Z pozice pravice bylo asi dokonce hlavním efektem politické znevěrohodnění a opětné odstavení bývalých komunistů, vyloučených ze strany na počátku normalizace, kteří byli původci zásadní kritiky komunistického politického i ekonomického systému a inspirátory změn v šedesátých letech. Překvapuje však skutečnost, že i levice postupovala proti tomu nejprve jen defenzivně a jedinou reálnou alternativu tehdy navrhl tým místopředsedy české vlády Františka Vlasáka. O její nadějnosti svědčí úspěch podobné cesty Slovinska.

Východiska reformy šedesátých let

Výchozí myšlenky reformy se rodily z kritického hodnocení existujícího systému centrálního direktivního plánování. V článku, určeném generaci, která z vlastní zkušenosti tento systém nepoznala, začínáme „od Adama“. V relevantním úseku naší historie byl vývoj ekonomiky převážně determinován vývojem politickým. Striktně vzato byl začátkem relevantního období únor 1948. Z širších hledisek bylo již tříleté mezidobí 1945–1948 se slušnou porcí demokratických poměrů a vizí specifické československé cesty i v ekonomice (kombinace trhu s „krotkým“ plánováním) pouhou lhůtou, než došla Stalinovi trpělivost. Pak už fungovala leninská teze o primátu politiky nad ekonomikou.

Tři tahy v duchu sociálního inženýrství zformovaly ekonomickou budoucnost. Prvým bylo rozhodnutí o zásadní přestavbě struktury ekonomiky, vybudování hypertrofovaného těžkého průmyslu jako základny vybavení technikou všech dalších odvětví pro celý východní blok a také jako příprava na válečný konflikt, který patřil do strategických úvah Kremlu a tedy i Hradčan. Druhým bylo ustavení Státní plánovací komise jako centrálního rozhodovacího místa o národohospodářském plánu a okopírování metodiky jeho sestavování podle sovětského vzoru v režii jejich poradců. Třetím bylo zestátnění podniků a bank, dovršené kolem roku 1950 až do absurdní polohy, zahrnující i drobné živnosti a maloobchodní jednotky. Tím byly mikroekonomické subjekty suspendovány na příjemce a vykonavatele závazných ukazatelů státního plánu, zahrnujících na jedné straně výrobní úkoly, na druhé pak materiální, investiční a mzdové příděly, jakož i z obojího pasivně odvozené, individualizované finanční vztahy ke státnímu rozpočtu.

Jakkoli nešťastné byly dlouhodobé důsledky popsaných třech aktů, je i s časovým odstupem pozoruhodná jejich vzájemná konsistence. O spjatosti zestátnění a ztráty podnikové subjektivity se zavedením centrálního plánování jsme již mluvili. A uskutečnění uvedené strukturální přestavby nebylo vlastně vůbec představitelné jiným nástrojem než centrálním plánem. Obrovské investiční prostředky bylo třeba směrovat do hutí, energetiky, paliv a těžkého strojírenství a ty se daly akumulovat jen odstřihnutím ostatních odvětví od možností alespoň minimální obnovy, natož modernizace. Bylo nutno dirigovat stavební kapacity na Ostravsko a do severních Čech k zajištění výstavby nejen nových výrobních kapacit, ale i bytů pro enormní přírůstky potřebných pracovních sil. A ty byly sem přesouvány na základě povinných kvót pro ostatní kraje, které je musely uvolnit z dosavadního zaměstnání. Celé to mělo blíže k vojenské operaci než k hospodářské politice.

I když cíle první pětiletky (do 1953) nebyly zcela splněny, k výrazné změně struktury směrem k těžkému průmyslu nicméně během padesátých let došlo. Podle samochvály politické špičky to bylo hodnoceno jako úspěch: „Během několika let jsme uskutečnili industrializaci, na jakou kapitalismus potřeboval století.“

Funkční vady systému se ovšem začaly projevovat. Nejdříve to, co později maďarský ekonom Kornai označil jako ekonomiku nedostatku. Občan jako spotřebitel stále vystával fronty v obchodech, tak „vzácné“ zboží, jako např. banány, se dostávalo na trh jen před Vánoci. Ještě vážnější důsledky měla ekonomika nedostatku ve sféře vztahů mezi podniky, kde způsobovala narušování plynulosti výroby. Na nedostatkovost reagovaly podniky tak, že se snažily dostat do plánu vyšší příděly materiálu, který pak často ležel na zásobách jako zajišťovací rezerva, což však nerovnováhu dále prohlubovalo. Také na straně odbytu se často výrobky odběrateli nehodily, nebo se jejich množství v plánu nadcenilo. I to zvyšovalo zásoby nad žádoucí normu. Souběh nedostatku s růstem zásob jako permanentním průvodním jevem byl jasným dokladem neschopnosti systému koordinovat ekonomické aktivity subjektů.

S určitým časovým odstupem začala být vnímána další funkční vada systému: chyběl niterný zájem podniků o inovace jak v technologii své výroby, tak co do kvalitativních charakteristik výrobků. Setrvačné lpění na tom, co už zvládaly, bylo pohodlné a nekladlo nároky na profesionální schopnosti.

Pro popsané disfunkční chování podniků se vytvářel prostor při vyjednávání o ukazatelích plánu. Pro tuto proceduru, předcházející schválení plánu, bylo příznačné, že každý podřízený stupeň řídící pyramidy se snažil proti článkům nadřízeným prosadit příznivější ukazatele (nižší úkoly, vyšší příděly) při jednání o plán. Praxe tím demonstrovala, jak naivní byl předpoklad konstruktérů systému, že se na podnikové úrovni uplatní celospolečenský zájem. Snad bezděky, ale o to paradoxněji do systému zapracovali právě opačný zájem na co nejnižších ukazatelích plánu. Podniky totiž byly hodnoceny a jejich vedoucí i odměňováni v závislosti na plnění ukazatelů plánu, takže „čím nižší plán, tím pro nás lépe“.

Věcný obsah ekonomické reformy

V šedesátých létech se začaly rodit kritické myšlenky, z nichž se posléze formovala Šikova reforma. Jaké okolnosti byly pro zrod tohoto proudu podstatné?

Na systém centrálního plánování se aplikoval pohled zvenčí, osvobozený od všech ideologických iluzí. Pochopen byl jako nefunkční ve své podstatě, takže náprava nemohla být dosažena dílčími korekturami. To potvrzovala i srovnání se západními tržními ekonomikami, které evidentně vykazovaly funkční nadřazenost a také lepší výsledky kvalitativního typu, zejména v aplikaci nových vědeckých objevů.

Ještě tristněji vypovídalo poměření teoretického pozadí obou systémů. Na jedné straně poznatky ekonomické vědy, akumulované po celá dvě století a verifikované hospodářským rozvojem, byť přerušovaným krizemi. Na druhé straně pak jen chabě podložené tvrzení, že už Marx svazoval budoucí socialismus s představou plánování, ale hlavně spousta do žádné ucelené teorie nepropojených ideologických floskulí typu „v socialismu bude člověk pracovat lépe, protože pro sebe, ne pro zisk kapitalisty“, které spoléhaly jen na morální motivaci a zakrývaly absenci hlavního motivačního mechanismu – trhu.

Popišme výsledný soubor myšlenek, dávající obraz o koncepčním pojetí reformy. Za klíčovou pokládáme myšlenku o vytvoření prostředí, jež zásadně změní chování podniku. V dosavadním systému měl podnik hlavního „pána“ v nadřízených byrokratických orgánech, s nimiž ovšem mohl vyjednávat a leccos i pro sebe a své zaměstnance vyjednat. Plnil tedy trochu i roli odborů, možná byl i svého druhu sociální institucí. A teprve třetím spíš kmánem než pánem byl zákazník. Na tom podnik nikterak závislý nebyl, v souladu s plánem pro něj vyrobil a dodal a co bylo nad, bylo jen z dobré vůle.

V novém systému měl mít podnik jediného pána – odběratele, zákazníka. Na tržbách od něj mělo plně záviset důchodové postavení podniku. Ve vzájemném vztahu se tak ekonomická převaha měla přesunout na stranu odběratele. Ten by tak měl prostor pro volbu mezi alternativní nabídkou, zatímco dodavatelský podnik nealternativně vždy potřebuje odběratelovy peníze. Tím by se vytvářel přirozený zájem podniku na co nejlepší službě zákazníkovi a rovněž na maximální hospodárnosti a inovacích jako cestě k relativně vyšší tvorbě přidané hodnoty a zisku.

Měla-li důchodová pozice podniku být závislá výlučně na příjmech od zákazníka, vyžadovalo to i další systémové změny. Plán neměl podnikům ukládat závazné ukazatele. Cena volně tvořená na konkurenčním trhu měla vůči podniku mít charakter parametru, na který se musí svými náklady a tedy hospodárností adaptovat. Vztahy vůči státnímu rozpočtu nemohly nadále být individualizovány podle finanční situace podniku, ale měly být stanoveny zákonem pro všechny jednotně. Návratnost úvěrů měla být striktně vynucována. Toto vše mělo podnik zasadit do parametrického prostředí, v němž jeho finanční výsledky budou závislé výlučně na jeho efektivnosti a službě zákazníkovi.

Konsistentně s novým pojetím vztahu podniku ke státnímu rozpočtu byla řešena oblast investic. Zdrojem jejich financování mohly být jen podnikem naakumulované prostředky ze zisku nebo návratný úvěr. Myšlenka vytvoření kapitálového trhu se objevila až v pozdější fázi reformy a vyvolávala i pochyby o slučitelnosti spekulativních operací, jež jsou mu vlastní, s étosem reformních představ.

Takto vytvořené prostředí mělo dát podniku svobodu rozhodování, odpovědnost za ekonomické výsledky a formovalo jeho chování. Z právního hlediska jeho subjektivita měla u velkých podniků mít podobu státního podniku, v jehož čele stál samosprávný orgán, tvořený z třetiny zaměstnanci, z třetiny externími odborníky a z třetiny fondem národního majetku (jím delegovanými zástupci). Základní pravomocí samosprávy mělo být jmenování a odvolávání manažerů a schvalování dlouhodobé koncepce rozvoje podniku. U ostatních podniků se předpokládalo družstevní nebo i soukromé vlastnictví.

Příspěvek Šikovy reformy ke společensko-politickému „zázraku 1968“

„Zázrak 1968“ vybočoval od vývojové trajektorie stalinského socialismu, který se sunul časem jako buldozer, odstraňující z cesty jakékoli pokusy či jen myšlenky na své ozdravení. Zázrak nazrával léta, nejméně od počátku šedesátých let. Šikova reforma byla jen jedním z řady faktorů, které uvedly společnost do gradujícího pohybu, kulminujícího v roce 1968.

Souběžně běžely snahy o politické reformy: Připomeňme jen sjezd spisovatelů v červnu 1967, otevřenost s jakou média začala poskytovat tribunu hlasům odborníků a hlavně hlasu lidu, vyjadřujícímu nespokojenost s existujícími poměry, novou vlnu československého filmu, Suchého Semafor či Havlovu Zahradní slavnost. Reformnímu procesu otvírali cestu reformní politikové jako František Kriegel a další (zejména V. Kadlec, J. Litera, Z. Mlynář, J. Pelikán, V. Slavík, J. Smrkovský, J. Šabata, J. Špaček, F. Vodsloň), kteří si již dříve vytvářeli neformální vliv uvnitř KSČ..

Jak se změny v systému ekonomiky dostaly na pořad dne? Iniciující osobností byl Ota Šik, který se v roce 1962 stal ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV. Ve své vědecké činnosti se soustředil na problematiku kritické analýzy existujícího systému centrálně plánované ekonomiky a hledání cest k překonání jeho defektů. To vyústilo do jeho knihy „Ekonomika, zájmy, politika“. Současně se obklopil ekonomy, kteří přemýšleli a publikovali ve stejném duchu. (jmenujme D.Fišera, M. Horálka, R. Kocandu. Z. Kodeta, B. Komendu, K. Koubu, M. Koudelku, Č. Kožušníka, V. Plevu, M. Sokola, O. Turka).

V roce 1963 ztroskotala třetí pětiletka a poprvé v éře plánování došlo k poklesu národního důchodu. Politické vedení země potřebovalo vůči veřejnosti demonstrovat svou vůli s tím něco dělat.

Takové bylo pozadí jeho rozhodnutí, aby byl zpracován komplexní návrh zdokonalené soustavy řízení ekonomiky. Ve vládní rovině byla předložením návrhu pověřena Státní komise pro řízení a organizaci (SKŘO), pro přípravu materiálů pak byla ustavena pracovní, tzv. teoretická skupina, vedená Otou Šikem a složená z již výše jmenovaných ekonomů. Na ni byl napojen František Vlasák, už tehdy člen vlády a předseda Státní plánovací komise (SPK), jehož role však byla nezastupitelná nejen pro jeho příspěvky do rozprav, podložené bohatými zkušenosti z fungování vládních orgánů, ale možná ještě více pro jeho schopnost nacházet relevanci pouček „vysoké teorie“ pro východiska z problémů, na něž ekonomika narážela.

Materiály teoretické skupiny se předkládaly k projednání SKŘO i SPK a posuzovalo je předsednictvo KSČ, někdy i její ústřední výbor. Z logiky snahy o udržení pozic jednotlivých orgánů moci vyplývalo, že původně radikálnější návrhy ztrácely postupným projednáváním na razanci.

Pro Šika, Vlasáka i teoretickou skupinu bylo jasné, že vedle osudů jejích materiálů ve schvalovacích formálních procedurách je ještě důležitější, aby původní, nerozmělněné stěžejní myšlenky reformy rezonovaly do společnosti. Naštěstí bylo možno publikovat hodně otevřeně a kriticky, cenzura rok od roku více ztrácela dech a sílu. Členové teoretické skupiny a čím dál početnější okruh názorově spřízněných ekonomů publikovali texty, které veřejnost přímo hltala. Sám Šik absolvoval desítky projevů v podnicích a jeho hlas zazníval i z obrazovky. Reforma získala vpravdě masovou sympatii, podporu a dokonce nedočkavost co se týkalo jejího vstupu do reálného života, protože byla pro veřejnost věrohodná.

Tato společenská nálada infiltrovala do mocenských struktur a logicky je štěpila na „reformátory“ a konzervativce“. Takto „připravený“ ústřední výbor na svém zasedání na přelomu let 1967/68 dospěl k výměně vedení strany. A když po pár týdnech lidé získali další poznatky, že změny nemají obvyklý, jen „kosmetický“ charakter, pochopili, že se otřásly bariéry stalinského střihu. Nastal čas naděje, že anomálie, které lidem po léta ztrpčovaly život, mohou být veřejně ventilovány a také řešeny. Pozvedla se nevšední iniciativa, formovaly se buňky občanské společnosti, na shromážděních se rodily stále další programové náměty, jež často přesahovaly absorpční schopnost orgánů, které je měly uvést do života. „Svatý“ princip vedoucí úlohy komunistické strany jakoby se zvrátil do situace, kdy naopak národ vedl stranu do hluboké obrodné reformy všech sfér společenského života.

Některá poučení obecnějšího charakteru

V podmínkách, jaké panovaly za stalinského socialismu, je provázanost ekonomiky a politiky natolik silná, že reformy jsou buď tak povrchní, aby se nedotkly politického systému, přestože ekonomice nepomůžou, nebo naopak tak hluboké, že sice vytvářejí předpoklady pro lepší fungování ekonomického systému, avšak podemílají základy politického systému. Jeho přestavitelé proto reformní proces pokud možno už v zárodku přeruší a jeho původce exemplárně ztrestají. Šikova reforma byla výjimkou – nebyla potlačena v samém zárodku, ale po řadu let ovlivňovala veřejné mínění a už její první kroky k praktické implementaci přinesly pozitivní výsledky. Dubčekovo vedení dalo reformě podporu, Šika učinilo místopředsedou vlády a vycházelo vstříc i lidovému tlaku na demokratizaci politického systému, takže další vývoj byl nasměrován k demokracii a socialistické tržní ekonomice. Do běhu událostí zasáhla však v srpnu 1968 Moskva. Samotná vojenská intervence ještě spontánní celonárodní hnutí nezlomila, vytvořila však předpoklady, aby se z domácích politiků zformovala personálně nová, Husákova garnitura, která obnoví stalinský socialismus. Teprve pak byla Šikova reforma potlačena.

S dnešním odstupem se však ukazuje, že nebyla poražena, sémě poznání a naděje v lidech přetrvávalo další dvě dekády. V listopadu 1989 lidé nejen přivítali konec normalizační karikatury socialismu, ale, podle průzkumů na počátku devadesátých let, 90 procent lidí odmítalo i kapitalismus. A tuto naději zmařil až polistopadový vývoj.

Nakolik lze srovnávat Šikovu reformu s Klausovou transformací, když historická poslání obou byla zcela rozdílná? Ta druhá začínala od politického pádu stalinského socialismu, první spíše plnila poslání, aby tento pád přivodila. Podíl československého osmašedesátého roku k tomuto výsledku významně přispěl. Padly iluze o schopnosti systému racionálně fungovat a přinášet výsledky, jimiž udrží krok s vyspělým světem. Dvě dekády normalizace byly agonií systému. Jestliže direktivní plánování bylo v padesátých letech adekvátním nástrojem k posílení těžkého průmyslu, pak v osmdesátých letech, kdy svět vstoupil do postindustriální fáze, akcentující znalostní společnost, se projevilo direktivní plánování jako naprosto neúčinné a zaostávání ekonomiky se dramaticky prohloubilo.

Nakolik by alespoň myšlenkové dědictví po Šikově reformě mohlo být pokládáno za inspirativní pro utváření nějakého cílového moderního ekonomického systému levicového, nekapitalistického?

Přijaté dokumenty Šikovy reformy sice nekonkretizovaly postup k tržní ekonomice v celé šíři, ale v první fázi se selektivně koncentrovaly na využití trhu primérně jako na mechanismus koordinace ekonomických aktivit a uplatnění motivace na základě principu ekvivalence, kdy se každému subjektu dostává jen důchod odpovídající jeho společenskému přínosu. Je to sféra, kde se trh po staletí prokazatelně osvědčuje jako „dobrý sluha“ a kde byla pro každého naprosto zřejmá spojitost mezi určitým reformním krokem a „vymetením“ nešvarů, které všechny trápí.

V myslích a podpoře lidí i v chování podniků se však reformní proces, jak bylo řečeno, rozvíjel značně nad rámec přijatých dokumentů. Řečeno slovy teorie, změny formálních institucí byly předbíhány změnami institucí neformálních. To je světově ojedinělý jev a je protikladem polistopadového vývoje. Tento proces hledal především odpověď na osudovou otázku, zdůrazňovanou i ve vystoupeních Oty Šika, na symbiózu úlohy státu a trhu. Nebyla to naše originalita. V podmínkách bipolárního světa probíhala nejen studená válka s hrozbou katastrofálních důsledků, ale i soutěžení a tendence sbližování společenských a ekonomických systémů z obou stran železné opony. Naše reforma šedesátých let postupovala k symbióze úlohy státu a trhu „přidáváním“ úlohy trhu k předchozí úloze „čistého“ státu, západoevropský sociální stát k tomuto cíli postupoval z opačného břehu, „přidával“ k “čistému“ trhu úlohu státu (v makro i mikroekonomické hospodářské politice,  pluralitě vlastnictví,  přerozdělování příjmů, morální motivaci). Tehdejší hospodářský zázrak – růst ekonomiky, produktivity a konkurenceschopnosti i životní úrovně – verifikoval tento reformní přístup na obou „březích“.

Tím spíše je tato symbióza adekvátnější v éře znalostní společnosti dvacátého prvého století než soudobý nájezd neoliberálů na okleštění sociálního státu v zemích EU či Klausova restaurace „čistého“ trhu u nás. (Klausova strategie byla navíc šoková a nedala přiměřený čas na procesy výstavby a zrání právních a etických institucí, nebo pro postupnou privatizaci, která by - místo obohacování jednotlivců manévry na pokraji legality – přinesla významné výnosy státu. Chybí také starost o to, aby trh nepronikl i do sfér, kde je „zlým pánem“, jako je třeba zdravotnictví, školství nebo i kultura.)

Na ještě vyšší úrovni abstrakce ční podvojná kardinální otázka – o niž se přeli již tehdy i Milan Kundera s Václavem Havlem – zda jsme byli „pupkem světa“ nebo spíš součástí světového vývoje a zda rozpad stalinského systému vyústí buď jen v restauraci kapitalismu, nebo i v renesanci nevyčerpaného potenciálu projektu svobodného a tržního socialismu. Dnes víme, že „český úděl“ byl a je součástí údělu světového a zejména evropského, v němž se vede i zápas o překonání modelu kapitalistického modelem svobodnějším a sociálně spravedlivějším.

Tento zápas probíhá v přílivech a odlivech reformních a antirefomních. vln. „Pražské jaro“ rozkvetlo souběžně s „evropským jarem“ 1968. Restaurace stalinského socialismu v Československu na základě „Brežněvovy doktriny“ omezené suverenity byla provázena šokovou restaurací kapitalismu na základě „Washingtonské doktriny“ (šokovou liberalizací, totální privatizací, makroekonomickou restrikcí poptávky) , jež byla oktrojována zemím Latinské Ameriky v sedmdesátých a postkomunistickým zemím střední a východní Evropy v devadesátých letech a je korunována soudobým neoliberálním nájezdem na okleštění evropského sociálního státu. Ve světě však nazrávají tendence obratu.

O. Turek byl členem Šikova i Vlasákova týmu, M. Pick Vlasákova týmu

Text původně vyšel ve studentském časopise Perspektivy 6/2008, v BL publikováno se souhlasem autorů.