Sám jsem se na tu školu dostal r. 1972 zázrakem, náhodou osudu. Nebyl jsem totiž politicky nikde organizován, nebyl jsem členem nově založeného Socialistického svazu mládeže. Až dlouho po přijetí se mi svěřila jedna moje profesorka, že jsem byl na anglistice snad prý jedním z nejlepších uchazečů, avšak politické rubriky v mé přihlášce byly zoufale prázdné. Vzhledem k pravidelnému poslechu zahraničních rozhlasů, jako byla Svobodná Evropa a BBC, jsem měl zkušenosti z poslechu krátkovlnného vysílání, kde bylo tehdy slyšet i hodně morzeovky. Chtěl jsem tomu rozumět, a tak jsem se zapsal na střední škole do telegrafického kursu. Telegrafické kursy organizoval Svazarm, takže profesorka mohla velkým červeným písmem do mé prázdné žádosti napsat JE ČLENEM SVAZARMU! (Byla to ta profesorka, jíž právě tou dobou otiskl oficiální věnování Josef Škvorecký na titulní straně svého Tankového praporu, vydaného v kanandském nakladatelství 68 Publishers v Torontu.) A tak jsem byl přijat ke studiu na FF UK.

Nevím, jakou úlitbu muselo dělat těch několik českých učitelů na anglistice, aby na škole mohli zůstat, někteří jen na volné noze. Potíž byla především to, že, jak se nám svěřovali učitelé, s nimiž jsme byli v jakémsi antikomunistickém spiknutí, žádný učitel na katedře anglistiky nebyl po čistkách r. 1969 v KSČ (ti, kdo studují anglosaskou kulturu, nebývají nadšenými komunisty), a tak byla anglistika z ideologických důvodů spojena s germanistikou. Vedoucím sloučené katedry se stal člověk, který učil mé rodiče němčině na gymnásiu za druhé světové války a podle svědectví rodičů zdravil tehdy po příchodu do třídy vztyčenou pravicí "Heil Hitler". Mezi studenty mého ročníku (1972-1977) proslul, když se nám svěřila jedna naše česká univerzitní učitelka - anglistika, že k ní hovořil takto: "Podívala jste se někdy, soudružko, do zrcadla na ten svůj buržoazní ksicht?"

Navzdory tomu jsme si při studiu dělali naprosto, co jsme chtěli. Na rozdíl od střední školy, která byla děsivými čtyřmi lety naprostého zotročení mladého ducha, který se musel každodenně hodiny memorovat nesmysly, bylo studium na FFUK skutečnou dílnou lidskosti, možností zrání a otevřeného, pluralitního vývoje mladé mysli. Samozřejmě, že jsme měli ke studiu doporučenou jen marxistickou literaturu v češtině. Ignoroval jsem to a učil jsem se z anglosaských učebnic z knihovny v British Councilu. Nikdo ze zkoušejících nikdy na zkouškách nenamítal, že jsem při zkoušení neopakoval marxistický blábol.

Pravidelně jsme chodili s celým studijním kroužkem na promítání současných amerických filmů, které nebyly v československé distribuci, na americké velvyslanectví. Přemítali jsme, zda z toho může být průšvih, ale vzhledem k tomu, že tam chodil i šéf SSM, jsme usoudili, že se můžete vždycky zaštítit jím. Nikdo se na to nikdy nezeptal.

Přesvědčoval jsem - relativně marně - minulý týden ve svém letošním kursu na FFUK studenty, aby jeli v rámci programu EU během studia na zahraniční stáž do Glasgow. Dneska je možné jezdit, kam kdo chce, ale čeští studenti ani moc nejezdí, zůstávají v globalizační éře doma. Za nás bylo cestovat na Západ nesmírně obtížné. Bylo k tomu zapotřebí mít tzv. devizový příslib, a tedy protekci v bance, a nejrůznější doporučení. Pan vedoucí angloamerické katedry si studenty zval a kontroloval jim v pase, jestli náhodou už na Západě nebyli.

Katedrám českého jazyka a literatury jsem se pokud možno vyhýbal, ty byly o hodně znormalizovanější než enkláva angloamerická. Katedru slavistiky, kde jsme dělali zkoušky ze staroslověnštiny, vedl naprostý šílenec, psychopat, doktrinářský komunista, který nakonec spáchal sebevraždu.

Na katedře české literatury nás učila výborná profesorka Jaroslava Janáčková, kterou brzo po mém absolutoriu vyhodili. Když jsem jednou dělal ústní zkoušku z literární teorie u Jaromíry Nejedlé (je dávno mrtvá), přisedl si vedoucí katedry české literatury, známý sekerník Vítězslav Rzounek. Nejedlá úslužně požádala "soudruha profesora", aby mi také dal otázku z literární teorie. Zeptal se mě: "Jak jsou politicky organizováni spisovatelé v Československu a na Západě?" (Bláboly stranických sekerníků byly vlastně nesmírně průhledné a jednoduché. Odpověděl jsem, že v Československu jsou organizováni ve svazu spisovatelů a na Západě že nevím. Reagoval: "No přeci v odborech!")

Vyhýbal jsem se také obloukem nově vzniklým úřadovnám SSM vlevo v přízemí. Mezi studenty měly pověst, že se tam shromažďují šílenci a sekerníci. Záznamy "činnosti" SSM, případně KSČ na fakultě podle mé zkušenosti nemohly vůbec postihovat život školy, ten byl jinde. Třeba na anglistice v "šicích kroužcích" dr. Jarmily Emmerové, konaných v soukromí, které se stávaly diskusními kluby antikomunismu.

Takže bych měl mít vlastně radost, že mechanismus nátlaku a špíny bude konečně zveřejněn. Přesto mě informace o vydávané knize naplňuje znepokojením. Říkám, zpytuju svědomí proč.

Pokud někdo spáchal na FFUK v letech 1969-1989 trestné činy, měl být za to už dávno souzen a pokud by byl shledán vinným, měl být odsouzen.

Pokud jsou někdejší sekerníci, lidé druhého a třetího řádu, kteří byli začátkem sedmdesátých let povoláni na FFUK, aby ji očistili, stále ještě naživu, tato publikace se automaticky stává nástrojem honby na čarodějnice. Mladí studenti zkoumají historii normalizačního dvacetiletí z úplně jiné perspektivy a mimo tehdejší kontext. Bude velmi obtížné po dvaceti až čtyřiceti letech určovat, kdo z tehdejších komunistických aktivistů dělal to, co dělal čistě ze zlé vůle či ze strachu nebo z různých jiných, dnes už těžko zjistitelných důvodů.

V zaujatých a manipulativních českých médiích, které ovládají veřejný diskurs v českém jazyce, není prostor pro objektivní zhodnocení toho, co se dělo v normalizačním období. Všechno se nahlíží ahistoricky, z hlediska současnosti a stává se to manipulativním materiálem pro současný politický boj. Viz nedávná sprostá aféra ohledně Milana Kundery.

Žádná historická studie není objektivní. Je to vždycky jen subjektivní příspěvek k nikdy nekončící analýze toho, co bylo, a co už nikdy asi nezrekonstruujeme v autentické podobě.

Proto je zcela legitimní studovat politické procesy útlaku po padesáti letech, kdy jsou doboví účastníci mrtví. Opravdu si nejsem jist, zda analýza těchto procesů v době, kdy jsou jejich účastníci ještě živí, může být něčím víc než honbou na čarodějnice. Dostane se živým účastníkům možnosti, aby se k věci vyjádřili? A pokud tomu tak i bude, může to být něčím jiným než stavěním lidí na pranýř, a to v úplně jiné historické situaci, než jaká byla tehdy, takže se z toho vlastně dnes ani moc nemůžeme poučit?

Doba to byla hrozná. O připravované publikaci mám své pochybnosti. Nechám se však přesvědčit o opaku.