V rámci dosud vydaných recenzí knihy Ďáblové, ženy a národ jeho text vyčnívá pozorností věnovanou detailům, věcností a jasně formulovanými stanovisky - srovnejme s kognitivní hodnotou recenzí Jana Suka na Portálu české literatury -- mj. "bílý může být sám osud českého národa", "literatura je ženského rodu" - nebo Aleše Hamana v Tvaru -- mj. "Pynsentovy práce působí metodologicky poněkud zastaralým dojmem" versus "do bezprostředního sousedství se dostávají umělecky nesouměřitelná díla" (nebyl to snad strukturalismus dvacátých let , který pracoval s kritériem estetické hodnoty?) Proto mohu nyní obrátit pozornost na obecnější reflexi myšlení o literatuře, ke které inspiruje Holého recenze.

Jiří Holý není příznivcem konstruktivismu, který klade rovnítko mezi "fikci" a "skutečnost". Ale slovo "repertoár" míří produktivním směrem. Proč neuvažovat o příbězích jako o souboru elementů, které byly vybrány (a jejich příznakovost vynikne na základě srovnání s tím, co vybráno nebylo) -- takto uvažuje například Wolf Schmid v Narativní transformaci (Brno - Praha 2004). Následně se můžeme ptát, proč autor vybral určité elementy a jeho volbu klást do souvislostí s dobovými normami, pamětí (a zapomínáním) či autorským světonázorem.

Existuje něco jako autorský záměr? A lze něco takového rekonstruovat? Umberto Eco vyzdvihuje spíše "intentio operis", tedy záměr díla, ale přesto se ukazuje, že nejzajímavější čtení díla je zpravidla takové, které není střízlivé či umírněné (příklad Pynsenta, který se pravidelně pohybuje na hraně "nadinterpretace"). Takové přehnané interpretace mají větší šanci osvětlit předtím nepovšimnutá spojení.

Holého příklad s motivem z Mináčova románu ovšem upozorňuje na Pynsentovu nedůslednost, kterou je dlužno připsat jeho esejistickému stylu psaní. Zároveň je to ilustrativní příklad problému, se kterým se setkáme při každé komparaci - objeví se otázky typu: Jakou funkci plní daný motiv v jednom díle a jakou v jiném? Vyplývá vůbec něco z konstruované tradice, nebo jde jen o příliš obecnou podobnost?

Pynsentova představa "tematických kontinuí" ve vývoji literatury je ale i přesto produktivní, ostatně podobným způsobem uvažoval třeba Alexandr Stich ve svých lingvoliterárních analýzách (např. Seifertova Světlem oděná ) nebo autorský kolektiv v publikaci Paměť míst , která obsahuje tematologické studie věnované obrazům vybraných topoi v určitých období literárního vývoje (např. Vladimír Macura o obrozenské hospodě, Daniela Hodrová o vězení od středověku po současnou literaturu).

Podle Holého má literární kritika soudit , ale literární historie pouze popisovat . Aktuální Dějiny české literatury 1945-1989 se ale dočkaly ostré kritiky právě pro nereflektovanost perspektivy, z níž je literární vývoj vykládán. V západním kontextu už se ovšem dějiny píšou jinak než pozitivisticky, což lépe odpovídá soudobému stavu literárněteoretických metod (srov. např. A New History of German Literature , Cambridge 2004).

A pokud jde o současnou českou literární kritiku, ona sice soudí, kritizuje leccos, ovšem dílo samotné obvykle přichází zkrátka. Jeden soudobý literárněkritický typ představuje např. Petr A. Bílek se svými zábavnými glosami literárního provozu (tedy přístup sociologizující). Jiný typ se zabývá hnidopišským nimráním v pravopisných a stylistických nedokonalostech vydaného textu (např. Jaromír Slomek) -- to samo o sobě pochopitelně není špatné, horší je, když recenze mimo podobného výčtu nic jiného neobsahuje. A ještě jiným typem jsou recenze čerstvých absolventů univerzity, kteří se nemohou opřít o žádný obecně platný přístup k textu (dobová kritéria neexistují), svou vlastní pozici často definovanou nemají, a tak se uchylují k takzvané vatě ("autor uvážlivě váží slova", "jde o zatím nejhlubší autorův ponor do intimity" atd.).

Holý klade do opozice Pynsentovu esej věnovanou stereotypizování Britů ve vybraných českých textech a Peprníkovu nečitelnou excerpci několika set českých děl. Je tedy samotné úsilí o syntézu jakousi kladnou hodnotou? Ovšem i Peprníkův vyčerpávající výběr si nemůže klást nárok na úplnost. A je vůbec udržitelným Peprníkovo tvrzení o "reprezentativním obrazu českého myšlení i citových postojů", které má odrážet jeho kniha? Peprníkovi zásadně chybí teoretická reflexe: jeho monografie by byla mnohem záslužnější, kdyby se pokusila o interpretaci různých typů přístupů českých autorů k britské skutečnosti (sociologicky a historicky). Je národní kultura skutečně homogenním diskursem? A jak se utvářejí stereotypy o "jiných" a kdo je šíří? Peprník nejen, že na tyto otázky neodpovídá, ale dokonce si je ani neklade. Dávám přednost Pynsentovu nápadu před Peprníkovými výpisky.

Holý nesdílí Pynsentovo přesvědčení o mytičnosti "plebejského" původu "obrozeného" národa. Z této pozice by s Pynsentem zřejmě vedli žhavou polemiku čeští historici. I když, ve skutečnosti by asi nešlo o diskusi, ale o apriorní onálepkování Pynsenta jako nedostatečně historiograficky vzdělané osoby, která se nemá co vyjadřovat k věcem, kterým nerozumí.

Většinový diskurs historické vědy v Česku (především "událostních dějin", který stále představuje mainstream) operuje s představou objektivní pravdy, která je k dohledání v archivech. Uzavírá si tak dveře před zajímavými tezemi přicházejícími odjinud. Byl Edvard Beneš maďarofobní? A pokud byl, ovlivnilo to nějak zahraniční politiku meziválečné republiky? Rád bych se dozvěděl jakousi odpověď na tuto otázku, kterou položil Pynsent, ale nezdá se, že by mi ji dostupné české publikace poskytly. Čeští historici si často představují debatu jako "zasvěcené" monologické výklady oplývající faktografií (stačí se občas podívat na pořad Historie.eu). Metodologické impulsy a nápady je příliš nezajímají. Není jim to spíše na škodu?