Zažili jsme dva praktické pokusy realizovat tyto myšlenky čistou formou: centrální, státem plánované ekonomiky sovětského typu a naprosto neomezenou a nekontrolovanou kapitalistickou ekonomiku volného trhu. Ta první myšlenka se rozložila v osmdesátých letech dvacátého století a s ní se rozložily i evropské komunistické politické systémy. Ta druhá myšlenka se rozkládá před našima očima právě nyní v největší krizi globálního kapitalismu od třicátých let. V některých ohledech je to větší krize než ve třicátých letech, protože globalizace ekonomiky tehdy nebyla tak pokročilá, jak je dneska, a krize nepostihla plánovanou ekonomiku Sovětského svazu. Dosud nevíme, jak vážné a jak trvalé budou následky současné světové krize, ale zjevně znamenají konec volnotržního kapitalismu, který zajal svět a jeho vlády v letech od Margaret Thatcherové a prezidenta Reagana.

Bezmocnosti tedy čelí jak ti, kteří věří v čistý nadnárodní, tržní kapitalismus, v svého druhu mezinárodní buržoazní anarchismus, i ti, kteří věří v plánovaný socialismus, nepošpiněný soukromým úsilím o zisk. Obě tyto myšlenky zkolabovaly. Budoucnost, stejně jako přítomnost i minulost, patří smíšeným ekonomikám, v nichž jsou nějak provázány soukromá i státní sféra. Ale jak? To je dnes problém pro všechny, ale zejména pro lidi na levici.

Nikdo vážně neuvažuje o možnosti návratu k socialistickým systémům sovětského typu - nejen kvůli jejich politickým nedostatkům, ale také v důsledku rostoucí stagnace a nevýkonnosti jejich ekonomik - i když by se neměly podceňovat jejich podstatné sociální a vzdělávací úspěchy. Na druhé straně, než se loni rozložil globální volný trh, i sociálnědemokratické či jiné umírněné levicové strany v bohatých zemích severního kapitalismu a Australasie přijímaly stále více z úspěchů volnotržního kapitalismu. Od rozkladu Sovětského svazu neexistuje žádná politická strana ani žádný politický vedoucí představitel, kteří by označili kapitalismus za nepřijatelný. Ve své ekonomické politice lze Tonyho Blaira i Gordona Browna (do října 2008) charakterizovat jako Thatcherovou v kalhotech. Totéž platí o americké Demokratické straně.

Základní sociálnědemokratickou myšlenkou od padesátých let bylo, že socialismus je zbytečný, protože lze spoléhat na kapitalistický systém, který bude prosperovat a vytvářet více bohatství než jakýkoliv jiný systém. Úkolem socialistů bylo jen zajistit spravedlivé rozdělování tohoto bohatství. Avšak od sedmdesátých let zrychlující se globalizace zásadním způsobem ochromila tradiční sociálnědemokratickou politiku.

Od r. 1997 britská Labouristická strana přijala ideologii, přesněji řečeno teologii, globálního tržního kapitalismu jako celek. Británie deregulovala své trhy, prodala svůj průmysl tomu, kdo dal nejvíc, na rozdíl od Německa, Francie a Švýcarska, přestala vyrábět zboží na export a proměnila se v globální centrum finančních služeb a v ráj pro miliardáře, propírající své špinavé peníze. Proto je dnes dopad světové krize na libru a britskou ekonomiku katastrofálnější než dopad krize na jiné západní ekonomiky.

Dalo by se říct, že to všechno nyní skončilo. Smíme se dnes zase vrátit ke smíšené ekonomice. Jenže my nevíme, jak to udělat. Nevíme, jak překonat nynější krizi. Nevědí to žádné vlády na světě, žádné ústřední banky či mezinárodní finanční instituce: jsou jako slepci, kteří se snaží dostat se ven z bludiště tím, že tlučou na jeho zdi různými klacky. Neuvědomujeme si, jak silně jsou vlády a politikové stále ještě v závislosti na ideologii volného trhu, která v nich vyvolávala dobrý pocit po dlouhá desetiletí. Skutečně jsme se už osvobodili od předpokladu, že soukromý podnik usilující o zisk dělá věci vždycky efektivněji a lépe? Že manažerský model a účetnictví by měl být vzorem i pro veřejné služby, školství a výzkum? Že na rostoucí propasti mezi superbohatými a ostatními nezáleží, pokud skoro všichni (s výjimkou menšiny chudých) trochu bohatnou? Že každá země potřebuje především maximální hospodářský růst a komerční konkurenci? Neosvobodili.

Avšak pokroková politika se musí navrátit k přesvědčení, že hospodářský růst a bohatství jsou prostředkem, nikoliv cílem. Cílem je to, co to dělá s životy, s životními šancemi a s nadějemi lidí. Jen se podívejte na Londýn. Samozřejmě, že je důležité, že Londýn hospodářsky prosperuje. Jenže zkouškou obrovského bohatství, které se na některých místech vytváří v britském hlavním městě, není to, že přispívá 20 - 30 procenty do britského HDP, ale to, jak to ovlivňuje životy milionů, kteří v Londýně žijí a pracují. Jaké jsou jejich životy? Mohou si tito lidé dovolit v Londýně vůbec bydlet? Pokud nemohou, není útěchou, že je Londýn také rájem pro superbohaté. Mohou lidé v Londýně získat slušná zaměstnání, nebo vůbec nějaká zaměstnání? Pokud nemohou, nevytahujte se, že tam jsou všechny ty vynikající restaurace s vynikajícími kuchaři. Anebo školy pro děti? Nedostatečné školství nelze kompenzovat skutečností, že londýnské univerzity by mohly dát dohromady fotbalový tým nositelů Nobelovy ceny.

Zkouškou pokrokové politiky není soukromá, ale veřejná sféra, nikoliv jen rostoucí příjem a spotřeba jednotlivců, ale rozšiřování příležitostí a to, co Amartya Sen charakterizuje jako "možnosti" pro všechny, prostřednictvím kolektivní akce. Ale to znamená, to musí znamenat, veřejnou neziskovou iniciativu, i pokud by mělo jít jen o přerozdělování soukromého majetku. Musí jít o veřejná rozhodnutí, jejichž cílem bude kolektivní zlepšení situace, z nichž budou mít prospěch veškeré lidské životy. To je podstatou pokrokové politiky - nikoliv maximalizace hospodářského růstu a osobních příjmů., Nikde jinde to nebude důležitější než při řešení největšího problému, jemuž čelíme v tomto století, totiž ekologické krizi. Ať si pro to vybereme jakékoliv ideologické logo, bude to znamenat podstatný posun od volného trhu směrem k veřejné akci. A bude se to muset udělat rychle. Čas není na naší straně.

Kompletní článek v angličtině ZDE