V privatizačních záměrech jsou klíčové dvě základní otázky:

• Proč se privatizuje?
• Na co se získané prostředky použijí?

Stát už dnes vlastní minimum vlastnických podílů v podnikové sféře. Proto by měl před jejich prodejem upřednostňovat jejich řádnou správu, aby si v těch důležitých udržel kontrolu a v  lukrativních zajistil i dostatečné odvody do státní kasy. Ideologické zaměření na minimalizaci státu, ale i výhody ze zprostředkování prodeje byly motivem toho, že v ČR je státní sektor menší než v jiných zemích. Na tomto vývoji se podílely nejen pravicové vlády v čele s ODS, ale i ČSSD.

Příjem z privatizace má vylepšit nedostatek finančních prostředků ve státním rozpočtu (umocněný reformou veřejných financí!). Tyto prostředky ale nesníží rozpočtový deficit, protože mají být použity především na sanaci ekologických škod, reformu důchodového systému a rozvoj dopravní infrastruktury. Nyní chce současná pravicová vláda do konce svého funkčního období do roku 2010 získat z privatizace

200 miliard Kč.

I. První společností, jejíž částečná privatizace již začala a má pokračovat, je ČEZ. Prodej 7 procent akcií tohoto gigantu, ve kterém stát držel dvoutřetinovou většinu, má státnímu rozpočtu přinést podle odhadů zhruba 30 miliard korun. Akcie jsou prodávány prostřednictvím burzy cenných papírů a kromě drobných a středních akcionářů je odkupuje nazpět i ČEZ, a. s. ČEZ jako dominantní výrobce elektřiny (produkuje kolem 70 % české elektřiny), dosahuje velkých zisků (např. v roce 2007 přesáhl 40 mld. Kč), a tak část dividend může být využita státem (za rok 2007 šlo o částku ke 20 mld. Kč). Za prodej ČEZu by mohl stát utržit za současného stavu zhruba 350 miliard Kč. Šlo by však o jednorázový příjem. Přitom cena společnosti může díky pokračující expanzi ČEZ do střední a východní Evropy a na Balkán nadále růst a její odvody do státního rozpočtu mohou zajistit trvalý a vysoký příjem.

II. V tomto roce schválila Topolánkova vláda prodej firmy Letiště Praha. Stát se v této firmě rozhodl na radu poradenské agentury prodat všech 100 procent akcií přímo a bez prostřednictví burzy jedinému „strategickému“ investorovi, a to nejpozději do 2. poloviny roku 2009. Podle vlády by tento přímý podíl celého balíku akcií mohl přinést státní kase více než 100 miliard Kč. Proti tomuto rozhodnutí však mimo jiné vystoupil pražský primátor P. Bém, který požaduje pro Prahu 34procentní podíl v nově se vytvářející akciové společnosti Správa Letiště Praha, která ze státního podniku Letiště Praha vznikla na začátku února 2008. Praha se tak chce přímo podílet na případné privatizaci, neboť primátoru Bémovi nestačí Topolánkův slib, že třetinu z utržených peněz pošle Praze a Středočeskému kraji na silnice a železnice, ale pouze na konkrétní projekty spojené s infrastrukturou letiště, peníze by zároveň byly uloženy na státním účtu. Co se týká vlastnické struktury, jde o legitimní požadavek, neboť, podíváme-li se na srovnatelné vídeňské letiště, polovina jeho akcií je kótována na burze, Vídeň je vlastníkem 20 procent akcií, spolková země Dolní Rakousy vlastní 20 procent a zaměstnanci letiště 10 procent. Ze strany koaličního partnera ODS Strany zelených se pak ozývají hlasy, které by daly přednost dlouhodobému pronájmu před prodejem celého balíku akcií jedinému kupci. Tato varianta by totiž znamenala možnost udržet si strategickou kontrolu nad letištěm a zároveň dosáhnout takových výnosů z pronájmu, která by se blížila hodnotě získané prodejem.Jednou z mála překážek, která zatím prodeji brání a může mít vliv i na jeho cenu, jsou zatím nedokončená jednání o prodeji ploch, které ruzyňské letiště potřebuje pro výstavbu druhé vzletové dráhy. Přesto se do současné chvíle objevilo zhruba 65 zájemců o jeho koupi. Letiště Praha je totiž v současné době ve velmi dobrém stavu, dosahuje ročního zisku kolem 1,3 miliardy korun a počet cestujících stále stoupá. Hlavním kritériem pro výběr nového majitele nebude jen nejvyšší cenová nabídka, ale také strategické plány investora. Podle slov ministra dopravy A. Řebíčka si stát dovede za majitele představit některého z vlastníků vzdálenějších letišť. Nebezpečím pro letiště je, pokud by skončilo v rukou přímého konkurenta, tedy mezinárodního letiště v sousední zemi. Mohlo by dojít k upřednostnění tohoto letiště na úkor letiště pražského, které by ztratilo svou těžce vydobytou strategickou pozici ve střední a východní Evropě. O pražské letiště se ucházejí především provozovatel vídeňského letiště Flughafen Sien, německá společnosti Hochtief Airports a Fraport, francouzská Aéroports de Paris, australská skupina Macquarie Airport, španělská společnost Abertis Airports. Z českých a slovenských firem se pak jedná zejména o investiční skupiny Penta, J&T a PPF Investments.

III. V květnu 2008 vypsalo Ministerstvo financí ČR tendr na výběr poradce při prodeji majetkové účasti státu v Českých aeroliniích, čímž prakticky zahájilo první etapu jeho prodeje. Odhaduje se, že nového majitele by ČSA mohla získat zhruba do konce května 2009. Stát vlastní v současné ČSA 90 procent akcií a jeho záměrem je prodat 66 - 100 % těchto akcií, nejlépe jednomu investorovi bez toho, aby byly akcie kótovány na burze. Je třeba podotknout, že prodeje ČSA a Letiště Praha jsou do jisté míry provázané. Podle představy vlády se nejdříve prodá národní dopravce a pak Letiště Praha. Již nyní je zároveň jasné, že prodej ČSA nebude jednoduchou záležitostí. Společnosti se sice podařilo po ztrátových letech dosáhnout v roce 2007 černých čísel, výsledek je však z části upraven rozprodejem části majetku ČSA. Z původně rozvětvené firmy má zbýt jen pravidelná letecká doprava a chartery. Loni prodala nákladový terminál a rozhodla o budoucím vlastníkovi Air Czech Catering, z jehož prodeje získá finanční prostředky v letošním roce. Klíčové také bude, jak si stát vyloží pojmy »národní« a »evropský«. Ministerstvo financí říká, že ČSA mají zůstat jako národní a evropský dopravce. Tedy jejich novým vlastníkem by musel být z 51 procent český subjekt. To je důležité proto, že podle tohoto výkladu se bude odvíjet další výběr uchazečů, kteří se budou moci privatizace ČSA účastnit, zda to budou Češi, firmy z EU či mimo ni. A to se odrazí nejen na nabízené ceně, která by mohla dosáhnout až 5 miliard korun, ale i na samotné existenci ČSA. Pokud by totiž ČSA vlastnila firma ze země mimo EU, nemohly by tuzemské aerolinky létat po Evropě. Z pohledu Ministerstva dopravy ČR pak existují dva výklady pojmu »národní dopravce«. Podle jednoho z nich výraz národní dopravce vstupem Česka do EU vlastně skončil a existuje už jen evropský dopravce a druhý konstatuje, že pojem národní dopravce má stále velkou váhu ve vztahu k nečlenským zemím EU. Provoz mezi Českem a nečlenskými zeměmi je totiž podle něj stále silně regulován mezinárodními smlouvami. V nich bývá stanoveno, že létat může jen dopravce vlastněný více než z poloviny českou firmou. O ČSA se zatím neoficiálně zajímal například Air France, Aeroflot, China Southern či Korean Air – s ČSA spolupracují v rámci aliance Sky Team. Z významných českých skupin o ČSA projevily zájem Penta a Odien Group (vlastník Čedoku).

III. Vláda Mirka Topolánka prolomila letité tabu a rozhodla se přeměnit poslední národní podnik, prosperující Budějovický Budvar, na akciovou společnost, a uvolnit si tak ruce k jeho případnému prodeji. Prvním krokem k jeho přeměně se stalo vybrání poradce pro přeměnu národního podniku na akciovou společnost ministerstvem zemědělství, které se uskutečnilo v březnu 2008. Nejdůležitější na celém převodu Budějovického Budvaru na akciovou společnost je jeho známka, jejíž cena je odhadována na zhruba jednu miliardu amerických dolarů či eur, proto je nutné zajistit právní kontinuitu a k nutné ochraně známek přijmout případně i zvláštní zákon o transformaci Budvaru na akciovou společnost. Známky totiž představují hlavní hodnotu společnosti a právě kvůli nim vede Budvar desítky sporů po celém světě s americkým pivovarnickým gigantem Anheuser-Busch, který je zároveň považován i za hlavního zájemce o privatizaci. Budvar je třetím největším domácím výrobcem piva, po plzeňském Prazdroji a pivovarech Staropramen. Na rozdíl od těchto pivovarů ale je, jak již napovídá vlastnická forma, stále v českých rukou. Hodnota jeho značky nespočívá ani tak v objemu produkce, ale právě v tom, že na mnoha trzích v důsledku známkoprávních sporů blokuje svého amerického konkurenta.

IV. Posledním ze strategických podniků, u kterého probíhá příprava na privatizaci, je Česká pošta. U té v této chvíli probíhá transformace na akciovou společnost, která by měla být dokončena v roce 2009. Předpokládaná cena tohoto podniku by měla být asi 15 miliard Kč, neboť se jedná o dominantního poskytovatele služeb. Vše však záleží na míře liberalizace trhu a také na hospodářských výsledcích společnosti. Vláda v současné době hovoří o tom, že by prodala zhruba 50procentní podíl v České poště, a hovoří o případném způsobu privatizace. Šlo by patrně o prodej jednomu konkrétnímu investorovi, jak však ukazují zkušenosti ze zahraničí, je dobré podíly podobných společností prodávat i přes burzu.

V. Jak ukazuje tento stručný přehled, stát se chce za každou cenu zbavit zbylých podniků v  jeho vlastnictví. Kromě výše jmenovaných strategických podniků chystá pravicová vláda M. Topolánka do konce funkčního období ještě i další privatizace, mezi nimi i Lesů ČR apod.

Celková suma, kterou stát může ze všech podniků získat, pokud by prodal své plné majetkové podíly, se odhaduje na asi 1,2 bilionu Kč, neboť pouze cena za Lesy ČR se odhaduje na 750 miliard Kč.

Vzhledem k současné politické realitě je jasné, že se jejich prodeji zabránit nedá. Je nutno se obávat, že vláda svůj záměr prosadí. V české společnosti se již totiž příliš vžila představa tak hojně podporovaná pravicí, některými médii, ale i ČSSD, že stát je – údajně - špatným vlastníkem. Přitom právě podniky, které nyní chce vláda privatizovat, ukazují pravý opak! Než na jednorázové výprodeje, měli by se vlády a poslanci více soustředit na to, aby se zlepšilo řízení úředníků, kteří ve strategických podnicích stát zastupují, aby lépe vykonávali správu jim svěřeného majetku a fungovaly sankční mechanismy. Daleko více by se měla vláda zamyslet i nad transparentností přerozdělování zisku z podniků se státní účastí, a to například jejich odvody do předem určených fondů, ve kterých by se soustředily finance na jednotlivé potřebné projekty.

KSČM požaduje okamžité zastavení chystaných privatizací, které jsou v rozporu se zájmy České republiky. V případě privatizace strategických podniků by si stát měl ponechat ve svých rukou podíly ve výši 51 – 66 %, které mu umožní zachovat si plnou kontrolu. Uchování rozhodujícího podílu v těchto společnostech umožní státu i nadále podílet se aktivně na přerozdělování jejich zisků, což zajistí pravidelný příjem do státního rozpočtu. KSČM konstatuje, že pokud se stát zbaví svého zbývajícího podílu ve strategických podnicích, ztratí nad nimi nejen kontrolu, ale dojde i k prohloubení nedostatku finančních prostředků ve státním rozpočtu, které již nyní způsobila tzv. reforma veřejných financí.

Podle KSČM k ozdravění veřejných financí přispěje návrat k systému progresivního zdanění včetně odvodů na sociální pojištění. Místo mimořádných privatizačních výnosů je lépe spravovat řádně portfolio státních podílů.