Vezměme to postupně. Autorka se zúčastnila semináře s učiteli ve Sněmovně. Chtěla s nimi o médiích diskutovat a ve svém článku se diví, že ti dospělí lidé tam přišli se svými vlastními, už utvořenými názory. Nevím, co jiného očekávala. Při diskusi je přece třeba názor druhého vyslechnout, respektovat, reagovat na něj...

Učitelé prý kupodivu chtějí, aby jim média pomáhala v jejich práci. Aby v televizi bylo vidět méně krve a patologicky se chovajících jedinců. Více pořadů zaměřených na výchovu dětí, podporujících tvorbu pozitivních životních hodnot, podporujících toleranci, ochotu pomáhat druhým, poznávání dobra a zla. Chtějí obnovit vysílání pro školy, které by bylo v souladu s osnovami. Chtějí, aby média přijala díl odpovědnosti za to, jak působí na své diváky. Hrůza! Co všechno by ti drzí učitelé vlastně nechtěli?

Jistěže svět, který ukazují televizní zprávy je plný krve, násilí, sobectví, naši čelní představitelé se chovají sobecky a vulgárně... a tak dále. Problém je právě v tom, že tento obraz není skutečný svět, je to jeho nepatrná výseč. Krajnosti, které jsou nám znovu a znovu předkládány a mohou tak svým neustálým opakováním vzbuzovat dojem, že jsou normou. Je-li nějaký podnět velmi často opakován, dochází nakonec k jeho zvnitřňování a jedinec ho přijímá za svůj. To je ostatně třeba i principem reklamy.

Jak říká v článku citovaný Jeroným Klimeš, s jehož slovy stoprocentně souhlasím:

Ovšem autorka na tento citát navazuje slovy: "Ale copak tomu tak není? Copak není násilí normálním a běžným způsobem řešení konfliktů a problémů v této společnosti?" A já odpovídám ne, není. Požádal bych autorku, aby laskavě vyšla na ulici, důkladně se kolem sebe rozhlížela a všímala si, jak lidé kolem ní řeší své konflikty. Ač je to mediálně zcela nezajímavé, lidé kolem nás se bez násilí drtivou část svého života docela dobře obejdou. Pokud to neudělají, nakonec na to obvykle doplatí. Lidé se přece k sobě v průběhu historie nezačali chovat kulturněji, nevymysleli zákony a pravidla společnosti kvůli nějakým ideálům. Udělali to výhradně jen proto, že je to pro společnost i jedince v ní dlouhodobě výhodné a praktické.

Média skutečnost deformují. Učitelé se nezlobí na zrcadlo odrážející skutečnost, ale na křivý střep, který ji deformuje do divácky atraktivní krvavé podívané. Je zbytečné je kvůli tomu účelově napadat, nazývat je "frustrovanou, dnešek nechápající skupinou lidí". Oni jsou to totiž úplně normální lidé, jejichž chápání skutečnosti se liší od ostatních lidí nejspíš jen o něco lepším vhledem do problematiky výchovy a vzdělávání dětí, kterou se chtě nechtě den co den zabývají. Spíše se obávám, že tuto skutečnost nějak nevzala do úvahy autorka.

Skutečně mě rozesmála poznámka, že "učitelé nepřišli na to, že by potřebovali vychovat zejména rodiče", věčný to evergreen hovorů ve sborovnách po každých třídních schůzkách. To snad dotyčná paní opravdu nemohla myslet vážně.

To, že největší podíl na výchově má rodina, je snad většině soudných lidí zcela zřejmé. Samozřejmě, že především na rodičích záleží, na co se svému potomkovi dovolí dívat a jak to interpretují. Rodina je nejcitlivějším a nejrychlejším indikátorem společnosti, změny ve společnosti se jako první projevují právě v rodině.

Nejvíce mě ovšem dojala představa průměrného učitele:

Když odhlédnu od spíše úsměvného způsobu, jakým autorka sesypala všechny učitele do jednoho pytle, a soustředím se na fakta, která uvádí: Padesátiletá dáma živící ze svého špatného platu děti, kterým nerozumí... Dejme tomu, i když je nutné brát v úvahu, že podíl žen zakládajících rodiny v pozdním věku byl dříve poněkud jiný než dnes. Ale je vidět, že o práci učitele jako takové má autorka výrazně zkreslené představy. Má-li učitelka malé děti, její odpoledne vypadá tak, že po vyučování letí do školky, cestou nakoupí, pak doma uvaří, uklidí, vypere, děti uloží. Po večeři ovšem opravdu nechvátá do Tesca, ale sedne k hromadám sešitů, které je nutné opravit a k přípravám na další den. Skutečně neznám žádnou učitelku, která by měla druhé zaměstnání. A ani náhodou mi nikdo nenamluví, že takových je "většina".

Myslím, že ona naprostá většina učitelů je oproti představě, která je nám v článku předkládána, celkem realistická. Že plně chápou, co média dělají. Že produkují to, co lidé chtějí vidět a slyšet a na čem tudíž vydělávají. A zabývat se jakýmsi filtrem pro děti, výběrem toho, co by mohlo možná pro společnost znamenat přínos někdy v budoucnosti, by pro ně patrně znamenalo omezit sledovanost a zisk a tudíž je to v dnešní až příliš ekonomicky zaměřené společnosti značně nereálné. Je zbytečné hledat si další pokulhávající důvody a argumenty proč to nejde typu "kdo určí hodnoty přínosné pro společnost".

Na druhou stranu když už se učitelů ptáte, co by si přáli, buďte připraveni na odpověď. Zkuste se zamyslet nad tím, proč jsou přání učitelů právě taková jaká od nich zazněla. Patrně o něčem vypovídají. A to, že budete hledat, proč jsou ti, kteří odpovídají, špatní, asi není ta pravá cesta.

Než "chápat z výrazů učitelů" při sezení na jednom semináři nějaké skutečnosti a dokonce z nich pak vyvozovat závěry, to už by možná bylo lepší si přečíst, z čeho vlastně mají ti učitelé mediální výchovu učit. Cože se to po nich chce (rámcový vzdělávací program je úžasné čtení pro dlouhé večery, vřele doporučuji každému zájemci). A pak si s nimi zkusit o tom diskutovat...

Že je to nereálné? Příliš mnoho práce? Ale vždyť přece dynamika dnešního světa nepřipouští pohodlnost!

Možná by se média mohla poučit dřív, než začnou poučovat o druhých. Možná bychom pak proti sobě nemuseli nejen na konferencích stát jako "my" a "oni".