V roce 2002 jsem v narychlo improvizovaně sestavené humanitární četě pracoval ve Vrbně u Mělníka, vesnici kterou prakticky celou odnesla velká voda. (Ač vesnic smetených s povrchu země bylo několik desítek, každá plošná živená pohroma má vždy svou "PR lokalitu". V roce 2002 to byly několik kilometrů vzdálené Zálezlice.) Byl to nejspíš můj nejdrastičtější životní zážitek. Kromě nerozbitého skla, porcelánu a železa jsme museli z chalup vynést a vyhodit úplně všechno, protože všechno neomyvatelné bylo kontaminováno. Proti proudu vzala voda chemičku v Kralupech nad Vltavou.

Na desítky domků, které zůstaly stát (z každého bylo třeba vynést a vyhodit v průměru asi pět kontejnerů materiálu) byl k dispozici jeden kontejner na vesnici a den. V každém domě byla vidět čára hladiny, v mnohých z nich voda ještě stála a často v ní plavaly exkrementy z prosáklé kanalizace. Vesničané a dobytek, kteří nebyli evakuováni včas a brodili se v době kulminace řeky vodou k nejvyššímu bodu vesnice, kapli, měli občas po těle rozesety boláky z jedovaté "spolanské" vody.

Téměř celá vesnice byla vystavěna na začátku 19. století z tzv. "buchet", nepálených cihel z chlévské mrvy. Většinu domů, které voda nevzala, označil statik křížkem, který znamenal "Určeno k demolici". Vesničané, jejichž rodiny v domech sídlily i dvě staletí se po vesnici pohybovali většinou namol: opít se do němoty bylo jediné řešení, které našli.

Další kompenzací pak bylo nehlídané rozkrádání humanitární pomoci a její rozprodej. Někteří nerespektovali zákaz vstupu do svých bývalých domů a snažili se zachránit, co se dá. Na vlastní oči jsem viděl, jak se muži, který motorovou pilou odřezával neporušený krov své chalupy, tento krov utrhl a přerazil mu nohu vejpůl.

Území bylo střídavě odříznuto od civilizace: armády a policie bylo třeba jinde. Za těchto podmínek přestaly platit všechny zákony, vyjma zákonů lidskosti. Ukázalo se, co v kom je. Vozy označené pastelkou nakresleným červeným křížem nemusely platit dálniční známku a nebyly pokutovány. Soukromí lidé napěchovávali k prasknutí svá auta potravinami, šatstvem a hygienickými prostředky a bez jakékoli pomoci a koordinace státní správy je vozili, kam uznali. Naše vlastní četa byla sestavena roudnickým katolickým farářem na nátlak lidí, kteří využili jeho organizační schopnosti a znalost terénu. Podobných čet jsem tehdy potkal desítky...

Po návratu domů se psychika nás, kteří jsme tam byli, natolik změnila, že jsme už nedokázali najít společnou řeč s příbuznými a známými, kteří se na to všechno dívali prizmatem pouhých televizních zpráv. Když jsem po povodních na návštěvě u kamaráda v pátém patře paneláku uviděl pod oknem záplavovou čáru a prožil pár sekund myšlenek na to, který nábytek v jeho bytě lehce rozdělím na prkna (vše se odehrávalo jen v mé hlavě), okřikl jsem po několika jeho nezávazných slovech o povodních svého přítele, ať nemluví o něčem, čemu nerozumí.

My, veteráni:-), jsme se tehdy shodli na tom, že jsou čtyři úrovně vnímání katastrofy. Jste-li:

1. Naprosto nezúčastněný člověk, odkázaný na sdělovací prostředky.

2. Někdo, kdo je odkázán na sdělovací prostředky, ale "někoho či něco tam má".

3. Někdo, kdo "tam byl", ale "nikoho a nic tam nemá" (to jsme byli my).

4. Ten, kdo byl bezprostředně postižen.

Jedinci z jednotlivých výše uvedených skupin prakticky nemají možnost se domluvit. Do příslušníků čtvrté skupiny se jsou možná částečně schopni vcítit členové druhé a třetí skupiny, ale toto vcítění v mnoha ohledech kulhá.

Jsem si vědom, že jako člověk, který v Izraeli nikdy nebyl, nemám v podstatě k tomuto problému právo říct ani slovo, neboť když řeknu, budu, jak říká bible "shledán lehkým", kdokoliv ze třetí a čtvrté skupiny mě bude moci právem okřiknout, tak jako já tenkrát svého kamaráda, a můj obličej bude vypadat stejně pitomě jako obličej Václava Moravce, který ve svých Otázkách 4.1.2009 "moderoval" z klidu pražského studia Pavlínu Rež, nacházející se v bezprostředním ohrožení života. Jako potomek židovské rodiny Adlerů z Českomoravské Vysočiny můžu být ale s trochou dobré vůle zařazen do druhé skupiny, těch, kteří tam někoho mají.

Mám v Izraeli svůj národ? Svou rodinu? Bohužel ne. Mí předkové byli evropští, potažmo čeští Židé. Část jich zmizela kdesi v Americe, a druhá část zasimilovala s českým národem a za německé okupace přežila tím způsobem, že padělala své dokumenty. Všechny mé zprávy o Palestině a Izraeli pocházejí z druhé ruky. Vyjma Jásira Arafata znám z Palestinců jen kanadského rock'n'rollového zpěváka Paula Anku a americkou herečku Salmu Hayek, u nichž navíc prameny často uvádějí původ libanonský (jejich předkové zřejmě pocházeli ze sporných území).

Pak jsem jednou ve vlaku do Vídně potkal skupinu studentů z Betléma, města, které je dnes spravované Palestinskou autonomií. Tito Palestinci, ale měli smůlu: byli zároveň křesťané a barvitě mi vyprávěli, že nebýt Izraele, muslimská většina by je už dávno podřezala.

Osobně byl v Izraeli jeden přítel, a vyprávěl mi pak cosi o nechutném fašistickém státě, malé Americe, která je po zuby ozbrojená a žije jen ve strachu a ze strachu (o tom svědčí podobnost amerických a izraelských ambasád v metropolích, které jsem navštívil: masivní beton, ostnatý drát, pytle s pískem a kulometčíci). V Izraeli prý odposlouchávají všechny telefony a o tamním režimu není beztrestně možné říct nahlas cokoli kritického: ani před příbuznými.

Arnošt Lustig mě zase kdysi pobavil vyprávěním, jak po své emigraci do Země zaslíbené velice záhy pochopil, že je to stejný Kocourkov jako socialistická ČSSR a emigroval podruhé -- do USA.

Jiný význačný český umělec židovského původu se v rozhovoru, který jsme spolu vedli, vyjádřil, že Židi se na Palestinu měli vykašlat a založit si svůj novodobý stát někde, kde by je viděli radši: třeba v Panamě.

Jenže ono by to dost dobře nešlo. Tuto zemi dostal podle tradice zaslíbenu praotec obou výhonků semitského kmene afroasijské rodiny národů Abrahám (Íbrahím) a další proroci, zmínění v kánonech obou náboženství, jejichž sled zakončil a korunoval zakladatel křesťanství, Ježíš Kristus, člověk, o němž jedna třetina obyvatel naší planety říká, že byl boží syn a další třetina, že byl boží prorok.

Židé v diaspoře se po dva tisíce let modlili za obnovení nebeského Izraele, středověké řády vedly krvavé křížové výpravy do Svaté země.

Tato zemička, velká jako Morava, je po dva tisíce let solarem plexem celého Středomoří. Jeden pohled říká, že za to může překonaný koncept svatosti jediného území a vyvolenosti jediného národa.

V fázi svého vzniku se za vyvolený, "jedině možně lidský" pokládá každý kmen. Je to pendant k příslušnému období vývoje jedince těsně po jeho narození. Proto řada pojmenování národů znamená v jazyce toho kterého národa prostě člověk (=ve staroněmčině Deutsch, v romštině Rom, v sanskrtu je Bharat pojmenování lidstva, indické země i národa, Čech je zdrobnělina od praslovanského Čel/ověk/). Ti mimo náš kmen zatím lidé nejsou, jsou to barbaři. (Tento výraz vznikl ve staré řečtině zvukomalbou citoslovce "bar-bar", tedy pro nás nesrozumitelného mumlání někoho, komu nerozumíme. Stejným způsobem vzniklo slovanskými národy používané vlastní jméno Němec.) Totožným způsobem uvažuje i prvotní kmenové náboženství: jeho bůh je bůh kmenový, "žárlivý", potře všechny nepřátele a cizáky, kteří "nás" ohrožují. Tento bůh s malým b se kryje s kolektivním rodovým duchem, který pomáhá určité skupině. To je Izra-el (v překladu "Bůh bojuje"), to je Brahma Árjů, který se projevuje v Mahábháratě (v překladu Velké historii Indů), vrcholící v Bhagavadgítě mýtem o velké bitvě na Kuruovském poli, která je inspirována vzpomínkou na vítězství bílých Indoevropanů nad černými Drávidy. Už v Bhagavadgítě ale přichází archetyp Krišny, aby hinduistům vysvětlil virtuálnost tohoto boje. Budha pak tvoří z hinduismu první všelidské učení, které úplně kácí moc příslušnosti k rodu. O pět set let později dělá Ježíš Kristus totéž pro judaismus a přichází s pojetím velice podobným Buddhovu, s Bohem láskyplné Jednoty.

Ani pro tohoto výjimečného muže, narozeného ve městě odkud pocházejí mí přátelé z dnešní Palestiny (pojmenované po indoevropském kmeni Filištínů, v překladu Vystěhovalců), zprvu nebylo lehké se srovnat s na tehdejší dobu téměř nepochopitelnou myšlenkou, že jsme všichni Jedno. Kam člověk pohlédl, všude byli samí "nepřátelé": římská okupační správa, její kolaboranti, nepřátelské kmeny, vzniklé především ze skupin, které Židé během svých dějin vyloučili ze svého národa pro odchylky od vládnoucího náboženského "mainstreamu". I on, experimentální kvantový fyzik přelomu letopočtu, se musel na každém kroku vyrovnávat s tím, že lidé, které tradice z níž vycházel za lidi vůbec nepovažovala, mluví a cítí často osvíceněji než pravověrní Židé.

Stavíme mu chrámy. Rozdělujeme svá vyznání podle toho, zda byl Bůh, bohočlověk, nebo člověk. Naši předkové se rvali se o zemi, v níž se narodil a my se přeme o to, kdo v ní má být dnes.

A on zatím neudělal "nic jiného", než že si uvědomil dva základní zákony systému:

že svět je určován tím, čemu věřím, a následnou myšlenkou a slovem a že síla na níž stojí svět, je láska, a násilí je tudíž systémová chyba rovnající se útoku na sebe sama.

Židovští chasidé a muslimští súfí došli k témuž závěru, aniž by vyšli z náboženství založeného jeho následovníky.

A jiní to objevili ve svém srdci i bez příslušnosti k některé vědomé náboženské cestě.

Prostě se v určitou chvíli svého života rozplakali, tak jako se to stalo mně nad záběry z dnešní Gazy...

A došlo jim to.