Z krátkodobého hlediska se mají sotva čeho obávat, pokud nenapodobí gruzínské šílenství a nezaútočí na Rusko. Nicméně otázka, jak je možno Pobaltí bránit, stojí za zvážení - jednak sama o sobě, jednak vzhledem k jejímu významu pro obranu dalších malých zemí.

Nejhorší řešení, které zvolila Gruzie, je vybudovat kapesní armádu. Pár moderních proudových letounů, jeden dva tankové prapory, fregata pro námořnictvo, to všechno k ničemu. Kapesní armáda podlehne velmoci spíše v řádu hodin než dnů. A co víc, dokonce i těch pár moderních tryskáčů a tanků stojí tolik, že na skutečnou obranu už nezbudou prostředky. Pokud pobaltské státy nechtějí bojovat mezi sebou navzájem, mohou vojenské hračky přenechat dětem.

Zadruhé, Pobaltí může usilovat o spojenectví s jinými mocnostmi v sousedství, které by byly dost silné na to, aby vyvážily ruskou hrozbu. Avšak tato možnost existuje pouze v teorii. Tuto roli by mohlo sehrát Německo, to však ztratilo všechny velmocenské ambice. Švédsko je ze hry už po dvě století. Mohlo by být užitečné spojit všechny zainteresované a Finsko pod švédskou korunou, všichni by si uchovali vnitropolitickou autonomii kombinovanou se společnou zahraniční politikou a obranou - nicméně tento potenciál existuje patrně jen z pohledu historika.

Třetí možností je spojit se se vzdálenými velmocemi a vyvážit tak hrozbu místní velmoci. Právě o to se Pobaltí snažilo při vstupu do NATO. Bohužel: Středoevropské státy se o tohle opakovaně pokoušely celá staletí, ale nikdy to nefungovalo. Zmíněný postup zatáhl západní mocnosti do války proti Rusku nebo Německu, ale příslušnou zemi neochránil. Nedávným příkladem je Polsko: Británie a Francie v roce 1939 vstoupily kvůli Polsku do války proti Německu, Polsko však stejně zůstalo padesát let okupovanou zemí.

Členství v NATO také zvyšuje tlak na vybudování kapesní armády, případně specializaci na určité zvláštní schopnosti jako čištění vody, které sice slouží Alianci, nikoli však obraně vlasti. Obojí je cestou k vojenské bezvýznamnosti.

Existuje však model, který by v Pobaltí a jiných malých zemích fungoval: Je to irácký model. Namísto vytváření kapesní armády by měli proti okupantovi naplánovat povstání v iráckém stylu. To vyžaduje univerzální milici jako ve Švýcarsku, kde každý občan mužského pohlaví dovede střílet, vyrábět improvizovaná výbušná zařízení a ví, na kterých místech jsou uschovány zbraně. V Pobaltí by mělo jít o venkovskou spíše než o městskou obranu: Rusko totiž může obsadit města, ale nikoliv venkov. "Lesní bratrstvo" přece odolávalo Sovětům až do 50. let.

Obrana v iráckém stylu ovšem nezabrání Rusku v okupaci Pobaltí. Může jen zvednout náklady takového podniku, doufejme, že dostatečně vysoko.

Kvůli dlouhodobé bezpečnosti musejí baltské státy k problému přistoupit nejen z čistě vojenského hlediska, ale z hlediska velké strategie. Všechny malé země hraničící s velmocemi se musejí přizpůsobit zájmům těchto velmocí. Modelem je tu Finsko během studené války. Finsko si uchovalo úplnou suverenitu ve vnitropolitických záležitostech, ale v zahraniční a bezpečnostní politice se starostlivě přizpůsobovalo Sovětskému svazu. Bylo Rusku dobrým sousedem a baltské státy by je nyní měly napodobit. Jejich cílem by se měl stát stav, kdy ruským zájmům bude více vyhovovat nezávislé Pobaltí než Pobaltí znova začleněné do ruského impéria.

Dokážu si představit, jak je pro baltské národy tato rada nestravitelná. Půlstoletí sovětské okupace po sobě zanechalo reziduální nenávist ke všemu ruskému. Nicméně velká strategie musí být založena na faktech a rozumu, nikoliv na emocích. Nejdůležitějším faktem je geografie. To ona diktuje baltským státům, aby se přizpůsobily zájmům Moskvy, ať už si to přejí, nebo ne. Pokud to odmítnou, nedávný gruzínský příklad může být významnější, než by si kdokoliv přál.

William S. Lind: Defending the Baltics ZDE

Z angličtiny přeložil Karel Dolejší

William S. Lind je americký pravicový politicko-bezpečnostní expert , politický "paleokonzervativec", absolvent Princeton University v roce 1971, kde získal magisterský titul v oboru historie. Působil jako legislativní poradce pro ozbrojené služby pro senátora Roberta Tafta, Jr., z Ohia od roku 1973 do roku 1976 a v podobné funkci u senátora Garyho Harta z Colorada od roku 1977 do roku 1986. Dnes působí jako vedoucí nevládního Centra pro kulturní konzervatismus, vyjadřuje přesvědčení, že americká federální vláda přestala zastupovat zájmy občanů, začala mít negativní vliv na jejich chování a kulturu. Usiluje o lepší pochopení Deklarace nezávislosti.