Prezident a nýmandi

11. 10. 2009 / Štěpán Kotrba

Klaus prezident nemá už potřebu sobě ani druhým cokoliv dokazovat. Je-tím-kým-je. Zrazen a opuštěn vlastní stranou a příliš hrdý, než aby to jako otec zakladatel přiznal, ocitl se prezident na křižovatce. Zapíše se do historie pouze dekorováním vyznamenaných či svéhlavým prosazováním menšinového názoru na povahu globálního oteplování a kapitalismu počátku 21. století?

Po tak trochu nuceném optimismu předvstupního období procitli i mnozí čeští politici a uvědomili si, že při prosazování státní ideje už se nemohou opírat o celnice a ostnaté dráty, o tanky, bévépéčka či rakety na hranicích. Jednotná měna euro i Evropská sociální charta klepe na dveře jako integrační nutnost. Prosazovaná nikoliv zleva, jako nástroj k vybudování evropské říše Spojených socialistických států evropských, ale jako nezbytná součást globálního byznysu těch nejbohatších, kteří většinou sponzorují liberálně pravicovou politiku i ekonomickou teorii. Všimněte si, že dogmaticky konzervativní proudy myšlení na většině univerzit většinou nenajdete a společenské i ekonomické vědy se vyučují pod integrálním názvem "liberální studia". Stejně je tomu i v praxi. Evropa je na svá liberální studia patřičně hrdá.

Klaus patří ke staré gardě politiků, kteří ještě měli jakous takous konzistenci odborného myšlení, čest a vědomí odpovědnosti vůči budoucím učebnicím dějepisu. Téma pragmatických vztahů Evropy, Česka a Ruska, stejně jako distance od naivního amerikanofilství z USA prostřednictvím "nonprofitního sektoru" korumpovaných liberálních elit tvořila v posledních letech rámec Klausova uvažování o Evropě. Na rozdíl od většiny svých spolustraníků pozorně naslouchal přednášce Miloslava Bednáře v CEP na téma "Česká a americká státní idea". Naslouchal definici "smyslu existence politického národa jako individuálně občanské, obecně platné sounáležitosti se státem" a vnímal "ucelený ideový důraz na nezastupitelnost reformní, křesťansky rozvržené národní a postupně právě tak stále zřetelněji i občanské individuality vůči vnějším tlakům a nárokům jiných institucionálních autorit".

Primitivní činovníci ODS si z Bednářovy přednášky v CEPu i jeho vystoupení na stejné téma na 1. ideové konferenci ODS, které jsem se měl 29. - 30. května 1999 možnost zúčastnit také, odnesli pouze zvulgarizovaný nacionalismus a otevřená dvířka k ultrapravici. Ne tak Václav Klaus. Ten díky Bednářovi ví, že společná zahraniční a bezpečnostní politika EU, která krok za krokem uskutečňuje záměr, stát se geopolitickým konkurentem Spojených států amerických, Českou republiku i EU postupně vyčleňuje z NATO, a to při souběžném strategickém partnerství a stále bližším sepětí se zahraničně-politickými ambicemi Ruska. Klaus ví, že tento globální a naplno nikdy nevyřčený cíl evropské integrace v krátkodobém i ve střednědobém horizontu nepřipouští alternativu. Podřízena této kontinentální strategii, která má kořeny v dohodách Gorbačova s Bushem sr. z Malty, zůstává pozice národního státu pouze v vyjednání co nejvýhodnějších vstupních podmínek. Vše ostatní je dáno. Klaus tehdy potvrdil, že právě v Bednářově přednášce o české státní ideji je dialektika (cit.: specifická nedogmatická mixáž) liberálně konzervativního a konzervativně liberálního přístupu. Hledání shody nebo hledání průniku těchto dvou principů. Vyjednání podmínek je vždy hra. Ekonomicko politická hra s nulovým součtem. Aby jeden získal, musí druhý ztratit. Ani jeden nesmí rázem získat vše, a druhý ztratit vše, neboť tento stav vede k zoufalosti. A zoufalost plodí zoufalé činy. Hra, které přeci politický ekonom Klaus dokonale rozumí. Ne tak ti, které na ekonomických studiích zajímalo pouze účetnictví a mikroekonomické pohledy a kteří na politickou ekonomii jako na "bolševickou pavědu" chodili s největším sebezapřením.

Proto Klaus už tehdy v roce 1999 konstatoval:

Téma EU je dominantní, hrajme tuto kartu. Jenom nevím, jestli je debata o roku 2003 tou nejdůležitější věcí. Otázka vstupu či nevstupu je otázkou navýsost politickou, otázkou politického rozhodnutí uvnitř EU a nikoliv úřednického počítání toho, jestli už máme o 10% více zákonů připodobněných EU či nikoliv. Velmi souhlasím s větou, která zde mnohokrát padla, že vnitřní otevřená diskuse o EU není antievropanstvím. Na této věci trvat musíme, v žádném případě od ní nesmíme ustoupit.

Klaus velmi dobře "ví, jestli vstupuje Česká republika do EU nebo EU do České republiky." ODS ale chtěla už tehdy Evropu národů, ne federalistickou EU či unitární koncepci. Čili nerealistický cíl - v mezinárodně politických a geostrategických souvislostech. Klaus už v roce 1999 velmi dobře věděl, že v Evropě "dochází k zastavení liberalizačních a privatizačních postupů a že naopak dochází ke zvyšování regulací a řízení nejrůznějšího typu". Klaus už 29. 5. 1999 věděl, že "rovná daň je bezvadný princip, ale schopnost převést jí v něco operativně diskutovatelného v Sedmičce je úplně něco jiného."

Právě Bednář a jeho sebeuvědomovací zahraničněpolitická strategie Česka vůči EU a světu je kořenem toho, proč se rozešel "eurorealistický vlastenec" Klaus s primitivním "euroskeptickým populismem" Topolánkovy ODS a proč se rozešla i ODS s Klausem. Samozřejmě ve vší úctě, pane profesore... ODS neuměla přikročit k strategické aplikovatelnosti svých vlastních idejí. Degenerovala je na marketingové výkřiky Modré šance a dělala si přitom z občanů "modrý den" (abych parafrázoval nejnovější slovní hříčky poslance ODS Petrušky).

Klaus je na rozdíl od ODS stále myšlenkově konzistentní. A zde prosím odlišujme Klause mediálně deformovaného PR operacemi protivníků i tvořivostí novinářských nýmandů od autentických výroků Klause na odborných fórech. Shodnu se s Klausovým východiskem, že nelze neztotožňovat evropskou stabilitu a ekonomickou progresi v době tušení energetického zlomu s korektními vztahy s Ruskem. To není rusofilství, ale střízlivá, konzervativní geopolitika. Vědomá si historie i budoucích potřeb a šancí. Evropa v dlouhodobém horizontu soutěží o globální přízeň ruského medvěda s Čínou. V tom nejcennějším - v přístupu k surovinám (plyn, ropa, kovy, nerosty) a k odbytišti. A to je stejně nerovná pozice, s jakou Klaus vstupuje do soutěže s Evropskou unií o podobu Lisabonské smlouvy ve jménu majetkových (ekonomických) zájmů Česka, které ovšem dnes zajímají málokterého českého politika. Schopnost vidět za horizont znovuzvolení je u představitelů obou hlavních politických sil - ODS i ČSSD - dnes skoro nulová.

Teze o nerozpoznatelnosti původu kapitálu a politické neutralitě jeho zájmů leckomu zatemňují mozek ještě i v roce 2009. Souvisí to s neschopností analytiků i operativců ministerstva zahraničí i zpravodajských služeb, kteří uvěřili vlastní propagandě a tomu, co je učili ve škole jako axiomata, o kterých se nediskutuje a nepochybuje. Klaus zi Zeman vědí dobře, že příliv peněz do ekonomiky je odvislý nejen od individuálních strategií malých podnikatelů, ale v rozhodující míře od mínění hlavních hráčů na trhu. A tyto vztahy jsou provázeny politickým vyjednáváním, někdy ne nepodobnému vydírání a vyhrožování. Stále je to jen hra s nulovým součtem. Pokud se dnes "překvapivým" tahem Klaus brání prohře, předurčené už před lety sousedními zájmovými skupinami. A sudetské Němce spolu s potomky německých nacistů, stejně jako katolický klérus spolu s církevními řády a potomky italských fašistů či evropskou šlechtu a její panevropské hnutí nutno řadit k hlavním vlivovým skupinám evropské politiky.

Obavy z konceptu "Mitteleuropy" a jejich historických konotací, které vytrvale probouzejí ve střední Evropě představitelé Sudetského landsmanšaftu na svých každoročních pitkách spojených s politickým řečněním, plané rozhodně nejsou a při rozhodování o NEODVOLATELNÝCH krocích je nutné na ně brát zřetel a nepodceňovat něčí nietzcheovskou VŮLI K MOCI, rozprostírající svou strategii půl století.

Václav Klaus nehraje dnes už o nic jiného, než se zapsat do historie i jinak, než zpackanou kupónovou privatizací. Pokud se mu podaří, že vyděsí všechny politiky v Evropské Radě možností neschválení Lisabonské smlouvy a donutí je souhlasit s českým protisudetským dodatkem, který se stane nezpochybnitelným pramenem evropského práva, udělal pro Českou republiku víc, než většina prezidentů před ním a většina po něm. A pak může s klidným svědomím vzít pero a podepsat. Což také na konec udělá. Do té doby ne.

Protože vše ostatní je politika politiků, nikoliv politika státníků.

Vytisknout