Berlín, Washington a G 20

Začněme summitem G 20, který se soustředil na globální finanční krizi. Jak jsme konstatovali loni, existovala řada evropských pozic, přičemž Spojené státy reagovaly na tu německou. Nejen že Německo představuje největší evropskou ekonomiku, ale je také největším světovým exportérem. Každá dohoda nezahrnující Německo by byla k ničemu, zatímco dohoda vylučující zbytek Evropy, avšak zahrnující Německo, by byla stále ještě použitelná.

Spojené státy a Německo rozdělují dvě zásadní témata. Prvním byla otázka, zda se Německo vyrovná nebo alespoň přiblíží americkému stimulačnímu balíčku. USA si přály, aby SRN stimulovala domácí poptávku. Obama se obával, že pokud Spojené státy spustí stimulační plán, Německo využije zvýšenou poptávku na americkém trhu k navýšení svého vývozu. Spojené státy by tak skončily v masivním deficitu, zatímco Německo by těžilo z jejich výdajů. Washington byl přesvědčen, že musí ekonomiku stimulovat, a že by to nevyhnutelně zbytku světa prospělo. Ale přál si břemeno rozdělit. Berlín si to dosti racionálně nepřál. Spojené státy ještě před summity svůj požadavek stáhly - Německo nebylo ochotno spolupracovat.

Druhým tématem bylo financování záchrany bank ve Střední Evropě, které jsou převážně kontrolovány bankami eurozóny a představují součást bankovního systému EU. Němci si nepřáli unijní záchranu těchto bank. Chtěli, aby místo toho podstatnou část finančního systému EU zachránil Mezinárodní měnový fond. Z jednoduchého důvodu: MMF získává půjčky ze Spojených států, Číny a Japonska, což znamená, že by se na záchraně podílely i jiné státy než evropské. Spojené státy signalizovaly, že by byly ochotny přispět MMF sto miliardami dolarů, jejichž podstatná část skončí ve Střední Evropě. (Ze současných půjček poskytnutých fondem jich přibližně 80% směřuje do postižených ekonomik ve Střední Evropě.) Spojené státy tedy v zásadě přijaly německé stanovisko.

Na pozdějším summitu NATO Evropané včetně Němců odmítli vyslat podstatné vojenské síly do Afghánistánu. Místo toho poskytli pět tisíc vojáků, z nichž většina v zemi setrvá pouze do srpnových voleb a jen malá část se zapojí do bojových operací. To je mnohem méně, než v co Obama na počátku funkčního období doufal.

Bylo nicméně dosaženo dohody o spolupráci při odhalování mezinárodních daňových podvodů a další spolupráci při zvládání mezinárodní krize. Zůstává však mimořádně nejasné, co to znamená - a tak to bylo také myšleno, neboť chybí konsensus ohledně dalšího postupu. Ve skutečnosti bude třeba stávající pravidla ještě dopilovat na setkání ministrů financí G 20, jež se uskuteční v listopadu ve Skotsku. Je opravdu úchvatné, že Evropská unie, která trvala na vytvoření globálního regulačního režimu, se neshodla ani na svém vlastním. Na setkání v Praze 4. dubna Velká Británie odmítla regulační režim prosazovaný Německem a Francií, když prohlásila, že by znevýhodňoval britský bankovní systém.

Souhrnně vzato, setkání G 20 a NATO nepřinesla významný pokrok. Místo aby USA tvrdě prosazovaly svá témata nebo vyměňovaly ústupky - například akceptovaly německou neochotu navýšit stimulační balíček výměnou za větší počet vojáků pro Afghánistán - Spojené státy daly přednost tomu, aby vypadaly jako součást konsensu a nikoliv jako země v izolaci. Systematicky se bránily každému projevení nesouhlasu.

Důvod, proč nedošlo k výměně, je opravdu jednoduchý: Němci nebyli připraveni se na ní podílet. Přijeli na jednání s připravenými stanovisky a Spojené státy neměly žádné páky, jimiž by s Německem hnuly. Jedinou možností bylo zablokovat peníze pro MMF - a to by byla politická katastrofa (nemluvě o tom, že i ekonomicky poněkud nemoudrá). Spojené státy by vypadaly jako země neochotná participovat na multilaterálních řešeních, spíše než aby Německo vypadalo jako ten, kdo se snaží své ekonomické problémy přenášet na druhé. Obama se profiluje jako multilateralista a nemůže si dovolit politické důsledky odchýlení od této pozice. Přispět MMF v době bilionových záchranných balíčků představovalo nízkonákladové řešení. Takže Němci USA dostali.

Politická stránka věci by neměla být podceňována. George W. Bush měl s Evropany extrémně špatné vztahy (z velké části proto, že byl připraven je konfrontovat). Zde šlo o první Obamův mezinárodní výjezd a on si nemohl dovolit, aby skončil v roztrpčení nebo vyzněl do prázdna, aby americký prezident vyhlížel jako ten, kdo - zatímco postavil svou kampaň na schopnosti řídit západní koalici - nedokáže Evropany pohnout. Bylo důležité přivézt domů konsensus. Ústup od klíčových ekonomických a vojenských požadavků mu tento "konsensus" poskytlo.

Turecko a Obamova složitější hra

Ale nebyla to jen otázka domácí politiky. Vyjasňuje se, že Obama hraje složitější hru. Pár týdnů před summity, když bylo zřejmé, že se Evropané k záležitostem zajímajícím Spojené státy nepřipojí, Obama naplánoval cestu do Turecka. Během setkání s EU v Praze Obama důrazně podpořil tureckou žádost o členství v EU, kterou někteří členové Unie na základě obav týkajících se lidských práv a role armády odmítají. Ale skutečným důvodem je, že členství by otevřelo evropské hranice turecké migraci - a Evropané si volnou migraci z Turecka nepřejí. Spojené státy v této věci Evropany otevřeně konfrontovaly.

Během summitu NATO byl klíčovým bodem agendy výběr nového generálního tajemníka Aliance. Favorita představoval bývalý dánský premiér Anders Fogh Rasmussen. Turecko kandidatuře oponovalo kvůli jeho obraně svobody projevu v kauze karikatur proroka Mohameda v jistém dánském časopise. NATO vyžaduje konsensus, takže kterýkoliv člen může cokoli zablokovat. Turci stáhli veto, ale získali za to dvě klíčové pozice v NATO, včetně zástupce generálního tajemníka.

Takže zatímco Němci na summitech prosadili svou, nejvíce získali Turci. Nejen že posílili své postavení v NATO, ale získali i Obamu pro důraznou obranu turecké žádosti o členství v EU, která samozřejmě Spojeným státům nepřísluší. Obama poté odletěl do Turecka a zúčastnil se klíčového mezinárodního setkání, které mu umožní dále vylepšit pozici USA ve vztahu k islámu.

Ruský rozměr

Přejděme k jinému rozměru těchto rozhovorů, který se stále týká Turecka, ale současně již také Rusů. I když rozhovory snad zlepšily atmosféru, k zásadní změně v americko-ruských vztazích jistě nedošlo. Rusové odmítli vyměnit nátlak na Írán kvůli jeho jadernému programu za opuštění plánu Spojených států na protiraketovou obranu v Polsku a České republice. Spojené státy souběžně snižují význam ruské zásobovací trasy pro Afghánistán. Washington prohlásil, že má v Afghánistánu dostatek zásob a v Pákistánu je dost bezpečno na to, aby ruská trasa neměla klíčový význam pro vedení západních operací v Afghánistánu. Ve stejný čas dosáhly Spojené státy dohody o přepravě s Ukrajinou - což je z největší části symbolické gesto, ale jistě postačuje k tomu, aby se Rusové vztekali na Spojené státy i na Ukrajinu. A co více, komuniké NATO pak nevyloučilo členství Ukrajiny a Gruzie v NATO, ačkoliv tu byla také německá pozice prosazující nespecifikované odložení členství. Když Obama pohlédne na šachovnici, klíčovou vznikající výzvou zůstává Rusko.

Němci se nechystají připojit k americkému blokování Ruska. Něechystají se řešit ruskou otázku, protože jsou závislí na dodávce energií a nevidí bezprostřední hrozbu, takže mají malou chuť ke konfrontaci. Ve stejný čas nemají Spojené státy zájem tlačit Německo směrem k Rusku, zejména kvůli druhořadým otázkám, z nichž Německo tak jako tak nemá co získat. Obama ví, že německá levice je skrznaskrz protiamerická, zatímco Merkelová je protiamerická pouze pragmaticky - jde o malý rozdíl, ale dost velký na to, aby Washington kvůli němu upustil od tlaku na Berlín.

Ve stejnou dobu se na horizontu objevila událost, která má mimořádný význam pro vztahy Turecka s Arménií. Arméni dlouho obviňovali Turecko kvůli masovému vraždění Arménů během I. světové války a Turci obvinění odmítali. Kongres Spojených států několik let hrozil přijetím rezoluce odsuzující tureckou genocidu Arménů. Turci jsou vůči tomuto obvinění mimořádně citliví a pokud by rezoluce prošla, znamenalo by to rozkol ve vztazích s USA. Minulý týden začali veřejně diskutovat o dohodě s Armény, včetně diplomatického uznání, což v zásadě zneškodňuje nebezpečí americké rezoluce. Ačkoliv dohoda ještě nebyla podepsána, k přípravám dochází na obou stranách.

Turecká otevřenost vůči Arménii má potenciálně významné implikace pro rovnováhu sil na Kavkaze. Srpnová rusko-gruzínská válka vytvořila nestabilní situaci v oblasti pro Rusko životně důležité. Ruské jednotky zde zůstávají rozmístěny a NATO žádá jejich stažení z Jižní Osetie a Abcházie. Také v Arménii jsou ruské jednotky, což znamená, že Rusko Gruzii obklíčilo. Navíc se jedná o alternativní trase plynovodu z Ázerbájdžánu do Evropy.

Turecko je k tomu všemu klíčem. Dokud Ankara spolupracuje s Ruskem, pozice Gruzie je prekérní a ázerbájdžánská trasa do Evropy je zablokována. Pokud spolupracuje s USA a pod jejich garancí také dokáže dosáhnout stabilní smlouvy s Ázerbájdžánem, ruská pozice na Kavkaze je oslabená a otvírá se alternativní trasa pro plynovod do Evropy, což oslabuje ruský vliv tamtéž.

Z amerického pohledu je Evropa ztracený případ, protože není s to najít společnou pozici a vztahy s Ruskem ji zatěžují. Nemůže se dohodnout na hospodářské politice, ani její ekonomické zájmy neodpovídají americkým, alespoň pokud jde o Německo. Pokud jde o Rusko, Německo a Evropa jsou svázáni závislostí na ruském zemním plynu. Americko-evropské vztahy jsou tedy rozloženy nikoliv z osobních důvodů, ale kvůli fundamentálním hospodářským a vojenským skutečnostem. Žádná porce řečí tento problém neodstraní.

Klíčem k udržení americko-německého spojenectví je omezení německé závislosti na na ruském plynu a zatlačení Ruska spíše do defenzívy než do ofenzívy. (Druhé tvrzení reprezentuje výhradně názor Stratforu; Německo se pokusů o zatlačování Ruska spíše obává, zejména s ohledem na další možný vnitropolitický vývoj v zemi, pokud by se znova ocitla pod západním tlakem - KD.) Klíčem k tomu je Turecko, protože představuje jedinou trasu produktovodů vedoucích do Evropy ze Středního Východu, Střední Asie a Kavkazu. Pokud je Turecko - které má na Kvkaze, ve Střední Asii, na Ukrajině, na Středním Východě a na Balkáně velký vliv - připraveno ke spojenectví s USA, Rusko se nachází v defenzívní pozici a je možno nalézt dlouhodobé řešení pro německý energetický problém. Pokud se ovšem Turecko místo toho rozhodne pro obranu a spolupráci s Ruskem, Rusko si udrží iniciativu a Německo bude po celou jednu generaci závislé na energii kontrolované Rusy.

Takže když Obama absolvoval neplodná setkání s Evropany, rozhodl se vyhnout zbytečné konfrontaci s nimi. Místo toho zakončil svou cestu v Turecku diskusí o tom, co znamená smlouva s Arménií, a snažil se přesvědčit Turky ke hře s vysokou sázkou, v níž by Rusům na Kavkaze konkurovali místo toho, aby hráli roli jejich slabšího partnera.

Proto nejdůležitější Obamovou řečí v Evropě byla ta poslední, která následovala poté, co se Turecko objevilo na scéně jakožto velký hráč v politické struktuře NATO. V této řeči se Obama postavil na stranu Turecka a proti Evropě a získal některé menší ústupky ve věci možného členství Turecka v EU. Obama se snaží Turkům ukázat, co pro ně může udělat. V ankarském proslovu to zopakoval nebo dokonce ještě zdůraznil. Nastínil americký postoj, jenž uznává těžkou geopolitickou pozici Turecka a jeho budoucí roli lídra, a také uznal podobnosti mezi Washingtonem a Ankarou. Přesně to chtělo Turecko slyšet.

Kavkaz není ani zdaleka jedinou diskutovanou oblastí. Mluvilo se o blokování Íránu v Iráku, amerických vztazích se Sýrií a syrských rozhovorech s Izraelem, o Střední Asii, kde mají obě země své zájmy. Ale pro Evropany je nejdůležitější zprávou ta, že Evropa je místem, kam státníci jezdí nechat se fotografovat, kdežto Turecko místem, kde se dělá geopolitika. Je nepravděpodobné, že by si toho Němci nebo Francouzi všimli. Jejich pohled na dění ve světě je absolutně europocentrický. Ale Středoevropané na hranicích s Ruskem a cítící se odstrčeni postojem Německa k jejich bankám to jistě zaznamenali.

Obama Evropany obešel z politických důvodů a proto, že přít se s nimi prostě nepřináší prospěch. Ale klíčem k jeho cestě bude to, co získá od Turecka - a zda jeho proslov o civilizacích dokáže odstranit část zášti islámského světa tím, že uspořádá vztahy s největší ekonomikou v muslimském světě.

Zdroj ZDE