V ČSSR se v reakci na dusivou atmosféru a hospodářský rozvrat padesátých let emancipovala obzvláště energicky. Pražským jarem vrcholí dlouhodobý proces vnitřní obnovy společnosti, jehož důležitým aspektem po letech izolace a antikapitalistické propagandy bylo znovuobjevení vlastní evropské a západní identity.

K tomu se jako moderátor ideálně hodilo právě Rakousko. Bylo blízké, důvěrně známé, nezatížené válečnými resentimenty, jako nečlen NATO politicky nepodezřelé. Rakouský rozhlas a televize patřily v rozsáhlých oblastech k pravidelným informačním zdrojům. Autofahrer unterwegs byl nejoblíbenější pořad mé budějovické babičky, zatímco já jsem si v časopise Věda a technika mládeži čítal nadšenou sérii reportáží o Rakousku pod názvem Na jihu je Západ.

Do novinových rubrik postupně opět začaly pronikat zprávy z vídeňského kulturního života a polostátní rakouská ekonomika byla pro socialistické Československo důležitým referenčním modelem. Rakousko můžem do tří let dohonit, slibovali ekonomičtí reformátoři poté, když v polovině 60. let československou předběhla.

Zájem byl oboustranný. Také Rakušané měli domácí antikomunistické propagandy po krk a jejich zájem budila především nová vlna české kultury. Vedle hudby, reprezentované jak Československou filharmonií, tak i Karlem Gottem a celou plejádou mladých umělců zde byla například Nová vlna československého filmu. Když jsem počátkem osmdesátých let měl co do činění s vyučovacími prostředky, nalézal jsem mezi rakouskými výukovými filmy řadu titulů Miloše Formana, Karla Zemana, Pavla Kohouta a dalších. Last but not least, divadlo. 1965 měly ve vídeňském Volkstheateru premiéru Zahradní slavnost a 1967 Vyrozumění Václava Havla, 1968 obdržel Havel Rakouskou cenu za evropskou literaturu.

Vzájemný zájem dal vzniknout rovněž ojedinělé koprodukce mezi socialistickou a kapitalistickou státní televizí. 1963 vznikl společný seriál ČsT s Jiřím Pelikánem a ORF s Helmuthem Zilkem Telemosty/Stadtgespräche, ve kterém vždy po pětadvaceti občanech z obou zemí diskutovalo různá témata a který se vysílal až do roku 1967. V ČSSR to bylo vůbec první necenzurované televizní live vysílání, skutečné okno do svobodného světa, ve kterém jsou kladeny neslýchaně otevřené otázky a zároveň jeden z důležitých faktorů utvářejících obnovujícího se československého demokratické povědomí. I pro Rakušany byly Telemosty vzácná příležitost ponadzvednout železnou oponu, konfrontovat předkládané stereotypy s reálnými lidmi, prohovořit řadu utevřených otázek a znovuobjevovat společné kultrurní kořeny.

Jako vedlejší produkt Telemostů vznikla síť osobních kontaktů mezi novináři a intelektuály obou zemí. Někteří z nich, jako Ernst Fischer či Franz Marek z KPÖ se později podíleli i na koncepci socialismu s lidskou tváří, neboť obě strany společně hledaly, jak se zbavit zátěže stalinismu, jak to později vyjádřil Jean Margulies.

Když se nashromážděný potenciál nevole v lednu 1968 prosadil výměnou Novotného za Dubčeka a následným demokratizačním procesem, dostali rakouští novináři příležitost své dosavadní kontakty bohatě zúročit. Díky zasvěcenému vhledu a bezprostřednímu přístupu k osobnostem i informacím se stali pro světová média nejkompetentnějším zdrojem. Všeobecně pozitivní obraz Pražského jara, který přes svou socialistickou zátěž oslovoval i evropskou pravici byl z velké části právě výsledkem zprostředkování rakouskou žurnalistikou.

Ještě důležitějšími se tyto kontakty ukázaly v průběhu srpnové invaze. V kritickém týdnu v ČSSR operovaly hned čtyři reportážní vozy ORF, které se mohly volně pohybovat po celé zemi a průběžně dodávat aktuální informace a obrazový materiál do celého světa. Prostřednictvím ORF dostávali do zahraničí informace a obrazový materiál rovněž v úkrytech fungující legální Československý rozhlas a televize i samostatní čeští reportéři, fotografové, novináři. Týden po 21. srpnu je nejen nejslavnějším obdobím ORF coby světové informační agentury, ale zároveň i jeho klíčovou zásluhou na mediálním vítězství československé strany a na trvalé ztrátě prestiže SSSR a Varšavské smlouvy.

Podíl Rakušanů na československém odporu se ovšem neomezoval pouze na pasivní zpravodajství. ORF zařadil do svého vysílání informační relace v českém jazyce a přebíral dokonce vysílání československého rozhlasu a televize a svými vysílači je šířil zpět do ČSSR. Jednoznačný postoj rakouských médií na československé straně vyvolal hned 22. srpna intervenci sovětského velvyslance ve Vídni Borise Podzeroba, kterou však kancléř Josef Klaus rozhodně odmítl. Svým dílem přispívala i rakouská pošta, která operativně spolu s československou vždy na právě volném přechodu odbavovala celý československý zahraniční poštovní styk a pomáhala tak udržet navzdory okupaci plynulou komunikaci se světem. Invaze ovšem nepřinesla jen pasivní odpor, ale také statisíce uprchlíků. Rakouský velvyslanec v Praze dr. Rudolf Kirchschläger, pozdější prezident, uděloval z vlastní vůle a proti instrukci ministra zahraničí Kurta Waldheima žadatelům víza bez omezení, průměrně 3000, ve špičkých až 5000 denně, takže hlavní proud československých uprchlíků procházel přes Rakousko. Rakouská vláda se rozhodla příjmout všechny bez ohledu na to, zda se později rozhodnou pro návrat. V tom si byly rakouští socialisté i lidovci zajedno a Bruno Kreisky se přitom odvolával na československou pomoc rakouským uprchlíkům v roce 1934. Do konce října přišlo do Rakouska 162 000 Čechoslováků, zčásti přímo z ČSSR, zčásti na zpáteční cestě z Jugoslávie a dalších zemí. Nápor mohl být zvládnut jedině díky obětavé podpoře prostých rakouských občanů, kteří si československé bratrance, jak je nazývali, brali spontánně domů a zaopatřovali je, i díky mimořádně flexibilnímu a nebyrokratickému jednání rakouských úředníků.

Většina uprchlíků se po několika týdnech vrátila, další část jich pokračovala do USA, Kanady, Austrálie, Jihoafrické republiky. Do konce roku zažádalo v Rakousku o asyl asi 12 000 osob a vytvořili zde vedle rozdělené staré české menšiny třetí československé seskupení.

Srpnová invaze zanechala stopy i v Rakousku samém. Rakouská levice se rozštěpila, od KPÖ se oddělilo její intelektuální křídlo a osamostatnilo se kolem Franze Marka a časopisu Wiener Tagebuch. 1970 založil další odpadlík z KPÖ Georg Breuer Výbor solidarity s ČSSR (ČSSR-Solidaritätskomitee) , ke kterému se připojil široký a reprezentativní okruh osobností rakouského veřejného života a který až do konce 80. let podporoval československé disidenty celkově částkou více než milionu šilinků.

Okupace a následná normalizace kontakty obou občanských společností z velké části ochromily. Avšak přes svou politiku dobrých sousedských vztahů vymáhal Bruno Kreisky důsledně dodržování lidských práv v ČSSR a při každém ze svých častých rozhovorů s československými vůdci také intervenoval ve prospěch pronásledovaných kritiků režimu. Když normalizační režim zahájil štvanici proti Chartě 77, nabídl -- opět s poukazem na předválečnou pomoc rakouským uprchlíkům -- pronásledovaným signatářům Charty 77 v Rakousku politický asyl, čehož kolem 400 osob využilo.

Ještě k 10. výročí invaze v létě 1978 se ve Vídni vytvořila jedinečná koalice, ve které zástupci obou hlavních stran, církví, odborů a řady politických seskupení až po maoisty a revoluční marxisty spolupracovali na organizaci několik týdnů trvajících vzpomínkových akcí po celé zemi.

Mýtus za demokracii a svobodu bojující československé občanské společnosti znovu oživila Charta 77 a vyvolala novou vlnu solidarity. Vedle vlády Bruna Kreiského či zmíněného Výboru solidarity s ČSSR se projevila tradičně především na kulturní scéně. Rakouský Burgtheater pod vedením Achima Benninga angažoval vyhnané signatáře Charty 77 režiséra Pavla Kohouta a herce Pavla Landovského a pravidelně uváděl hry Václava Havla. Když měl Burgtheater v roce 1980 odjet na pohostinské představení do Moskvy a Pavel Landovský neobdržel vízum, vrátil se celý soubor doslova z letiště zpět a představení odvolal. Návštěvu v Moskvě odřekl i ministr kultury Fred Sinowatz.

Také rakouská publicistika si nadále udržela svou pověst odborníka na československou občanskou společnost. Vídeň se opět, tentokrát za přispění československých exulantů, stala nejdůležitějším dispečinkem informací z československého disentu a významně spoluurčovala obraz československého normalizačního režimu ve světových médiích. Připočteme-li k tomu činnost rakouské Amnesty International, četné osobní kontakty rakouských politiků s československými disidenty i nejrůznější další projevy solidarity, lze shrnout, že československá občanská společnost nalezla v Rakousku 70. a 80. let mimořádně důležitého spojence, podobně jako rakouská demokratická společnost v ČSR 30. let.

Potřetí znovuožil rakouský zájem o československou občanskou společnost v listopadu 1989. Jestliže ještě koncem 80. let zaujímali Čechoslováci ve výzkumech veřejného mínění u Rakušanů spodní příčku oblíbenosti, tento obraz se doslova přes noc zcela převrátil. Masy lidí, které pouhým cinkáním klíčů svrhly komunistický režim znovu probudily stereotyp nenásilného a vytrvalého boje za svobodu a demokracii.

Vítáme vás (česky) byl název informační brožurky, kterou nechal vídeňský magistrát operativně vytisknout pro první návštěvníky a rakouský tisk se k němu připojil. Stali se nyní světoobčany. A my, staří světoobčané zdravíme ty nové. Vítáme vás! psal Kurier na titulní straně v prosinci. Město Vídeň pro československé návštěvníky organizovalo volný vstup do muzejí, dokonce i do divadel, pokud zbyly volné vstupenky, první víkend jezdila vídeňská doprava zdarma, na Stephansplatzu se rozdělovaly vánoční dárky pro československé děti, v Linci a dalších městech organizovaly obchodní domy sbírky pro chudé návštěvníky. Deníky srovnávaly oba prezidenty, Waldheima a Havla -- se zničujícími závěry pro prvního. Dokonce i téma podunajské konfederace se opět vynořilo a získalo nečekaně vysoký souhlas -- na rozdíl od německé opce. Teprve postupně byly nápisy Vítáme vás postupně nahrazeny nápisy Češi, nekraďte nám tady.

Československý pasívní odpor proti invazi Varšavské smlouvy zůstal v rakouském intelektuálním prostředí dodnes legendou a vzorem síly a moci občanské společnosti. Rakouská účast na Pražském jaru, na aktivitách Charty 77 i na Sametové revoluci dalece překračovala prostý projev sympatií k subversivním hnutím v znepřátelené zemi. Samotné Pražské jaro vyvolal v Rakousku hlubší naděje a zanechal trvalejší stopy, než kterékoli jiné hnutí 60. let včetně německé Mimoparlamentní opozice, francouzských studentských a dělnických bouří či Hippies v USA. Hlubší, než v ČSSR samotné.

Možným vysvětlením je, že rakouská občanská společnost vnímala snahy československé o větší demokracii a občanskou participaci jako zástupné i pro ni samu. Z tohoto pohledu lze i současné vzájemné znechucení interpretovat jako důsledek zklamání nad výsledkem vkládaných nadějí. Také v tomto ohledu jsou si obě společnosti zajedno. Zároveň takové vysvětlení obsahuje i vyhlídku na budoucí vlnu solidarity, až se česká občanská společnost opět vzchopí k novému projevu. Pokud to tentokráte dříve neučiní rakouská.