Karner, který je též rusista, se svým týmem prostudoval tisíce dosud přísně tajných akt, uložených v moskevských archivech. Šlo zejména o protokoly ze zasedání politbyra KSSS, písemností jejího ústředního výboru, záznamy z jednání nejvyšších představitelů východního bloku a informací velvyslanců. Umožnilo to jeho mezinárodní renomé a vztahy k ruské Akademii věd, s kterou na knize o Pražském jaru po dva roky spolupracoval. Sám je autorem 17O vědeckých příspěvků, zveřejněných v různých vědeckých odborných časopisech a dvaceti monografií. Za ně obdržel četná, především rakouská a německá ocenění a různá vyznamenání.

Zveřejněná kniha věnuje značnou část i postoji Rakouska k srpnovým událostem v roce 1968. Z něho vyplývá, že alpská republika byla těmito událostmi zaskočena a chovala se velmi zdrženlivě. Hodinu poté, co byla zveřejněno odmítavé stanovisko předsednictva ÚV KSČ ke vstupu pěti armád Varšavské smlouvy na území Československa, byl vytržen ze spánku tehdy 35letý diplomat Thomas Klestil, nejbližší spolupracovník spolkového kancléře lidovce Josefa Klause. Telefonát ze spolkového ministerstva obrany obsahoval sdělení zpravodajské skupiny, že invaze zemí Varšavské smlouvy do Československa byla zahájena. Avšak ani kancléře, ani ministra obrany nebylo možno o tom zpravit, protože se nacházeli na dovolené bez jakéhokoli telefonického spojení. Celá rakouská politická špička totiž po bratislavském jednání představitelů sovětského bloku 3. srpna 1968 nastoupila dovolenou. Spolkový prezident Franz Jonas byl v Mürzstegu, ministr obrany Georg Prader se rekreoval u Erlaufského jezera a rovněž Klaus ve Wolfpassingu neměl žádnou telefonní přípojku v domě. Ministr vnitra byl v Kitzbühlu a dovolenou si klidně udělal i generální inspektor Bundesheeru, šéf zpravodajské služby i příslušníci generálního štábu. Jednotky ochrany hranic byly v osm hodin připraveny k nasazení, z čehož lze vyvozovat, že vedení armády předem učinilo jistá opatření. Tajná vojenská služba upozorňovala již v březnu, že obdržela informaci, podle které jsou v Polsku instalovány směrovky v azbuce, které směřují k jihu. Od 24. července, den po té, co zahájila Sovětská armáda velké manévry na Ukrajině, byla zintenzivněna pohotovost rakouského Bundesheeru pod kodem "Aktion Urgenstein". Ve skutečnosti pak již příští den musel ministr obrany na žádost kancléře oznámit generálnímu štábu přání, že armádní jednotky se mohou pouze v krajním případě přiblížit 30km k hranici., aby "nedráždily ruského medvěda".

Když spolkové vojsko odpoledne 21. srpna 1968 zaujalo povolené pozice, stalo se poprvé v dějinách vojenství, že jejich velící útvary byly před něj předsunuty. U obyvatelstva vyvolalo roztrpčení, že kasárna nedaleko hranic jako ve Weitře byla vyklizena a tamní jednotky přeloženy jižněji od hranic. Přitom prosákla informace, že kancléř Klaus se chtěl stáhnout z nedaleko hranic ležící Vídně a vládnout z okresního hejtmanství v Zeel am See. Ten již ve svém prvém rozhlasovém projevu v sedm hodin ráno 21. srpna 1968 se vyhnul jakémukoliv hodnocení situace a pouze poukázal na dodržování závazků plynoucích z neutrality. Tehdy ve studiu přítomný generální intendant ORF Gerd Bacher, který byl Klausův příznivec, napsal do nyní zveřejněného dokumentu, že se mu jevil jako opatrnický a jeho vystoupení "nebylo slavnou kapitolou".

Několik hodin po vstupu došlo ke kontroverznímu pokynu spolkového ministra zahraničí Kurta Waldheima rakouské ambasádě v Praze, aby československým občanům, kteří by zde hledali ochranu, bylo "přátelsky doporučeno její opuštění". Z dovolené do Prahy přispěchavší velvyslanec Rudolf Kirchschläger ignoroval tuto žádost stejně jako požadavek, který přišel po několika dalších dnech, aby nebyla československým občanům vydávána víza. Jak se tehdy rakouská politika podřizovala, ilustrují nyní v Moskvě nalezené zápisky tehdejšího sovětského velvyslance ve Vídni Borise Podceroba. Když došlo 21. srpna 1968 k průzkumným sovětským letům nad rakouským státním územím, pozval si rakouský spolkový ministr zahraničí Podceroba a k jeho překvapení ho ubezpečil, že rakouská armáda byla přesunuta do blízkosti hranic k uklidnění obyvatelstva a tuto akci by proto neměl přeceňovat. Ani když dva dny poté sovětský vrtulník přistál na rakouském Weinviertelu, nepodal žádný oficiální protest. Opatrnost Waldheima byla však více než pochybná. Když hovořil s Podcerobem 28. srpna o článku "Literaturnoj gazety", že v solnohradských kasárnách je umístěna americká speciální jednotka, velvyslanec mu chladně odpověděl, že jde o časopis spolku, na který stát nemá žádná vliv. Waldheim spolkl tuto lež a když sovětský velvyslanec naopak si stěžoval na "jednostranné zpravodajství ORF a rakouského tisku", omluvil se tím, že "vícekrát hovořil s novináři a dal jim pokyn, aby osvětlovali události s ohledem na rakouskou neutralitu". Podcerob o tomto jednání zaznamenal, že Waldheim s ním souhlasil, že "svoboda tisku má hranice, které jsou dané závazky Rakouska vůči Státní smlouvě". To šéf ORF byl moudřejší a již na jaře si nechal udělat dobrozdání od ústavního právníka René Marcice, který došel k závěru , že "neutralitou je povinen stát, ale nikoliv jeho státní příslušník". Tento závěr pak Bacher ukázal předsedovi sociální demokracie Bruno Kreiskymu, když označil informace ORF, že jsou v rozporu s neutralitou. Rakouští politici se při soukromých rozhovorech snažili ovlivnit zpravodajství médií zohledňováním neutrality země. Média se však tím neřídila. Jak uvádí Stefan Karner, "Rakousko se svým rozhlasem a televizí, jakož i tiskovými médií se stalo přenosovou stanicí pro zprostředkování zpráv z ČSSR". Připomenul přitom zásluhy jejich předních představitelů Gerda Bachera, Alfonse Dalmu, Huga Portische, Hanse Dichanda, Fritze Csoklicha či Helmuta Zilka, kteří "ani nepomysleli na možnost něco přikrášlit". Sověti to sice opakovaně kritizovali, ale nakonec jim nezbylo nic jiného než to akceptovat.

Další obvinění Sovětů byla pak vážnější. Již 8. května Leonid Brežněv podle nyní zjištěných dokumentů prohlásil, že "tajní agenti různých imperialistických zpravodajských služeb" vstoupili přes Rakousko do Československa. Pozdější generální tajemník KSSS Jurij Andropov, který v roce 1968 byl šéfem KGB, informoval říjnové plénum ÚV, že přes "500 rakouských policistů v civilu" prostřednictvím sanitek pašovalo zbraně do ČSSR. Pochopitelně šlo o holý nesmysl. Pravdu mělo však tvrzení TASS z prosince 1968, že rakouské armádní tajné služby koncentrovaly svou činnost na Československo. Skutečně od roku 1962 odposlouchával rakouský Bundesheer prostřednictvím stanice na Königswarte u Hainburgu, vybudované za peníze NATO, rozsáhlá území východního bloku. Získané informace pak dále zasílal příslušným americkým místům do Spolkové republiky.

Vpád pěti armád Varšavské smlouvy do Československa však překvapil i Spojené státy navzdory početným informacím tajných služeb, protože vycházely z předpokladu, že k takové akci nemůže dojít. Jak zdůrazňuje rakouský historik Stefan Karner, bylo evidentní, že nebyly ochotné uskutečnit žádnou protiakci, což mělo zdrcující dopad na odvážný odpor občanů bývalého Československa. "Vyplynulo to z pasivity Spojených států od 40. let minulého století vůči dění ve východním bloku", dochází k závěru přední rakouský historik v díle o "Pražském jaru".