Okudžavou či s divadelníky na Tagance, Lenkomu či Divadla u Nikitských vrat. Do Bolšovo těatra v Moskvě jsem pravidelně vodil hosty, mj. i Františka Janoucha, podařilo se mi poprvé přivézt do Moskvy výstavu fotografií Jana Saudka, taky první výstavu obrazů Karla Gotta, kterého v Rusku milují.
Rusko -- to byl asi váš vrchol. Došlo i tam nějak na romskou kulturu?
V rámci každoročního koncertu u příležitosti výročí úmrtí Vlada Vysockého jsem se seznámil s jednou z nejlepších ruských romských hudebních skupin Lojko, která opakovaně vystupovala i na pražském festivalu Khamoro. Postavení ruských Romů je výrazně jiné než českých, jsou bohatší a ve velké úctě. Ruské celebrity zvou jejich hudební skupiny na soukromé večírky a patří vždy k vyvrcholení večera. Moskevské Divadlo Romen je pro nás poněkud kýčovité, ale své diváky by si v ČR bezesporu našlo.
No, po návratu do Brna to nebyla žádná velká sláva, ale pořád bylo co dělat. Před důchodem jsem zakotvil v MRK, kterému předpovídám velkou budoucnost a věřím, že s paní ředitelkou Horváthovou budeme i nadále dobře spolupracovat. Našel jsem tam mezi Romy dobré kamarády a přátele, věřím, že nám to vydrží.
Osobně mám tu zkušenost, že i neromského redaktora romských novin část lidí začne brát jako exota -- ptají se: Cigáni, voni maj svoje noviny? Voni umí číst? Nebojíš se tam mezi něma? Jak tam můžeš vůbec dělat? Máte v téhle oblasti taky podobné zkušenosti?
Tak s tím jsem se opravdu nesetkal, protože moji přátelé jsou inteligentní lidé bez předsudků. Jistě, u některých jiných docházelo docela k legračním otázkám, zdali se nebojím a jestli nosím do práce mobil a peněženku, které se s oblibou kradou. Ale to byla spíš z jejich strany ironie, aby mě pobavili.
V MRK už se vystřídala řada politiků a hodnostářů. Na jaké akce v MRK vzpomínáte a na setkání s jakými lidmi budete vzpomínat v nejlepším světle? A naopak, co se nepovedlo, co se podařilo zachránit na poslední chvíli a kdy vám vlasy vstávaly hrůzou na hlavě?
Co se týká vstávání vlasů hrůzou, to nebezpečí nehrozí ze dvou důvodů -- za prvé žádné nemám a za druhé se nebojím ani čerta. Velice rád budu vzpomínat na setkání v MRK s generální guvernérkou Kanady a jejím doprovodem -- manželem počínaje a ochrankou konče; všichni jsou profesionálové a cítil jsem se jako ryba ve vodě. Návštěva ministra Kocába mě zase postavila na zem, protože tolik slibů jsem od žádného politika ještě neslyšel. Myslím v MRK. Zajímalo by mě, jestli skutečně do Brna poslal slíbenou kytaru.
Frapantní mi přišla návštěva eurokomisaře Špidly, který se celý kroutil a byl s prohlídkou rychle hotov. Záhy jsem pochopil proč -- spěchal na WC. Největší záběr na nervy představovala bezesporu Brněnská muzejní noc -- letos to byla moje druhá -- kdy přišlo o sto procent návštěvníků více než loni. Potěšila mne velká návštěvnost ze strany Romů. Organizátoři podle mě zvládli vše až na pár věciček na jedničku.
No a pak návštěva prezidenta Klause s manželkou Lívií. Z paní Lívie jsem měl božský pocit, rozumí problematice a chápe. Pan prezident zůstal jako vždy pragmatický, při besedě s Romy je vyzval, aby mu o svých negativních zkušenostech v soužití s majoritou napsali přímo na Hrad, protože o všem není přesně informován.
Událo se i něco vtipného?
Pracovně ani tak ne, ale v komunikaci mezi zaměstnanci, při tzv. štengrování, jsem musel několikrát vyjít na ulici, abych se před nimi nedusil smíchy. Nebudu radši jmenovat, všichni jsou mí přátelé.
Z redakčního okna vídám mezi návštěvníky MRK spíš více Neromů, zahraniční delegace či romské vzdělané elity spíš než obyvatele této čtvrtě. Jistě, je to těžká otázka, ale jak podle vás u lidí s těžkými existenčními problémy, což je většina obyvatel tzv. Bronxu, víc povzbudit zájem o romskou kulturu?
Správná otázka, na kterou se bude těžko hledat odpověď. Vysvětlete člověku, který má sotva vychozenou základku, je bez zaměstnání a perspektivy, že patří k etniku, které má svou kulturu, hymnu, svou vlajku. Těm starším to nic neříká, hospod, zastaváren a heren stojí v Bronxu dost, tak proč přemýšlet o nějaké kultuře, když ani neví, co to slovo znamená. Podle mne je zapotřebí začít nahoře, u změny sociálního zákona. Vždyť platí povinná školní docházka, ale děti si v hojném počtu v dopoledních hodinách hrají na ulici. Pro dospělé je zase zapotřebí v první řadě vytvořit pracovní místa. Pak se snad začnou zajímat kdo jsou, odkud a proč přišli, a co je to vlastně ta jejich kultura, na kterou mohou být právem hrdí. Vždyť cikánská hudba patří ke světovým fenoménům. Kolik z nich v Bronxu to ví?
Myslíte, že by to u nich posílilo pocity identity, tedy že někam patří, mají pestrou minulost a mnoho příbuzných v zahraničí? Nebo je to nadbytečné do doby, než se zlepší jejich vzdělanostní, sociální a vůbec životní úroveň?
Bezesporu to pocit identity podpoří. Ale zatím se neumí dohodnout mezi sebou ani ty tři skupiny Romů žijící v Brně -- Rumungři, Olaši a usedlí moravští. Moc se spolu nekamarádí. Vzdělanost je samozřejmě na prvním místě. Ale bude to trvat ještě několik generací. Změna zákona to sama o sobě nevyřeší.
Existuje v zahraničí obdobná instituce jako MRK? Udržujete kontakty?
Deklarujeme, že jsme jediné muzeum tohoto typu ve světě. Ale podobná instituce existuje i na Slovensku. Zaslechl jsem, že snad i ve Španělsku. Se Slováky máme velmi dobré vztahy.
MRK inzeruje v RH, píše se zde často o jeho akcích. S novinami i romským prostředím zkušenosti máte. Tudíž se ptám, co vám v RH chybí, co byste dělal jinak? Samozřejmě s přihlédnutím k limitům a specifikům RH.
Před nedávnem vyšla kniha Sto slavných Romů. Udělal bych z toho seriál rozhovorů s ještě žijícími slavnými Romy. To by zcela jistě přispělo ke zlepšení "nálady". Protože tu knihu si málokterý Rom koupí, ať již na to má, nebo hlavně nemá.
V brněnských hudebních obchodech se prodává několik desítek CD s romskou hudbou. Stačilo by najít nějakého mladého šikovného hudebního kritika, aby v každém čísle vyšla jedna recenze. Taky by to místním pomohlo se orientovat. Já vím, že peněz je málo, ale na hudební fakultě JAMU by se snad s pomocí profesorů dal vytipovat nějaký student, který by si to mohl udělat jako ročníkovou či disertační práci.
A taky bych se nebál experimentovat -- po internetu běhají desítky vtipů s romskou tematikou, některé jsou povedené, některé vysloveně vulgární. Ale to je stejné jako s vtipy o našich předních politicích. Já sám jsem jich za rok práce v MRK dostal desítky, takže kdyby byl zájem...
Vyšlo v Romano hangos 17-2009
Vytisknout