Důvody jsou jednoznačné. Na rozdíl od Parkanové, která je ve své servilitě k USA vedena intelektovou obyčejností, aristokratický Schwarzenberg má důvody opravdu rytířské. Jeho údajný kontakt s americkými tajnými službami, navázaný po roce 1948 mu nesl a nese plody. Úkoly však po roce 1990 lehké neměl. Za prvé musel zcivilizovat Václava Havla a žehlit za něho jeho výstřelky, za druhé musel řešit zájmy elity díky svému dlouholetému příslušenství k Bildelbergské skupině a v neposledním případě byl na stará kolena povolán svými spolubratry zajistit úspěšnou akci s krycím názvem „RADAR“, protože Američané odmítli jednat s takovými figurami, jako je předseda vlády Topolánek nebo místopředseda vlády Čunek. V tomto případě s Američany souhlasím. S tímto materiálem se nedá jednat. Ale kdo tady má s nimi každý den žít?

Vraťme se však do současnosti. O situaci v Iráku a Afghánistánu bylo napsáno již mnoho. K Afghánistánu si jen dovolím připomenout, že tamní vláda v současnosti aktivně jedná o příměří s hnutím Taliban. Ano, s tím hnutím, které je údajně propojeno s al-Kajdou (základnou) a Usámou bin Ládinem, (dle slov Johna Majora „není al-Kajda organizace, ale je to způsob boje“) tedy s tou organizací, která je zosobněním islámského terorismu. Zároveň jedná i s Ruskem. Musím konstatovat, že americká demokratizace Středního východu je opravdu v troskách, když už povolí afghánské vládě jednat se svým úhlavním nepřítelem.

A do tohoto tristního stavu, který si zavinili sami Američané, máme my posílat české vojáky. Na smrt. Ptát se, zda vojáci padli za vlast, by nebylo košer. Umírají za peníze. Je to jejich práce. Neptat se po smyslu svého nasazení. Podívejme se však, jak se k vojenskému zastoupení v těchto zemích staví naši evropští sousedé.

Po atentátech v Madridu v roce 2004 (kde dle slov José M. Aznara v době útoků na nádraží cvičily španělské tajné služby) stáhlo své vojáky z Iráku Španělsko. V Afghánistánu a Libanonu své zastoupení zachovalo. V květnu 2005 stáhlo své vojáky i Bulharsko.

Dánsko se připojilo k USA již na jaře 2003, kdy probíhalo přepadení Iráku. 1. 8. 2007 stáhlo svá vojska, čítající 500 žen a mužů. Za dobu invaze jich padlo osm. Spravovaná území předali Britům. 6% dánských vojáků, sloužících v Iráku, mělo natolik závažné problémy, že jim v Dánsku musela být poskytnuta odborná psychologická a psychiatrická péče.

Dále stáhlo své vojáky Nizozemsko, Itálie a Austrálie. Ta začala stahovat svých 550 vojáků po volbách, které se uskutečnily v listopadu 2007. Zde bych rád uvedl, že v červnu 2008 skupina australských právníků, akademiků a politiků nasbírala na 52 stran důkazního materiálu jako podkladový materiál proti bývalému premiérovi Johnu Howardovi pro podání žaloby ze spáchání válečných zločinů podle článku 8 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu v souvislosti s přepadením Iráku. Právní souhrn byl ještě v červnu zaslán Mezinárodnímu trestnímu soudu.

Své vojáky dále stáhly tyto země: Nikaragua, Singapur, Honduras, Dominikánská republika, Filipíny, Thajsko, Nový Zéland, Maďarsko, Portugalsko a Moldávie.

V prosinci 2006 NATO zažilo nefalšované faux pas.

Světové sdělovací prostředky horlivě přinášely informace, že síly NATO v Afghánistánu během jedné z operací zabily 80 příslušníků Talibanu. Co na tom, že za několik dní svůj odhad museli upravit na celkově sedm až osm zabitých osob...

Začíná být klišé hovořit o tom, s jakými důvody do těchto zemí vojáci USA a ostatních okupačních sil vpadli, a jak se tyto důvody po čase ukázaly mylnými a mnohdy účelově vymyšlenými. Zde by byla dobrá sebereflexe českých politiků Cyrila Svobody, Jana Vidíma atd. Už našli ony zbraně hromadného ničení, nebo je stále ještě hledají?

V současnosti každá rozumná vláda v Evropě své vojáky z Iráku a Afghánistánu stahuje, pokud tam ještě nějaké má. Naopak česká vláda své stavy zvyšuje. Toto trapné podlézání, známe snad jen z dob socialismu. Havlova klika se chopila klíčových funkcí a chce svoji roli nadále posilovat. Kromě Schwarzenberga a Parkanové jsou jejími tvářemi Michael Kocáb, kterému ještě mnoho lidí věří, že právě on vyhnal "ruskou botu" z Československa, dále Alexandr Vondra – netřeba komentovat, Svatopluk Karásek, Marta Kubišová, Martin Mejstřík, Kateřina Jacques, Martin Bursík, Petr Uhl a mnoho dalších rádobyhumanistů.

Jak je možné, že zatímco od neoimperiální politiky USA se odklání celý svět, maličký ostrůvek v Evropě se snaží za každou cenu chytit potápějící se lodi, která má za kapitána sociopata, alkoholika a válečného zločince, a důstojníky spřáhnuté do zločinného spolčení? Někteří z cestujících lodi, nesoucí název USA, se začínají stavět na odpor. Jak to všechno dopadne, se ukáže v nejbližších několika měsících po amerických volbách či v  nejbližších několika málo letech po definitivním krachu ekonomiky USA.

Kdyby byl v České republice normální politický systém, tak Topolánek, Schwarzenberg, Parkanová a Vondra jsou postaveni před soud. Stejně, jak se to nyní připravuje na Ukrajině s Juščenkem. Pokud představitel vlády pracuje ve prospěch, nebo dokonce v žoldu jiné země a ku škodě občanů země vlastní, jedná se o vlastizradu a za tu by také měli jít bručet. Havel ani Schwarzenberg se toho již asi nedožijí. Věřím, že ostatní však ano.