"Měl jsem se líp učit, mohl jsem tunelovat"

9. 10. 2009 / Karel Dolejší

Ve skutečnosti jsou ovšem věci poněkud složitější. Ve všeobecných krysích závodech za vzděláním, které během posledních zhruba deseti let v Česku naplno propukly, jaksi zaniká skutečnost, že vzdělání v každé společnosti bývalo především diferenciačním faktorem - neboli, řečeno jazykem teorie her, hra o vzdělání je ve skutečnosti hrou s nulovým součtem. Čím je vzdělaných lidí více, čím více se vytrácí elitní charakter vzdělání, tím větší roli ve společenské diferenciaci hrají ostatní faktory, jako jsou bohatství, síť rodinných známostí, kulturní afinita uchazeče k prostředí zaměstnavatele atp. Společenský status mého dědečka, který za první čs. republiky maturoval na klasickém gymnáziu a stal se pak ředitelem základní školy, byl prakticky po všech stránkách vyšší než řekněme dnešní společenský status vysokoškolské učitelky, která i v hlavním městě pobírá výrazně podprůměrný plat a mimo okruh svých známých a profesních kolegů je prakticky neznámou osobou. Status absolventů střední školy v 80. letech byl pak stále ještě o dost vyšší než dnešní status majitelů vysokoškolského bakalářského diplomu. To, co rozhoduje o úspěšnosti toho kterého absolventa školy, nejsou jeho školní výsledky. Kdekoliv je vzdělání přinejlepším podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující. Když se podíváme třeba na předsedy obou největších českých politických stran a bývalé premiéry - Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka - musíme konstatovat, že ani jeden z těchto mocných a bohatých mužů to z hlediska dnešních standardů se vzděláním zrovna nepřeháněl. A učiníme-li ještě další krok, k těm, kdo v transformačních letech masivně zbohatli, když "se zhaslo", dostaneme se maximálně k absurdnímu heslu z titulku, jemuž zajisté neuvěří ani chronický repetent zvláštní školy.

Manuální práce přirozeně dokonce ani dnes není prací podřadnou. Kvalifikovaní řemeslníci v některých oborech vydělávají výrazně více a těší se přinejmenším stejné prestiži jako mnozí vysoce kvalifikovaní specialisté s inženýrským titulem. Je ovšem pravda, že upadla prestiž toho, čemu se říkávalo "poctivá práce", a to do té míry, že "řemeslo" ve smyslu středověké cechovní tradice, která se (na veliký rozdíl od USA) v Evropě dlouho držela i v rámci moderních institucí, téměř všude postupně mizí. Pryč jsou doby, kdy obyčejnou průmyslovou keramiku vyráběli lidé Karel Kryl, Wabi a Miki Ryvolové, kdy takový Milan Šimečka řídil bagr. Ve své generaci jsem ještě poznal lidi, kteří bezpochyby byli dost inteligentní na to, aby studovali, ale přesto dali z osobních důvodů přednost manuální práci. Kdyby se ovšem dnes někdo pokusil tento přístup znovu zopakovat, společensky by se naprosto diskvalifikoval. I tam, kde se ještě manuálně pracuje, dochází ke stydlivému zakrývání této skutečnosti fíkovými listy inovovaných názvů "pozic", které imitují slovník středního managementu. Půjde-li vše takto dále, za pár let se budou i restaurace muset obejít bez kuchařů a vystačit s meal managery (kteří se ovšemže nebudou špinit s nějakým sprostým vařením). Kam toto vše v době na hraně ropného zlomu, která si již brzy vyžádá částečný návrat k manuální práci dokonce i na "zahnojených" polích, může vést, tím se ovšem zatím zabývá jen málokdo.

A konečně, zbývají nám ještě ony loutky v ponižujícím divadle - romští dělníci ochotní si za nějaký alkohol a cigarety obléci znamení hanby, jehož dobrovolným nošením ve svém okolí i sami v sobě stvrzují vlastní podřadnost a definitivní nedostatečnost svých životů. Můžeme-li tyto lidi v jistém smyslu pokládat za oběti zvnějšku diktované ideologie "vzdělanostní společnosti", pro jejich vlastní absolutní nedostatek lidské důstojnosti a zkorumpovanost již neexistuje žádná omluva. Zkuste si představit, že by v nacistickém Německu Žid nosil potupnou žlutou hvězdu a choval se jako člověk druhé kategorie nikoliv z donucení, ale proto, že za to dostal pár cigaret a nějaký šnaps - to je prostě absurdní nápad. Ovšem obávám se, že ani tady nakonec nemůžeme říci "měli se líp učit" - protože to, co těmto lidem k plnému lidství chybí, se nelze žádným, ani tím sebesofistikovanějším způsobem našprtat. A právě zde se najednou před námi otvírá celá propast mezi "učením se" a "vzděláním". Klasické vzdělání v sobě zahrnovalo vždy prvek výchovy, nedalo se redukovat na předávání znalostí. Ještě moje generace se v určitých názvucích a ozvěnách ve škole a (to už méně často) i v rodině setkávala s emancipačním programem osvícenství, i když byl pochopitelně všelijak zkarikován a zneužit. Dnes jsme ovšem "postmoderní", takže se všechna dříve jednoznačná určení postupně rozpouštějí a "anything goes"... Podnikatelský záměr nejmenované pražské firmy tedy prostě jen přišel příliš brzy, vyšel všeobecnému úpadku lidství v této společnosti příliš daleko v ústrety. Národ přeprasených a tyvole-vyvolených prostě jen potřebuje ještě nějaký čas na to, aby si na podobné "tržní chování" postupně zvykl...

Vytisknout