Island, který dluží více, než je a vůbec kdy bude schopen splatit, není zdaleka první ani jedinou zemí, čelící cílevědomému útoku mezinárodních finančních kruhů. Rozruch, který vznikl v souvislosti s jeho zadlužením, je mimořádný zejména proto, že jde o první tzv. vyspělou zemi, která se stala obětí hrátek predátorských firem z Wall Streetu a londýnské City a Mezinárodního měnového fondu (MMF). Scénář i jeho důsledky však byly a jsou vždy stejné, ať jde o jihovýchodní Asii 90. let, jelcinovské Rusko, Argentinu na přelomu tisíciletí nebo některé postsocialistické země (Pobaltí, Maďarsko, Ukrajina) dnes. Jako rakovina se šíří celým světem. Je vcelku jedno, že dluhy nikdy nebudou splaceny. Věřitelé místo toho vyvlastňují celé národní ekonomiky dlužnických zemí, jejich přírodní zdroje, půdu, infrastrukturu a nemovitosti. Důsledky budou po celá následující desetiletí stejně tragické, jako kdyby ty země byly okupovány cizími mocnostmi: Likvidace celých hospodářských odvětví, vysoká nezaměstnanost, růst chudoby, násilí a kriminality. Zájmy věřitelů jsou nadřazeny národním zájmům zadlužených zemí, jejich měny jsou trvale znehodnocovány, dostavuje se chronická inflace.

Islandská vláda (ale nejen ona, podobná situace je např. v Maďarsku) zřejmě udělala zásadní chybu - zadlužila se v cizí měně. Věřitelské banky vládám i individuálním zájemcům v dlužnických zemích velice rády půjčovaly - nikoli za účelem investic do jejich výroby a infrastruktury, ale aby je zatížily dluhem a pak z nich vysály maximum reálného bohatství. Jediným udržitelným způsobem, jak financovat dovoz, je vývoz odpovídajícího objemu zboží a tím udržení rovnováhy zahraničního obchodu. Postižené ekonomiky však trpí likvidací domácího průmyslu, takže v důsledku dovozu životních nezbytností na dluh se dále propadají do dluhové pasti. Až už nebude co ždímat, zbudou prázdné slupky a mezinárodní kapitál se vrhne na další oběti. Eufemisticky se tomuto způsobu ožebračování světa říká "postindustriální tvorba bohatství".

V příkrém kontrastu k těmto postupům je způsob, jak se svými dluhy zacházejí USA. Je to jednoduché - tiskem dolarů (zatím stále ještě bůhvíproč světově akceptovaných jako rezervní měna) a produkcí vládních dluhopisů způsobují postupné snižování hodnoty svých dluhů a nutí své věřitele, aby úvěrovali rozmařilou americkou vládní i individuální spotřebu, včetně nekonečných válek. (USA jsou největším světovým spotřebitelem neobnovitelných energetických surovin, především ropy. Uvnitř USA je jejich největším spotřebitelem - jak jinak - americká armáda a v jejím rámci letectvo.) Ani tento dluh nikdy nebude splacen, avšak to ani není účelem jeho tvorby a existence. Banky si přijdou na své tak jako tak (když je nejhůř, tak na úkor domácích daňových poplatníků, jak vidíme právě v těchto dnech, kdy USA skokem ztrojnásobily hodnotu státního dluhu v zájmu záchrany některých vybraných wallstreetských firem; zkoumat způsoby výběru těch, které jsou předurčeny k záchraně a způsoby přesunů peněz na jejich účty je však mimo téma tohoto textu) a státní dluh USA je zatím de facto splácen nepřímo zahraničními věřiteli americké vlády - díky inflaci dolaru a snižování hodnoty dluhopisů. Užití dolarů, které zahraniční centrální banky přijímají za exporty svých zemí nebo za prodej aktiv, je omezeno. Americký Kongres je nenechá nakupovat důležité domácí firmy nebo surovinové zdroje ani zlato z měnových rezerv. Jedinou variantou, která jim zbývá, je nákup čím dál více znehodnocených vládních dluhopisů nebo toxických cenných papírů podložených takovými "aktivy", jako jsou dluhy hypotéčních firem Fannie Mae a Freddie Mac. Připomeňme v této souvislosti, že když zkrachovali Lehman Brothers, jejich "aktiva" byla ve dražbě prodána za 8% nominální hodnoty. Lze důvodně předpokládat, že podobná relace by mohla platit i pro ostatní americká aktiva, jakmile globální situace dospěje do bodu, kdy se jich zahraniční věřitelé USA budou chtít začít ve velkém zbavovat. A proto také mají strach začít s tím už teď. Už jim došlo, že jde o hru s nulovým součtem. Jiní mají vyděláno už teď, na ně by zbyly jen paběrky.

To, co platí pro dnešní Island, se odehrává všude, kam se MMF a Wall Street zaměří: Zmenšují se národní ekonomiky, bohatství a vlastnictví se přesunuje k finanční oligarchii, průmyslová odvětví jsou vytlačována ze světových trhů, protože do cen jejich výrobků jsou zakalkulovány vysoké dluhy.

Toto je tedy způsob, jak neofeudální bankovnictví funguje. Je to pravý opak toho, jak klasičtí ekonomové definovali volný trh. Dnes finanční zájmy kontrolují trhy za účelem vysát z nich zisky vyprodukované prací a investicemi, to vše pod pláštíkem "ekonomické demokracie". Finanční strategie mezinárodního kapitálu, maskovaná jako pomocná ruka pro ekonomiky v potížích, má jediný zájem - krátkodobé zisky. Jim jsou obětovány výrobní a infrastrukturní obory celých států. Zdaleka už nejde jen o rozvojové země jako v 60. - 80. letech. I postsocialistické a některé západní země už o tom vědí své. I v naší zemi dnes už vidíme, jaké jsou důsledky toho, že se např. města, obce a regiony, které prodaly své vodárenské soustavy nadnárodním společnostem, nechaly oblbnout zdánlivě vysokými jednorázovými příjmy za jejich prodej. Teď se nestačí divit. A to je teprve začátek. Důsledky skutečnosti, že většina českých bank je v rukách zahraničních majitelů, se teprve projeví. Banky by měly být považovány podobně jako infrastrukturní odvětví za součást veřejných služeb, nikoli za prostředek, kterým jejich akcionáři zpoplatňují to, co ve skutečnosti patří celé společnosti. Nadvláda bank zvyšuje životní náklady obyvatel i náklady podnikání, svým vlivem na vlády a parlamenty chrání největší zákazníky bank, tj. poskytovatele hypoték, před zdaněním a tak jim umožňuje co nejvyšší zisky, kapitalizuje příjmy z veřejného sektoru a tím zvyšuje ceny veřejných služeb a zdanění přesunuje na pracující a podniky, čímž zvyšuje ceny jejich výrobků a podkopává konkurenceschopnost celé ekonomiky.

Island je modelovým příkladem, který ukáže, zda se prosadí ekonomická spravedlnost. Lze jen doufat, že se nenechá chytit do pasti věčného dluhového nevolnictví. To, co prospívá bankám, škodí lidem. Čím hůř bude islandská reálná ekonomika fungovat, tím silnější bude nadvláda bank nad celou zemí. Jedinou rozumnou reakcí ze strany Islandu by měla být denominace dluhů do národní měny s postupně klesající úrokovou mírou nebo rovnou odmítnutí jejich splácení. Uvidíme, zda islandská vláda bude hájit zájmy svých obyvatel, nebo se - podobně jako vláda USA - vzdá finančním predátorům. Jestliže se nevzdá, snad to poslouží jako pozitivní příklad i pro další ohrožené země.

Jak bylo zmíněno výše, základem prozatím úspěšného vydírání světa ze strany nadnárodních a amerických finančních institucí je fakt, že většina zemí akceptuje dolar jako rezervní měnu. Proto bude zajímavé sledovat, jak se dále vyvine nastávající boj nadnárodních institucí, vlád a centrálních bank velkých zemí o vliv na mezinárodní finance, který se zatím projevuje různými úvahami na téma zavedení nové mezinárodní rezervní měny.

MMF přišel s návrhem vytisknout další miliardy dolarů podložených už existujícím nástrojem - tzv. SDR (Special Drawing Rights, zvláštní práva čerpání). Dnes jsou SDR vázány na čtyři měny: dolar, jen, euro a libru. Čína navrhla vytvořit z SDR novou světovou rezervní měnu, podobně jako Rusko, které však chce, aby SDR byly vázány na jüany, rubly a zlato. Čínské návrhy však jdou ještě dál. Čínská vláda spolu s Čínskou lidovou bankou oprášily myšlenku Johna M. Keynese z roku 1944, který navrhoval vytvořit světovou rezervní měnu, tzv. bancor, krytou 30 komoditami včetně zlata. Jak napsal čínský centrální bankéř, cílem by bylo vytvořit rezervní měnu "oddělenou od jednotlivých států a schopnou dlouhodobě zůstat stabilní, a tak odstranit základní chyby způsobené používáním národních měn založených na úvěru".

Keynes ve své době navrhoval nejen zavést bancor, ale také vytvořit tzv. Mezinárodní zúčtovací sdružení (International Clearing Union), které by bancor emitovalo. Bancor by byl směnitelný za národní měny v pevných kursech a stal by se povinnou mezinárodní zúčtovací jednotkou. Tím by fungoval - s pomocí dalších pobídek - jako nástroj vyrovnávání bilancí zahraničního obchodu jednotlivých zemí. Uvedené Keynesovy nárhy však při vytváření brettonwoodského systému nebyly akceptovány. Chce se říci bohužel. To, co časem vzniklo z brettonwwodských institucí, jistě nebylo v duchu jeho návrhů.

Nehledě na uvedené návrhy, Spojené státy a spolu s nimi i Světová banka i nadále podporují pozici dolaru. Někteří komentátoři soudí, že citované návrhy svědčí o pomalém slábnutí jejich vlivu. Současný vývoj je tak překotný, že jeho rozuzlení se zřejmě dočkáme dost brzy. Nezbývá než doufat, že padne-li současný světový finanční systém, bude včas po ruce něco, čím bude moci být nahrazen, a že to, čím bude nahrazen, bude fungovat ve prospěch lidí a reálných ekonomik lépe, než dosavadní predátorské praktiky finančních žraloků. V opačném případě by bylo více než dost důvodů k obavám o další vývoj civilizace.