Dominance finančního sektoru se zřetelně projevuje růstem podílu finančních institucí na celkovém zisku firem (z méně než 20% v 70. letech na více než 40% dnes). Finančníci - se svou schopností přeměňovat budoucí toky výnosů v dnešní peníze - vytvářejí okamžitý zisk, který si mohou přivlastnit z větší části sami a z menší části jejich zákazníci a zaměstnanci. S touto schopností vytvářet zdánlivé bohatství z ničeho se nemohou srovnat ostatní ekonomické sektory, takže finančnictví z nich vysává lidi, zdroje i peníze.

Investoři, kteří tyto bezprostřední zisky umožnili, si chtějí zajistit, aby se budoucí toky peněz, jimiž jsou podloženy, materializovaly v jejich prospěch. Finanční svět tak vnucuje svá pravidla, své neustálé soustředění na zisky a hodnoty akcií, veškerým ekonomickým aktivitám. Vládnoucí kritérium "návratnosti kapitálu" způsobuje, že mnoho nefinančních aktivit upadá, protože potenciálním investorům nezajistí požadovanou návratnost. Finanční analýzy považují mzdy za náklady, omezující zisky, a tlačí na jejich snižování outsourcingem, offshorizací nebo stagnací mezd. Podobně vládní regulace a přirozeně i daně jsou považovány za omezování zisku, proti němuž je potřeba bojovat.

Po dlouhou dobu to vypadalo jako perfektní růst, zdůvodňující politiku, která za ním stála. Bezprostřední příspěvek finanční sféry k měřitelnému růstu HDP z ní činí populární odvětví, čímž posiluje její vliv a způsob myšlení soustředěný na peněžní výnosy a finanční "efektivnost". Zbytek ekonomiky je ždímán do poslední kapky zisku. Jazyk finančních analytiků se stal dominantním i pro politický diskurs.

Velmi přitažlivou vlastností (aspoň pro její podporovatele) finanční sféry je její schopnost soustřeďovat obrovské bohatství do malého počtu rukou a vydávat to za dobrou věc. Tito lidé jsou oslavováni jako tvůrci bohatství, místo aby byli nazýváni jeho uchvatiteli. Vydělávání hromad peněz je konečným kritériem nejen úspěchu, ale i morálky. Skutečností samozřejmě je, že taková koncentrace bohatství je vytvořena vykořisťováním ostatních, jak je zřejmé ze stagnace příjmů většiny středních a nižších vrstev společnosti. Nejde o tvorbu bohatství, ale o jeho přerozdělování od většiny k menšině.

Tato nerovnost - základní příznak anglické nemoci - je tolerována onou většinou jen proto, že levný úvěr, poskytovaný v nadbytku komukoli, se stal vhodnou kouřovou clonou zakrývající skutečnost. Bohatí jej používají k drancování reálných aktiv za babku a zbytku lidí je laskavě dovoleno, aby dále utráceli na úkor svých budoucích výplat, když jim k tomu ty dnešní nestačí. Aby se při stagnujících příjmech domácností podpořila jejich poptávka, bylo jim vnuceno zadlužení jako způsob umožnění růstu jejich výdajů, což způsobuje další zisky poskytovatelům úvěrů.

Stručně řečeno, úvěrová bublina zakrývá třídní boj vedený bohatými proti všem ostatním, a šikovně chytá ty, kdo se svými prostředky nemohou nebo nechtějí žít jako součást systému, do pasti životní závislosti na něm.

Výsledkem je masivní nerovnováha, pokles nebo stagnace životní úrovně pro většinu, která utrácí více, než vydělává, a obrovský nesplacený účet, odsouvaný do budoucnosti. Ta budoucnost nastává právě teď. Nerovnováha může být odstraněna, jedině když se příjmy srovnají s výdaji, což může nastat snížením výdajů nebo zvýšením příjmů. Příjmy jsou však náklady a neměly by se zvyšovat; jestliže tato logika bude dále převládat, výdaje zkolabují a recese bude nevyhnutelná a velmi bolestivá. Reálná ekonomika brutálně zpomalí a finanční sázky, které ji pohánějí, se najednou stanou iracionálními a obrátí se ve ztráty.

Jestliže se politika naopak soustředí na podporu příjmů chudých a středních tříd místo zisků, na investice do reálné ekonomiky místo monetarizace stávajících aktivit (například prostřednictvím plánů na zvýšení energetických úspor v domácnostech a na obnovitelné energie), na zdanění dnešních bohatých místo budoucích občanů, pak je šance krach zmírnit.

Anglická nemoc byla umožněna kombinací technologicého pokroku ve finančním sektoru, dlouhodobého "býčího trhu" vytvořeného Volckerovým bojem proti inflaci (P. A. Volcker - šéf FEDu 1975-1987) a úspěšné pravičácké agitace za chamtivost (přičemž Berlínská zeď padla právě včas, aby tak dodatečně podpořila diskreditaci levé části ideologického spektra). Velké střední třídy vytvořené keynesiánskou politikou byly posledních 30 let vykořisťovány a jsou vyčerpané. Ekonomika musí najít jinou, realističtější cestu, jak růst a prosperovat.

Tento příspěvek je souhrnem tématu volného seriálu The Anglo Disease, jehož editorem a autorem většiny článků je Jerome Guillet, znáný též jako Jerome a Paris, francouzský investiční bankéř v oblasti energetiky, editor internetových periodik European Tribune, Daily Kos a The Oil Drum: Europe.

Přehled všech dosud uveřejněných článků k tématu "anglické nemoci" najdete ZDE