Skutečnost, že Merkelová a Německo zvolili tuto cestu má velký význam. Merkelová jednala s úplnou znalostí amerického názoru na dané téma a je připravena čelit jakémukoliv americkému tlaku, jenž může následovat. Připomeňme, že kancléřka zastává nejproameričtější kurs na celé německé politické scéně a možná, že je za poslední léta tou nejproameričtější osobou zastávající kancléřský úřad. Navíc jako bývalá východní Němka má s Rusy vážné problémy. Realita však její osobní sklony převálcovala. Německo má mnohem více než jiné země zájem na tom, aby se neodcizilo Spojeným státům. Je nicméně v pozici, která mu umožňuje odolávat americkému tlaku.

Závislost v energetice a obranné výdaje

Důvody pro zmíněný postoj Merkelové jsou v jistém smyslu prosté. Německo je dalekosáhle závislé na ruském zemním plynu. Pokud budou dodávky zastaveny, situace bude beznadějná. Rusko se možná rozhodne, že si nemůže zastavení vývozu zemního plynu dovolit, avšak Merkelová zajišťuje zásadní německý zájem a není připravena jej riskovat kvůli ukrajinskému nebo gruzínskému členství v NATO.

Nemůže vsadit na ruskou opatrnost v záležitosti tohoto typu, zejména když se Rusové zdají být ve velmi neopatrné náladě. Německo se samozřejmě snaží hledat alternativní zdroje energie pro budoucnost, a je možné, že za pět let už jeho závislost na Rusku nebude tak významná. Avšak pokud máte zadržet dech, pět let je dost dlouhá doba, a Německo to nedokáže.

Německý krok samozřejmě nelze odvodit jen ze zemního plynu. Německo má za to, že americká posedlost rozšiřováním NATO není v jeho zájmu.

Především, rozšířit garance NATO na Ukrajinu a Gruzii je nesmyslné. NATO a Spojené státy nemají vojenské prostředky, jimiž by Ukrajinu a Gruzii chránily, a jejich zapojení do Aliance by evropskou bezpečnost nijak nezvýšilo. Z vojenského hlediska představuje členství obou postsovětských republik v NATO prázdné gesto, zatímco z hlediska politického má Berlín za to, že by šlo o dráždění Rusů, které nelze podložit žádným jasným důvodem.

Dále, pokud by NATO chtělo bránit Ukrajinu a Gruzii, všechny členské země by musely výrazně zvýšit obranné výdaje. A to si Německo ani zbytek NATO nepřejí.

Nakonec, a to je možná nejdůležitější, Německo bylo v letech 1945-1992 v pozici možného hlavního bojiště studené války. V letech 1992-2008 už tímto potenciálním bojištěm nebylo. Země upřednostňuje druhou možnost a nehodlá se za žádných okolností nechat zatáhnout do nové studené války. To má pro budoucnost NATO a americko-německých vztahů jasné implikace.

Německo se tedy nachází uprostřed strategické krize, v níž musí učinit některá zásadní rozhodnutí. Abychom tato rozhodnutí pochopili, musíme porozumět geopolitickému problému této země a rozhodnutím, která učinila v minulosti.

Německý geopolitický problém

Před rokem 1871 bylo Německo rozděleno na spoustu malých států -- království, vévodství, knížectví atd. - tvořících pozůstatek Svaté říše římské. Německy mluvící svět byl rozdělen vnitřními tenzemi a soustavnou manipulací ze strany cizích mocností.

Rakousko jako jihovýchodní část německé jazykové oblasti bylo centrem mnohonárodní habsburské říše. Bylo římskokatolické a soustavně zasahovalo do katolických německých oblastí, především do dění v Bavorsku. Francouzi se tlačili k Rýnu a manipulovali s rovnováhou sil mezi jednotlivými německými státy. Rusko se zase dívalo na východ, kde hraničilo s protestantským Pruskem. (Polsko bylo v té době rozděleno mezi Prusko, Rusko a Rakousko.) Německo se opakovaně stávalo obětí velmocí -- což byla situace, kterou se Prusko snažilo napravit během půlstoletí mezi Waterloo a německým sjednocením.

Aby Prusko dosáhlo sjednocení Německa, muselo udělat víc než jen ovládnout Němce. Muselo svést dvě války. První v roce 1866 s Habsburky, které porazilo za sedm týdnů - ukončilo tak jejich vliv na německé záležitosti a redukovalo je na podřízeného partnera Německa. Druhá válka proběhla v letech 1870-1871, když Prusko vedlo německou koalici, jež porazila Francii. Porážka učinila přítrž francouzskému vlivu na Rýně a poskytla Prusku prostor pro vytvoření moderního sjednoceného Německa. Rusko, které porážka Rakousko-Uherska i Francie potěšila, pohlíželo na Německo jako na nárazník bránící další francouzské invazi a sjednocení země nebránilo.

Německé sjednocení změnilo evropskou dynamiku. Vytvořilo předně velký stát ve středu Evropy, mezi Francií a Ruskem. Sjednocené Německo se vyznačovalo ekonomickou dynamikou, která za sebou zanechala jak Francii, tak Velkou Británii. Navíc se stalo námořní mocností, která v jistém okamžiku získala schopnost ohrozit britskou námořní převahu. Stalo se také velkým exportérem, který Británii a Francii vytlačoval z trhů. A jak se rozhlíželo kolem sebe po manévrovacím prostoru, zadívalo se směrem na východ, do Ruska. Krátce řečeno, Německo bylo něčím víc než jen státem -- stal se z něj geopolitický problém.

Německý strategický problém spočíval v tom, že kdyby Francouzi a Rusové zaútočili současně a Británie zablokovala přístavy, země by prohrála a vrátila se do stavu z doby před rokem 1871. Vzhledem k francouzskému, ruskému a britskému zájmu na oslabení Německa dospěli Němci k názoru, že ke zmíněnému útoku dojde. Protože však nebyli schopni válčit na dvou frontách současně, potřebovali válčit preventivně, tj. zaútočit nejprve zvlášť na Francii nebo Rusko, porazit je, a poté vrhnout celou svou vojenskou sílu proti druhému protivníkovi -- ještě předtím, než britská námořní blokáda začne bolet. Jedinou německou obranou byl dvoufázový útok stejně komplexní jako balet, a pokud by selhal, hrozila katastrofa.

Během I. světové války se Německo řídilo Schlieffenovým plánem a nejprve zaútočilo na Francii, zatímco Rusy se pokoušelo pouze blokovat. Plán počítal nejprve s okupací pobřeží kanálu La Manche a Paříže, ještě před tím, než se bude moci zapojit Británie a než Rusko provede úplnou mobilizaci. Poté měl přijít knokaut Rusku. Plán selhal v roce 1914 během první bitvy na Marně a místo bleskového vítězství zavedl Německo do války na několika frontách, která stála miliony životů a trvala celé roky. I tak ale Německo málem vyhrálo opotřebovací válku a přinutilo Spojené státy k intervenci, jejímž cílem bylo upřít Berlínu vítězství.

Během II. světové války se Němci poučili a místo snahy Rusko blokovat uzavřeli se Sověty smlouvu. Když si se Sovětským svazem rozdělili Polsko, zajistili si týl. Sověti se smlouvou souhlasili, protože očekávali, že Hitler zaútočí na Francii a uvízne tam stejně, jako během předchozí války. Poté by se Sověti pohnuli na západ a pustili se do zbytku Evropy vysíleného krveprolitím. Němci však Rusy ohromili porážkou Francie během pouhých šesti týdnů a vrhli se na východ. Ruská fronta se změnila v tratoliště krve a byli to opět Američané, kdo pomohl válku ukončit.

Výsledkem války bylo rozdělení hitlerovského Německa na tři části -- nezávislé Rakousko, západní Německo obsazené západními mocnostmi a Sověty okupované Německo východní. Západní Německo opět čelilo ruskému problému. Východní část byla okupována a Spolková republika zřejmě nebyla s to se sama ubránit. Byla tedy integrována do aliančního systému NATO ovládaného Američany, jehož smyslem bylo Sověty blokovat. Západní a východní Německo by se v případě konfliktu staly hlavním dějištěm sovětského útoku, při němž by sovětské tankové jednotky čelily americkým tankovým divizím, letectvu a taktickým jaderným zbraním. Studená válka patrně Němce ohrožovala víc než kterýkoliv z předchozích konfliktů. Ať už by byl výsledek jakýkoliv, Německo mělo vynikající příležitost být zcela zlikvidováno.

Na druhé straně je ovšem pravda, že studená válka ukončila napětí mezi Francouzi a Němci, které představovalo polovinu německého strategického problému. Jedním z vedlejších produktů studené války se navíc stalo Evropské společenství, které se nakonec změnilo v Evropskou unii. Došlo k ekonomickému spojení a integraci Německa s Francií, což společně s vojenskou integrací v rámci NATO znamenalo ekonomický růst a ukončení vojenského ohrožení Německa ze západu. Poprvé po mnoha staletích nebyl Rýn v sázce. Jih Německa byl zabezpečen -- a jakmile se rozpadl SSSR, neexistovala již ani hrozba z východu.

Přinejmenším sjednocené a zabezpečené?

Poprvé po staletích bylo Německo sjednocené a vojensky zajištěné. Avšak pod tím vším zůstal ukryt primordiální strach Němců z obklíčení Francií a Ruskem. Berlín chápal, že tato možnost má daleko k uskutečnění; v danou chvíli nešlo o víc než o teoretický problém. Ale Němci si byli dobře vědomi i skutečnosti, že se věci mohou rychle změnit. Na jedné straně nešlo o víc než o nic jiného než o ekonomický důraz Evropské unie versus geopolitické zaměření Ruska. Avšak na hlubší rovině tu stálo Německo, tak jako vždy uvězněné mezi potenciálně si konkurující nároky Ruska a Západu. I když byl problém v danou chvíli malý, neexistovaly záruky, že se jeho význam nebude zvyšovat.

To je kontext, v jehož rámci Německo sledovalo srpnovou rusko-gruzínskou válku. Berlín pozoroval nejen Spojené státy, ale také Británii a Francii, jak směřují k nepřátelským vztahům s Ruskem.

Francouzský prezident Sarkozy jako dočasná hlava EU cestoval do Moskvy, aby jednal o zastavení palby. Když se zdálo, že Rusové nejsou ochotni dodržovat dohodnuté závazky, Francie začala být k Rusku velmi kritická a na evropském summitu věnovaném Gruzii se přikláněla k nějakému typu sankcí. Zatímco Británie zastávala stanovisko ještě ostřejší, Německo na vzdáleném horizontu zahlédlo svůj zlý sen: Pochopilo, že šťastná bezpečnost světa po studené válce se právě stala minulostí a že potřebuje novou národní strategii.

Z pohledu Německa je obnovený ruský vliv v postsovětském prostoru čímsi, co bylo možno blokovat v 90. letech, ale v roce 2008 už se mu nelze vyhnout. Němci také viděli, že reintegrace někdejšího ruského impéria nevychází jen z energetiky, ale také z ekonomických vztahů na území bývalého Sovětského svazu. Přirozené afinity a ruská moc volaly po vzniku ruské sféry vlivu. To byla realita, kterou nebylo možno otočit nazpět.

Francie měla mezi svým územím a Ruskem ještě Polsko a Německo. Británie měla totéž plus kanál a USA to vše plus Atlantský oceán. Čím je kdo Rusku více vzdálen, tím pohodlněji se ve sporu s Moskvou může cítit. Ale Německo mělo jen nárazník v podobě Polska. Pro každý stát, který si dělá starosti s odporující ruskou mocí, je první otázkou, jak zajistit bezpečnost Pobaltí, které lze považovat za vstupní bránu do Polska. Odpovědí by bylo umístění sil NATO v Pobaltí a Polsku - a Berlín chápe, že by se v takovém případě stal jak logistickou základnou těchto sil, tak pravděpodobným zdrojem vojáků. Avšak Německo se už vysílání jednotek do Polska a Pobaltí opravdu nasytilo. Německo nechtělo jít touto cestou.

Přemítání o německých dějinách

Jsme v podezření, že Merkelová ví ještě o něčem jiném; jmenovitě, že všechna pohodlná očekávání ohledně toho, co je možné nebo nemožné -- že Rusové si netroufnou zaútočit na Pobaltí -- jsou extrémně pochybná. Nic v německé historii rozumného Němce nepřesvědčí, že vojenská akce k dosažení národních cílů je nemyslitelná. Němci také nejsou ochotni popírat obnovu ruské vojenské síly. V roce 1932 byli ekonomicky a vojensky oslabení. V roce 1938 však již představovali nejsilnější evropskou mocnost. Protože jejich důstojnický kádr a technologické znalosti byly nedotčeny, regenerace mohla rychle pokračovat.

Sovětský svaz se zhroutil v roce 1991 a jeho vojenská síla se rozpadala. Ale stejně jako v případě Výmarského Německa byl ruský důstojnický sbor relativně nedotčený a jádro sovětského státu, KGB, přežilo pod novým názvem. Stejně tomu bylo i s technologickou základnou, která učinila ze Sovětského svazu globální velmoc. Stejně jako Německo po obou světových válkách, Rusko propadlo chaosu, ale jeho fragmenty přežily v očekávání rekonstrukce. Němci nehodlali popírat schopnost Ruska obnovit svou sílu -- na to až příliš dobře znali vlastní historii.

Kdyby se Německo připojilo k těm, kdo volají po rozšíření NATO, byl by to první krok ke konfrontaci s Ruskem. Druhým krokem by bylo zaručení bezpečnosti Pobaltí a Polska. Amerika by řečnila a Němci by dodali vojáky. Poté, co větší část 20. století strávili bojem proti Rusům, nebo přípravou na něj, Němci zhodnotili stav svých spojenců a rozhodli se, že do téhle hry nejdou.

Němci ctí své ekonomické závazky vůči EU. To je spojuje s Francouzi a tento svazek nechtějí, ani nemohou zpřetrhat. Avšak Evropská unie nepředstavuje ani politickou, ani vojenskou sílu srovnatelnou s Rusy. Odhlédneme-li od ekonomiky, jde o debatní klub. NATO jako instituce vybudovaná, aby Rusku čelila, je v pokročilém stadiu rozkladu. Němci by museli zaplatit ohromnou ekonomickou cenu, pokud by mělo být vzkříšeno. A pokud by cenu zaplatili, nesli by největší část strategického rizika.

Takže zatímco Německo udržuje své ekonomické závazky vůči Západu, nemá v danou chvíli v úmyslu přijímat vojenské závazky zaměřené proti Rusům. Pokud Američané chtějí poslat jednotky na obranu Pobaltí a Polska, budou vítáni. Německo nemá námitek -- stejně, jako by nic nenamítalo proti přítomnosti Francouzů nebo Britů. Pokud by došlo k rozmístění takových sil, Německo dokonce může svou pozici přehodnotit. Ale protože umístění významného množství jednotek je nepravděpodobné, Němci považují velkorysá americká prohlášení ohledně rozšíření NATO za odvážné řeči, za nimiž však stojí jen minimální ochota Washingtonu něco riskovat.

NATO po změně německého kursu

Merkelová tedy jela do Sankt Petěrburgu a řekla Rusům, že Německo nepodporuje rozšiřování NATO. Němci navíc přinejmenším implicitně Rusům sdělili, že co se jich týče, má Moskva na území bývalého Sovětského svazu volnou ruku. To je tvrzení, které Německo nic nestojí, protože volné ruce se tam Rusové těší už dávno. Ale co je kriticky důležité: Merkelová Rusku a Západu signalizuje, že se Německo tentokrát nehodlá chytit do pasti tvořené na jedné straně nároky Západu a na druhé straně ruskou mocí. Nepřeje si obnovení situace z dob obou světových válek nebo války studené; takže Berlín si po hospodářské stránce uchová blízké vztahy s Francií a současně bude usilovat o narovnání s Ruskem.

Němci budou blokovat ambice NATO, a to znamená dramatickou změnu v západní alianci. Tato změna ve skutečnosti vznikala již delší dobu, teprve rusko-gruzínská válka ji však vynesla na světlo.

NATO nemá skutečnou vojenskou sílu, kterou by mohlo vyslat na východ, a žádná podobná síla nemůže být vytvořena bez velkého úsilí Německa -- tato země se však na nic podobného nechystá. Změna německé politiky znamená, že Pobaltí zůstane zranitelné a extrémně znepokojené, a to právem. Znamená také, že Poláci se ocitli ve své tradiční pozici toho, kdo se ve věci zaručení národní bezpečnosti spoléhá na vzdálené spojence. V roce 1939 Varšava počítala s Brity a Francouzi; dnes závisí na Spojených státech. Stejně jako v roce 1939 jsou tyto záruky slabé, ale Poláci prostě jiné nemají.

Spojené státy mohou nad Baltem a Východní Evropou rozprostřít svůj jaderný deštník, což by znamenalo jaderný útok na Rusko provedený v případě, že Moskva kdekoliv udeří. Ale zatímco za studené války USA daly takovou záruku Západní Evropě, je nepravděpodobné, že budou připraveny jít do termojaderné války kvůli Estonsku. Taková americká garance poskytnutá Pobaltí a Východní Evropě by prostě neznamenala věrohodnou hrozbu.

Jinou možností je masivní rozmístění amerických jednotek -- dopravených buď po moři přes dánské výsostné vody, nebo prostřednictvím francouzských a německých přístavů a železnic, za předpokladu ovšem, že Francie nebo Německo pro takový účel poskytnou svá zařízení. Avšak tato volba je v dané chvíli čistě akademická. Spojené státy, dokonce i kdyby si to přály, nemohou rozmístit nic než symbolické jednotky. Nato je tedy nyní entitou, která vydává proklamace, nikoliv fungující vojenskou aliancí, navzdory (nebo spíše kvůli) působení v Afghánistánu.

Vše v německé historii směřovalo k tomuto momentu. Země je sjednocena a přeje si zůstat bezpečná. Není ochotna hrát roli, která jí byla vnucena během studené války, a nebude hrát ani geopolitický poker jako během dvou světových válek. To však znamená, že NATO je trvale a naprosto rozbito. Německá otázka se nyní stává ruskou otázkou: Jestliže je Německo ze hry, co se vůbec ještě dá dělat s Ruskem?

Celý článek The German Question ZDE

Z angličtiny přeložil Karel Dolejší