Smyslem setkání – pro Spojené státy, Francii a Německo, pro Čínu – bylo ukázat vlastnímu domácímu publiku, že „něco dělají“ s kalamitní světovou ekonomickou situací, když ve skutečnosti nedělají nic, co by jakýmkoli významným způsobem zachránilo potápějící se loď.

Asi nejdůležitější bylo setkání pro prezidenta Obamu. Šel na ně, aby dal najevo tři věci: že je osobně populární po celém světě, že se svým diplomatickým stylem radikálně odlišuje od stylu George W. Bushe, a že obojí dohromady znamená změnu.

Obama nepochybně dosáhl prvních dvou cílů. Všude ho vítaly nadšené davy – v Londýně, Paříži a Štrasburku, v Německu, Praze a Turecku, stejně jako mu aplaudovali vojáci USA v Iráku. A nepochybně použil odlišný diplomatický styl. Všichni, kdo s ním jednali, říkají, že je bral vážně, pozorně jim naslouchal, přiznával minulé chyby a omezení USA, a zdál se být přístupný kompromisním řešením diplomatických sporů – nedošlo k ničemu, co v minulosti případně vytýkali George W. Bushovi.

Změnilo se ale něco v dosahování diplomatických cílů USA? To lze tvrdit jen stěží. V žádném případně nebyla vyřešena debata, v níž proti sobě stojí USA podporované Velkou Británií a Japonskem, které prosazují opětovné nastartování světové ekonomiky (více „stimulace“), a na druhé straně francouzsko-německý přístup (více mezinárodní „regulace“ finančních institucí). Bez ohledu na důvody hovořící pro tu či onu argumentaci trvala každá ze stran na svém a závěrečné komuniké jejich rozdílné názory prostě zaretušovalo.

Je pravda, že se G-20 dohodla na vytvoření balíku 1,1 bilionu dolarů, který dostane IMF na vydání tzv. zvláštních práv čerpání (SDR, Special Drawing Rights) jako součásti „globálního plánu oživení s bezprecedentním rozsahem“. Jak ale zdůraznila řada komentátorů, rozsah této akce je mnohem menší, než jak se naznačuje. Zaprvé část balíku nepředstavuje nové peníze. Zadruhé jde o financování a nikoli nutně o výdaje stimulující ekonomiku. Zatřetí 60% SDR půjde do Spojených států, Evropy a Číny, které je nepotřebují. A začtvrté 1,1 bilionu není zas tak mnoho ve srovnání s 5 biliony, který už byly poskytnuty po celé zeměkouli v rámci plánů fiskální stimulace.

Všichni vystupovali proti protekcionismu a navrhovali nějaké kroky v tomto směru. Nebyla ale přijata žádná opatření, která by bylo možné vynutit. Navíc v tomto případě jde o tři odlišné druhy protekcionismu. První je ochrana vlastních hospodářských odvětví, což už fakticky všichni členové G-20 dělají a s největší pravděpodobností budou dělat dál. Druhý je regulace hedgeových fondů a ratingových agentur. Číňané jí tleskají, zatímco Spojené státy a Evropa váhají. Třetí je regulace daňových rájů. Evropané ji prosazují, Číňané se k této myšlence staví velmi chladně a Spojené státy jsou někde mezi tím. V Londýně se na tom nic nezměnilo.

Zdá se, že Francouzi a Němci využili londýnskou schůzku spíš k tomu, aby dali najevo, že ani kvůli Obamovi nebudou chtít přijmout geopolitické závazky, které odmítli učinit pro Bushe. Německý časopis Der Spiegel to vyjádřil ostře. Řekl, že příčinou finanční katastrofy je skutečnost, že George W. Bush byl „pěstitel opia“. který „zaplavil celý svět [lacinými dolary],... čímž vytvořil předstíraný růst a způsobil spekulativní bublinu...“. Co je ještě horší, „změna vlády veWashingtonu nepřinesla návrat ke zdrženlivosti a solidnosti. Naopak vedla k další ztrátě zábran.“ Jeho závěr: „Německá kancléřka Angela Merkelová má pravdu. Západ si možná opravdu sám dává fatální nadměrnou dávku.“

V geopolitické aréně se nemění francouzsko-německý přístup k Afghánistánu – slovní podpora cílům USA, ale žádní další vojáci. Přijmout nějaké vězně propuštěné z Guantánama? Německo dál říká absolutní ne. Francie velkodušně souhlasila s přijetím jednoho – ano, jednoho.

V Praze přednesl Obama velký projev, v němž načrtnul výzvu k jadernému odzbrojení – což je údajně podstatná změna ve srovnání s Bushovým postojem. Francouzský konzervativní deník Le Figaro informuje, že kroužek diplomatů mezi nejbližšími spolupracovníky Sarkozyho hodnotí tuto řeč velmi „sžíravě“. Říká, že jsou to jen public relations zakrývající fakt, že jednání Spojených států s Ruskem o této věci nikam nevedou. Navíc Francie nemíní přijímat od Američanů lekce z morálky. Tolik o Obamově novém diplomatickém stylu k usmíření Západoevropanů.

Nezdá se ani, že by zapůsobil o hodně lépe na středovýchodní Evropu, kde odstupující český premiér Mirek Topolánek odmítl Obamovy stimulační návrhy jako „cestu do pekel“ [v anglickém překladu má tento obrat i drsnější konotace - pozn. překl.]. Vystoupení v tureckém parlamentu Obamovi skutečně vyneslo velký aplaus ze všech stran (s výjimkou protofašistické pravice) za jeho konkrétní a citlivý přístup k turecké problematice. Pozorovatelé si ale všimli, že v otázkách Středního východu byl jeho jazyk tradiční a nejasný.

Číně podle všeho šlo na setkání G-20 o to, aby na něm byla. Chtěla se stát členem nejužšího okruhu těch, kdo ve světě rozhodují. Upořádáním setkání G-20 byla tato skutečnost dána najevo. Tím, že se skupina G-20 rozhodla sejít znovu, bylo místo Číny potvrzeno. Sejde se ale G-20 ještě někdy? Čína totiž naznačila, že má řadu výhrad ke způsobu, jakým se ve skupině přijímají rozhodnutí. Nabídla směšnou částku do nového finančního balíku IMF. Koneckonců nedostala žádné záruky, že dojde ke skutečné reformě řídicích struktur IMF, která by v nich dala Číně přiměřenou roli.

Souhrnně můžeme říci, že se hlavní aktéři pyšně prošli po světové scéně. Měli vůbec v úmyslu udělat něco víc? Pravděpodobně ne. Světový ekonomický pokles jde dál svou cestou, jako by k setkání G-20 nikdy nedošlo.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2009

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.