"Tuhle jsem potkal v Litoměřicích jednu paní s kýblem. Na něco jsem se jí ptal, paní poznala, co jsem zač a dala se se mnou do řeči. O současné situaci. Já v tu chvíli moc optimista nebyl, paní mi však začala dodávat naději a víru, jak to za pár let bude všechno lepší, jak je šťastná, že se toho všeho dožila. Někdo by ji mohl nazvat naivní osobou, považte, ona není rozčilená. Ona však krom toho optimismu třímala ještě i onen svrchu uvedený kýbl, s kterým šla uklidit svinčík před panelovým domem. Svinčík, který udělal někdo jiný, než ona. A to už vůbec nebyla naivita, ale pozitivní čin. Tahle paní nezvolila obecný model chování těchto dní - sedět a nadávat, ale zcela jiný model: dělat něco pozitivního a ještě dodávat naději druhým. Ze setkání s touhle paní mi bylo ještě hodně dlouho dobře. Kdyby každý šel a uklízel svinčík - nejen na ulici, ale všude kde je, včetně našich hlav a srdcí, bylo by hned líp. Jestli je takovýchhle paní v každém městě či vesnici alespoň několik, a najdou se k tomu i nějací mužští, pak se není čeho bát. Tihle lidé se zcela jistě potkají, najdou se a začnou vytvářet ostrůvky naděje, pozitivního myšlení a lidské pomoci. Začnou pomalu rušit tu současnou módní atmosféru poplašenosti, nedůvěry a pocitu spiknutí všech proti všem.