"Přiblížily jsme se ke starému kamennému mostu u Višegradu a viděly rozběsněné vrahouny, jak uprostřed mostu mužům a patnáctiletým mladíkům vrážejí nože do zad a házejí je přes mostní zídku do Driny, a do padajících těl střílejí. Utekly jsme směrem k novému mostu, pod kterým viselo dvanáct oběšených nahých lidí s prázdnými očními jamkami, vyplazenými jazyky, rozpáranými hrudníky a vyhřezlými vnitřnostmi, se zmrzačenýma rukama a nohama... Na samotném mostě už hrdlořezové nebyli, ale stěží jsme přes něj přešly. Brodily jsme se krví po kotníky, kolem nohou se nám zaplétala lidská střeva, v té krvi byly i oči a lidská srdce..."

"Válečné hrůzy jsou opravdu nepředvídatelné. Zažívali jsme všechno možné. Ve východním Mostaru se muselo stále utíkat před ostřelovači a granáty. Kdo neběhal, ten přišel o život. Jednoho mrazivého zimního rána jsem šel po ulici a spatřil dvě ženy, které se ke mně pomalu přibližovaly. Divil jsem se, proč nejdou rychleji. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem matku a dceru: jedna měla na sobě jenom kombiné a druhá byla nahá. Na Rondu, v západním Mostaru, je Chorvaté svlékli a pěšky je vyhnali sem na druhou stranu. Byly celé modré od modřin. Donesl jsem jim deky, aby si je alespoň přehodily přes ramena, dokud se pro ně nenajde oblečení. Druhý den, v jednom z mála okamžiků klidu, jsem potkal na ulici známého a zastavil se s ním, abychom se pozdravili. V polovině třetí věty najednou padl. Ani jsem neslyšel zvuk snajperské kulky, která ho na místě zabila."

Úvodem

Proveďme nejprve nejzákladnější vymezení tématu:

Letecké nálety na Jugoslávii roku 1999 prizmatem tištěných českých médií.

Zopakujme si v krátkosti obecně známá fakta: po krachu konferencí v Rambouillet a Paříži (v únoru a březnu 1999), pokoušejících se o řešení kosovské krize pomocí diplomatických prostředků, a po nevydařené cestě Clintonova emisara Holbrooka za stejným účelem do Bělehradu, začíná ve večerních hodinách dne 24.3.1999 první z celé řady ničivých, "preventivních" úderů...

V následujících dnech a týdnech se už z tuzemských médií nepřestává řinout příval militantní rétoriky. Ale tak, jako jsou ve dnech bezprostředně po jejich započetí letecké údery nade vší pochybnost bezvadné a bezesporné -- a parola "válka NATO je nám oficiálně svatá: je nutností, nezbytností a tedy samozřejmostí" nepsaným zákonem -- mění se bezduše omílané fráze postupem času ve stereotypní a stále se opakující šablonu, která nakonec konejšivě vyšumí do ztracena.

Přesto, anebo snad právě proto, nemusí menší rekapitulace znamenat -- jak pro autora tak čtenáře -- pouhé marnění času. Aniž by hodlala sugerovat navyklé postupy a zkoumat od psacího stolu míru zavinění jednotlivých protagonistů konfliktu, hodnotit hospodářské či geopolitické zájmy velmocí, nebo provádět vivisekci doktríny ospravedlňující zásah do vnitřního vývoje v jiném státě, snaží se nicméně dobrat určitých závěrů -- po svém způsobu.

Pantha rhei, vše plyne, a pro včerejší srbožrouty představuje téměř tříměsíční bombardování Jugoslávie už jen marginální epizodu, cosi, s čím nejsou a nebudou ochotni se pro příště zaobírat, neboť se v mediálním rybníce mezitím objevili jiní, daleko tučnější "sólokapři". Sejde z očí, sejde z mysli, říkává se přeci; co bylo nás už nezajímá.

Zdá se ale, že námi sebraná směsice citátů, "historických interpretací" a bezděčných anekdot stačila mezitím dozrát v celkový obraz. Ba co víc, že nic nebrání tomu, aby ze sebe nakonec sama stáhla svou mnohdy mystifikující a podstatu věci zakrývající slupku.

Jsa si vědom, že každé srovnání může mít vždycky jen podmíněný, relativní smysl, nechci zde konstruovat násilné paralely. Sotva si však mohu, při pohledu na jednohlasý chór zaznívající z rešerší, odpustit -- pro poučení a pro srovnání -- připomínku, že v oborech devótnosti a chtěné i skutečné hlouposti není povahopis soudobých českých duší bez tradic. Vzpomeňme jen na chrabrého poručíka Duba, kadeta Bieglera, štábního šikovatele Řepu a všechny další (v Haškově kondenzované stylizaci a typizaci) a na impozantní průběh jejich vstupu na kolbiště světové války. To vše samozřejmě za nezbytné asistence dobrého vojáka! Na tyto začátky si ve střídmě komentované probírce tiskem zavzpomínáme, protože o reminiscence, které nám z četby Haškova (Orwellova, etc.) díla zůstaly, v ní vlastně jde. Nejen v názvu. Od starých válečnických evergreenů až po mobilizující hesla z konce tisíciletí.

Nejen pro doplnění uveďme, že mediálně-propagandistické výkony domácího žurnalismu, včetně několika příslovečných (a čestných) výjimek, nebudou výlučným objektem zkoumání. Jakkoli snad inkompetenci i vleklý úpadek české publicistiky a intelektuálního myšlení vůbec ve svém úhrnu nakonec dokumentují, jsou tím, co nás na celé záležitosti poutá daleko spíše, možnéhistoricko-společenské kořeny daného jevu. Domněnku, že by přízračná názorová konstelace z jara 1999 mohla být podmíněna určitými aspekty dějinné zkušenosti, však vzhledem k zaměření naší úvahy nelze než torzovitě naznačit.

To, oč předkládaný text usiluje především, je tedy nahlédnout genezi a původ určitého minulostníhopodílu. Podílu, jenž se vyvíjí a žije nezávisle na svých nositelích ve způsobech myšlení, dávajícím se vždy dobrovolně zcela do služeb jedné ideologie. -- Problematika amerického radaru, to je už nejaktuálnější kapitola biografie.

Závěrem poznámka obecného rázu: soupis literatury v textu použité je umístěn na konci práce, abecedně seřazen podle jmen autorů. Veškeré citace z novin, časopisů a knih píšeme kurzívou; kurzivně je rovněž uváděno jejich označení s příslušnou datací v závorce. Tam, kde to autor nepovažoval za nutné, nejsou při citacích z denního a jiného tisku uváděny názvy článků ani jména autorů. Pro zjednodušení jsou pak u jednotlivých titulů použity následující zkratky:

• ANN = "Annonce"
• B = "Blesk"
• BL = "Britské listy"
• DM = "Deníky Moravia"
• HaNo = "Haló noviny"
• HN = "Hospodářské noviny"
• LN = "Lidové noviny"
• LtN = "Literární noviny"
• MfD = "Mladá fronta Dnes"
• MD = "Moravský den"
• MO = "Most pro lidská práva"
• NO = "Národní osvobození"
• P = "Právo"
• R = "Respekt"
• Re = "Reportér"
• SP = "Salon Práva"
• SP = "Slovanský přehled"
• SV = "Slovanský výbor"
• T = "Týden"
• ZN = "Zemské noviny"

I. Tabula rasa

Tragické události, ke kterým došlo na území bývalé Jugoslávie, nahlíží Zvonko Dzokic pohledem opřeným o důvěrnou znalost hlubinné psychologie a psychoanalytické metapsychologie. Jeví se mu jako dosud neukončený "proces", jehož významovým prvkem je "masový paranoidní mechanismus". Ten byl a je cíleně upevňován především politickými vůdci spolu se "zástupnými mediálními elementy", které jednají "podle předepsaných návodů".

Podle biografické poznámky připojené ke studii (Dzokic 1999), z níž citujeme, působil v inkriminovaném čase její autor v Centru pro lidské vztahy ve Skopje v Makedonské republice, a byl rovněž zástupcem makedonských psychoterapeutů v EAP (Evropské asociaci psychoterapeutů).

Jeho v nejednom ohledu strhující analýza psychodynamických aspektů rozkladu dřívějšího politického režimu -- krvavé dezintegrace posttitovského státu, probíhající od počátku 90. let, - je ovšem zcela zjevně v příkrém rozporu s černobílým schématismem, k němuž se přiklonila většina tuzemských médií, když rozpad Jugoslávie i důvody k němu vedoucí vysvětlovala, a jímž byl tento vleklý občansko-etnicko-náboženský konflikt od samého počátku komentován.

Posuďme proto, jak se ve srovnání s jistěže relevantním hlediskem makedonského psychoterapeuta může nová eskalace krize na Balkáně jevit -- "všem sráčům navzdory" - našim politizujícím glosátorům:

"Je konec hraní si na politiku. Když hoří, přestává mít smysl připomínat, kdo si dělal legraci z protipožárního školení a kdo kradl hasící přístroje." (Jan Urban: "Volba mezi genocidou a válkou", LN 7/4/99).

Výpravy do hasičské problematiky patřily v souvislosti s výrobou alibi pro účastníky agresívně realizované intervence proti Srbsku, resp. ospravedlňování zahájení bojových akcí aliance, k hojně frekventovanému úzu argumentační výztuže (když kupř. jiný pisatel hájí přelety těžkých bitevních letounů aliance nad územím ČR):

"Můžeme to přirovnat třeba k situaci v nějaké hustě obydlené obci, kdy by soused, kterému hoří dům, bránil vjet na svůj pozemek hasícím vozům a účinně proti ohni zasáhnout." (Petr Placák: "Zásah NATO: zlomový okamžik pro příští Evropu?", LN 29/3/99).

Proto do třetice změna -- exkurs tentokráte nikoli na planoucí sousedův záhumenek, ale do prostředků městské hromadné dopravy:

"Blbý spor z ,malých poměrů': porušuje revizor lidská práva, když chce po černém pasažérovi průkaz a pokutu?" (Karel Steigerwald: "Vojáci v ovzduší, vláda na zemi", MfD 30/3/99).

Od samého počátku nechybí ani chlapácky razantní doporučení, potvrzující mj. letitou domněnku, že vzorem virilního mužství, tajně vzývaným okruhem stálých přispívatelů týdeníku Respekt, musí být zcela jednoznačně záložní lajtnant jménem Dub:

"...dlouhotrvající masivní útoky NATO, jež by Srbsko srazily na kolena, oslabily jeho armádu a zničily jeho ekonomiku, by snad nakonec mohly u obyvatelstva vyvolat reakci proti neústupnému Miloševičovi , který je schopen pro zachování vlastní moci pozorovat z bezpečí svého krytu se sklenkou své oblíbené whisky utrpení svého národa. Utrpení musí být takové, že lid sám bude tlačit na vlastní vládu(podtrženo L.F.), aby se vzdala a ukončila bezvýchodný boj. (...) Právě na náladách těchto lidí, na zármutku matek, kterým syny pošlou z Kosova v plastikových pytlích, na vzteku dělníků, kterým místo mzdy dají bezcenné papíry, na zoufalství důchodců, kteří nedostanou půl roku své penze, by západní strategie mohla stavět (...)." (R 14/99).

- Jak že to říkal Milouš Jakeš ve svém památném projevu na Červeném Hrádku? Nezaslechli jsme zde - pod krustou pevně utaženého sado-maso korzetu - onu x-krát citovanou, legendární sentenci o "kůlu v plotě", která rozpuštěna v odlišných politických i časoprostorových souřadnicích vyplouvá opět samovolně na povrch - co mastné oko na hladinu polévky?

O týden později už v redakci renomovaného týdeníku, nositeli ceny World Press Review z roku 1991 za "prohlubování celosvětového porozumění, obranu lidských práv a novinářskou profesionalitu" radost a euforie neberou konce:

"Už teď byl zaveden přídělový systém na paliva a dodatečné daně.Dinár ztratil od náletů čtvrtinu své ceny. Škody dosahují mnoha set miliónů dolarů. Jde jen o to, aby NATO vydrželo." (R 15/99).

Pak může na řadu přijít opět řízný destilát:

"Když bylo obyvatelstvo vyhnáno, zbývá pohodlně se usadit do křesla, nalít si whisky a pozorovat, co se děje kolem. (...) Jak si kdejaký evropský moralista, který neví o Kosovu ani zbla, vypomáhá univerzálně platnými pacifistickými frázemi o principiální škodlivosti bombardování." (R 18/99).

A ještě jednou, aby to bylo jasné i tomu poslednímu bělehradskému Pepkovi Vyskoč:

"Útoky NATO na elektrárny či rafinerie, které nakonec pocítí i civilní obyvatelstvo, možná obyčejným Srbům pomohou, aby si uvědomili, kam vede současná politika." (R 20/99).

Nic už nebrání tomu, aby se v plné nádheře zaskvěl "zdravý rozum", a to -- jak jinak - pod egidou samotného pánaboha:

"Sumárně řečeno na adresu těch, jež ani Boží prozřetelnost nenaučila plně využívat zdravého rozumu a zdravé intuice: pokud vůbec Miloševičovo Srbsko hájí nějaké ,nezadatelné právo', pak je to jen ,právo' na etnické čistky a na provokování zastánců evropské integrace. To je ovšem ,právo' z hlediska zažitých mravních zásad západokřesťanské civilizace zcela pochybné a jsem v této souvislosti rád, že po určitém váhání podpořilo vedení KDU-ČSL postoj vrchního velitele naší armády k zásahu NATO v Kosovu -- buď mu za to čest. (...) I toto hulákání pomine, jen co letouny NATO zapálí srbským ozbrojencům v Kosovu pod zadkem poslední transportér nebo tank." (Pavel Bělina: "Hej, Slované aneb Bludy bolševické obludy", LN 3/4/99).

"NATO musí Srbsku pohrozit totálním zničením,"říká "umírněný" předák kosovských Albánců Ibrahim Rugova v interview pro německý Der Spiegel (cit in: LN 6/4/99).

"Držíme prst na vypínači v Jugoslávii a budeme zhasínat kdykoli budeme chtít a potřebovat." (mluvčí NATO Jamie Shea; cit. in P 4/5/99).

"Jsme schopni bombardovat Jugoslávii do úplné likvidace." (Vrchní velitel sil NATO v Evropě generál Wesley Clark na tiskové konferenci v Bruselu 25.3.l999; cit. in P 26/3/99).

"NATO dobombarduje Jugoslávii do doby kamenné." (mluvčí NATO Jamie Shea).

V této věci jsou Shea, Clark i Rugova ostatně zajedno s jednomyslným chórem tuzemských psavců, ti jen mnohdy zcela nečekaným způsobem obohatí své přizvukování o bezděčnou a o to bezprostřednější sebereflexi, která tak ve vší nahotě vyjeví mentální obzory politikastra vzešlého z malých českých poměrů:

"Aliance přehodnotila své cíle i strategii. Z ,etické války', která měla zastavit násilí páchané na kosovských Albáncích, se stala trestná výprava s cílem odstranit Miloševiče. (...) Jenže lidé, na které padají bomby, jen těžko chápou, že špatný je ten, kdo se proti bombám staví (tedy Miloševič), a ne ten, kdo je shazuje (tedy NATO). (...) Cílem aliance však není tyto Srby fyzicky likvidovat, nýbrž nahlodávat je psychicky. Chtějí vyvolat reakci typu: ,Ať už to hergot skončí, a ten bláznivý Slobo ať už jde taky do háje'." (LN 5/5/99).

"Není brutálnějšího vyjádření hloubky porážky Miloševičovy etnické agrese v Kosovu, než je dosavadní poměr ztrát v přímých vojenských akcích na obou stranách. Miloševič - nejméně pět tisíc mrtvých a deset tisíc zraněných. Severoatlantická aliance -- nula." (Jan Urban: "Jedinou nadějí Srbska na prosperitu a demokracii je Evropa", LN 7/6/99).

Jak ve svém dopisu adresovaném redakci týdeníku Respekt poznamenává paní Tanja Micič

"ten, kdo dnes čte české noviny, nemůže si myslet nic jiného, než že Srbové jsou největší zabijáci na světě." (cit. in R 16/99).

Ano, "dobrý Srb je jen mrtvý Srb," píše v těch dnech britský deník "The Sun".

Takto prezentovány, stávají se tyto a další zaklínání spíše než čímkoliv jiným jakousi svéráznou auto-terapií, jíž jakoby se jejich autoři hodlali unisono odreagovávat. Zdá se však, že tu jde o cosi, co lze z jistého úhlu nazírat i jako navýsost aktuální komplement některých závěrů z námi citované studie Z. Dzokice. Cosi, co významově odpovídá "spodnímu patru" valné většiny pasáží vyjmutých z novinových článků.

Například coby evokativní dovození této teze:

"Lidé introjikovali imago vůdce coby náhradní rodičovsko-otcovský objekt, který podporuje rovnováhu vnitřních změn. Masa jako celek, lidé v ní i mimo ni mohli v této atmosféře volně umocňovat impulsy a rostoucí tenzi, pravidelně ,doplňovanou' masmédii. (...) Subjekty, jež byly nositeli projektivních a perzekučních obsahů, stabilně povzbuzovaly masy v jejich sebeklamech. Tyto obsahy byly vesměs jednoznačně zaměřené proti jiné skupině, zpravidla odlišné národnosti. Na tomto základě se vytvářela a udržovala paranoidní atmosféra, v níž byla skupina (masa) ponořena. Bezohledná a brutální destrukce těch členů skupiny, kteří se otevřeně postavili na odpor vůdcům nebo jejich zástupcům (náhradním objektům), vyvolávala u ostatních atmosféru fantazmat teroru, představy podobné nočním můrám a strach ze zničení. Členové skupiny v této atmosféře celkem logicky zvolili identifikaci s agresorem jako nejběžnější obranný mechanismus."

Nebo na jiném místě:

"Není obtížnost vnitřního konfliktu těchto lidí ,dluhem' z minulosti? Jaké hodnoty budou předávat svým dětem? Jaká je jejich víra v budoucnost a ve smysl vlastní existence? Zdá se, že tento vnitřní strukturální konflikt je příliš obtížný na to, aby došlo k jeho spontánnímu vyřešení a masovému prozření."

Jestliže tomu tak je, pak je zcela nasnadě že otázky, ve které podrobná explanace makedonského psychoterapeuta vposled vyúsťuje, zasluhují zvláštní pozornost. Pozornost tím větší, čím méně si závažnost jugoslávské katastrofy v sociální a psychické oblasti jsou schopni či ochotni připustit naši rychlokvašení válečníci. Tato iracionální, protrahovaná válka, vyznačující se navenek urputným bojem každého s každým, symbolizuje významově nejméně dvojznačné poselství, dosud skryté a nesrozumitelné; něco, co tradičně uzpůsobenému typu myšlení prozatím uniká, a co by se právě proto mělo bez iluzí a podjatosti stát předmětem kritického zkoumání a zhodnocení.

"Je snad ,Duch Balkánu' nositelem nějakého hlubokého smyslu, který je pro nás teď a tady neviditelný?"

II. Držet basu

"Držet při sobě (kompaktní hmota, nečekaně slepené předměty ap. :) být pevně spjatý, spojený n. soudržný a (málem) neoddělitelný."

Pravicově orientovaní publicisté a politologové, zkrátka "atlantičtí lidé" (Karel Steigerwald; MfD 27/3/99), dávali od počátku leteckých úderů aliance na Jugoslávii najevo značnou nelibost nad váhavým, ambivalentním postojem českých politických špiček:

"Chceme-li, aby jednou NATO stálo za námi, musíme stát nyní za ním. A ne ho zrazovat. Už proto, že tím zrazujeme sami sebe." (MfD 29/3/99).

"Kvůli Zemanovi s Klausem vypadáme trapně. (...) Jako právoplatný člen spojeneckého svazku mohu mít výhrady -- i ty nejostřejší -- k jakémukoli rozhodnutí. Jakmile se však mé společenství na něčem kolektivně usnese, musím to vzít na vědomí a podle toho se také chovat. To znamená zachovat alespoň loajalitu (...)." (LN 26/3/99).

Zklamání nebere konce:

"Před dvěma týdny svítily noviny titulky: Jsme v NATO! Dnes by se slušelo říci: Jsme v NATO a NATO už ví, co jsme zač." (MfD 27/3/99).

"Vstoupili jsme do světa a svět objevuje, co jsme zač." (R 17/99).

"Nebýt v Alianci dnes, zřejmě bychom tam už nevstoupili. (...) Občanu české republiky nezbývá než se hluboce stydět." (R 15/99).

"Naše chování je hlavně náš problém. Nejsme v NATO kvůli Západu, ale kvůli sobě." (LN 15/4/99).

"Kde je ale odhodlání? Kde je státnické povzbuzování, že válku vyhrajeme? (...) ,Tuhle válku vyhrajeme' křičel u nás totiž naposledy Josef Švejk, když si přečetl manifest císaře pána. Komise státních lékařů pak seznala, že jest notorickým blbem. Přesto dnes musíme opět ,Na Bělehrad'. Už bez ironie." (úvodník LN 25/3/99).

"Čtenáře Lidových novin rozlítil váhavý postoj Klause a Zemana." (LN 1/4/99).

"(...) ti, jež jsme si svobodně zvolili, aby se stali motorem halasně proklamovaných integračních snah, tuto možnost hanebně promarnili a učinili z nás opovrhované švejky. Kosovský válečný konflikt, který byl až příliš krutou prověrkou charakterů, místo aby zdejší politickou elitu vychoval k dospělosti, svlékl naopak donaha českou malost a nespolehlivost." (ANN 16/6/99).

Švejk sem, Švejk tam, proč ale ještě po tolika letech upírat dobrému vojákovi zjevný entuziasmus a ty nejpočestnější úmysly?

"Češi jsou odjakživa zbabělci (...). A kdo by s tím nesouhlasil? (...) jsme národem ateistů, zatímco třeba Poláci mají katolicismus v krvi. Chce snad někdo soudný tohle popřít?" (úvodník LN 15/4/99).

Smysl pro názorný příklad, který "sedne", nepostrádá ani ostřílený hradní veterán a prominentní restituent, kníže Karel Schwarzenberg:

"Každému boji jsme se vyhnuli. Proto nemáme tradici národa, který se pro něco dá do boje." (LN 28/4/99).

Své polínko si přiloží další z výhonků modré krve, Jiří Lobkowicz:

"Je to švejkovské mudrování a zbabělost." (cit. in P 27/3/99).

"24. března, kdy započala letecká operace NATO v Kosovu, se vlády v České republice ujal Josef Švejk a vládne dosud." (LN 16/6/99).

"Mluvíme o loajalitě a smluvních závazcích. (...) Pro naše Švejky samé neznámé pojmy. Jak dlouho ještě zůstane Švejk národní předlohou?" (LN 24/5/99).

"NATO není Armáda spásy, a kdo do něj vstupuje, mě by vědět, do čeho a proč jde." (R 14/99).

"Nejsme národem bez hrdosti, bez ochoty přinášet oběti, bez ochoty dodržet dané slovo? Je to prostě ostuda." (LN 28/4/99).

"Pomiňme pro tuto chvíli okolnost, že je řeč o kosovském dramatu, jehož konec může být stejně tak otázkou dnů jako měsíců, a ptejme se, jak dlouho ještě budeme světově proslulými kašpary, v obecnější rovině. (...) Ptejme se, nač si platíme 281 parlamentních tlachalů, když tito darmojedi nejsou (resp. až dosud nebyli) schopni učinit nic pro vylepšení našeho šaškovského obrazu." (ANN 3/6/99).

"Za tak ubohou politiku vás platíme? Proč raději nemlčíte?" (LN 6/4/99).

Zcela samozřejmým se v těchto statích stalo přimknutí se k plurálu "my", kterým měl být deklarován znak kolektivní totožnosti ("atlantická identita"):

"NATO už jsme i my (...) válka s Jugoslávií je i naše válka." (LN 15/4/99).

"(...)NATO už nejsou ,oni', jsme to ,my'." (MfD 25/3/99).

"Aliance už nejsou oni, jsme to také my." (MfD 13/3/99).

"Nabízí se podezření, že aliance je pro ně ze setrvačnosti ,oni', že jim nedošlo, že aliance jsme ,my'." (MfD 26/3/99).

"Nedošlo jim, že nejsme koule v kulečníku, kterými si každý pošťuchoval podle libosti, že nyní jsme na opačné straně stolu, už jako hráči." (26/3/99).

"...pochopit, že nejsme cenou v banku, ale hráčem -- a podle toho se chovat." (MfD 13/3/99).

- Jen tak na okraj, přání mít dlouhé tágo a podle libosti jím pošťuchovat, patří dozajista do análů sexuální symboliky, jak ji zevrubně zkoumala klasická psychoanalýza: kastrační úzkost, "závist penisu". (Ta se ostatně -- jak dále uvidíme -- ještě dostane ke slovu). Zároveň se jako možné vysvětlení maně nabízí handicap malého, a v zdejších zeměpisných šířkách už tradičně ušlápnutého kakánka, jenž si svůj dlouhotrvající mindrák, své nedostatečné vědomí "já", kompenzuje účelovou identifikací s omnipotentním "my". O účinnosti sebepotvrzování tohoto typu si lze myslet samozřejmě cokoli, nás však pro tuto chvíli zajímá, kde hledat jeho submersní počátek. Připomeňme v  těchto souvislostech premisu psychologa, dovozujícího, že ztráta autenticity (a z toho plynoucí lapsus kritického myšlení a vědomí vlastní jedinečnosti) začíná tehdy, když

",Já' se natolik oddá ,my', že se vzdá hranic své autonomie. Rozplývá se v celku. Přestane zkoumat, kde končí jeho vlastní názory a kde začínají názory indoktrinované. Odměnou za oddanost může být pro ,Já' pocit síly, plynoucí z příslušnosti k celku, zřetelná identita, pocit bezpečné ochrany. (...) Tito lidští papoušci nemají vlastní názor vyjma názoru, že je třeba držet basu, být loajální, moc ,o tom' nepřemýšlet, věřit a doufat..." (Vybíral, 1999).

A bezpochyby, jako i v předcházejících případech, je pak držitel takovéto "nové mysli" nutkán dát svému uzavřenému, defektnímu nazírání punc "správna":

"Ve všech tradičních zemích NATO to (...) funguje tak, že ve chvíli, kdy se NATO rozhodne, příslušní ústavní činitelé sklapnou podpatky a takříkajíc drží basu"(cit. in MfD 26/3/99),

vyhlašuje exministr obrany, poslanec za "Unii svobody" Lobkowicz. Idiom se mu zalíbí natolik, že jej krátce nato zopakuje v parlamentní rozpravě, tentokráte i s příslušným zpřesněním, koho že si pod těmi, kdo basu z rozličných důvodů držet nepotřebují anebo snad dokonce nechtějí, máme vlastně představit:

"Ve chvíli, kdy se NATO rozhodlo zasáhnout, je prostě povinností všech politiků držet basu a kromě postkomunistů a fašistů v Evropě také všichni basu drží." (cit. in MfD 27/3/99)3]

Okruh renegátů se dále rozšiřuje. Sítem důvěry postupně propadne i příslušník zvláštní čeledi zvané "většinový Čech":

"(...) místo aby si opatřil informace o současném světě a přemýšlel o změnách, které v něm nastaly, stokrát raději přežvykuje pitomé, zasmrádlé floskule vydlabané z Jiráskova odkazu." (LN 13/5/99).

"To je chlapská řeč a ne ty bláboly, které připomínají povzdechy vystrašených účastníků jízdy na lochnesce." (LN 13/5/99).

"Chceme tedy opravdu patřit k Západu? Pak se musíme učit normálně debatovat. Mlčet, když nemáme co říct, mluvit, když nabízíme nějaké řešení." (R 17/99).

"Možná to připomíná staré známé úsloví ,držet hubu a krok'. V češtině ale podobná slova jasně patří těm, kdo něco činí nedobrovolně a je nutné je neustále popohánět." (MfD 26/3/99).

"Když se ozvou děla, intelektuální diskuse umlká." (LN 8/4/99).

V podstatě se příliš nezmýlíme v tom, když za přívalem razantní rétoriky spatříme nadcházet jakousi rehabilitaci absurdna, přibližně v duchu Jarryho skečů či Ionescových aktovek. Ta v duchu svých didaktických snah vrcholí apologií "člověka západního typu", jenž má být ve všem příkladným opakem zápecnicky kondelíkovského "většinového Čecha":

"Úzkostlivě dbá na osobní hygienu, korektnost a spolehlivost (...). Když vstoupí do nějakého spolku, ztotožňuje se s ním a snaží se, aby onen spolek byl opravdu nejlepší: neváhá přiložit ruku k dílu. Pokud se spolek usnese na něčem, co mu nevyhovuje, pak daný stav respektuje a je loajální." (28/4/99).

Odmítnutím záviděníhodné, byť svérázně traktované dokonalosti riskujeme, že může být chápáno jako zrada obecně závazného postoje, platného pro nás pro všechny:

"Na tuto hru s názvem ,O Kosovo' jsme si koupili lístky všichni. A všichni si ji protrpíme až do konce." (úvodník LN 5/5/99).

Jak vidno, myšlenky, jež hlásal Jarryho fatrle UBU neztroskotaly - naopak, jsou až třeskutě aktuální.

"Po vstupu do Severoatlantické aliance nás ale nepříjemně překvapilo, že začíná chránit dokonce i své evropské nečleny a je ochotna postavit se na stranu Albánců ničených Srby. S tím jsme nepočítali. Najednou je nám také jasné, proč v tomhle společenství nebýt. Není jen úkrytem, ale i rizikem. Připomíná manželství. Aby fungovalo, oba manželé musí dávat, nestačí jen brát." (Martin Fendrych: "Být pro", R 18/99).

Slovo k  novomanželům z pera dlouholetého náměstka někdejšího ministra vnitra zní přesvědčivě. Smutnější je, že se ani jeden partner nepokusil o nápravu. Cesty přece existují.

"Co s tím? Především je třeba si ty potíže přiznat, nekopat kolem sebe jako uražené dítě a dívat se na věc realisticky. Žijeme v postkomunistickém státě, který má před sebou velmi dlouhou cestu k dospělosti." (úvodník LN 2/3/99).

Novomanželé by poradenské činnosti v oblasti lidských vztahů nejspíš měli využít. Problém s tím, kdo jsem a čeho chci vlastně dosáhnout, si zaslouží trochu víc pozornosti.

Snad naše dvojice o činnosti této instituce nevěděla, snad jí stud nedovolil využít jejích služeb. Domníváme se, že takových a jim podobných sporů je v začátcích každého manželství mnoho, a proto jsme se z důvodu urovnání obrátili na odborníka z nejpovolanějších, domácího experta na problematiku masové komunikace:

"Západ se po deseti letech konečně vzepjal, udeřil pěstí do stolu." (Tomáš Klvaňa: "Realistický idealismus", R 18/99).

A je to. Po Fendrychově instruktážní masáži máme hned jasno v otázce, kdože v tomto sňatku z rozumu převzal roli dominantního samce, a komu připadla úloha pokorné samičky. Víme rovněž, že události nabraly nečekaný spád, jsme-li už necelý měsíc po nevydařené veselce "v jináči":

"Jsme-li v NATO, znamená to, že ,jsme v tom'." (LN 29/3/99).

"Jsme v tom (...), ať chceme nebo nechceme." (R 17/99).

"Jsme to ale pěkní spojenci!" (LN 31/3/99).

"Máme ještě nějaký důvod vážit si sami sebe?" (úvodník LN 29/3/99).

Uf! Nikdo nikoho nepodezírá, že by opisoval od druhého! Nedá se ovšem nic dělat, má-li i nadále zůstat opakování příslovečnou matkou moudrosti:

"Jestliže dnes vypadáme v Severoatlantické alianci tak trochu jako zrádci, pak ne proto, že si dovolujeme mít jiný názor. (...) Potíž je v tom, že se s námitkami alibisticky vytasíme až uprostřed operace. A to se opravdu nedělá." (LN 2/4/99).

"Někdy mě tak, děti, napadá, jestli se ti Češi o tu svou kosovskou válku vůbec nějak zajímali, zvážní nejspíš učitelka ke konci výkladu. Jestli by jim vlastně stejně šumafuk nebylo, kdyby to i s tím NATO celé projeli." (úvodník LN 5/6/99).

A ještě jednu závažnou myšlenku bychom měli mít dnes i pro všechny dny následující neustále před očima:

"Demokracie se totiž nestaví na omlouvání diktatur, ale na jejich porážkách. Jednou to dojde i Čechům." (LN 7/6/99).

Je to cesta prostá a jasná; je k ní ovšem zapotřebí mít jak víru v posvátnou predestinaci bruselské generality, tak v ty, kdož nám explikace vojenských pohlavárů NATO zprostředkovávají. To jest v ty, kteří zřejmě mají bohaté prameny spolehlivých informací vždy neomezeně k dispozici.

Nikoli bez ironie bude později na emocionálně vzedmutou hladinu české politické scény z přelomu března a dubna 1999 vzpomínat Jiří Dienstbier, působící v tom čase jako zvláštní zpravodaj OSN pro bývalou Jugoslávii:

"Postoj vlády a předsedy parlamentu pobouřil mnohé české intelektuály. Pod iniciativu ,Jsme v NATO' se podepsalo sto jednašedesát prvních signatářů různých politických směrů, většinou zvučných jmen. Další byli k podpisu vyzváni. (...) Tomáš Halík mi znepokojeně telefonoval. Obával se, aby moje kritika nebyla chápána jako odpor k našemu členství v NATO. Vysvětloval jsem jemu a všem ostatním, že nejsem zástupcem českého státu, ale nezávislý zpravodaj Komise pro lidská práva. (...) Černobílé vidění zatemňovalo podstatu věci. (...) Cítil jsem také povinnost upozornit ty, kteří jako Vladimír Mlynář v parlamentu přirovnávali nálety NATO k zásahu požárního sboru, že teprve uvidíme, zda není v jeho stříkačkách místo vody hořlavá tekutina." (Dienstbier, 2002, str. 87-89).

■ ■ ■

"Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande."

Proslulý výrok vojenského lékaře Bautzeho z Haškova Švejka pohotově parafrázuje Jan Rejžek. Kdo jiný, než nominální nástupce F. X. Šaldy, mohl dát odhodlaněji najevo spravedlivé rozhořčení, jestliže se ani teď, ve zlomové chvíli, neštítí pacifisté z TV NOVA odvysílat nechutnou dehonestaci militárií! -- Ovšemže, důstojný dědic světa zápasů českého kritického myšlení jej deklaruje včas a s nefalšovaným patosem k tomu:

"Z nabídky videoklipů si onen gurmán vybral uniform sex, který v pornosnímcích předvádějí homosexuální ,vojíni' v mundůrech. Jeden z nich přiznal, že když mu někdo šlape bagančatem na hlavu, maximálně ho to vzrušuje. (...) Odehrávalo se na obrazovce televizní stanice státu, který byl pár dnů poté přijat do NATO mezi civilizované země." (LtN 11/99).

Existují kupodivu také vojáci - výjimky. K oné vzácné sortě náleží další uvědomělá veličina tuzemských psavců, záložní poddůstojník Viktor Šlajchrt:

"Onehdy jsme se spolužáky oslavovali vstup do NATO. Záhy se ukázalo, že to nepřináší jen existenční a mravní pohodlí, ale také spoluúčast na pokusech o řešení mučivých problémů světa. (...) Sám za sebe to přijímám rád a docela hrdě, jako četař v záloze (...)." (LtN 14/99).

O tom, že mravní rozměr našeho začlenění do severoatlantických struktur vylučuje pohodlné závětří, se dozvídáme prostřednictvím vyznání dalšího ze starých mazáků, Vladimíra Kučery:

"Členství v NATO nás možná z ničeho nic zaskočí tím, že budeme muset otevřít okna a spolupřevzít odpovědnost za řešení problémů -- ba tragédií -- někoho nám zcela cizího. Bude to začasté mrzuté a možná i krvavé. Jenomže odpovědnost k druhému vede k odpovědnosti k sobě." (MfD 13/3/99).

Neuctivá bagatelizace význačné události, odehrávající se také tentokrát na obrazovce "televizní stanice státu", uvede kamarilu znovu do stavu plné bojové pohotovosti. O případu zbabělého defétismu se bezodkladně zpravuje čtenářstvo Lidových novin:

"Moderátorka veřejnoprávní televize hned v úvodu upozornila na to, že s pobytem cizích vojsk v naší vlasti máme své nedávné smutné zkušenosti. ,Vojska NATO nejsou cizí vojska,' křičel jsem na televizní obrazovku. ,To jsou už celé dlouhé týdny NAŠE vojska, děvenko,' (...)." (LN 3/5/99).

Upozornění, k němuž sled nekončících jeremiád nakonec samospádem dospěje, umožní nahlédnout i jiný, už ne tolik transparentní smysl celého "natoidního" big-bangu. Z iracionálního balastu plechově dutých proklamací se vyloupne a zazáří racionální jádro:

"Měkký přístup české vlády k vojenským akcím Aliance spolu s podílem ČR v jednotkách KFOR bude mít konkrétní hospodářský dopad při rozdělování koláče zakázek v Kosovu a ještě později v Jugoslávii." (R 28/99).

Teď, když se už situace natolik vytříbila a my se dověděli, že je bombardování Jugoslávie silami NATO podnikem téměř rovnocenným charitě, je třeba k ní přistoupit s plnou vážností a vědomím naší spoluodpovědnosti za věci příští:

"Myslím, že je naší povinností k Evropě, ke světu i k sobě samým, abychom se v této poválečné rekonstrukci maximálně angažovali, a to nikoli pouze vojenskou přítomností."(Václav Havel; cit. in ZN 4/6/99).

Ve rvačce o zrno se již servítky brát nemusí:

"Na troskách Jugoslávie brzy povstane nový trh. (...) Budou- li se ministerstva průmyslu a zahraničí až příliš dlouho rozkoukávat, vezmou nám vítr z plachet nejen Američané, ostří hoši a mistři lobbingu (...). (...) Z lákavého koláče na ně pak zbyde jen pár drobečků." (P 14/6/99).

Proti gustu žádný dišputát. Za tím účelem se brzy roztočí celý spektákl, jehož nuance by nejsnáze pochopil koňský handlíř. Proto ještě jednou hezky česky: "Kdo dřív přijde, také dřív mele."

III. Humanitární bombardování

"Pravda má radioaktivní sílu." Václav Havel

Chtít mluvit o humanitě v souvislosti s událostí, kterou nelze lidsky pochopit ani vysvětlit, tím méně obhájit, zdá se být normalitou abnormálního. A je tu opět elastický žurnalista, aby nám onen orwellovský novotvar ("humanitární bombardování") 4] srozumitelně tlumočil v kulantní terminologii liberálního tisku:

"V Jugoslávii pod americkými bombami umírají lidé, kteří chtěli žít. Víme, že ve jménu lidskosti a míru." (MfD 30/3/99).

Komentátoři ústředních pražských listů jsou v prvních dnech náletů roztrpčeni přílišným rozbujením pocitů solidarity s bombardovanou Jugoslávií. "Humanitárním" je přeci ono bombardování, nikoli paktování se s jeho obětmi! To když se do Jugoslávie vydá výprava, s cílem zajistit převoz tisícovky dětí z bezprostředně ohrožených míst:

"Dobrá, s těmi dětmi to, pokud se nedozvíme víc, můžeme považovat v nejlepším případě za zbožné přání, v případě horším za nechutnou propagandu, která má posloužit jako pláštík skutečnému záměru celé výpravy. (...) I kdyby to měla být jen podpora hrstky skutečně ,soukromých' sympatizantů, jde o podporu režimu, proti kterému společně se svými spojenci bojujeme." (LN 10/5/99).

I po roce hodlá pak z  této tristní kamufláže ("ve jménu lidskosti a míru") slevovat jen málokdo:

"Ačkoliv platí, že válka byla vedena z humanitárních důvodů, nešlo o ropu či území(sic -- L.F.), objevily se náznaky, že alianci tlačily i jiné, nemilosrdné síly. Vůči Miloševičově neústupnosti neměla manévrovací prostor, hrozila jí ztráta tváře." (MfD 24/3/00).

Tvář tak neztrácí ani mladofrontovní borec, neboť to, že by se měl časem vyjevit natolik zásadní "náznak", mohl přeci před rokem předvídat tím méně on sám. Mamutí argumenty se tak postupem času mění v matná vysvětlení. A protože je nás v tom namočených víc, dojde na mírné sypání popele na pomazané hlavy i v redakci "Lidovek". Když např. v lehce rozverném tónu vzpomene publicista trapnou blamáž velitele spojeneckých sil v Evropě, generála Wesleyho Clarka, který při příležitostně uspořádané tiskové konferenci nařídí pouštět úmyslně zrychlený videozáznam. Rychlý spád filmu, pořízeného kamerou umístěnou na špici rakety, měl veřejnost přesvědčit, že zničení vlaku vezoucímu 14 cestujících, k němuž došlo dne 12. dubna 1999 poblíž srbské obce Grdelička, nešlo již nikterak zabránit:

"Například se ukázalo, že v okamžiku, kdy generál Clark poněkud zmateně vysvětloval, jak došlo k tomu, že během náletu na železniční most byl zničen i osobní vlak, trpělo projekční zařízení pro alianci velmi výhodnou poruchou rychlosti. (...) Co až půjde opravdu do tuhého?" (úvodník LN 7/1/00).5]

Diametrálně rozdílný náhled na důvody, pohánějící alianci do nákladné a krajně ničivé operace, měl po uplynutí roku představitel tehdejších srbských opozičních politiků, MUDr. Ljubiša Vučič; muž, jehož podezírat z přílišných sympatií k režimu Slobodana Miloševiče určitě nelze. Vučičův názor není ve chvíli, kdy od zahájení náletů uplynul rok, ničím nečekaným:

"Smyslem a účelem celé operace byla okupace Kosova, vzhledem ke geostrategickým zájmům USA v této oblasti."

Ztráty Jugoslávie během 87 denního bombardování pak rekapituluje následně:

"Celkové škody způsobené bombardováním odhadujeme na 180 miliard amerických dolarů. Následkem bombardování přímo zahynuly dva tisíce civilistů, kteří neměli nic společného s problémem v Kosovu. Otřesné je, že zahynulo i čtyři sta dětí, které měly tu smůlu, že v nesprávné době vyrůstaly na nesprávném místě -- v Jugoslávii." ("Bombardování Miloševiče neoslabilo", interview, P 22/3/00).

Po třech dlouhých měsících je operace NATO konečně u konce.

"Všichni jsme měli jasno, že strategie NATO ve válce v Jugoslávii nemá šanci na úspěch. (...) Že Srby nezvládli ani nacisté(sic -- L.F.). (...) Bylo nám zcela zjevné, že Billu Clintonovi znemožní reputace slabocha a lháře sebrat odvahu pustit se do čehokoli významného. A najednou -- tumáš. Škrábeme se rozpačitě na hlavě a sledujeme, jak celý svět přijímá plus minus všechno, co aliance od začátku prosazovala." (úvodník LN 9/6/99).6]

Pochvalu, byť podmíněnou, si za své ano/ne vyslouží kupodivu rovněž exemplář prostomyslného lidství, náš nešťastný "většinový Čech" (z kteréhožto plyne, že se nám tají, o jak přece jen reprezentativní vzorek českého obyvatelstva jde):

"Atlantická identita nám dosud není zcela vlastní -- a to i ve své evropské variantě, s jejím zvládnutím máme problém. (...) Můžeme však říci, že jsme tvrdý křest jakžtakžustáli." (T 12/00).

"Po vzniku samostatného státu po první světové válce se objevily dva vojenské vzory: legionář a dobrý voják Švejk. Skutečnost a fikce. Muž, který proléval krev za vlast a málem porazil bolševickou revoluci. Tlouštík ve velké čepici a nepadnoucích kalhotách. (...) Pucflek Švejk začal v myslích lidí vítězit. Zalézal do genů. Přestával být satirou. Stával se ,normotvorným'. (...) Kde potom hledat úctu k ,branné moci'? Co s velebným étosem mužné povinnosti obrany země a prahu? (...) Své kosovské závazky jsme, pravda, plnili. Nicméně jednomu vůdci přitom ruská čepice padala na uši a druhý nosil miloševičovské tenisové kalhoty bez fazony. Jejich lid během války tvrdil sedmdesátiprocentní většinou, že nálety jsou na nic, aby se po ní ve stejném množství zaradoval, jak byly účinné. Pěkná Švejkova budějovická anabáze, končící u blbého putimského strážmistra Flanderky, podle něhož byla loajalita obyvatelstva vždy I. A. dle c. k. stupnice." (Vladimír Kučera: "Nikoli legionáři, ale tlouštíci s čepicí", MfD 27/7/99).

Václav Havel:

"Nad Balkánem začíná svítat, válka zvolna končí." (cit. in ZN 4/6/99).

Přidává se Tony Blair:

"Dobro zvítězilo nad zlem."(dtto: všechno zlé je k něčemu dobré).

Jak že se to jeden čas zvyklo říkat u nás? - Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Básnickou apoteózou však etnické "čištění" ani albánská iredenta na území Kosova ani zdaleka neskončily, ba právě naopak:

"Od června, kdy do Kosova vstoupily jednotky NATO, uprchlo z  provincie přes 200 000 osob nealbánské národnosti. Srbská a romská menšina žije v Kosovu často jen v enklávách a prakticky denně na nich Albánci páchají násilí. (...) Vyhnat Srby z Kosova chce většina Albánců a zároveň soudí, že vítězství bude dosaženo v den, ,kdy budou definitivně vystrčeni za dveře', prohlásil v kosovském správním středisku Prištině generál Thomann, zástupce velitele mírových sil NATO v Kosovu (KFOR). (...) ,Dominantní snahou většiny Albánců je vyhnat Srby z Kosova jednou provždy. Myslí si často, že po dlouhých staletích střetů se jim nyní k tomu naskytla historická příležitost. (...) Mnoho jednotlivců cítí vůči Srbům hlubokou nenávist a snaží se jim pomstít, aby zaplatili svou krví,' řekl generál."(HN 22/11/99).

"Pod titulkem Odhaleno: Jednotkami OSN podporovaná vláda teroru napsal pondělní britský list The Observer, že Organizaci spojených národů založený a financovaný tzv. Ochranný sbor Kosova (KPC), který vznikl transformací z povstalecké Kosovské osvobozenecké armády (UCK), vraždí a mučí nealbánské obyvatelstvo. Podle OSN má sbor pomáhat při obnově Kosova, na což dostal 30 miliónů liber (asi 1,5 miliardy Kč). Přiznává to tajná zpráva OSN, kterou si nechal vypracovat její generální tajemník Kofi Annan a již The Observer získal: ,Loňská intervence NATO zajistila odchod srbských jednotek, ale násilí a gangsterismus albánských extremistů se nezastavily. Pochmurné poselství zprávy je, že OSN financuje mnoho z těchto gangsterů.'" (P 15/3/00).

A tak se zanedlouho ultimativní diktát "pravdy a lásky", jakož i kamufláž o humanitě vyráběné pomocí pum, kamufláž, využívající k morálnímu ospravedlnění vražedného bombardování "hygienické" lingvistické formy, rozplynou jako dým nad spálenou zemí.

"Západ intervenuje v Kosovu, ač před čtyřmi lety blahosklonně přihlížel vyhnání 200 000 Srbů z Chorvatska. Logika vývoje neodvratně směřuje ke sjednocení celého albánského etnického prostoru." (Jan Pelikán: "Deset poznámek ke Kosovské tragédii", P 31/3/99).

Vraťme se ještě na chvíli zpět k moralisticko-idealistickým apelům, jimiž se hlava státu v počátečních dnech konfliktu snažila legitimizovat "casus belli". Snad proto, že doma nebývá nikdo prorokem, vyvolaly výroky Václava Havla na české půdě silné reakce odporu. Pod vnitropolitickým tlakem je nucen zrušit oslavu vstupu ČR do NATO, která se měla konat koncem března 1999 na Pražském hradě. Vše si však o měsíc později vynahradí na washingtonském summitu NATO, uspořádaném u příležitosti půlstoletí aliance, kde se mu coby hlavě čerstvě přijatého státu dostane bohaté satisfakce:

"Velké pozornosti politiků a médií se ve Washingtonu těšil i český president Václav Havel. Byl téměř neustále v přítomnosti Billa Clintona nebo Javiera Solany, poskytoval interview světovým televizním stanicím, přitahoval pozornost. Mnozí Američané zřejmě netuší, kde leží Česká republika, ale Václava Havla znají podobně jako Martina Luthera Kinga nebo dalajlamu a vnímají ho jako jednoho z ,moudrých světa'." (R 19/99).

Havel později označí exodus Srbů z Kosova, vyvolaný hrozbou revanše ze strany navrátivších se Albánců, za tragédii. A ještě později se nabídne jako prostředník dialogu:

"Za prostředníka dialogu mezinárodního společenství s Jugoslávií se označil prezident Václav Havel na včerejší tiskové konferenci (...). (...) Za svou iniciativu si Havel vysloužil od Evropské unie, řady zástupců států OBSE i americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové zvláštní slova chvály." (HN 19-21/11/99).

Sledujíce kontinuum těchto i dřívějších sebeprezentačních aktů, jimiž se český president od nástupu do svého úřadu snažil "kultivovat" moc , za což se mu dostávalo doma i za hranicemi nepřehlédnutelného uznání, zkusme nahlédnout rub této otřelé medaile:

"Havel od prvních dnů svého prezidentství byl zřejmě unesen poklonami liberálního tisku a politiků západní části světa (...). Jak jinak si vysvětlit jeho opětovné udělování pretenčních rad na světových fórech moci? Jako by nevěděl, že aplaus, který mu je udělován, slouží jeho posluchačům za osvobozující náhražku reforem, které mohli předepsat právě jen Bertrand Russel, George Orwell, Pius XII., nebo Václav Havel, vizionáři, kteří nemají, jak kdysi cynicky poznamenal Stalin, potřebné divize." (Čelovský, 1997, str. 25).7]

"Jedním z testů našeho chování a celkově rozdílných přístupů uvnitř Aliance se staly americko -- anglické údery na Irák na konci roku 1998. Na jedné straně např. ve Francii zazněla řada velmi kritických reakcí, které Spojeným státům vytýkaly, že ,ponížily značnou část členů Rady bezpečnosti OSN a zejména pak generálního tajemníka K. Annana. Vyprovokovaly hněv Rusů, nesouhlasné mručení Pekingu a neklid mezi svými evropskými spojenci'. Další výtky směřovaly k tomu, že údery zvenčí posílily diktátora uvnitř, že vojenský výsledek operace je velmi pochybný a jeho politický dopad těžký. Nejvíce bylo kritizováno to, že USA a Velká Británie zasáhly bez souhlasu RB OSN a že právě takový postup by se mohl stát precedentem pro další akce, při nichž by se USA vyhnuly úskalí ruského a čínského veta a v USA by se tak namísto izolacionismu projevil sklon k hegemonismu. Naproti tomu prezident ČR ještě před touto akcí vyhlásil, že si umí představit ,krutý regionální konflikt v Evropě, při kterém nedojde k usnesení Rady bezpečnosti, ale naše svědomí, naše humanitární cítění a povinnost ochránit mír nás povedou k tomu, že bude třeba vstoupit do situace a učinit přítrž utrpení a vraždění'. Tím již dopředu vyjádřil souhlas s tím, co začalo dne 24. 3. 1999." (Eichler, 2000, str. 50-51).

"Současnou loajalitu Václava Havla k NATO jednou historie ocení stejně vysoko jako jeho minulý odpor ke komunistickému režimu. Jen díky zásadovému, ale nikterak černobílému vystupování prezidenta ke kosovské krizi jsme si neutrhli ostudu na celá desetiletí." (Jiří Leschtina: "Hvězdná hodina pravdy").

Účelu dosaženo. Desetitýdenní bombardování představovalo v konečném výčtu 2000 mrtvých, 600 raněných, infrastrukturu zhruba na úrovni před několika desetiletími, radikální duchovní a materiální pauperizaci (více než polovina obyvatelstva trpí nedostatkem elektřiny a plynu; o práci přišlo 600 000 lidí a více než dva miliony osob se dostane na hranici chudoby). (V bilanci zveřejněné Bělehradem 1.5. 1999; cit. in LN 2/6/99).

Masový exodus Srbů z Kosova nadto předznamenává vzrůst albánského iredentismu, jenž nedlouho poté eskaluje vpádem ozbrojených bojůvek UCK na makedonské území. Jak po roce konstatuje britský list The Guardian, stává se jihosrbská provincie rájem narkomafie. Podle viceprezidenta mezinárodní asociace pro boj proti obchodu s narkotiky je Kosovo "Kolumbií Evropy" (čtyřicet procent heroinu prodávaného v Evropě a Severní Americe pochází údajně odtud). Přitom je kosovskoalbánská mafie od loňské války téměř nepostižitelná a její organizační struktura takřka neomezeně funguje. Jak říká Marko Nicovič,

"všechno řídí rodiny, které dokonce mají svůj vlastní jazyk. Kosovo se stává rakovinným centrem Evropy, jak západní Evropa brzy zjistí." (cit. in P 15/3/00).

Dojde k výskytu tzv. balkánského syndromu:

"Na různé formy rakoviny již zemřelo 16 vojáků, kteří sloužili na Balkáně v oblastech, kde NATO bombardovalo Srby DU-municí." (P 11/1/01;zpráva uvádí úmrtí z řad vojáků, nehovoří už o případných obětech z řad civilního obyvatelstva -- L.F.).

DU-munice, čili oněch cca 37 000 střel s ochuzeným uranem, které během bombardování Jugoslávie aliance použila, na tom však vinu rozhodně nenese.8] Netvrdí to nikdo jiný, než vrchní velitel sil NATO, generál Wesley Clark:

"Co se týče uranu, šlo o 31 tisíc střel. Ochuzený uran je mnohem méně nebezpečný, než se tvrdí. Tvrzení o jeho ničivosti pocházejí ze srbské propagandy." (v interview pro deník Právo, 22/3/00).

Nešlo však jen o ně. Byly nasazeny také kazetové bomby, jejichž použití zakazují platné mezinárodní konvence.9] K tomu opět Clark:

"Nejprve vám musím říct, že kazetové bomby nejsou mezinárodním právem zakázány. Jsou náležitou zbraní, jejichž použití skutečně bylo nutné. Ale zdůrazňuji, nejsou ilegální. Bohužel však způsobují mnoho mrtvých."

Lze už jen uzavřít, že proces započatý hromadným použitím střel s ochuzeným uranem, jakož i kazetových bomb svržených na srbské cíle, a zakončený spěšným zahlazováním stop, nebyl zřejmě závěrečným akordem dlouholetého konfliktu na území bývalých republik Jugoslávie, ale ve větším měřítku představoval spíše pouhou ouverturu nové -- skleníkové války:

"Jedním z paradoxů dnešní doby ale je, že události, které představují asi největší ohrožení lidské civilizace, tím v médiích ustupují do pozadí. Jako vždy, bezpečnostní experti budou sebe i veřejnost připravovat na minulou válku. Jaksi jim uniklo, že výhry a prohry americko či rusko-čínského bloku se vždy dějí na úkor času a prostředků potřebných k záchraně rozvráceného životního prostředí. Že každá vítězná letecká kampaň -- NATO proti Jugoslávii, Ruska proti Čečensku, dříve nebo později Číny proti Tchaj-wanu -- podporuje ubývání ozonu a skleníkový efekt. Že každá generační obměna výzbroje vyplýtvá obrovské množství surovin a energie, které nám brzy budou chybět. Prostě, všichni dohromady vedou nevyhlášený boj proti ekologické stabilitě na Zemi, o němž nechtějí nic vědět." (Karel Dolejší: "Zastaví studená válka oteplování?", ZN 16/10/99).10]

"Jménem amerického lidu vám děkuji za dobře odvedenou práci, která je ke cti vám i Americe."(Bill Clinton v děkovné řeči k posádkám tzv. "neviditelných" bombardérů; cit. in P 14/6/99).

IV. Aféra kolem Moniky Lewinské a její nepomíjející boom

"Běhej hochu běhej bděle
tihle z USA příteli
chválí svého spasitele
pilně každou neděli"

"Stovky lidí se v sobotu tlačily v jednom z největších domů Ka De We, aby si od protagonistky sexuálních hrátek s prezidentem USA Billem Clintonem M. L. nechaly podepsat bestseller Moničin příběh." (LN 29/3/99).

"Monika Lewinská mezitím propaguje v Evropě svou knihu, která popisuje celý skandál z jejího pohledu. Zatím posledním místem, které v rámci tohoto turné navštívila, se stala Paříž." (LN 2/4/99).

"Nemůžeme ctít Velikonoce a oslavovat vzkříšení Krista tím, že mu(rozuměj: Slobodanu Miloševičovi -- L.F.) poskytneme další volný čas k zabíjení nevinných civilistů."(Bill Clinton; cit. in LN 3/4/99).

"Válka o Kosovo zastihla Clintona v delikátní situaci, když musel déle než rok věnovat veškerou energii vlastnímu politickému přežití kvůli aféře Lewinská. Navíc se stal terčem narážek na film ,Vrtěti psem', kde americký prezident rozpoutá vymyšlenou válku v Albánii, aby odvrátil pozornost od svých sexuálních výstřelků. Clinton nikdy nebude schopen přesvědčivě vyvrátit tvrzení, že nechal kosovský konflikt záměrně eskalovat z téhož důvodu." (LN 12/4/99).

Dlužno podotknout, že brzy poté, co prezidenta Clintona zprostí senát obvinění z křivé přísahy (55 ku 45 hlasům) a maření spravedlnosti (50 ku 45 hlasům), bude podle průzkumů veřejného mínění - provedených televizí CBS a časopisem Newsweek -zakoušet tu samou míru popularity, již měl před započetím ústavní obžaloby (impeachmentu).

Uvádíme-li tento suchý fakt, neměli bychom opomenout za tuto poučnou vsuvku připojit ještě něco. To, jak mravní exhaustaci Strýčka Sama nelibě nesla jemu vždy věrná stará Mladá fronta DNES:

"Evropa zase zírá. Od dob prezidenta, který kouřil marihuanu, ale nešlukoval, muže, který neměl žádný sex s ,tou ženou', přičemž popis onoho ne-sexu pak ucpal velmi důkladně internet, jsme si mohli zvyknout na ledacos. Jenomže zvykněte si na pitomost, byť se dělá za oceánem. I průměrnému mravokárci občas proběhne hlavou, proč propána vláčejí člověka novinami za to, co někdy dělali prakticky všichni. Kromě těch, které nestačil někdo navést, nebo na to neměli peníze, nebo neměli dost kamarádů, nebo jim chyběla představivost. Anebo protože jsou a vždycky byli důsledně morální."

A nakonec ještě "svodka" ve formě dvojverší, od námi již výše citovaného S.K.N. Totiž že:

"čarodějové nám ze svých slují
věc prostou ovšem zatemňují."

V. Vždy mimo rekvizici mozků

"Pak už jsou zde jen nejrůznější osobní vyznání, rozvíjené s espritem hovorného pragmatismu, marně usilující dostihnout sarkastický postřeh a vypravěčský talent Ludvíka Vaculíka, jehož vzteklé zanícení zdaleka překonává dotěrnou důvtipnost Čapkova formátu a udílí mu milost humorného nadhledu."

"Ano, slyším i chápu výhrady a námitky lidí, kteří nesouhlasí. Mají pravdu, když říkají, že na válce zas vydělají kapitalisté, že války podnítí další vývoj a výrobu zbraní a že do rozvráceného jugoslávského hospodářství se s chutí vmísí známí žraloci. Ale máme jinou možnost než použít kapitalistů?" (Ludvík Vaculík, LN 4/5/99).

"Také jsem četl domácí noviny. Dodatečně se mi ale zdá, že jsme byli málo informováni, co se děje v Bělehradě, co cítí srbská opozice. Vím, že to bylo potlačeno z hlediska účelu, jak bylo třeba mobilizovat proti nim, ale věcně správné to nebylo."(Týž, interview, R 36/99).

VI. Mise

"Přípravy k usmrcování lidí děly se vždy jménem božím či vůbec nějaké domnělé vyšší bytosti, kterou si lidstvo vymyslilo a stvořilo ve své obrazotvornosti."

",Už před Kristem byly války a vždy tu budou,' říká vojenský kaplan Lorenzo Meekins, který dává pilotům na startovací dráze požehnání a dodává: ,Válka je nutné zlo'." (MfD 29/3/99).

Jsme tedy znovu tam, kde jsme už nejednou byli. Duchovnímu světu virtuálních pastýřů z televizních obrazovek nechybí nic, ani velebení nejhorších militaristických tradic, ani pokusy totéž popírat. Dnes se poslové nebes opět hlásí ke své staronové úloze a hledají se cesty k obnovení její kontinuity, při vědomí současných, radikálně změněných poměrů. Současně, jak v takových případech bývá dobrým zvykem, je prostředkem, skrze nějž se chce militantní klerikalismus legitimizovat morálně a psychologicky, ekvivalence vzájemně nesouvisejících a na hony vzdálených historických faktů:

"Všude jest jistý počet řečníků, kteří jsou placeni, aby oslavovali tyto vražedné dny. Jedni nosí dlouhý, úzký černý hábit s krátkým pláštíkem, jiní mají na sobě košili přes šaty a jiní zase mívají přes tu košili dva díly strakaté látky. Všichni mluví dlouze; strhne-li se bitva ve Veteravii, uvádějí, co se kdysi stalo v Palestýně," konstatuje už Voltaire ve Filosofickém slovníku.

Ano, lidská nutnost je sice jediná, ale odpovědi "knihy knih" jsou nesčetné:

"Mnozí raní křesťané se domnívají, že evangelijní ,Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou' připouští jako jediný mravní postoj pouze snášení příkoří od trýznitelů. Ale již ve 4. století sv. Ambrož a jeho žák sv. Augustin učinili důležité rozlišení(...)." (Roman Joch: "Jaká jsou měřítka spravedlivého vojenského zásahu", LN 1/4/99).

Je nutné pokračovat? Namísto dalších, neméně interesantních exkursů, - historických i soudobých -, do pokonstantinské epochy i jinam, raději uveďme, proč na rozličné podoby uvedeného jevu můžeme ve shodě s osvícencem nahlížet jako na projev jednoho a téhož:

"Lidé zpravidla nejednají trestuhodným způsobem, pokud si ho předem morálně neospravedlní. Destruktivní chování se pro jeho nositele stává sociálně přijatelným proto, že si sám sebe předem představí jako naplňovatele morálního smyslu. Ve svéinterpretaci jedná pod tlakem morálního imperativu. K radikálnímu přeznačení destruktivního chování dochází v podmínkách vojenských válečných akcí a teroristických útoků. Destruktivní chování je v takových situacích radikálně přeznačeno, když například zabíjení je považováno za nezbytný prostředek k dosažení vyššího cíle, pokud se nenásilné prostředky ukázaly jako neefektivní. Přitom se může odkazovat dokonce na univerzální všelidské hodnoty, ve jménu kterých je nutné zabíjet, nebo lze vyjmout z kontextu citát z bible a apelovat na náboženské přesvědčení bojovníků či využít jejich nacionálního cítění. (...) Průhledy do historie přesvědčivě ukazují, že osudy obyčejných lidí závisely na rozhodnutích jedinců nebo skupin tvořících mocenské struktury, které ospravedlňovaly kruté zacházení s jinými pomocí hesla o vymýcení zla. V souvislosti s neustálým odvoláváním se na morálku, v historii moderního člověka nikdy nemizejícím, nelze neupozornit na násilí motivované náboženskými ideály a na utrpení lidí při prosazování ideologických imperativů." (Čermák, 1999, str. 63).

Oba zbožní muži, Ambrož i Augustin, možná kdysi učinili jakési rozlišení, stěží však od nich můžeme očekávat, že budou post festum obstarávat stafáž neviditelným letounům Stealth. Nenucená bezstarostnost, s jakou jsou nám podobné vývody předkládány, není ničím vzácným ani neobvyklým. Étos humanitně orientovaného vzdělance apeluje na ony "univerzální všelidské hodnoty, ve jménu kterých je nutné zabíjet", způsobem vskutku příkladným:

"Jsou chvíle, kdy i lidé vyznávající humanismus sáhnou po zbrani." (Tomáš Halík; cit. in P 29/3/99).

Jindy je výklad "vysmahnut" poutavými reminiscencemi:

"Situace v Kosovu patří podle mého názoru k těm, kdy i humanista -- narážím na závěrečnou scénu z dramatu Matka mého nejmilejšího autora Karla Čapka -- musí vojákovi říci: Jdi!" (Týž: "Kdo je mediální mág", P 8/4/99).

Patos, s jakým se zde směšují hrušky a jablka, by mohl snad leckoho zaskočit; my už však -- poučeni Lidovými novinami -- dávno víme, že

"výřečný kněz dokáže vždy pohovořit o politice, Čapkovi a Frommovi. Je dalším z mála současných katolíků, kteří se těší oblibě svých bezvěreckých spoluobčanů." (cit. anketa LN 3/3/99).

"Charismatický guru, který svou vírou, individualismem a intelektuálním přesahem oslovuje hlavně mladou generaci. (...) Nečekaný elegán ve světě katolické církve. Bývá někdy až geometricky upraven." (LN 18/3/99).

"Lidovky" k osvětlení popularity charismatického guru v "postsekulárním" českém milieu připojí smysluplný výklad:

"Bývá zde plno, atmosféra vskutku duchovní(rozuměj: kostel Nejsvětějšího Salvátora -- pozn. L.F.). Vždyť zde také pravidelně vystupuje možný kandidát na prezidenta ČRa jeden z nejvýznamnějších Čechů dneška." (sic; LN 3/4/99).

Ztělesnění čilosti ve službách ekumenie bylo a je možno spatřit ve společnosti státníků, zpěváků, sportovců i vědců na televizní obrazovce, slyšet ve veřejnoprávním rozhlase, číst v tisku -- s rozptylem od bulváru (bojovná publicistika na stránkách Annonce!), až po náročněji profilované tiskoviny všeho druhu.

Zdá se ale, že Halík anticipoval poučení z čítankové beletrie tak pružně a pohotově, až se tomu podivujeme. Výřečný kněz, je-li příbuzný s někým z galerie našich a světových klasiků, pak jedině s Chestertonem. Jeho otec Brown, kněz a zpovědník, zná lidskou duši i z rubu a dovede se jako nikdo vyznat ve spletitých, mnohdy protichůdných houštinách lidských pohnutek. I on zná metody, jak je utvářet dle okamžité použitelnosti. Ještě jinak řečeno: metabolie evangelických zásad v oficiální doktrínu mocenských zápasů tvoří -- a to zdaleka nejenom v Halíkově novinové rozjímce -- žádoucí jednotu Ducha a Doktríny. Vždyť:

"Katolické učení po vyčerpání všech neválečných prostředků připouští násilí jako legitimní obranu,"

objasňuje mluvčí České biskupské konference Daniel Herman v Lidových novinách z 3.4. 1999.

Ale otec Halík není jediným příkladným otcem. Ze stejného, spíš trochu tvrdšího dřeva je vyřezán i římskokatolický farář z Brna-Zábrdovic, Jiří Rous. Ten v hodnosti podporučíka zastával v Bosně po dobu sedmi měsíců funkci polního kaplana.

"Škoda, že k takovému zásahu nedošlo o rok dřív," lituje hned na úvod interview, které po svém návratu poskytl deníku Právo. A jak na obnovenou instanci polního kuráta pohlíželo mužstvo?

"Nejdříve jsem dokazoval, že nejsem exot. Hrál jsem s vojáky fotbal, vypil nějakou plechovku piva. Samozřejmě jsem pracoval také s ateisty, kterých je většina."

Efekt takovéto mise Rous případně sumarizuje, přičemž nezapře skryté vlohy národohospodáře:

"Voják, o kterého je dobře postaráno, podává maximální výkon, což lze ekonomicky zhodnotit. Starost o člověka není tedy jen nějaká lidumilná myšlenka. (...). Voják musí být solidně informován, mít pohodu a jistotu." ("Bombardování mělo začít již dříve", P 30/4/99).

Rous je tedy O.K. Zato evangelický farář Karásek je měkkota:

"S těžkým srdcem jsem pro,"odpovídá na dotaz ankety uspořádané redakcí Lidových novin (ze dne 3.4. 1999), zda se mělo bombardovat i o velikonocích.

Dixit Herman:

"Principiálně by se nemělo bombardovat nikdy. Pokud je ovšem bombardování -- třeba i o velikonocích -- jediný prostředek, jak zabránit většímu zlu, pak je třeba ho volit v duchu toho, co říká Ježíš: sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu." (tamtéž).

Staří pánové, Kristus a Čapek, kdyby žili, by se asi podivili, co vše se dá z jejich humanistického odkazu vypreparovat!

■ ■ ■

"Svátečně odění křesťané si během svátků budou v kostelích a modlitebnách po celém světě vzájemně tisknout ruce na znamení pokoje, slavíce přitom Kristovo vzkříšení. Američtí letci námořníci vyslechnou kázání vojenského kaplana a přiloží ruce na spouště těch nejmodernějších zbraní." (úvodník LN 3/4/99).

"Téměř každý v těchto dnech někam míří. Muslimové do posvátné Mekky. Katolíci do megastorů za nejnovějším CD Abba "Otče", nabitým elektronickými bicími, keltskými flétnami, africkými bubny a zpěvem papeže Jana Pavla II. (...) Letadla NATO míří do Kosova." (úvodník LN 24/3/99).

"Zatímco v baru zpívá z CD přehrávače Jon Bon Jovi o svobodě, v lesích nad Kišna Rekou o dvacet kilometrů západněji se k spánku hotoví na 3000 utečenců. Svíček je málo, elektrika žádná, tak se zachumlají do dek a nechají si zdát o svobodě. Říkají, že jsou pro ni ochotni i zemřít. Schopní muži navlékli maskované svetry s albánskou orlicí na rukávě, v Albánii nakoupili samopaly a říkají si Kosovská osvobozenecká armáda." (LN 29/10/98).

"Biskupové hot, řadoví věřící čehý -- tak by se dala charakterizovat reakce tuzemských křesťanů na akci NATO na Balkáně. (...) Kosovo nám s křesťany pěkně cvičí, řeklo by se. (...) Zdá se přitom, že klíčovou otázkou není, zda hladce oholeného krutovládce bít, či nebít. Klíčovou otázkou zřejmě bude forma bití." (LN 12/6/99).

"V prvních hodinách a několika málo dnech označovali novináři bombardování Jugoslávie termínem ,letecké mise'. Možná jim byl nařízen, možná ho jen převzali jako eufemismus, kterým nebudou tolik děsit publikum. Možná chtěli (nebo měli) vyjadřovat slovem "mise" pozitivní pohled na údery. Že se vše bude koneckonců dít ke spokojenosti zasažených. Mise...-precizně naváděné a přesně směrované bomby z letadel a raket pouze zničí vojenské cíle. Ne válka, ale operace. Bomby zastaví Srby, ti přestanou vyhánět Albánce a na závěr si podají ruce. (...) Poté začaly postavy, prezentované publiku v zemích NATO jako ,misionáři', samy od sebe vraždit (Možná, že to v textu hry opravdu předem nebylo...). Nejprve omylem, pak druhým, třetím a čtvrtým. Mise se ukázala být špatně vypočítaná, děj se zauzloval a po zápletce došlo na katastrofu. (...) (Od počátku jsem se nemohl zbavit trpké reminiscence na tragický film Mise, který kdysi vylíčil vyvraždění indiánů v jihoamerickém pralese ve jménu šíření misionářského křesťanství.)" (Vybíral, 1999).

■ ■ ■

Autor úvah z oblasti náboženství konstatuje v docela jiné souvislosti, že v průběhu 90. let minulého století se přimknutí k religiozitě monoteistických vyznání stalo určitým druhem módy, mnohdy doktrinářsky pěstovanou částí mladé inteligence.

Pro naši reflexi je zde důležité připojit, že uvnitř předchozího systému, vyznačujícího se relativně usměrněnými a ohraničenými možnostmi sebeurčení, se hledání alternativ ke stávajícímu rozměru každodennosti rovnalo namnoze aktu pasivní resistence. Je nasnadě, že nastalá potřeba se ztotožnit, identifikovat s něčím, co v kontrastu k panující zkostnatělé ideologii vyhlíželo jako morálně konsistentní, přesvědčivé, byla (nejen) v předlistopadovém vakuu citelná.

Odvažme se tvrzení, že co se popřevratového "trhu idejí" týká, šlo na něm sotva vynajít něco, co by nevězelo v této psychologické a sociální strnulosti, v křečovitostí zatížené orientaci na "materialistické" pojetí světa, jak se na způsob oficiální doktríny karikovalo v zemích takzvaného socialistického bloku.

Této situaci vychází poté velkou měrou vstříc "přizpůsobování se měnícím se společenským a politickým podmínkám"a z něj plynoucí "nové formy sociálního a politického působení" (Fiala, 1995, str. 116 a 180)struktury, jejíž nový nátěr ("pluralitní povaha") je sice více než co jiného okolnostmi historického vývoje vynucená inovace, činí ji ale pro případného zájemce přístupnější než mravokárné lekce z čítankové katecheze.

Co je asi neméně závažné, je míra latentní motivace, které tento proces podprahově, takříkajíc "v druhém plánu", podléhal. Zde se zdá, jakoby příslušnost k minoritní enklávě věřícíchpředstavovala pro řadu mladých mužů ideální prostředek, jímž se zakládá patrně dosti silná potřeba narcistického uspokojení, gratifikace.Uspokojování pocitu vlastní exkluzivity, tedy svým způsobem něčeho, co nemůže každý, privilegia něčeho výjimečného, individuálního.

Leckterý z konvertitů svůj niterný přerod dodatečně ozvláštňuje šťavnatými výrazy. Převaha nad "konzumním, ateistickým Čechem" (P. Placák), touto chodící zažívací rourou, je stvrzena a stává se leitmotivem celé řady pojednání, v nichž se příslušný strážce "západokřesťanské civilizace" u vědomí své nadřazenosti cítí povinován uštědřovat svým "bezvěreckým spoluobčanům", potažmo všem Čechům vůbec (většinový Čech!) morální lekce.

Těmito předpoklady a perspektivami vybaveni, berou se za věc "křesťansko-hebrejské civilizace, ke které se hlásíme" s veškerým elánem. Když nastanou jejich lunetické dny, jejich sabat, jejich novinové žatvy, nechávají padnout na svou hlavu mnohou z patálií, nad kterými si změkčilí pacifisté obvykle myjí ruce. To je vždy avízo, že se vytáhne přísnější metr i na místo, kde se tito vyskytují hromadně, čili na (statisticky) doložitelně nejateističtější zemi v Evropě. Snažila se vyvlíknout ze závazku, a za to by mohla být šeredně popotahována...

Kde jsme se to vlastně octli? Jde podle všeho o jakousi vzdálenou banánovou republiku, která, jak vyplyne z následujícího, dlouho nechávala jako Erasmus promlouvat směšnou bláznivost:

"Vstup do NATO je jedna z nejlepších věcí -- ne-li ta úplně nejlepší -- jaká nás mohla na cestě z blázince potkat. Je to důkaz, že si naše pěkná země se špatnou minulostí přece jen umí získat přátele, kteří jí nevyčítají, že stále nosí ústavní pyžamo. (...) Díky Bohu!" (úvodník LN 13/3/99).13]

Vlastní minulost nás málem převálcovala, byli jsme vyloženě trapní. Děkujme Pánu, že nám trochu píchnul. Ta věc s nálety vlila do našich žil nový motivační elixír.

Hůře, sto let za totalitou odkojenými primáty, jsou teď na tom už jen v zaostalé Jugoslávii:

"Žádné alarmující letáky, informace, kde jsou protiletecké kryty, co podnikat v případě ohrožení, kde budou distribuovány masky atd. Psychologové označují stav, kdy lidé nevnímají hrozby vojenskou silou adresované nejsilnější světovou organizací, za nebezpečný a patologický. Nejde tu podle nich o výraz hrdinství, ale o naprostou apatii a odevzdanost v zemi, která se přestává chovat jako normální, standardní evropská země, přestože je v Evropě." (MfD 25/2/99).

Až kdesi úplně vespod, pod pancířem neprostupné a cynické demagogie, můžeme zaslechnout opatrný, konciliantní tenor, dokazující, že přes všechny mnohdy silácké výlety do politiky nebo politologie nepostrádají jeho nositelé to, čemu se říká soucitné srdce:

"Kosovští Srbové nejsou žádní ,vlastní lidé' Miloševičova režimu, ale stejně jako kosovští Albánci naši bližní: proto jsme jim zavázáni pomocí." (Bohumil Doležal: "Nevyhnutelné vyhánění kosovských Srbů", LN 9/6/99).14]

A vice versa:

"Bližním kardinála Vlka jsou i muslimové. Pana kardinála o tom však jistě není třeba poučovat." (Týž: "Evangelium podle Dostála", LN 2/4/99).

Přes veškerou možnou benevolenci k muslimům ale nezapomínejme na něco velmi podstatného:

"V prostoru křesťanství chodí naše ženy se svobodně odkrytými obličeji, kritizujeme svou vládu a před nikým nesestupujeme z chodníku." (Ludvík Vaculík: "Ví ryba o vodě?", LN 6/4/99).

Ne ve všech případech je však nabádání ke zdrženlivosti a gentlemanství motivováno jen veskrze ušlechtilými pohnutkami. Na negativní bilanci, vzešlou z  několika nevydařených participací na mocenských výbojích a nabytou církevními strukturami především v průběhu uplynulých dvou století, nutí nezapomenout (pozor -- drahný čas před "humanitární misí"!) ostražitý hlas ke katolicismu se hlásícího básníka:

"Dnes vidíme, že přičinlivé naskočení do posledního vagonu rozjíždějícího se nacionalistického rychlíku v 19. století připravilo evropské křesťanství o značnou část věrohodnosti. A nakonec se křesťané vlastencům stejně nezavděčili. Liberální nacionalista v nich vždy bude vidět napřed nepříjemnou mocenskou konkurenci a teprve potom možného spojence." (Pavel Švanda: "Politický katolicismus v postmoderní době", LtN 3/96).

Jde tedy nejspíše jen o otázku správného přístupu k věci, není-li po ruce jasná a hmatatelná záruka, že se k nám vlastenčící neoliberál, náš "sekularizovaný" a blahobytně obmyslný technokrat z přelomu milénia, i navzdory prokázaným službám nezachová opět unfair ("nepodrží basu")?

"Mít pravdu je v politice jen začátek. Daleko důležitější je o té pravdě přesvědčit ostatní. I Ježíš, když vysílal své apoštoly ,jako ovce mezi vlky', jim neradil pouze bezelstnost holubic, ale na prvním místě to, aby byli ,obezřetní jako hadi' (Mt 10, 16)." (Fiala, 1995, str. 155).

Jinak řečeno: můžeme k libertiánským technokratům pociťovat despekt, ale pozor, jsou to oni, kdo dnes třímá všemocný globální měšec!

Bohužel, realita našich dnů nepoukazuje ani trochu na to, že by básníkem artikulované obavy mohly v čemkoli odpovídat hypotetickému riziku. Příklon k autokratickým dogmatům, který se dnes vlivem nástupu neokonzervativní pravice ocitá opět na pořadu dne, je v určitých kruzích chápán jako nezbytná pojistka proti příštímu "selhání demokracie", které na sebe zajisté nenechá už dlouho čekat. A protistrana hozenou rukavici i přes výše zmíněné výhrady -- obezřetnost neobezřetnost -- zdvíhá. Správně věří totiž tomu, že se akcie po čase opět zhodnotí a jejich cena vyletí vzhůru,

"protože realizace kapitalismu resp. jeho zachování dříve či později nějakou legitimaci potřebuje. (...) Právě v této souvislosti může být přihlášení se církve ke kapitalismu nejen zdrojem nových možností pro křesťany, ale i nabídnutím hodnotové základny pro kapitalismus." (tamtéž, str. 126).

Na tom nepochybně něco bude. Neboť tento (a jsme u meritu věci)

"zvláště postrádá mytickou schopnost; v důsledku toho je závislý na legitimizačním působení své pouhé fakticity nebo na spojení s dalšími, neekonomickými legitimizujícími symboly." (L. P. Berger; citováno tamtéž, str. 127).

Proč? Zřejmě proto, že ten hubený krajíc se musí taky něčím namazat a musí se k němu něco přidat. Jinak nechutná.

Nadto si nástup "nového světového řádu", ohlašující se zvláště v brutalitě forem, jimiž jsou nárokovány geopolitické sféry zájmů, žádá ke svému posvěcení zajistit odpovídající typ morální "vyzdívky".

"Podobným příkladem, vztahujícím se k naší době a místu, je podpora, jakou poskytli protestantští evangelíci militarismu obecně, a zvláště pak nedávné válce USA proti Iráku (...), podporu, kterou si administrativa George W. Bushe aktivně pěstovala a využívala, počítaje s religiózním pravým křídlem jako klíčovou částí elektorátu republikánské strany a jeho lobbistickou ,základnou'. Přirozeně, válečníci a kněží, pokud nebyli jedněmi a těmi samými, se téměř neměnným způsobem stávají spolupracujícími skupinami v mocenském aparátu." (Higgs, 2006, str. 36).

Snad jen bližší zájem o "politycky mišlenky" bavorského poslance Filsera, vzešlé před více než stoletím z  pera satirika Ludwiga Thomy, by mohl usměrňovat naše obavy, než ani toho nebude třeba:

"To je vitěstvi církve katolické že ti hlavoni co se třeba učili na unyverzitě že člověk povstál s opice, musijó to všechno zapomňet a byt s tem potichu a musijó se modlit růženec a chodit na procestvi." (Thoma, 1966, str. 98).

"Obracíme se na vás s prosbou, abyste vrátili škole Boha: Krista, jeho učení i symbol jeho lásky: kříž. Náš národ je ochuzen a ožebračen. Velká část hodnot, jež byly jeho bohatstvím, je zničena. Jen Bůh mu zůstal. Zachovejte sílu z Boha národu, jenž tolik ztratil. Křesťanský lid -- ať již byl v kterémkoliv táboře -- bude vám za to vděčný. Máme v zahraničí pověst národa, který nesvědomitě promrhával náboženské hodnoty." (Národní obroda 24/12/38; cit in Rataj, 1997, str. 136).

"Opatřit 1900 krucifixů do učeben pražských škol si vyžádá značný náklad." (LN 20/1/39; cit. in Tomášek, 1988, str. 158).15]

VII. Černá fronta ("Krklxprx")

"Všichni černí obyvatelé městečka (a několik převážně černých strakáčů, kteří si nečetná bílá místa pečlivě a tajně zamalovávali), byli členy tajné organizace Krklxprx, která vykvetla za demokracie a osvícené diktatury, byla vymyšlena a nově fundována vlastně už za revoluční hrůzovlády jako její protiváha, ale v té době zůstala pouze ve fantazii, protože uplatňování pravotočivého sadismu bylo v oné době příliš riskantní. Povstání čtyřitisícesedmsetosmíků, byť nepodařené, dodalo spolku odpich. Krklxprx byla organizace, určená pro udržování tradičních hodnot alkounské civilizace a kultury, jako jest černostenství, správné místo pro samice a bělouše, řezání kuřat na školách, udržování čiré hierofantské víry a dobrého starého řádu. Krklxprx bděl nad udržováním těchto hodnot alespoň na místní úrovni, a to pomocí osvícené přísnosti, kterou nelze zaměňovat s proletářským terorem, neboť se od něj liší, zejména ideologickým přesvědčením angažovaných osob."

"Jsme opět svědky zrození služebné žurnalistiky ruského typu. (...) Na stránkách českých novin se setkáváme spíš se štěkajícími smečkami, oddanými tomu či onomu pánovi -- a platícími za tuto závislost permanentní nedospělostí."("Konflikt v Kosovu, loajalita a svoboda", LN 8/4/99),

sděluje nám Bohumil Doležal z Lidových novin Jistěže zajímavý názor šéfkomentátora listu, jehož propagandistické furore, od samého počátku účelově zaměřené na podporu leteckých úderů aliance, mohlo výše uvedené tezi sloužit jen co bezmála krystalicky zářný doklad. Anebo lze Doležalovo tvrzení chápat jako sebereflexi, slovo do vlastních řad?

"Každá otázka vzbuzuje pochybnosti. Můžeme nad nimi mávnout rukou s tím, že v osudové chvíli musí jít pochybnosti stranou. (...) To bychom ovšem nevydávali nezávislé noviny ve svobodné zemi, ale propagační bulletin." (Týž: "Útoky NATO -- otázky jsou namístě", LN 13/5/99).

Co k řečenému dodat? Po letité zkušenosti s "objektivitou" a "nezávislostí" "Lidovek" plus Doležala samého?

Zajisté raději nic.

Když jsme však už u té služebné žurnalistiky, zalistujme, inspirováni aspiracemi zdejšího tisku na "hlídacího psa demokracie", rovněž ve starých, trochu zažloutlých stránkách předlistopadových vydání Rudého práva. A položme si hned zkraje provokativní otázku, cože by mohlo spojovat staré žrece normalizačního formátu, s (např.) kamarilou ex-disidentů, publikujících v námi zmiňovaném deníku.

Troufáme si tvrdit, že přes různost i odlišnost vykazují jejich pojednání celou řadu shodných znaků. Tak například pronášení vnějších siláckých soudů na adresu svých ideologických antipodů, na tu či onu světovou stranu. Především ale glajchšaltující diktát polopravd a eufemismů, sloužící k maskování reálných důsledků a cílů panujícího politicko-kulturního trendu. Shodně se v nich uplatňuje "výroba" kolektivního souhlasu, jednak samoúčelným akcentováním jediné přípustné pravdy, jednak zpracováváním veřejného mínění masmediální indoktrinací ve formě propagandistických kampaní, v nichž je jako rétorické výztuže nejčastěji využíván apel na kolektivní loajalitu (k oněm údajně "objektivním danostem" či "železným zákonitostem" naší příslušnosti na straně socialistického tábora jednou, hebrejsko-anticko-křesťansko-atlantické civilizace podruhé..., atp.).

Demagogické výlevy stranického tisku nedávného data a bulvární tirády pravicové pseudoideologie z konce let devadesátých, z nichž se vytratily už i základní rysy slušnosti, nesou rozhodně cosi společného. Pro někoho možná překvapivé zjištění, pro někoho ani náhodou. Jinak totiž nevysvětlíme, proč na konfrontaci založená prezentace autoritářských postojů, jev běžný v totalitárních despociích, doznává prudký vzmach zrovna u jejích včerejších kritiků, např. z řad disentu; jak se zprvu nenápadné rysy nedemokratických tendencí vyjevují v čím dál více ostřejších konturách. Vždyť žargon "normalizace" a dikce hlavního proudupolistopadového tisku, považujícího se ze stále nejasnějších důvodů za svobodný, vykazuje zcela evidentně flagrantní paralely. Zdálo se nám, že novojazyk Orwellův, ačkoli je to rovněž čeština, je nám strašně vzdálen -- prahorní, předledový, ale vypadá to tak, že ještě dlouho budeme k jeho osvojení nuceni. Asi nezbude nic jiného, než jej v rychlokursech urychleně zvládnout. Stačí jen zalistovat některými deníky a časopisy glosujícími politické a společenské dění, abychom se oprostili od iluzí, že doba politicko-výchovného primitivismu úvodníkových frází Rudého práva, vydávaného za jediný možný způsob myšlení, vzala nenávratně za své. Naopak se zdá, že aktuální ukázky kontinuálního brainwashingu nesou všechny znaky infekční nákazy. Pád ani zmrtvýchvstání jistého typu rétoriky se prostě nikdy nekonal. To, co se změnilo, byl mnohdy pouze ideový nátěr, vnější znaménko tzv. pravicovosti, demonstrativně a s velkým humbukem vytklé před závorku. I v době, kdy "už není cenzura", se mnozí zcela bezpříkladně neostýchají ukázat, nebo vyjevit, jak inferiorní role se sami dobrovolně zhostili. Jedno je jisté: výsledkem je každopádně totéž -- duchovní podřízenost, povinná názorová homogenita, spojené s utkvělou myšlenkou přizpůsobit svět ke svému obrazu.

Vyciťujeme, že jazyk ve skutečnosti animuje velmi starou hru na četníky a zloděje (rozuměj: na ty "dobré" a na ty "zlé"), s celou řadou vžitých, zaběhaných pravidel. Vše je opět až příliš jasné v tomto černo-bílém světě dobra a zla, v němž ještě dnes doznívají "dědičné" avšak poněkud naivní fundamentalismy některých sympatizantů, kteří jsou s to pohotově zapět hymnus na kapitalismus a tržní hospodářství, aby ze sebe ještě s větším předstihem rozhořčeně vyždímali větší nebo menší plivanec na socialismus, co synonymum čtyř desítek let trvajícího "temna". To vše psáno v nezměněné, profesionálně schůzovní hantýrce, v níž fráze typu neskonalá oddanost..., kráčet vstříc světlým zítřkům...a mnohé další,podávané po léta jako polit-ideový příkrm, nezměnily namnoze ani nositele, nýbrž jen předmět adorace.

Příčiny tohoto pozoruhodného úkazu by jistě vyžadovaly podrobnější sémantický rozbor (námět pro Petra Fidelia). Ten by možná prokázal, že nekritické uctívání "hodnot" velmocenského predátora, je plodem a zároveň symptomem permanentních náporů hodnotových proměn a posuvů, kterými bylo (a stále je, dnes možná víc než kdy předtím) vystaveno vědomí domácí inteligence v průběhu několika uplynulých desetiletí. Jako by se regrese do intelektuálního infantilismu, vyznačující se recyklací iluzí všeho druhu, neomezovala pouze na vybraný druh politického režimu ("totalita"), nýbrž latentně a v dostatečném předstihu modelovala charakterové rysy protagonistů všech jeho zítřejších metamorfóz.

Není tomu ostatně tak dávno, co se pod taktovkou těch, kdož zde už tradičně udávají krok, musil fakticky touže krkolomnou "logikou" a takřka týmiž větnými obraty dodatečně lakovat vpád "spřátelených armád" do někdejšího Československa, či ještě později Sovětů do Afgánistánu. Atp.

Že by už dnes tyhle výprodejní sešlosti drzých jarmarečníků zavřely krám? Nevěřme tomu. Následky po léta zanedbávané choroby zvané "normalizace" (nazvěme ji třeba takto, neboť jde v první řadě o ni - ano, o nutnost normalizovat poměry vzhledem k povaze našeho členství v atlantických strukturách, ač je jisto, že tímto označením se možné konotace zdaleka nevyčerpávají; poukazuje však k nejbližšímu ohnisku nákazy: zatuchlému ovzduší normalizačního Československa) se v plném rozsahu projevují doposud. A je to právě zformalizovaný jazyk, jakožto nástroj vhodně uzpůsobený pro konzervaci myšlenkového konformismu a uniformity, co vyjevuje hluboce zasuté, podmíněné stereotypy, přežívající ve struktuře před- i po-listopadového konvenčního vědomí. Vskutku, hlavní aktéři i prostí pěšáci normalizačně kulturněpolitické strategie 70. let minulého století museli blednout pod náporem mohutné propagandistické kampaně, jejíž někdy až trapně bezmezná, ponížená oddanost směrem k Lunsově síni centrály NATO si právě v porovnání s husákovskými kulturtrégry v ničem nezadala.

"Který svátek by měl mít v kalendáři vyhrazen ne jeden, ale dva volné dny? Od včerejška 12. březen, den našeho vstupu do NATO." MfD 13/3/99;

Nejde však jen o topornost zupáctvím promrskané češtiny, anebo o komicky podbarvené asociace, které je s to současně vyvolávat. Každé setkání s mrzačícími účinky viru totalitarismu tak vlastně pokaždé znovunastoluje stěžejní téma psychické nákazy, emocionálního moru a z něj kořenících sociopolitických perverzí, jejichž úrodnou prstí byl v minulosti především postupný rozklad hodnot spjatých s měšťanskou civilizací 19. století. V první půli 20. století, poznamenaném převratnou akcelerací vědecko-technického vývoje, čeká na lidstvo dvojice nejničivějších válek v jeho celé dosavadní historii; následovat ji mají krvavé etnické konflikty a genocidy, které v pandemii kulturní a citové chudoby nadobudou dosud nevídaných rozměrů.

■ ■ ■

Když po srpnové invazi vojsk Varšavského paktu do Československa v roce 1968 ztroskotají naděje vkládané do politiky "pražského jara", nastává protitah konzervativních sil, osmělujících se ke stále kurážnější anexi veřejného prostoru. Z projevů a hesel přednesených dne 9. října 1968 během pověstné "besedy starých straníků z Prahy 8", konané ve velkém sále Čechie v Praze-Libni, se už rýsují kontury budoucí "konsolidace poměrů ve straně a státě":

"Pozdrav přednesl sovětský pplk. Korolenko, který oslovil přítomné: ,Drazí soudruzi kolaboranti!' Aplaus. -- Ve svém proslovu vzpomněl i J. Haška, který se prý ve Švejkovi vysmál té demokracii, kterou by chtěli zde vidět imperialisté... Švejk po návratu z ústavu pro choromyslné prohlásil: Opravdová svoboda je jen v blázinci. Smích, aplaus. Sovětský důstojník se obrátil k inž. Kapkovi: ,Vždy budeme s vámi.' Aplaus. - ,A proto jsme tady.' Aplaus. - ,Přišli jsme pomoci skutečným komunistům.' Bouřlivé ovace." ("Kdo jsou a za koho mluví?", Re 41/68).

Statí "Demontáž morálního vědomí?" reaguje na projevy pozvolného nástupu normalizacedoc. dr. Josef Solař, vedoucí katedry sociologie na filosofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Dá se říci, že jeho reflexe tehdejšího kulturního a společenského ovzduší si podržuje nepozměněnou platnost i po letech. Zejména pro výklad mentality "normalizátorů" jako psychologického typu:

"Autoritativní politické chování mají lidé nejistí, kteří nejsou schopni stabilizovat vlastní osobnost. Protože jsou sami rozkolísaní, musí se opírat o autoritativní politický řád, aby si zachovali jakousi psychologickou rovnováhu. Odtud agresivita autoritářských lidí vůči ostatním lidem, odtud také jejich nenávist k ,nepřátelům' a k ,úchylkám' a vůbec jejich nelibost nad tím, že existují jiní lidé a jiné hodnotové systémy. (...) Drobní i vyšší držitelé funkcí, pisatelé anonymních dopisů, křiklouni volající po vládě ,silné ruky', svolávatelé různých ,mítingů', na nichž se zpola ilegálně a zpola legálně štve proti demokratickému socialismu, autoři různých obskurních brožur, kolportéři neregistrovaných zahraničních tiskovin ,odhalujících pravdu' a podobné subjekty spadají z velké části pod pojem patologických autoritativních osobností a přidržují se zásady otročit tomu, kdo se jim zdá silný. Mohli bychom snad pomyslet na to, že pokaždé, když se v dějinách zvedla nad naší zemí a naším lidem kalná vlna hrozby silou, vyvstávaly podobné jevy s pravidelnou obvyklostí, stejně jako s pravidelnou obvyklostí zalézali do různých děr, když opadly vlny násilnické ,ideologie'.(...) Nicméně existují neklamné příznaky, že jde o daleko závažnější věc, než o přechodné vzdutí vlny hrozby silou, po které volá nepatrná menšina proti obrovské většině našeho lidu. To, čím naše země a naši lidé procházejí, je široce založený pokus o důkladnou, důslednou a úplnou přeměnu kolektivního vědomí. " (Solař, 1969).

Dnes jsme svědky nové frontální ofenzívy. Mrtvá, do šatníku odložená ideologie Jiráskova aktuára Roubínka, pátera Koniáše, Ludwigova poslance Fislera, Haškova poručíka Duba a děržimordy znovu ožívá, stává se při vší své směšné anachroničnosti opět tím, co pomalu začíná určovat zdejší politicko-kulturní trend. Je příznačné, že v těchto výronech okoralého espritu, kde rákoskový humanista a klerikální mentor předstupují ruku v ruce, docházela uplatnění rovněž neskrývaná snaha učinit z jugoslávského konfliktu pokud možno žhavé téma , z nějž by se dal v budoucnu vytlouci politický kapitál.

Tento bujarý politicko-výchovný extrakt, agitující pro "osvědčené hodnoty" stávajícího politického paradigmatu, má už nějaký čas zelenou v mainstreamových médiích. K bližšímu osvětlení ideového fundusu postačí znát ta správná jména, a pak už jen otevřít rádio, TV či kterékoliv noviny... Vlastnictví je tabu, bohabojný Nový Čechsymbolem vyvoleného jedince, neboť je symbolem prosperity, úspěchu; společenský odstup se dodržuje, ale třídní rozpory neexistují. Jak říká básník, "cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou." Všem bez výjimky ať je jen společné ano náletům paktu Nato i globálnímu oteplování.

I přes soustavnou práci na poli osvěty se ještě pořád najdou tací, kteří na moudra naložená v patriarchálně-konzervativním nálevu nedají. My ale přejděme na chvíli do pozoru, s pěstí umístěnou na levé části hrudníku, jak to předpisuje patriotický postoj:

"Dnešní den je důvodem k oslavě. Slavit budu hodně, ale jeden přípitek určitě pronesu na počest člověka, jenž je faktickým vítězem studené války a neoficiálním hrdinou dnešního dne, neboť díky jemu se sen stal skutečností -- na počest bývalého amerického prezidenta Ronalda Reagana." (Roman Joch, LN 12/3/99).

"Než poslat na Kubu Eliána, mnohem větší smysl by dávalo poslat tam námořní pěchotu. Což se mělo už dávno stát. Američané mají totiž ještě i jinou tradici než vracet otroky: tradici vzít do rukou prapor s hvězdami a pruhy a táhnout na jih vykořenit otroctví. (...) Jaký přístup k celému problému by asi zaujal Ronald Reagan? Přístup Abrahama Lincolna, anebo Billa Clintona? To není těžké uhodnout. ,No Castro, no Problem,' řekl by zřejmě s úsměvem po úspěšné invazi. Jenomže on byl muž." (Týž, R/23/00).

Maličký úsměv -- neodpustíme si jej pochopitelně. Určitě však posléze zvážníme. Bylo by možno tomuhle všemu se jenom pousmát, nebýt skutečnosti, že při hlubším a nezjednodušujícím pohledu není vlastně k smíchu nic. Budiž konstatováno, že spíše než o moralistně podbarvené kompenzace mužné chrabrosti, servírované na způsob panegyrik, jde o výraz hegemonie nové vládnoucí třídy, její ideologie, hodnot a životního stylu. Neboli normativní určování kulturně-politické linie v situaci, kdy jsou ideály, jimiž započal listopad 1989, již jen zbytnělou formou bez obsahu.

"Připomeňme si třeba články Romana Jocha z Občanského institutu: střílet do demonstrující mládeže, legitimovat trest smrti; NATO místo OSN, nezapomenout na zásluhy Pinocheta!" (Václav Bělohradský: "Rozum a trauma", P 1/4/99).

To vše už dnes zakládá, řečeno spolu s vnímavým pozorovatelem domácích poměrů,

"inkviziční diskurz, který u nás dost rychle zapouští kořeny -- doufám, že nehluboké. Výslovně jej pěstují aktivisté Občanského institutu a novináři specializovaní na pranýřování naší zkaženosti komunismem. V jejich pohledu jsou názory nakažlivé, a proto je nutné před nesprávnými názory společnost jako celek chránit častou dezinfekcí a někdy i chirurgickými zákroky, jako byl ten Pinochetův. Stát pak má právo občany vyšetřovat, zda nejsou nositeli nebezpečných názorů." (Týž: "Česku hrozí vláda inkvizitorů", LN 4/9/99).

"Napsal jsem už jednou, že současnéstíhání slov v Česku je posmrtné Hitlerovo vítězství. Nacistická politika vůči slovům byla totiž postavena na přesvědčení, že mezi významem a slovem je stejný vztah jako mezi chorobou a bacilem -- slovo vnikne do naší mysli a nakazí ji svým významem. Nacistická opatření proti svobodě slova byla pojímána jako hygienická -- opatření zabraňující šíření syfilidy a nepřátelských názorů odkazují jedno na druhé." (Týž: "O slovech a státech", P 29-30/12/01).

Otázka, zda shora zmíněný diskurzpředstavuje oživení už jednou proběhlé nápravy myšlení dle normalizačních měřítek (viz Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti), anebo zda tyto konzervativní tendence vyjadřují rovněž jakousi kvalitativní změnu, má vzhledem k přítomné chvíli sotva zanedbatelný význam.

Smysl pro jazykový cit spíše napovídá, že způsob vyjadřování je dnes stejně jako v minulosti ovládán apelem na konformismus, dobrovolné podřízení se autoritě. Jde v nejednom případě o cílený návrat do sféry, kde řeč kostnatí, myšlení mumifikuje, jazyk nevyhnutelně degraduje v přívěsek politiky a ideologie.

"Je cosi v podstatě jistého psychologického typu člověka, co smrtelně ohrožuje jakýkoli tvořivý a revoltující, svobodomyslný a svobodu vytvářející pramen kultury. Je to povahový rys, který se zdá být mnohým neprávem neškodný v dobách, kdy jeho zášť vůči svobodě svědomí a kreativitě vědomí nemůže vést k žádným společensky represivním následkům, který však, je-li bez protestu trpěn a může přezimovat v dobách relativní svobody, využije nejbližší nešťastné společenské konstelace, aby -- pojištěn vnější mocí -- se stal smrtelně nebezpečným idejím svobody, demokracie a kreativním schopnostem člověka." (Milan Nápravník, LtN 11/97).

Byla-li řeč o alianci věrouky a globalizujícího se nadnárodního kapitálu, najdeme v díle amerického konzervativního myslitele Michaela Novaka dostatečně výstižné vyjádření této tolik ožehavé problematiky. Právě Novak si nepředsevzal nic menšího, nežli smířit boha zástupů s ideologií a dogmaty neoliberalismu. Takže raději opět citujme -- už kvůli přesnosti:

"...mým hlavním záměrem je zformulovat autentické morální a teologické postuláty demokratického kapitalismu v jeho současné podobě." (Novak, 1992, str. 228).

Bude to sice fuška, ale požehnaná. Vskutku, není nic známo o tom, že by recentní stav mohl z jakékoli příčiny zavdávat důvod k optimismu, byť by tento byl jakkoli temporálně limitován. Už proto

"je mnohem pravděpodobnější, že demokratický kapitalismus zahyne v důsledku ztráty nepostradatelných idejí a morálních principů než v důsledku slabin systému politického a ekonomického: morálně kulturní systém představuje jeho nejslabší článek." (tamtéž, str. 175).

Sociální a morálně-kulturní represe naopak článek nejtužší! Až potud může mít autor chmurné konstatace nárok na podmíněný souhlas. Co s tím? Nezoufejme, nic, - jak se ostatně dále dozvíme, - není ani zdaleka tak horké, jak se to snad mohlo navenek jevit:

"Během dlouhých let jsem postupně dospěl k přesvědčení, že reálná praxe demokratického kapitalismu je s vysokými cíli judaismu a křesťanství morálně slučitelnější než praxe systémů ostatních. Demokratický kapitalismus respektuje imperativy sebezdokonalování a sebetranscedence. Mnohé již dokázal změnit a je schopen nekonečně rozmanitých transformací v budoucnosti." (tamtéž, 1992, str. 229).

Na jaké mravní a teoretické tradici by však měla Novakova unitasglobalizovaného světa stát? A jak by měla vystupovat její základní jednotka: bonus civis, dobrý občan? K tomu alespoň ještě jedna anekdota návdavkem:

"Jestliže národ sestávající ze 100 milionů občanů je střežen 100 miliony vnitřních strážníků -- tj. 100 miliony sebevládných svědomí, pak počet policistů v jeho ulicích může být malý." (Novak, 1994, str. 9).

Každý sám sobě Velkým Bratrem. Čili cosi jako absolutní idyla všech legitimních dědiců c. k. feláků a šorfšiců. Buďme hodní, protože jinak prásk!, a bude zde nazpět leviatan, strašidlo komunismu, které tentokrát všechny a všechno nadobro pohltí.

Nemělo by nás lekat, jestliže za velkými slovy nacházíme jen jiný způsob, jak se přizpůsobit současným pravidlům hry. V zásadě tedy nic nového pod sluncem. Strategie přežití se kloní k modu obecného zajištění pro futuro, k saturaci i adaptaci pod křídly společnosti vzývající štědrost hypertrofovaného hmotného blaha. V ní hierarchicky uspořádaná struktura aspiruje na to hrát roli struktury zprostředkující ("mediating structures"), jak zní příslušný eufemismus. V přítomném čase zmiňme alespoň průkopnických snah českého primase, jenž tento novodobý přístup náležitě demonstruje tu svěcením automobilů, tam jiných, neméně zbytných statků. Vždy však - First Quality! V důvěře, že bude ucítěna až na nejvyšším kůru bankovního Olympu, vůně kadidla šíří se mezi bloky čerstvě kolaudovaného Temelína...:

",Zdá se mi, že ty různé výpadky a odstávky jen dokazují schopnost temelínského systému objevovat včas všechny chyby -- a taky se mi zdá, že technika má sloužit lidem podle slov bible: ,Podmaňte si Zemi!'', řekl po návštěvě jaderné elektrárny Temelín dopisovateli Temelínských novin kardinál Miloslav Vlk." (R 15.-21.4./02).

Volání po symbióze aktivně hledané a plně žité bude už brzy zaslechnuto na druhém břehu. Nenápadné zjištění, že si zideologizovaný ekonomický imperativ dříve či později vynutí své "kulturní, morální (a snad i náboženské) ukotvení"není sice na konci devadesátých let žádné převratné novum (uznalá úklona směrem k V. Bělohradskému, který byl "prvním"koho napadlo přijít nás na nezáviděníhodnou perspektivu diskrétně upozornit, "snad díky své sociologické profesi, snad díky zkušenosti s krizí italského politického systému, v němž deficit morálky nemohl skrýt ani křesťanský háv..."), to ale vyvstalé nesnázi vůbec neubírá na palčivosti. Už vzhledem k tomu, že "originální česká transformace radikálně liberálního typu"dopadla v sociální a ekonomické oblasti nakonec jak dopadla, existují podle ekonoma Lubomíra Mlčocha pádné důvody pro to, abychom vizi "transcedentálního zastřešení" (čili cosi jako uvědomění si, že religiózní prvek představuje do budoucna tak jako tak nutnost) neměli ponechat bez povšimnutí.

Vědomí, že by tato zajisté poctivě míněná snaha mohla ve zdejším prostředí vyústit jen do marné donkichotiády, dá vzniknout dlouhé sérii závěrečných otazníků, svým způsobem shrnujících náhle vykrystalizované rozpory:

"Kdo bude nositelem étosu v našich specifických českých podmínkách? Musí mít mravnost transcedentní pramen, anebo společnost vystačí se sekulárním humanismem? Je vysoce sekularizovaná česká společnost otevřená nové evangelizaci? Je to skutečně katolická sociální etika, která je s to obrodit ducha kapitalismu, jak věří významný americký myslitel Michael Novak, když titulem jedné ze svých knih zjevně parafrázuje základní a tolikrát citované dílo Maxe Webera o protestantské etice a duchu kapitalismu? Lze v tomto směru vkládat naděje do připravovaného synodu české katolické církve, který bude zahájen na samém konci tisíciletí? A není-li realistické nějaký zásadnější obrat v tomto směru očekávat, odkud se potom vezme vůle a síla ke kultivaci etických standardů politického a ekonomického chování? Sám na tyto otázky neznám odpověď, ale nemohu je aspoň nepoložit." (Mlčoch, 1999, str. 20-21).17]

Z tohoto hlediska zdá se být "hledání nositelů étosu" klíčovým pro pochopení řady pohnutlivých scén ze současnosti. Na okraj je však třeba poznamenat, že takové hledání může, ale také nemusí trvat dlouho.

■ ■ ■

"Jestliže se obrazy světa tříští v důsledku oddělení kognitivních a sociálně integračních součástí; jestliže dnes výkladové systémy, které stabilizují svět, patří nenávratně minulosti, kdo pak plní morálně praktickou úlohu konstituování identity Já či nějaké skupiny? (...) Nebo je kognitivně vykořeněná univerzální morálka odsouzena k redukci na jakousi grandiózní tautologii, v níž evolucí překonaný nárok rozumu staví proti objektivistickému sebeporozumění lidí již jen prázdnou afirmaci sebe sama?" (Habermas, 2000, str. 153).

"Hodiny na věži baziliky svaté Markéty odbíjejí půl hodiny po poledni. Z polévkových mis na stolech v refektáři benediktinského kláštera v Břevnově se kouří, v ambitech voní pikantní salsa, v níž nechybí ani kousek šunky. Do Popeleční středy, kdy začíná dlouhý půst končící až Velkým pátkem, zbývají už jen dvě neděle a je třeba nabrat sil. ,Klášter není muzeum, ale místo, kde se žije,' usmívá se převor-administrátor Prokop Petr Siostrzonek a sedá si ke stolu. Kdyby byli břevnovští řeholníci hokejovým týmem Pittsburgh Penguins, konstatovali by sportovní komentátoři o tomto muži totéž, co o Jaromíru Jágrovi, když odešel Mario Lemieux: ,Ten člověk má těžký úkol. Musí si obout zatraceně velké brusle.'" ("Klášter není muzeum, kostel není divadlo", Magazín MfD 9.3. 2000).

VIII. Bitte schön, danke schön

Dvě knihy, jež byly vydány ke konci devadesátých let, se vztahují k historii nepoměrně staršího data -- jejich námětem je specifický fenomén: komplex "Mnichova" v individuální i kolektivní paměti. Hypotéza, že je vazba na "Mnichov" passé jen zdánlivě, a je naopak možné, že právě ona může být prvopočátečním bodem oné fatální osy, po níž národní život směřoval většinou již jen k redukci a duchovní inferioritě, a to bez ohledu na status quomomentálně panující ideologie, je v obou tak či onak přítomna. Pozornost, již konsekvencím z ní plynoucím chceme v této souvislosti a na tomto místě věnovat, jistě není -- jak doufám - jen jakousi slepou, smysl postrádající odbočkou.

Jistě stojí za povšimnutí, že obecný způsob uvažování na téma "Mnichova", jakožto určující příčiny symptomů tzv. "mnichovanství", zdůrazňuje takřka výhradně ty rysy národní mentality, kde vládnou stále stejné konvenční motivy - subalterní návyky, sentiment namísto bojovnosti, svalování nezdaru na zradu mocností a pod. Na rubu této poněkud zvláštní jednostrannosti se dá potom vyčíst záměrný nezájem o dějinné fáze, jež Mnichovská konference čtyř mocností z 29. září 1938 v úloze prologu nadlouho předurčila.

O které fáze z novějších českých dějin se v našem případě jedná? Je tu bezprostředně následující období tzv. druhé republiky, s tragickou i groteskní dočasností okleštěného státního útvaru, přerušenou nedlouho nato násilným aktem "in a decent way"z 15. března 1939. Období, vyznačující se "zesurovělou a pokleslou atmosférou českého politického života" (Rataj, 1993), tolik se shodující s našimi dny... Půlrok státoprávního vakua, znamenající mimo jiné slibný rozjezd pravicového totalitarismu domácí provenience s výrazně klerikálními prvky. Patří tu hned vzápětí nastolené orgie nacistické bestiality, doprovázené psychózou strachu z do té doby nepoznaného teroru, vystupňovaného v období heydrichiádyaž k paroxysmu; zkušeností, která rozhodně nevymizela z českých hlav s příchodem jarních měsíců roku 1945. A je tu do třetice rovněž specifické mezidobí let 1945 až 1948. Můžeme jen spekulovat, proč to vše muselo být po tolikerém připomínání Mnichova a politiky appeasementuz vyprávění vypuštěno.S okázalou lhostejností, týkající se dekády 1938 až 1948 naopak v poslední době výrazně kontrastuje zvýšený zájem o období, v němž se Československo nacházelo v zájmové zóně Sovětského svazu. O onu měkčí verzi sovětské diktatury, kvůli které se shůry zřizují a úkolují specializovaná badatelská zařízení. 19]

Přívlastek "mnichovský", abstrahovaný od substance, pod kterou v plné a mnohoznačné významové šíři toho pojmu rozumíme kolektivní psychologický otřes, není zde ničím víc nežli funkcí politického jazyka; nástrojem jeho dalekosáhlého morálního a kulturního ovlivňování. Omezuje se ponejvíce na vyslovování apodiktických soudů na adresu národní povahy, které, ať už záměrně nebo z neznalosti, ignorují závažnost minulých dilemat. Ve sféře nikoliv vzdálené, v regresivním tahu soudobé politiky, působí na přítomnost - jak dále ukážeme -- ve specifickém smyslu a s nevšední silou.

Že je dobovým úkazem, dá se vyčíst též z několika úryvků, citovaných v záhlaví kapitoly. Vskutku: nelze říci, že by jejich obsah šlo vymezit výlučně kritikou postojů, vystavujících své zpozdilé hrdinství na základě knižního poznání roku 1938; můžou, jak se alespoň domníváme, stejně tak dobře představovat reflexi "krvelačné" reakce části českého tisku a politické reprezentace, vyvíjející se během náletů aliance na Jugoslávii v r. 1999.

■ ■ ■

Přestože už minulo bezmála sedm desetiletí, co se mnichovské události r.1938 začaly posouvat dále do minulosti, je zřejmé, že v hlubinném podloží kolektivní paměti jsou i nadále znepokojivě přítomny. Takto, v nejstručnější krátkosti, definuje podstatu problému, který se v novodobých českých dějinách nepřestává navracet s jistotou bumerangu, historik Jan Tesař:

"Snad je to výsměch dějin: existuje přímá, dokonce i v osudech jednotlivců patrná kontinuita od odboje proti nacismu k instalování a udržování československého stalinistického režimu. A existuje ovšem i souvislost v postoji společnosti, která byla nejprve znásilněna nacismem, poté získána k podpoře boje proti němu a nakonec adaptována pro nastolení režimu stalinistického a pro jeho trpnou podporu. Tak je zřejmo, že nacistická okupace vyvolala i v české společnosti ohromný a mnohostranný regres, který nebyl překonán pouhým pádem nacismu v jeho institucionální podobě, osvobozením Čechů od hitlerovské okupace." (Tesař, 2000, str. 192).

Ve snaze dobrat se kořenů uvedeného jevu musíme však pokročit dále, neboť klíčové rysy Mnichova jsou do značné míry obsaženy už v zaměření emancipačních snah, jak se rozvíjely v 19. století. Historik se navrací k šálivé vidině jungmannovsko-hankovské provenience, k dobré víře v "bratra Rusa", sdílené vrcholnými představiteli českého národního obrození. Podává rozbor příčin, odkud tato dobová iluze čerpala své opodstatnění, aby ozřejmil, proč z nemnoha dostupných mohla být právě tato volba vnímána v dobových historických souřadnicích pozitivně.

"Národ, který neměl žádný institucionální výraz vlastní svébytnosti, který svoupravou vlast pouzev srdci nosil, který nemohl početní a mocenské nevýhody vyvážit převahou vlastní kultury avlastního světa myšlenkového, se uchyloval k iluzi oVšeslávii ode Prahy až tam ku Japanům, aby všeslovanskou megalománií vyvážil svůj komplex méněcennosti. A proto se také zcela přirozeně český panslavismus projevoval především nekritickým obdivem k slovanskémudubisku, které si jediné uchovalo vlastní stát, které bylo obrovské rozlohou i počtem. A tak česká panslavistická iluze, založená na obdivu keslovanskému státu, tolerovala hluboce reakční, asiatskou, despotickou povahu carismu." (Tesař, 2000, str. 109).

Abychom se dobrali alespoň zlomku poznání, jaké místo v národním povědomí zaujímal strohý fakt Mnichova, bude prospěšné, když téma nebude zužováno na odbytou kapitolu středoevropské historie dle předem hotových soudů. Soudů, či spíše vžitých šablon, neberoucích ohled na časové vzdálenosti ani šíři pravděpodobných souvislostí. Teprve předpojatostmi nezatížený rozbor pohnutek, vnucujících se po deziluzi z podzimu 1938, deziluzi doznívající ještě hluboko v poválečném čase, je schopen, zejména po zkušenostech z nacistické éry, vtisknout jakémukoli následnému konání v politické, společenské a kulturní rovině zřetelnější smysl. Přiblížit, jak silný vliv vykonával ve věci politického vychýlení směrem na Východ po roce 1948 mnichovský komplex. Že spíše než cokoliv jiného představovala ona volba -- jakkoli opožděný a tím z pohledu současnosti snadno zpochybnitelný, neboť "neefektivní" - výraz sebezáchovných tendencí. Dodatečnou reakci na nebezpečí, vycházející z impulsu obranné nepřátelské reakce. Přestože se uvedená orientace může po známých zkušenostech učiněných se stalinismem a jeho nejhorlivějšími satrapy jevit nutně negativní, byla chápána naopak jako racionální kalkul. Byl tu konečně spojenec, s jehož pomocí mohlo být nebezpečí skluzu do nějakých nových dnů sudetské krizena dlouho zažehnáno. I proto nelze bez potřebné míry vcítění se do dobové empirie posoudit - tím méně nestranně přijmout -, proč znovuvzkříšení prvotní slavjanofilské koncepce nepostrádalo v daném rozpoložení svoji přitažlivost. Nelze totiž opomíjet fakt, že

"...nacistická okupace byla předznamenána dvojnásobnou kapitulací a jí provázející rezignací na vysoké národní cíle. Jestliže byl předtím samostatný stát chápán jako konečný výsledek více než stoletého úsilí, potom jeho pád vyvolával otázky po smyslu celé této cesty a přirozená zamyšlení nad východisky. Primitivní panslavistická iluze nebyla jedinou reminiscencí, která nyní ožívala.Z otevřených hrobů vlasti vstávala, jakoby znovu vzkříšena, i jiná neméně fantastická řešení zoufalé situace, v níž se národ ocitl. A dobová atmosféra, plná iracionality a vědomýchnávratů, nebyla nijak příznivá kritickému poměru k pochybnému dědictví. Jestliže se vlastní stát zhroutil jako domek z karet (tak lehko, tak bez odporu, tak samozřejmě), jestliže téměř nikdo nepovažoval za možné jej bránit, jestliže Západ dal tak zřetelně najevo svůj nezájem, nabízelo se vcelku přirozeně řešení sovětské. A kapitulací hluboce rozvrácené národní vědomí je logicky spojovalo se starou panslavistickou iluzí, oživlou při všeobecnémnávratu -- to jestzřícení až ke dnu, na sám počátek lopotné cesty. Sebevědomá hrdost svobodného národa, samozřejmě si žádajícího vlastní stát, byla zničena dvojnásobnou kapitulací -- nebyla tedy překážkou plánům na nějakou novodobou verzi svazkuode Prahy ku Japanům a není nic podivného na tom, že se vcelku nepřemýšlelo, zda v ,konfederaci' či nějakém podobném svazku se ,Stalinem' bude česká samostatnost reálná. Byl to samozřejmý předpoklad, o němž se nepochybovalo. Nebylo to aktuální. Proč se tomu divit, jestliže smyslem české národní existence nebylo již všelidské poslání, nýbrž ona existence sama o sobě, její záchrana -- za jakoukoli cenu?" (Tesař, 2000, str. 193).

Dalším, kdo se pokusil tento jev a jeho povahu hlouběji zkoumat, byl kanadský historik českého původu Bořivoj Čelovský v knize "Mnichovský syndrom". A dlužno říci, že i on tak učinil s kritickou pronikavostí a bez zámlk.

Jeho práci předznamenává trpký "žert": smyšlený citát od "Sigismunda Příborského":

"Symptomatologie Mnichovského syndromu: pozvolný, ale neodolatelný pocit symbiotické příchylnosti obětí násilného aktu k jeho pachatelům. Tento šalebný duševní stav je namnoze vyvolán laskavými gesty pachatelů; oběti věří, typicky sveřepě, v jejich benevolenci. Symptomy zpravidla zůstávají latentní po celá desítiletí. Na rozdíl od Stockholmského syndromu (...) Mnichovský syndrom náleží do rodiny masového pocitu úzkosti, neboť tento ,angst ' jen zřídka postihuje ojedinělé osoby. Syndrom nese jméno města, jež se po roce 1938 stalo synonymem pro pokusy stále většími ústupky uspokojit nároky nenasytného dravce." (Čelovský, 1997, str. 7)

Čelovský k této mystifikaci připojuje v druhém vydání své knihy vysvětlující doušku:

"Symptomatologie Mnichovského syndromu je popis mé percepce chování obětí Mnichova a jeho následků, zabalený podle vzoru Stockholmského syndromu do psychiatrického slangu." (Čelovský, 2000).

Nejde přitom vůbec o černý humor, jenž jakoby hodlal nejpříhodnější látku hledat i nacházet v jistém neuralgickém bodu národních dějin. Na základě pečlivě shromážděného materiálu je zde přesvědčivě a v mnoha působivých detailech rekonstruována "trajektorie" zmíněného syndromu v konkrétním historickém čase a prostoru, poskytující možnost chápat i objasnit leccos z dnešních, posttotalitní sklerózou stižených poměrů. Je zapotřebí podotknout, že svou pozoruhodnou zprávu nestaví na apriori vykonstruované tezi o "vině" Mnichova, coby fondu dědičných reakcí, ale nechává sumu faktů (svědomitě a s příkladnou akribií soustavně ověřovaných), aby hovořila sama za sebe, svým vlastním jazykem, bez rušivých zásahů a vstupů. Kapitolu samu o sobě tvoří v tomto takřka dokumentárně pojatém konvolutu pozoruhodná proměna příslušníků někdejší režimní historiografie - s kanonizovanou stranickou příslušností a stalinskou minulostí -- spolu s částí předlistopadového disentu, v obou případech finančně přímo závislých na německých zdrojích, v popřední koryfeje "česko-německého smíření" po listopadu 1989. Neboť -- parafrázujíc výrok Jana Tesaře -- také zde existuje přímá, dokonce i v osudech jednotlivců patrná kontinuita -- od instalace a udržování československého stalinismu, až po následné "prozření" během let šedesátých, orientované na někdejšího nesmiřitelného antipoda, včetně nevyhnutelné morální úlitby, projevující se mj. afinitou ke všemu (sudeto)německému a nebývalou amnézií co se historické i vlastní paměti týče. 20] Čelovského zaníceně kritický vhled za fasádu společenské reality 90. let tím postihuje ovšem také něco zcela jiného: skryté a zamlčené vlivy jistých politicko-mocenských aliancí, jako výrazu politických zájmů starého data, akomodovaných pouze novým poměrům. Tím ovšem jeho práce zdaleka přesahuje rámec pouze sociologické či historické úvahy a stává se závažným příspěvkem k pochopení atmosféry psychologické latence, v níž uchovány přežívají residua Mnichova. 21]

Naskýtá se dodatečná otázka, nakolik se pro zkoumání a pochopení dané historické dimenze hodí Čelovského kontroverzní definice. Může být, anebo je - už mimo jakékoli ironizování či nadsázku -- předobrazem kolektivně orientované úzkosti skutečně jev zvaný stockholmský syndrom-- specifický stav, kdy oběť pojme pachatele ze svého ochránce a vytvoří si k němu pozitivní emoční vazbu? Lze individuální klinickou patologii vztáhnout na jev kolektivní povahy? Do jaké míry se na uvedeném psychologickém podkladě dají zobecnit základní fakta a jejich vzájemná souvislost? Domníváme se, že ať tak nebo onak, lze přeci jen na základě Tesařova a Čelovského příspěvků dojít minimálně k následujícímu tvrzení: v individuální paměti, tím méně v kategorii natolik symbolicky "zahalené" jako je paměť národa, jakožto rezervoár nahromaděných dějů, kolektivních prožitků, reakcí a traumat, neexistuje žádný nový, minulostí nezatížený počátek. Můžeme-li se ji pokusit různě vyložit či definovat, je záhodno mít zejména v době nynějších, masivně prováděných retuší a přepisování vlastní historie, krytých nejnověji "studiem" totalitarismů, na zřeteli, že se stále ještě jedná o neúprosné a nevyzpytatelné prolínání mnohdy vzájemně protikladných sil; pozvolnou, více nebo méně bolestně pociťovanou asimilaci totality celé historické skutečnosti. O dialog, který nepřetržitě vede kolektivní vědomí i nevědomí národního celku se svými dějinami.

"Žádná literární vynalézavost, sebedovednější práce nemohou bezezbytku postihnout dráhu předmětu v pohybu, jedině mohou specifikovat jeho výchozí a konečný bod." (Hughes, 1970, str. 81).

Platí-li postřeh amerického historika H. S. Hughese, pak musí být snaha o reflektující objasňování opakovaných dějinných "zauzlení" novodobé české státnosti, v časovém sektoru minulých sedmdesáti let, odsouzena do značné míry k paušalizujícím zevšeobecněním. Z bádání na politickou objednávku nelze nakonec vytěžit nic jiného, než z kusých vývodů slátané falzum.Neobáváme se říci, že Mnichov jako mezník ("výchozí bod") zaujímá přesto zvláštní postavení nejen v historickém smyslu. Vše, co přišlo po něm, bylo svým způsobem rekapitulací a rezonancí tohoto morálního otřesu, zlomu, zahrnujícího mimo široce sdílený pocit příkoří z národní porážky také následnou frustraci a strach. V tomto regresivním ladění vždy byl a zřejmě bude i nadále krutě přítomnou paralelou dávných událostí s hrozbami současnosti. Vždyť pokaždé, kdykoliv se -- vyjádřeno jazykem hlubinně orientované psychologie -- vynořila příhodná "komplexová konstelace", mohly být traumatické zkušenosti nově uvolněny a prožívány v další dějinné obměně.

Ukazuje se nicméně, že projektivní funkce mnichovského komplexuzůstává přese všechny zrádné deruty historie nepozměněna. Je jí periodicky zpřítomňované memento , které nad obzor kolektivního vědomí vychází vždy v okamžiku, když se ve hře ocitají staronové aspirace "nenasytného dravce". Memento; - mrazivý dotyk bezprostředního prožitku smrtelného ohrožení.

■ ■ ■

Komplex traumatizujících prožitků z r. 1938 se dostal do centra pozornosti opět během kosovské krize. Ihned od počátku byla dobře patrná snaha monopolizovat výklad tohoto fragmentu historie výlučně k ideologickým účelům. Zpravodajsky profiltrované informace o masovém vyhánění kosovských Albánců 22] , se staly záminkou k pragmatické aplikaci dějinné paralely, v níž se shledávala příčinná a hluboce opodstatněná vazba mezi poválečnými osudy sudetoněmecké menšiny u nás a situací albánského etnika v odlehlé jihosrbské provincii. Příhodný emocionální znak "Mnichova" měl napomoci k tomu, aby odmítavý postoj valné většiny české veřejnosti k náletům sebemrskačsky sloužil jako potvrzení odpornosti odvěké české malosti :

"Etnická čistka v Kosovu je neospravedlnitelná. Obdobně neospravedlnitelná je i etnická čistka v poválečném Československu. Snad právě tato přehlednost nám podvědomě brání obě násilné aktivity srovnávat." (Emanuel Mandler: "Kosovo: etnická čistka je vždycky ostudná", LN 7/4/99).

"Mnichovský komplex (...) si v sobě nepřetržitě po šedesát let neseme jako základní článek (...). Nedostává se nám zase jednou periodicky se vracející příležitosti, abychom se konečně osvobodili od tíživého komplexu, jehož původ si už po třetí generaci nechceme za žádnou cenu a za žádných okolností připustit? (...) Jakpak se asi albánsky řekne odsun?" (Petr Chudožilov: "Kosovo ve světle mnichovského komplexu", LN 2/4/99).

"Vyhnání -- odsun -- Albánců ze zbytkové Jugoslávie připadá mnoha Čechům bohužel jako optimální řešení. (...) Připadá mi, že někteří moji krajané jsou podivně vděčni za dvanáctiletou éru nacistického Německa, protože jí tak jednoduše mohou legitimovat vlastní selhání, někdy i komplex méněcennosti." (Týž: "České potíže s německými dějinami", LN 14/5/99).

"My Češi ani nemůžeme říci, že odsun kosovců je špatnost, i kdybychom chtěli -- protože jsme kdysi poraženým Němcům udělali totéž." (Týž: "Mořská bouře v našem českém rybníčku", LN 13/5/99).

Tento přístup, kdy se vzdálenost od obtížné a složité dějinné pravdy překlenuje pomocí "oslího můstku", charakterizuje už delší dobu ponejvíce žurnalisticky vedená diskuse na téma nejnovějších českých dějin. Jestliže nebyly předešlé, mnohdy emotivně podbarvené ukázky postaveny na veliké vynalézavosti, tím méně pak podloženy racionální argumentací, není to ještě důvod -- jak poukazujeme výše, - proč by nám měla otázka po původu a smyslu těchto mnohomluvných tirád vzít vítr z plachet. A to dokonce ani tehdy ne, je-li bizarní rekriminace ("happening") vedena nesmlouvavě až k praotci Čechovi, nechvalně známému co Miloševičův pobratim...

Zde je na místě zmínit, co o ožehavém tématu vyrovnání se s minulostísoudí další z historiků, patřící rovněž mezi vážné narušitele oborové disciplíny:

"V rozmanitých formulacích vyhlíží ,revidované' pojetí dějin českých zemí zhruba takto: (...) V průběhu svých dějin se české etnikum dopustilo řady těžkých provinění či dokonce zločinů: husitstvím zavinili Češi rozkol v západním křesťanstvu, rozvrátili kvetoucí lucemburskou monarchii a poprvé zničili německo-české soužití v tomto prostoru; několikrát ohrozili habsburskou monarchii jakožto jednoznačně pozitivní dějinný činitel; vzestupem nesmiřitelného českého nacionalismu zmařili, počínaje rokem 1848, možnost smírného a plodného soužití na základě zemského vlastenectví; rozbili Rakousko-Uhersko a v nově utvořeném československém státě popřeli sebeurčovací práva Němců, Slováků, Poláků, Maďarů a Rusínů, čímž zavinili nutné řešení v podobě mnichovské dohody; Češi, nikoli Němci, byli viníky skrytého holocaustu, masového zločinu, spáchaného v Čechách a na Moravě na Romech; plebejští Češi a zejména jejich inteligence byli odedávna levičáci, a proto začlenění Československa mezi komunistické satelity po druhé světové válce bylo především výsledkem nezdravých vnitřních poměrů; ekonomický a kulturní úpadek Čechů ve druhé polovině 20. století je zákonitým důsledkem největšího zločinu, totiž etnických čistek (předcházejících stejně zločinnému počínání na Balkáně v devadesátých letech) (...). Shrnuto a podtrženo: vymyšlený český národ tu sice existuje, ale spíše jen jako zdroj komplikací. Ty je třeba odstranit jednak nápravou ,historických křivd', zejména ve prospěch sudetských vyhnanců, jednak hledáním zásadního řešení. V naznačeném kontextu totiž nutně vyvstává otázka, zda by se veskrze neúspěšné češství nemělo transformovat tak, aby jeho nositelé mohli vplynout do jiného společenství, aby se mohli podílet na jeho velikosti, úspěších a nadějných perspektivách. V každém případě však je třeba podmínit kroky Čechů do ,Evropy' tím, že své zločiny přiznají a v míře určené vnějšími soudci je napraví." (Pánek, 1999).

Pro předpoklad, že jsou to právě ony polovědomé (vědomí jen obtížně přístupné) vazby na "Mnichov" a na vše, co po dramatických událostech roku 1938 následovalo, jež umožňují alespoň částečně chápat tendence směřující k výše popsané "revizi", nehovoří jen emfaticky vypointované poukazy v předchozích komentářích. Už z povahy reakcí se dá usuzovat, že v jejich orientaci sehrál svoji roli zatěžující prvek z minula, snaha dostat pod kontrolu možné rozpomenutí se na tíživou stránku národního dědictví. Neboť je nabíledni, že

"nynější politika aliance a OSN v Kosovu (...) nutně připomíná politiku mnichovanů vůči Československu v roce 1938 i později" (Jiří G. Müller: "Násilná albanizace má záštitu NATO", P 16/9/99).

Neboli že se jedná o strukturu totožných myšlenkových postojů, které znovuoživila analogická politicko-dějinná konstelace. Důsledek tohoto poznání se projevil v tom, že spolu s popíravým pojetím vlastních dějin se u nás neustává se snahou sankcionovat nositele té názorové tendence, která zdůrazňuje zvláště politicko-vojenský aspekt situace Československa v r. 1938 a Srbska v r. 1999. Je jisté, že v těchto "upřesněních" je oběma dějinným krizím přiřazován jiný, nejčastěji právě opačný smysl a původ.

"Kancléř Schröder se nezajímá ani o Čechy, ani o sudetské Němce. Vy i my jsme pro něho něco jako Albánci." (předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt; interview, cit. in HN 15/3/02).23]

Ano, o tom, že traumatický zážitek nepohodlný společenské a generační paměti byl inkorporován (vytěsněn) do zcela nesouměřitelných historických souvislostí, by nemělo být skutečně žádných pochyb. Co je však zapotřebí zdůraznit, je skutečnost, že sem lze "paradoxně" zahrnout právě ty názorové reakce, jejichž protagonisté patřili a patří mezi tak či onak spřízněné exponenty onoho kulturně-politického spektra, jenž se u nás od samého prvopočátku hlásilo jak k NATO, tak i "revidovanému" pojetí české historie. 24]

"Není to ani zdaleka pouze kampaň žurnalistická, pouhý mediální pokřik nad okamžitou senzací, který zítra opadne, pozítří se jen ohřeje a za týden už bude zcela zapomenut. Už její vytrvalost a vleklost, neúnavné opakování neustále týchž stokrát slyšených otřepaných frází, zřetelně naznačují, že máme co činit s kampaní, která byla dlouhodobě, doslova po desetiletí připravována a promýšlena, dlouhodobě byla připravována půda a také patřičné hlásné trouby. (...) Mluvím vědomě o předehře, ačkoliv z hlasů kampaně, kategoricky uplatňujících se zvláštní oblibou především dost mlhavé morální kategorie, by mohl povrchní čtenář soudit, že se jedná vskutku jen o jakousi údajnou potřebu českého zamyšlení, morálního vyrovnání se s drsnými stránkami historie, snad nejvýš o symbolickou nápravu kdysi snad způsobených individuálních škod a křivd. To je jen z průhledných taktických důvodů pomocí polopravd vyvolávaný povrchní dojem. O skutečných, velmi dalekosáhlých cílech se prozatím čtenářům českých novin či posluchačům televize nic neříká. (...) Jde o to, nahlodat a narušit existující tradiční stereotypy české národní identity, soustavným opakováním sebeabsurdnějších výtek, ,kritik', frází a schémat (...) tyto stereotypy zpochybnit a na jejich místo dosadit stereotypy vesměs negativní, vštípit stereotyp provinění atd., odtud je už jen krůček k stereotypu lokajství." (Valenta, 2002).

Problematika Kosova se tak stala vítanou potravou pro mnoho veteránů mediální hmyzí říše, dravých členovců živících se mrtvou hmotou. Jejich pilnou a usilovnou činností jsou fakta přeměňována v jemnou drť, v níž je ponecháno neporušené pouze jediné slovo, na které tu musíme klást obzvláštní důraz, neboť je vskutku klíčové: odsun.

Z výše popsané perspektivy "byl odsun československých Němců zcela v intencích Slobodana Miloševiče." (R 23/99).

V tomto plánu pak nazírání určité kategorie polistopadových intelektuálů a žurnalistů, filosofem Václavem Bělohradským označených za "nové výrobce křivých rovnítek", spěje k vytčenému cíli s přímočarostí, která nemá proč zdržovat se s přílišnými okolky. Přehlížet fakt, že

"mezi gestapem, kterému pomáhali studenti němečtí, a Masarykovým státem, kterému pomáhal Peroutka, není rovnítko, leda to velmi křivé, vyráběné v Bavorsku," (P 25-26/5/02)

neznamená ovšem nic jiného, než zakrývat sobě i jiným oči; tím spíše tam, kde se tímto svévolným aktem myšlení chatrně maskuje cizí interes.

Stojí rovněž za povšimnutí, že užívání pojmů jako "protektorát" postrádá v těchto statích jakékoliv pejorativní konotace, zatímco historické asociace vížící se k výrazu "odsun" jsou od nynějška už samozřejmě schäbig...

"Je tedy nutné Kosovo vojensky obsadit a vytvořit zde mezinárodní protektorát (...)." (LN 6/4/99).

"Teď by mělo NATO pomoci UCK. Obsadit Kosovo a zavést tam západní či přímo americký protektorát." (R 15/99).

"Po vojenském zásahu v Kosovu tedy Západ už podruhé řekl: ,Bude to tak, jak chceme my!` (...) Smějí se ale takhle porušovat představy o suverenitě? Smí někdo vytvořit v cizí zemi protektorát a dělat si v něm, co chce? To se ale ukáže až po mnoha letech. Není vyloučené, že se Kosovanům tvrdý postup Západu vyplatí. Stejně jako se vyplatil Japoncům. Nynější svobodu, demokracii a prosperitu jim totiž po válce přinesla především nekompromisní americká okupace." (úvodník LN 4/9/99).

Stejně, jako se zřejmě kdysi vyplatil tvrdý, nekompromisní postup Němců (1938-39) a Sovětů (1968) vůči Čechům nám samotným... Probatum est;ona ovšem není okupace jako okupace. Neboť, dovede-li se tato dubiózní logika do důsledku, musil by po opakovaném znásilnění někdejšího Československa zavládnout ve zdejších anektovaných luzích a hájích už dávno blahobyt, o jakém i asijská velmoc vycházejícího slunce dosud jen marně sní, prostě "zemský ráj to napohled".

",Češi by také nechtěli být něčí kolonií,' vysvětluje separatistické tendence kosovských Albánců šéf Parlamentní strany Kosova Adem Demaci. (...) ,Vy byste chtěli být kolonií někoho jiného? Požádejte Rusy, anebo se obraťte na Rakousko, oni vám určitě vyhoví'." (interview, LN 24/10/98).

A co potom? V Lidových novinách to přirozeně dávno vědí; postačí přinášet zvenku "molekuly svobody":

"Miloševiče se zbavíme tak, že Srbsko otevřeme západním vlivům, pozveme západní intelektuály do Srbska a srbské intelektuály k nám, ukážeme jim, jak vypadá jiný život (...). Po válce takový proces nastartovaly vítězné velmoci v Německu a výsledek je obdivuhodný." (LN 5/6/99).

Miloševiče se zbavíme... tak že by přeci jen Miloševič v nás?, ...Kosovo v nás, jak podsouvá sugestibilně laděný titulek článku, uveřejněného týdeníkem Respekt (23/99) 25] ? Miloševič, Hitler a Beneš jedno jsou? Miloševič a Heydrich rovněž?

"Je to tyranský režim(rozuměj: srbský -- pozn. L.F.) a svůj díl viny nesou i ti, kdo ho podporují. - ,Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem'." (LN 3/5/99).

Není pochyb o tom, že nejapnost podobných srovnání jen odráží hloubku prodělaného regresu.

Zkusme, jen jako by mimochodem, přiřadit k jedné z předchozích citací její sémantické dvojče, byť o celé půlstoletí starší:

"Budeme vyvážet um, budeme dobývat po boku Němců zaostalé končiny jihovýchodní Evropy, abychom je přivedli na vyšší stupeň života." (Emanuel Moravec: "V úloze mouřenína", Praha 1938; cit. in Rataj, 1997, str. 182).

Fortel protektorátních vazalů se ovšem, jak známo, minul nakonec účinkem. Poučený aktivismus se tak chytá sám do vlastní smyčky; povrchnost takto banálně zhodnocované minulosti se mstí sérií rušivých kazů. Opět tedy (pokolikáté už!) nic nového pod sluncem.

Předešlý výčet by nebyl úplný, pokud by se k nejaktuálnější kapitole nepřiřadil menší historický exkurs. Ohlédněme se poněkud více zpátky, do bližší i vzdálenější minulosti, abychom se ubezpečili, že mýtickou formuli jménem "Evropa" nebo "evropanství" už nejednou v novější historii kontroloval a spravoval úzký kruh zainteresovaných:

"Moravcova skupina postavila proti konzervativnímu modelu háchovského českého národovectví (český kulturní tradicionalismus, folklór, péče o jazyk), jenž mohl Čechy vzdalovat říšské myšlence a utvrzovat je ve vzdorovité vazalské státnosti, kulturně ,nadnárodní' německé, novoevropanství. Tato ideologie využívala zažitý český provinční komplex vlastní malosti a touhu po ,světových' parametrech. E. Moravec prohlašoval, že je především revoluční národní socialista a Evropan a pak teprve Čech. ,Jsem proti heslu ,Národ sobě' konstatoval v kampani za ,evropanství' proti ,nacionálnímu egoismu'. Obdobně K. Lažnovský nabádal Čechy, aby byli nejdříve Evropany a Čechy až v druhé řadě. Jan Zlom vyhlásil heslo současnosti: ,Zavoláš-li Čech, ať se Ti ozve Evropan' a připravoval Čechy na jazykovou integraci do německé Evropy. (...) Svou potřebu vlastenectví mohou Češi vyjádřit v loajální pracovitosti pro německou Evropu. Česká vlast není již v tradičním regionu střední Evropy a v českých etnických hranicích, ale je v říši a celé nové Evropě (E. Moravec). Podobně J. Zlom usuzoval, že česká vlast je kterékoli místo v nové Evropě, kde se tvoří ,nové hodnoty'. Tato mystifikace, snadno zneužitelná pro politiku přesídlování, byla ověnčena nimbem národní perspektivy. Podle E. Vajtauera ,nemůže borovice závodit s výškou věže, dokud zůstává zasazena v zahradní kádi. Nezbytně v ní nakonec zakrní. Každý malý národ je takovým zahradním kořenáčem, v němž se zmrzačuje jakýkoli rozběh k velkému činu. Má-li borovice činu narůsti do normální lesní výše, potřebuje půdu volnou a širokou. V německé Evropě, soudil J. Zlom, se Češi zbaví svého nevýhodného vazalského postavení, které jim dává příslušnost k malému národu, neboť tam budou rozhodovat především naše individuální, osobní kvality, nikoli národní. (...) Čech v podání E. Moravce je jakýsi ne zcela povedený Němec. Češi se proto musí musejí zbavit svých negativních vlastností -- hravosti, bezstarostnosti, sentimentality, menší čistotnosti, velikášství či naopak zakřiknutosti, nedospělosti, polovičatosti. Za nejpozitivnější českou vlastnost pokládal E. Vajtauer amalgační schopnost dobrovolně se přizpůsobit. (...) Úvahy E. Moravce mají až masochistický nádech, když si libuje, že z německého národa jde ,síla přímo hrůzná'." ( Rataj, 1998, str. 219-220, 218).

Teprve tenkrát, když je národní povědomí v postmoderním tyglíku uměle vydestilováno k limitu nuly, je možné hlásat i to, že "nacismus nebyl tak strašný, jak se obvykle soudí". To se ovšem už dávno konají retrográdní návraty až k Habsburkům, a skládají okázalé holdy vůdci žoldnéřských císařských vojsk Albrechtovi z Valdštejna... Jak velmi případně poznamenává publicista Petr Schnur,

"za heslem ,Evropa' a ,konzervativní hodnoty' se v dnešní době dá schovat vše, dokonce i politický oportunismus či neúcta k vlastním dějinám. Jejich uživatelé (...) si totiž ani nemusí dát práci je nějak blíže definovat, rozumí se jaksi samo sebou, že jejich obsah je určován duchem doby, a šťouralové, kteří by tuto zaběhlou samozřejmost zpochybnili, jsou na vymření." ("C. a k. nostalgie aneb Varuj se počátků", P 9/10/04).

■ ■ ■

"(...) ,Člověče, že by to bylo kvůli těm Němcům?' - ,Ty máš něco s Němci' zeptal jsem se. ,Ale tož né, ale ten článek ve Svědectví, kde se kritizuje odsun Němců.' Vzpomněl jsem si: ,Máš pravdu, slyšel jsem, že už na to volali pár lidí.' Paní Edita řekla: ,A čo ty máš s Nemcami!' - ,Já? Já už teraz hovno,' odvětil smířlivě, ,ale ide o to, či ten odsun bol v poriadku.' Paní Edita mávla tužkou: ,Jaj bože. A načo vy o tom, veď už sú raz preč.'"(Vaculík, 1992, str. 89--90).26]

"Z hlediska universalismu není mezi vyháněním Němců z ČSR v roce 1945 a vyháněním kosovských Albánců žádný rozdíl. (...) Obhájci dědictví našeho gestapismu a Benešových dekretů se nechali v této věci slyšet, že není vyhánění jako vyhánění. (...) Zapomněli ovšem na to, že demokratické státy se vojenským nasazením proti Miloševičově režimu ex post distancovaly od jakýchkoli etnických čistek, a tak zaujaly jasné stanovisko k fenoménu vyhánění národů (...). Pozdě, ale přece zaujaly kritické stanovisko ke svému selhání ve věci vyhánění národů na postupimské konferenci, ke své slabosti a ústupkům z Jalty bolševickému diktátoru.(...) Je to dobrá zpráva pro 21. století a třetí tisíciletí. (...) ".- jako i my odpouštíme viníkům našim." (Mlynárik -- Danubius, 2001, str. 26-27).

"To co mi zde chybí, je kus lidskosti a odpuštění mezi lidmi a sousedy." (Jan Ruml ve "vysvětlujícím" dopise členům Českého svazu bojovníků za svobodu z Hradce Králové, ze dne 26/1/03; cit. in NO 13/2/03).

"Přesto lze soud s Miloševičem označit za precedens -- důrazné veto Evropy 21. století Evropě nacionalismu a etnických čistek století předešlého. Jak si na tom v tomhle ohledu stojíme my?" (Petr Placák: "Edvard Beneš před mezinárodní tribunál?", LN 1/2/02).

"I po zhroucení komunismu v listopadu 1989 se někteří z nás na Němce a na Německo dívají podezíravě. Zranění utržená po Mnichově a za války se hojí obtížně, pro některé jsou to rány nezhojitelné. Vstup do NATO nás však s Německem pevně spojil -- ne už jako odvěké nepřátele, ale jako jednoznačné spojence." (Petruška Šustrová: "Německo a slzy", LN 15/3/99).

"V pátek 12. března 1999 jsme se stali Čechy bez bázně. A Evropany bez komplexu. (...) Historický důsledek z českého pohledu je kapitální: Mnichov se už nikdy nemůže opakovat." (Pavel Tigrid: "Máme zatím víc štěstí než rozumu", MfD 13/3/99).

"Pokud člověk nemusí, k staveništím se nepřibližuje. A aby k místům oplývajícím hlukem a prachem dobrovolně přicházeli turisté? Kdo to kdy slyšel? (...) Při jedné diskusi v německé televizi vzpomínal bývalý americký voják, jak šel ulicemi Berlína v květnu 1945, ve dnech, kdy začínaly práce na odklízení trosek. Přicházel ke skupině žen, které si v řetězu podávaly kusy sutin. Samých žen, protože všichni němečtí muži byli mrtvi nebo v zajetí. Jak se blížil, slyšel stále silnější šustění. Když přišel docela blízko, porozuměl: každá z těch žen říkala té za sebou, podávajíc jí cihlu nebo tašku: Bitte schön. A každá další jí pokaždé odpovídala: Danke schön. Voják v tu chvíli, v květnu 1945, pochopil a uvěřil." (Martin C. Putna: "Velký německý sen pro celou Evropu", MfD 11/11/99).27]

IX. Povzbudivé, sjednocující paralely

"Když bylo zahájeno bombardování, členové establishmentu NATO záhy formulovali princip této akce. Generální tajemník NATO Javier Solana řekl, že je součástí ,nové strategické koncepce' NATO. Clintonovská a blairovská rétorika byla plná poukazů na ,nový internacionalismus'. Jeden německý stratég prohlásil, že kosovská válka je ,vojenské euro', ,povzbudivá, sjednocující paralela k zavedení jednotné evropské měny'." (Laughland, 2001, str. 262).

"Německá svazová zpravodajská služba (BND) úzce spolupracovala s ustašovskou emigrací. Významně se na tom podílel i pozdější ministr zahraničí Německa Klaus Kinkel, jako ředitel BND během kritických čtyř let kolem Titovy smrti (1979-82). Tuto činnost BND v uvedených letech líčí bývalý důstojník bundeswehru E. Schmidt-Eeenboom ve své knize Válečník ve stínu -- Klaus Kinkel a BND (ECON, Düsseldorf, 1995, str. 211-37). Proto pozdější projevy Klause Kinkela o udržení míru a jednoty Bosny a Hercegoviny zní krajně pokrytecky. Neodpustitelným přestupkem Evropského společenství byl jeho souhlas s předčasným uznáním Chorvatska a Slovinska v Maastrichtu (17. prosince 1991), pod tlakem Německa a Vatikánu. I když původně velká většina ES byla proti tomu, německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher svým tvrdým postojem a hrozbou následky nejednoty a omezením finančních prostředků přiměl ostatní členy ES k souhlasu s předčasným uznáním 15. ledna 1992. To mělo za následek i pozdější předčasné uznání, proti všem dosavadním kritériím, Bosny a Hercegoviny (BaH) 6. dubna 1992. Evropa i USA tím nebývale dopomohly k rozšíření války v někdejší Jugoslávii a nepřímo tak zavinily strádání statisíců obyvatel BaH -- Chorvatů, Muslimů i Srbů. Evropa si svou ,jednotu' vykoupila zcela nečestně, sobecky, na účet utrpení statisíců druhých." ( Doleček, 1999, str. 9).

"Válka v Kosovu byla dobře zinscenovaná a kosovští Albánci obratně manipulovali s médii. Prohlásil to německý novinář Franz-Josef Hutsch, jenž včera před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) vystupoval jako svědek obhajoby jugoslávského exprezidenta Miloševiče. Hutsch, jenž na přelomu let 1998-99 působil v jihosrbské provincii jako zpravodaj Hamburger Abendblatt, opakovaně zdůrazňoval, že ,říká jen to, co ví, a neslouží jako nástroj žádné strany'. Podle něj albánští povstalci z UCK úmyslně provokovali srbskou armádu k odvetným akcím, které pak média využívala k obviněním z genocidy proti Albáncům. Jindy zase podle Hutsche UCK nutila albánské civilisty zůstat ve městech a vesnicích, na něž srbští vojáci útočili. Zabránili jim v útěku, aby způsobené oběti byly vyšší a stupňoval se tak tlak na Západ, uvedl německý novinář." ("Válku v Kosovu zinscenovaly podle svědka UCK a média", P 13/10/04).

"Německá tajná služba BND věděla několik týdnů dopředu, že kosovští Albánci se chystají na útoky proti Srbům v Kosovu. Jak uvedla televize ZDF ve čtvrtečním pořadu heute-journal, tři týdny před výbuchem násilí s 19 mrtvými a tisícem raněných letos v březnu BND odposlechla islamisty připravující útoky. Muž, jenž podle ZDF udržoval kontakty s al-Kajdá, v rozhovoru upozorňoval, že ,za dva až tři týdny' vypukne v prostoru Uroševace v jižním Kosovu ,výbušná nálada'. O několik dní později pak placenému informátorovi BND sdělil, že ,v Prizrenu už je všechno připraveno na žhavou party'. Aktivisté si jen stěžovali, že mají určité problémy získat dost autobusů, které by na místo svezly militantní kosovské Albánce. Islamista vystupuje pod jménem Samedin Xhesairi a je na výplatní listině BND. Při nejtěžších nepokojích od konce kosovské války v roce 1999 58 tisíc kosovských Albánců 17. a 18. března napadlo Srby, kteří se v Kosovu ještě zdržovali." ("Němci věděli o pogromech chystaných Albánci. Tajná služba BND znala tři týdny před nepokoji místa útoků na kosovské Srby", P 20/11/04).

"Srbsko musí padnout na kolena. Tato věta vyklouzla Klausu Kinkelovi 24. května 1992 v přítomnosti novinářů. Později německý novinář pan M. Thumann napsal o této větě v německém časopise Die ZEIT -- Válka válečných dopisovatelů (2. září 1994): ,Pravděpodobně si teprve později uvědomil (Klaus Kinkel), jak osudně připomněl smutně známou reakci císaře Wilhelma II. na zprávu německého velvyslance ve Vídni v roce 1914: Se Srbskem je nutno se vypořádat co nejrychleji! (...) Možná, že pánové Kinkel, Genscher, Reissmüler a spol. jsou stále ještě zasaženi komplexem méněcennosti jako Němci, protože srbská armáda, nehledě na své obrovské ztráty, významně pomohla svým spojencům porazit Německo dvakrát v nedávných dějinách, během dvou velikých válek. Tato armáda byla opakovaně velebena, oslavována za svou odvahu, sebeobětování a vytrvalost." (Doleček, 1999, str. 10 a 11).

"(...) Československo mělo s Jugoslávií vždy dobré vztahy a v kritických obdobích i srovnatelné osudy. Češi a Slováci bojovali společně se Srby na straně Dohody během 1. světové války. Ve stejné době vznikly dva vícenárodnostní státy -- představitelé vítězných mocností ve Versailles narýsovali hranice Jugoslávie a Československa. Tím vyjádřili uznání Čechům, Slovákům a Srbům za jejich pomoc a oběti v boji proti společnému nepříteli během předchozí dlouhé a kruté války. V meziválečném období měly oba tyto státy srovnatelné problémy s dominantními pozicemi početně nejsilnějšího národa -- Srbů v Jugoslávii a Čechů v Československu. Jejich vzájemná spolupráce se dočkala i své institucionalizace, když ve spolupráci s Francií a Velkou Británií vyústila ve vytvoření tzv. Malé dohody. Další historická paralela nás vrací do společného boje proti hitlerovskému nacismu během 2. světové války." ( Eichler, 2000, str. 55).

"Když se v roce 1918 kladly základy Československé republiky, my Jugoslávci jsme se v Praze zúčastnili slavnostních manifestací, které byly předehrou dvacátého osmého října. Když v r. 1938 a 1939 československý národ pozbyl dočasně svobody, my Jugoslávci jsme věděli a cítili, že to byl počátek ztráty také naší svobody. Dnes prochází československý a jugoslávský národ strašným utrpením a strašným mučednictvím. My Jugoslávci jsme zúčastněni celým svým srdcem, krví a celou duší svou na tragedii československého národa. Jsme přesvědčeni, že stejně tak Čechoslováci jsou zúčastněni na tragedii jugoslávského národa. Ale víme, že není na světě síly, která by mohla zničit silného ducha našich národů a jejich nezlomnou vůli žít životem svobodných národů. Jsme přesvědčeni, že z naší nynější Golgaty vzejde opět svoboda našich států a našich národů. Svobodné Československo a svobodná Jugoslavie budou ještě úžeji a pevněji spojeny než v minulosti. V tomto duchu vás, drazí českoslovenští bratří, vřele a srdečně zdravím." (Ministr sociální péče Jugoslávie Srdjan Budisavljevič v rozhlasovém vysílání ze dne 6. října 1941; cit. in Hronek, 1942, str. 92).

"Nechci tvrdit, že tato analogie s nacistickým Německem, respektive tehdejší Francií, Anglií a Československem je přesná, avšak podstata je stejná: čelíme etnické společnosti, která vyhrožuje, že vyvolá násilí, jestliže se jí nevydá území, na němž představuje většinu a mezinárodně uznaná země se nutí, aby zaplatila účet za cizí neodpovědnost a vypočítavost. Nejenom z hlediska právního nebo etického, ale i čistě pragmatického politického stanoviska, je to absolutně nepřijatelné." (poradce srbského premiéra Vladeta Jankovič v rozhovoru pro bělehradský týdeník NIN; cit. in HaNo 16/6/07).

X. Podobnost čistě náhodná

"Cejch je druh citově zaměřeného slovního a myšlenkového krátkého spojení. Váže jedince, skupinu, národ, rasu, myšlenku k zápornému symbolu. Chce-li propagandista jedince, skupinu, myšlenku nebo způsob řešení problémů oslabit, vyloučit, zničit, označí je krátkým, jednoduchým, výstižným, snadno zapamatovatelným slovním cejchem. (...) Opakované učení tohoto druhu připomíná podmiňování podle Pavlova. Jednoduchým, dostatečně intenzívním a často opakovaným podmiňováním je možné v části oslovené populace vypěstovat něco podobného reflexnímu automatismu. Předvedení podnětu vyvolává automaticky zápornou citovou odpověď, o které její nositel neuvažuje. Považuje ji za ,přirozenou', ,jasnou', ,normální', ,samozřejmou', za součást sama sebe, což je propagandistův ideální cíl."

"Ale hloupost nestačí. Naopak, pravověrnost v plném smyslu vyžaduje ovládat vlastní duševní pochody tak dokonale, jako hadí muž ovládá své tělo. Oceánská společnost spočívá v konečném úhrnu na víře, že Velký bratr je všemohoucí a Strana neomylná. Protože však Velký bratr ve skutečnosti všemohoucí není a Strana také není neomylná, je zapotřebí neúnavně a neustále přizpůsobovat fakta. Klíčovým slovem je tu blackwhite (black -- černý, white -- bílý). Tak jako mnohá newspeaková slova, i toto má dva vzájemně protichůdné významy. Když jde o protivníka, znamená návyk bez ostychu tvrdit, že černé je bílé, i když samo to odporuje prostým faktům. Když jde o člena Strany, znamená loajální ochotu říkat, že černé je bílé, kdykoli to vyžaduje stranická disciplína. Ale znamená také schopnost věřit, že černé je bílé, a co víc, vědět, že černé je bílé, a zapomenout, že jsi sám někdy věřil, že je to naopak. To předpokládá neustálé pozměňování minulosti, jež umožňuje systém myšlení, který zahrnuje všechno ostatní a je v newspeaku znám jako doublethink, podvojné myšlení."

"Interview jugoslávského führera -- bandity Tita, který poskytl dopisovateli listu Times, je novým otevřeným přiznáním, že Tito chce hnát národy Jugoslávie na porážku v příští válce, připravované anglo-americkými imperialisty proti SSSR a lidově demokratickým zemím. Prohlášení pohlavára bělehradských banditů, že ,v případě války' bude nakupovat letedla a zbraně od imperialistů, není ničím jiným, než snahou připravit veřejné mínění na masové dodávky amerických zbraní, které již začínají docházet do Jugoslavie ve stále větším množství. (...) Národy Jugoslavie dobře vidí, k jaké katastrofě vede zemi zločinná fašistická banda, a stále rozhodněji, stále organisovaněji bojují proti odporné smečce špionů a vrahů. Přes krvavý teror, který v zemi panuje, využívá dělnická třída Jugoslavie společně s pracujícími rolníky a všemi vlastenci pod vedením obnovující se Komunistické strany Jugoslavie všech možností k boji proti zločinným plánům fašistických vládců." (A. Aborin: "Titova klika -- aktivní společník anglo-amerických podněcovatelů války", SP 6/50, str. 253-255.)

"Přejde nyní Srby humor, když je jasné, že o Kosovo de facto přišli a že musí ustoupit mnohem více, než kdyby Miloševič na jaře souhlasil s mírovou dohodou z Rambouillet? (...) Bomby dosáhly svého. Otázkou je, co tento humor nahradí. Celý svět by si přál, aby to byla revolta vůči režimu, který je připravil o budoucnost, který je uvrhl do bídy a přivodil smrt tolika lidí. Zkrátka aby Slobodan Miloševič skončil podobně jako Nicolae Ceaušescu. (...) Srbům by samozřejmě v tuto chvíli nejvíce pomohlo, kdyby bělehradský vládce spáchal po vzoru svého otce a matky sebevraždu." (Teodor Marjanovič, Zbyněk Petráček: "Miloševičovo finále", R 24/99).30]

"Všechny země, které byly součástí bývalé Jugoslávie, bombardování podporují včetně vysoké míry souhlasu ze strany veřejnosti. Všechny jsou si vědomy, že nebýt Miloševiče a srbského nacionalismu, Jugoslávie by dodnes existovala na základě demokratické shody a všichni by byli spokojeni. Co bude výsledkem tohoto konfliktu pro srbský národ: Srbové museli odejít ze Slovinska, byli vyhnáni z Chorvatska, museli vyklidit tři čtvrtiny Bosny, Srbové ztratí Kosovo a pravděpodobně i Černou Horu, čehož důsledkem bude to, že budou těžko udržovat přístup k moři. Podle mého názoru Miloševič skončí jako Caušescu -- tak, že ho jeho vlastní národ popraví." (Ivan Gabal, cit. in MO 3/99: "Názory na válku v Jugoslávii dělí i českou společnost").31]

"Cesta Titovy zrady je provázena potokem krve, hořem a utrpením jugoslávského lidu. (...) Není pochyb o tom, že jugoslávský lid, úpící nyní pod masovým terorem, nalezne cestu a prostředky, aby učinil konec Titově zradě a navrátil Jugoslávii do tábora míru a pokroku. Jugoslávský lid nemůže již dále snášet tento režim, teror a hladovění. Nemůže snášet a nebude mlčky trpět otevřenou kolaboraci a přisluhování Titovy a Rankovičovy kliky americkým a britským podněcovatelům nové války." (Jiří Pirinski: "Proti nebezpečí Titova režimu", SP 3/50, str. 114 a 116.).

"Miloševič, který špatně odhadl reakci Západu a nakonec i Ruska, pracoval na svém obrazu balkánského tyrana až do hořkého konce. Nechal zničit zemi leteckými údery a nakonec byl obžalován z válečných zločinů. Právem. S lidskými osudy nelze hrát donekonečna poker." (Petr Placák: "Miloševič odepsal Srbsko", LN 5/6/99).

"Cesta Titovy kliky je velmi krátká a na jejím konci je strašný soud, v němž soudcem bude jugoslávský lid. A tento lid jde cestou, ukázanou příkladem Velké říjnové revoluce. Je to jistá cesta k vítězství nad bělehradskými tmáři, protože, jak řekl generál Popivoda na varšavském mírovém kongresu: ,Tito je ve válečném stavu se svým vlastním národem, a bojovat proti národu znamená určitě utrpět porážku'." (M. Radojčič: "Titovy válečné přípravy", SP 1/51, str.19).

"Velkosrbští šovinisté v královské Jugoslavii vykořisťovali nelidsky Albánce, kteří jsou nejpočetnější menšinou v zemi. Albánci nesměli žít na jednom místě, museli se potloukat po městě, dostávali nejhorší a nejtěžší práci, za kterou byli mizerně placeni. Kulturní zaostalost, hmotná bída, politická a občanská nerovnost -- to byla krvavá šovinistická politika dřívějších jugoslávských režimů vůči albánské menšině. Titovci však s nimi zacházejí nyní ještě hůře. Pro zastrašení zastřelili a zahnali do koncentračních táborů tisíce mírumilovných albánských obyvatel. Mnohé albánské vesnice jsou opuštěny, protože všechno obyvatelstvo bylo odvlečeno na nucené práce." (V. Kesmanovič: "Pronásledování národnostních menšin v Jugoslavii", SP 6/50, str. 256).

XI. Pax Americana

"Zatímco Bělehraďané prožívají melodrama s terčíky na klopách a každonočním zatemněním (letouny NATO mají přístroje s noční viditelností, ale rozsvícený pokoj by možná Srbům ubral na jejich pocitu romantické ublíženosti), v těchto týdnech a měsících se rozhoduje o podobě americké zahraniční politiky nadlouho dopředu." (Tomáš Klvaňa: "Realistický idealismus", R 18/99).

"Americká ministryně zahraničí Madelaine Albrightová nahrála 16. dubna t. r. poselství, v němž v reakci na srbskou propagandu srbský národ informuje o tom, že je jejich režim klame. Ujišťuje je v něm, že cílem operací NATO není dobýt Jugoslávii ani ublížit srbskému národu, ale zastavit zabíjení a vyhánění tisíců nevinných lidí, o němž jugoslávské sdělovací prostředky nemluví a k němuž demokratický svět nemůže nečinně mlčet. Ministryně v poselství dále zopakovala stanovisko, že bombardování může okamžitě zastavit prezident Miloševič, pokud se rozhodne pro mír a respektování lidských práv." ("Poselství Albrightové Srbům", MO 3/99).

"Paní Albrightová oslavovala konec ramadánu se skupinou amerických muslimů. Měla s nimi bohatou večeři (iftar) na oslavu konce posvátného muslimského měsíce (21. prosince 1999) v okázalé komnatě Thomase Jeffersona v State Departmentu. Prohlásila ke svým muslimským hostům (bylo jich kolem 60): ,Zahraniční politika USA je vedena vaším jménem!' Když líčila svým hostům události v Čečensku, řekla: ,Zabíjení nevinných neporazí terorismus. Ono živí teror.' Jen naivní by si mohl pomyslet, že byla pochopena další ,Lekce z Kosova' ,,, (Byronica III, No. 2, únor 2000). Nikdo se nesmí divit, že americká vláda jedná s muslimy z Bosny a Hercegoviny jako s nevinnými jehňátky, která jsou zabíjena zlými Srby a poněkud méně zlými Chorvaty. Prosím, neříkejte, že těch více než 100 srbských vesnic ve východní Bosně bylo zničeno americkými (a západními) chráněnci, muslimy, během let 1992-95!" (Doleček, 2000, str. 201).

"Agenti americké CIA pomáhali při výcviku Kosovské osvobozenecké armády (UCK) před tím, než NATO zahájilo před rokem bombardování Jugoslávie. Napsal to britský list The Sunday Times. Toto odhalení pobouřilo některé evropské diplomaty, kteří prohlásili, že to podkopalo pokusy o politické řešení konfliktu mezi Srby a Albánci. Důstojníci CIA, kteří byli mezi kontrolními orgány monitorujícími v roce 1998-99 dodržování příměří, navázali styky s UCK, předali jí výcvikové příručky a zkušenosti, jak bojovat proti jugoslávské armádě a srbské policii. Když týden před zahájením vzdušných úderů opustila Kosovo Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, která koordinovala monitorování, mnohé z jejích satelitních telefonů a zařízení globálního systému pro určování polohy CIA tajně předala polním velitelům UCK. To jim umožnilo udržovat spojení s NATO a Washingtonem. Několik vedoucích představitelů UCK mělo i čísla mobilního telefonu generála Wesleyho Clarka, vrchního velitele NATO v Evropě. Evropští diplomaté pracující pro OBSE si stěžují, že v té době byli podvedeni americkou politikou, která způsobila, že se letecké útoky staly neodvratitelné." ("CIA pomáhala podle tisku cvičit UCK", P 23/3/00).

"Od konce balkánské války už uplynulo dost času a stalo se dost věcí, aby bylo možné i méně chápavým pisálkům pochopit, že v této válce nešlo o diktátora Miloševice anebo o ,humanitární cíle', ale o konflikt Spojených států s islámskými zeměmi. Konflikt, který trvá už od dob založení státu Izrael a jenž od té doby neustále eskaloval. Tento konflikt ostatně nezastaví ani afgánská lekce. Naopak. Pokoření a tím i nenávist islámského světa vůči USA se jí nepochybně prohloubily. Licoměrná balkánská válka na obhajobu ,utlačovaných' Albánců v Kosovu se tedy Spojeným státům nevyplatila. Islámští fundamentalisté tento taktický tah washingtonské zahraniční politiky nehonorovali. Neuvěřili Spojeným státům, že chtějí spravedlivě měřit všem stejně. Naopak: Rozlícení zesílenou agresivitou Izraele na palestinském území, napadli hrady kapitalismu na Wall Street. Konflikt dostal novou dimenzi a potrvá dál a to přinejmenším tak dlouho, dokud bude existovat americký protektorát Izrael." (Milan Nápravník, v dopisu autorovi textu ze dne 9.1. 2002).

XII. Ad 9/11

Po leteckých útocích islámských fundamentalistů na Wall Street a Pentagon, se mediální kolovrátky začínají s nemenší úporností roztáčet nanovo. Jazyk se zdá být téměř nedotčen: táž výrazová a argumentativní chudoba jako v případě "jugoslávského" lexika. Opět totéž výrazivo i takřka identické větné obraty, rámující opět tytéž aprioristické hodnotové soudy, s jasně vytýčenou polaritou "dobra" a "zla". Obdobně sémanticky vyprázdněné, "vyhaslé" verbalismy, místy až k nerozeznání od oněch z jara 1999. A především: týž mentorující, karatelský tón:

"Jsme v tom také. A nenamlouvejme si, že zrovna nás se to netýká. Ale je třeba přiznat, že je to skoro neuvěřitelné: země věčně věřící, že se před světem schová ve své kotlině, se teď octla hodně blízko palebné čáry. Vstoupili jsme do NATO, aby nás Spojené státy svou samotnou existencí ochránily před napadením. Teď však byla paradoxně napadena Amerika právě proto, že existuje. Je naší povinností i zájmem být s ní. Neboť její problém může být i naším problémem." (MfD 15/9/01).

"Přijetí do NATO bylo veřejností přivítáno. Členství ovšem není jednosměrnou záležitostí. Nemůže znamenat čerpání výhod, mezi nimiž jsou i bezpečnostní záruky, znamená i jisté závazky. Ve slušné společnosti nikdy nelze jen brát." (ZN 22/9/01).

"Náš chlácholivý tón ve vyjádřeních ve vztahu k vojenské účasti na nás prozrazuje (...) že s hodnotami euroatlantického společenství se beze zbytku ještě neztotožňujeme. Ještě vlastně nevíme, čí jsme." (Karel Hvížďala: "Jací budeme po 11. září 2001", MfD 18/9/01).

"V okamžicích světodějných a světozáchovných diskusí o velké demokracii zjišťujeme, že vedle ní zoufale klopýtá naše demokracie malá. Že si s ní pořád nevíme příliš rady. Což je neradostné. Co když se od nás bude čekat, že vykonáme něco vskutku pořádného pro onu velkou?" (Vladimír Kučera: "Velká a malá demokracie", MfD 4/10/01).

"Víme, že tato civilizace není připravena k obraně. Celý západní svět, tedy i Praha, je od včerejška Jeruzalémem." (MfD 12/9/01).

"Amerika nyní chystá odvetu. Nemůže jednat jinak. Je téměř jisté, že při ní budou zabiti nevinní bezbranní lidé. To je strašné. Ale naši rozumbradi opět zvedají prst." (MfD 18/9/01).

"Američané naštěstí nevolají po pomstě. Den po útocích v průzkumech odmítali (až na deset procent radikálů) okamžitou odvetu. Požadují trest. Najít skutečné viníky a soudit je. Právě tohle je nejlepší znak demokracie, v tom je naděje pro další dny. Nezačít okolo sebe mlátit hlava nehlava, neuzavřít se do pevnosti, ale také nerezignovat na potrestání vrahů." (Martin Fendrych: "Nesnesitelně křehká civilizace", T 38/01).

"Ano, Západ není nevinný. Jedná často dobře a někdy velmi špatně -- tak jako každý jednotlivec, tak jako každý kolektiv či společenství, v různé míře. To však neznamená, že bychom se měli zabývat sebemrskačstvím ve chvíli, kdy bychom měli uštědřit ránu někomu jinému." (MfD 2/10/01).

"Zapomenuto je trapné váhání v době, kdy NATO zasáhlo proti Miloševičovi v Jugoslávii. V boji proti teroru se nebude opakovat." (Martin Komárek: "Budeme bojovat", MfD 3/10/01).

"Možná je to žádanější gesto než rozšafné ujišťování, že se tím vším zas nějak prokecáme." (MfD 15/9/01).

Mimo navyklých rétorických figur zaujme tentokrát spíše akcent ukrytý v pozadí, jímž se komentáře většinového tisku, provázející následné teritoriální invaze Američanů do Afghánistánu a Iráku, účastní mediální a politické socializace násilí,užívaného nám přátelsky nakloněnouvelmocí. V pohyblivých kategoriích newspeaku se nakonec samo násilí stává produktem, schopným se kdykoliv přemístit na virtuální veletrh s humanitou.

Signálem tohoto nového rysu je všudypřítomný balast verbální agrese, násilně vstřebané do hodnotových soudů. Z papírové mišmaše, z beztvarého, amorfního prostoru konvencí zábavyse opět vynořuje konstantní archetyp: slabý "horující pro silného":

"Neexistuje jiná cesta než ukázat nepřátelům hněv a sílu. Ničemu jinému totiž nerozumějí. Je to někdy těžké a kruté, ale nutné." (Martin Komárek: "Svět bez 11. září", MfD 11/9/04).

"Vojensky nesahají šíitští povstalci v Nadžafu Američanům ani po kotníky. Ale USA stojí před úkolem zaplácnout mouchu, která sedí na špičce nože. Když nepřitlačí, moucha přežije. Když dají do úderu sílu, nabodnou se samy a moucha možná stejně uletí. (MfD 14/8/04).

Atd., atd.

Nikde není tato blízká spřízněnost -- autoritativní ideologie a v dlouhodobém procesu získané moral insanityčeského žurnalismu, reprodukujícímu násilné vztahy v politické a sociální sféře - zřejmější než v komentářích, jejichž emocionální spodní proud unáší jejich pisatele k úlevnému ohození dosavadní zátěže. Je to právě ta chvíle, kdy obrazy lidské bolesti a utrpení "vylákají" z ulity běžně zaužívané bezzubosti frází o demokracii, výron afektivního přetlaku:

"Mučení je něco odporného. (...) Z USA však přichází heretická myšlenka. Jasně, mučit není správné. Doba se však změnila, žijeme v každodenní hrozbě teroristických útoků na náhodné civilisty. Je nutné přehodnotit, co pod mučení vlastně zahrnout. (...) Proto je nutné říct: Ano, nezbývá než mučit. Jenom se dohodněme, jak přesně to dělat a jak zmíněnou šedou zónu vymezit. Třeba to jde. Američané o tom diskutují už léta. CIA údajně navrhuje uzákonění šesti technik -- od fackypřes čtyřiadvacetihodinové stání na nohou až po polévání ručníku přivázaného k ústům, což vede k nesnesitelnému pocitu tonutí. (...) Je na čase tuto debatu zavést i v Česku." (Teodor Marjanovič: "Ano, nezbývá než mučit", MfD 8/12/05).

Skryt za charakteristický slovník, v jehož podání se snaží dát svým vývodům ráz definicí, je pisatel hotov ve jménu "západních hodnot" autorizovat každou z nashromážděných abnormit. I tady poznáváme, jak stále aktuální zůstávají slova historika Herberta Butterfielda, když říká, že

"ti, kdo nerozpoznají, že vraždění a mučení lidských tvorů jsou barbarství, těžko budou přivedeni k tomuto poznatku jakoukoli nálepkou nebo pojmenováním, kterými historik může tyto záležitosti označit. (...) Lze konstatovat, že jednou z příčin mravní indiferentnosti je právě neschopnost objektivně si představit a oživit strašný charakter zločinu a utrpení. Ovšem ti, které nedojme historický popis, se nikterak nevzruší žádným sebeposvěcenějším komentářem, jenž je k tomu připojen." (cit. in: Hughes, 1970, str. 101-102).

Tam, kde pracují pružné bicepsy Terminátora, má útrpné právo na americký způsob ráz ušlechtilý. Zatímco je zavádění jeho prvků do americké justice chápáno jako nezbytná inovace a inspirace zároveň, prodělává mysl běžného čtenáře denního tisku tíživé dilema, kterak si takto bez obalu naznačený odvrat od zásad, jak je vypracovala humanistická evropská kulturní tradice, osvojit bez rozštěpu vědomí:

"Již na konci 18. století pochopili politici, že mučení je kontraproduktivní(sic -- L.F.) a že porušuje elementární lidská práva. To byl poznatek, který patří k základům naší euroatlantické civilizace (...)." ("Čím se lišíme?", in Fórum čtenářů, MfD 15/12/05).

Mučit v orwellovské novořeči tedy znamená vyvíjet činnost, která je sama o sobě kryta natolik humánními pohnutkami, že ji nikdo nemůže obvinit z unfair způsobů. Sadismus, ano, ale jen je-li ospravedlnitelný z hlediska "vyššího principu mravního". Jen zvolené formy se musí nutně měnit zároveň se změnou společenských podmínek, v nichž historicky proměnná člověka v tísni, ať už je internován v Abú Ghrajn, na Guantanámu nebo třeba -- ať zvolíme pro změnu domácí příklad -- v "domečku" generála B. Reicina na pražských Hradčanech začátkem 50. let, žádá své důkladné a urychlené "vytěžení".

Stejně jako v případě Jugoslávie ale pořád ještě záleží na nás, zda přijmeme verzi výkladu, horlivě proklamovanou většinovým tiskem, či budeme-li se i přes veškerou ráznost jednoduchých, leč k uzoufání prostoduchých vysvětlení snažit o hlubší vhled. Čili nepraktikovat cosi jako vnucené národní flagelantství, jehož tenze nás na rozdíl od těch, kdož tak dobře rozumějí zatuhlému jazyku moci

"ve světě NATO fantazie, kde se cílem stalo předvádění potence NATO" (Arianna Huffington v Chicago Sun Times 2/5/99; cit. in Doleček, 1999, str. 148),

vzdor vší úporné snaze jej reaktivovat kolektivně , pořád ještě bytostně míjí.

XIII. Místo epilogu

"Sní pidimužík o osudech obra šlapaný: však se pozvednu Bloudící: hvězda zasvitne mi dobrá a slepý: zítra prohlédnu. (...) Hra hraje se a víme: my jsme v sázce! Mdle tážeme se: Kdo nás vyhraje?" Viktor Dyk 32]

V létě roku 2006 stojí v popředí společenského dění událost, která má pro naši předchozí reflexi mnichovanstvíbezpochyby nemalý význam.

Polistopadové distancování se od uplatňování moci v podobě všekontrolujícího stranického aparátu, od mocenských rozhodnutí a řešení z dob nedávné minulosti, plynoucích z ducha brežněvovské doktríny "omezené suverenity", čeká zásadní korektiv. Nepotrvá dlouho, a vejde ve známost, že je politika opět týmž doplňkem postupů velmocensky založené demagogie, tak jako tomu bylo vždy, i ochotným vyhledávačem dodatečně a dostatečně vhodné legendy, sloužící k momentálnímu ospravedlňování svých vazalských postojů. Ba že také tentokrát stojí v pozadí sineskrupulózní moc v osvědčené byrokraticko-represivní podobě, která na sebe bere ze zvyku roušku nutnosti manifestační jednoty. Desítky vyjádření k výstavbě US radaru, jehož chystané umístění v Brdech bude takticky oznámeno teprve po volebním vítězství ODS, jsou této vazby výmluvným dokladem. Vazby, která se v průběhu let nevyčerpala a kterou minulost jako neodstranitelné fátum stále proniká do přítomných dnů.

Moc, jež si přisvojila výlučné právo veta v krajně riskantním podniku, hazardujícímu s možnými fatálními dopady na zdraví a životy občanů, tím bez skrupulí odkrývá, jak jsou ochrana určitého politického a právního (ne)pořádku, a cena, která za ni byla stanovena, navzájem provázány, i jaký druh imperativů předurčuje do slova a do písmene orientaci v zahraničněpolitické oblasti. Je na nás, abychom se tázali, kudy a kam tato cesta vlastně vede.

Bude vhodné se podívat na začátek, jemuž proti konci -- technickými parametry obtížené diskusi na téma radiolokátoru EBR -- nechybí nic než právě to, abychom si jej v paměti osvěžili. Kde začít, co nevynechat?

"Pravicoví fundamentalisté se stále více upínají na vnitropolitické poslání NATO. Vstup do NATO od počátku pojímali jako záruku vnitropolitické stability a zejména pak jako vybudování hráze proti návratu komunismu. Aniž by si to uvědomovali, NATO se pro ně stalo antitezí někdejší Varšavské smlouvy. Ta byla ještě v 80. letech vydávána za ,hráz míru a socialismu', aby se v 90. letech NATO stalo ,hrází míru, stability a prosperity'." (Eichler, 2000, str. 46.).

O povaze této záměny již byla řeč. Připomeňme, že tento stále zřetelněji se projevující trend vrcholí koncem devadesátých let v unisonu hlasů, přitakávajících amerického návrhu, aby v krizových situacích NATO zasahovalo bez mandátu OSN. Takové rozhodnutí by však, řečeno slovy filosofa Václava Bělohradského,

"proměnilo NATO v jakousi světovou mafii bohatých, která si arogantně přisvojila právo nastolit světovou diktaturu. Její stále méně legitimní zájmy by byly stále efektivněji prosazovány." (cit in LN 12/3/99).

Netřeba zdůrazňovat, že v naznačeném smyslu se sled událostí z jarních měsíců roku 1999 dá chápat jako povážlivý precedens. Nejprve, 12. března, vstupuje Česká republika do Severoatlantické aliance:

"V devatenáct hodin a čtyři minuty středoevropského času zdvihla americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová v radostném gestu nad hlavu složku s dokumenty a od té chvíle už NATO pro Českou republiku, Maďarsko a Polsko neznamená ,oni', nýbrž ,my'. Když ministři přicházeli na slavnostní ceremoniál, nesli v rukou cenné poselství, s nímž je jejich národy vyslaly. (...) Ministr Kavan předtím v projevu řekl: ,Už nikdy nebude moje země bezmocnou obětí cizí agrese.' Při těchto slovech se na tváři naslouchající pražské rodačky Albrightové rozhostil bolestný výraz. Poté Kavana políbila. (...) ,Polsko už není samo v obraně své svobody,' řekl ministr Bronislaw Geremek. Albrightová mu o chvíli později odpověděla: ,Nikdy více si nikdo nebude na jednacím stole pohazovat s vašimi osudy jako s pokrovými žetony.'" (MfD 13/3/99).

Má-li začlenění do severoatlantických struktur představovat novou etapu v polistopadovém vývoji české společnosti, jak v těch dnech hlásá většina novinových titulků, demonstrujících pozitivní připravenost Čechů podávat výkony, ponese se o pouhých devět dnů později započatá akce NATO na Balkáně ve znamení urychlené průpravy na vstup do dalšího stadia. Právě na příkladu současného Kosova a licitací kolem smlouvy o umístění amerického tzv. protiraketového radaru na českém území a raketové základny v Polsku rozpoznáváme, jak dalece tento proces pokročil.

■ ■ ■

Hned, jakmile je dosaženo bezprostředního cíle, žádá Bushova administrativa o souhlasné stanovisko oficiálně.Oznámení, že vláda České republiky hodlá vybudovat v Brdech americkou radarovou základnu, se tím zvláště ve zpětném pohledu může jevit jako fabulační rozuzlení četných předvolebních kolizí, ne-li ejakulací špíny (viz tzv. Kubiceho zpráva). Pozoruhodných "náhod", které volební klání na malém českém dvorku provázely, bylo ale možno zaznamenat více. Už to, že člen Havlova poradního sboru byl nominován na předním místě kandidátky Občanské demokratické strany, na hradní "bratrstvo pravdy a lásky" tradičně nevražící, mohlo zavdávat popud k oprávněné domněnce, že na pozadí této překvapivé favorizace mohla být učiněna určitá "gentleman agreement". A Alexandr Vondra, vystupující od té chvíle jakožto other-directed-man(abychom použili přiléhavého termínu, vypůjčenému z knih sociologa Davida Riesmana), se ze všech sil zasadí o to, aby plody byly setřeseny ještě dříve, než uzrají.

"Dusná atmosféra zavládla včera odpoledne v sídle Krajského úřadu Středočeského kraje. Hejtmani Středočeského a Plzeňského kraje Petr Bendl a Petr Zimmmermann a starostové obcí a měst, sousedících s vojenským prostorem Jince, zde ,diskutovali' s americkým velvyslancem Richardem Graberem o záměru vybudovat radarovou základnu v ČR. Jednání probíhalo dost jednostranně. ,Rád bych vás raketovou rychlostí (zvýraznil L.F.) seznámil s tím, co se stalo v posledních týdnech,' řekl takřka symbolicky ministr bez portfeje Alexandr Vondra. ,Rozumím této schůzce jako začátku určitého dialogu. Je to v zájmu národní bezpečnosti,' dodal ještě takřka výhružně k řadám starostů." (HaNo 27-28/1/07).

Život nás učí, že nic nepřichází zčista jasna. Je třeba mít na zřeteli, že na počátku devadesátých let navázal užší Havlův okruh přátelské styky s administrativou Bílého domu, od které se mu od počátku dostávalo nadstandardní podpory. Není zapotřebí velké představivosti k tomu, abychom si domyslili, jak na nezkušené disidenty, které do "velké" politiky takřka ze dne na den katapultovala "sametová revoluce", musel zapůsobit bezprostřední kontakt se špičkami planetární moci. Sňatek hradního křídla s Madeleine Albrightovou, nebo stejně neformální piknik na usedlosti rodiny Bushových v Kennebunkportu, ve státě Maine, musely dozajista představovat zážitek z rodu těch, na které se hned tak nezapomíná.

Lze předpokládat, že právě nekompromisní placet radaru může být plodem kontinuity tohoto druhu vztahů. Vzpomeňme bombast, doprovázející návštěvu Bushe seniora v Praze v r. 1991; jít spolu se vzácným hostem v rozevlátých balonových pláštích a se žvýkací gumou v ústech. Vzpomeňme rovněž, že současná obnova bipolárního světa se jevila, alespoň zpočátku, spíše jako jeho radikální demontáž. Něco se muselo stát, a to v době, kdy se včerejší zastánci lidských práv, disidenti, přemístili z oblasti velkých idejí do přízemnější sféry reálpolitiky. Co se přihodilo?

"Na samém počátku 90. let převládaly velké naděje a očekávání, poslední československý prezident Václav Havel dokonce hovořil o perspektivě souběžného rozpuštění obou bloků a horoval ve prospěch systému kolektivní bezpečnosti. Pak se ale v řadě zemí, které dříve patřily do Varšavské smlouvy, začalo hovořit o zájmu vstoupit do NATO. Pokud jde o ČR, zájem o vstup do NATO výrazně zesílil až po rozdělení někdejší federace. Nejvíce se o dosažení tohoto cíle zasazovaly ty síly, které se nejaktivněji podílely na rozdělení čs. federace -- celá ODA (její voličská základna se v r. 1992 omezila výlučně na ČR, na Slovensku se vůbec neprosadila) a většina ODS. Pokud jde o politické osobnosti, byli jimi zejména V. Havel a lidé z jeho nejbližšího okolí -- S. Vondra (nejprve náměstek ministra zahraničí, potom velvyslanec v USA), M. Žantovský (nejprve tiskový mluvčí prezidenta republiky, posléze velvyslanec v USA), J. Ruml (náměstek a poté ministr vnitra). Dnes si můžeme klást otázku, zda to vše byla jenom náhodná shoda historických okolností, nebo jedno bylo podmínkou druhého?" (Eichler, 2000, str. 43).

Zcela jednoduše řečeno: bývalí opozičníci zaujímají poopravené postoje, výhodnější v situaci, kdy není možno nebo radno kritizovat nedostatek hlásaných předností -- etických zásad, které shrnulo například vystoupení Charty 77 -- ve vlastní společnosti. Onu příslušnost k vyvoleným, se vším všudy. A už zcela nevhodná se jeví být kritika tam, kde by se deficit morálních a etických norem mohl týkat pohádkově bohaté vzdálené země, vynikající ideálním uspořádáním společenských vztahů, s příkladným dodržováním lidských práv, impéria, které je spravováno veskrzemoudrými a šlechetnými vládci.

Tuto tolik typickou směs naivity a pragmatismu -- pragmatismu, pojímaného na způsob školního zadání -- v lecčems úsměvně dokumentuje jako jedna z mnohých i dobová petice literátů, publikovaná v roce 1993 na stránkách Literárních novin (č. 44):

"Ostře protestujeme proti tomu, že už tři roky je zcela bezdůvodně a neobhajitelně uzavřena pro veřejnost kavárna Slávie, toto důležité a tradiční místo setkávání pražských intelektuálů, studentů a starších lidí. Vyzýváme firmu HN Gorin, která má tuto kavárnu pronajatu, aby ji neodkladně otevřela veřejnosti. Neučiní-li tak, vážně tím poškodí dobré vztahy pražské inteligence ke kapitalismu a ke Spojeným státům americkým. Praha, dne 25. října 1993.Václav Havel, Antonín Přidal, Zdeněk Urbánek (a další podpisy)."

O mnoho let později, kdy je už karnevalová atmosféra ze sklonku roku 1989 dávno ta tam a spolu s ní vezmou za své zbytky iluzí, které společenský převrat vyvolal nejenom v srdcích pražské inteligence, dozná žertovně rozjařené podbízení se malého velkému další dějství. Změní se, téměř nepostřehnutelně, v idealizaci "práva silnějšího", ve vážností prostoupenou  úctu projevovanou vůči násilnému jednání ze strany spojence. Nad všeobecně humanistickými proklamacemi začne převládat naivně vážný mentorský tón. Ve svém finiši je ztotožnění s násilím již věcí, o které se nepovedou debaty. Nesmlouvavé nároky největšího bratra je jeho malý přítel ochoten převzít na svá vlastní bedra.

■ ■ ■

S nezaměnitelným žargonem a názvoslovím referuje o "žhavé" novince většinový český tisk:

"Po 15 letech budou možná u nás opět základny cizích vojsk. Bývalé spojence z Varšavské smlouvy, sovětské vojáky a rakety, by mohli nahradit spojenci z NATO(sic- L.F.). Američané totiž plánují vybudovat v Česku nebo v sousedním Polsku protiraketovou základnu." (DM 14/7/06).

Čeho se nedostává úřední strohosti, projasní vyznání muže, který Spojené státy pravidelně pokrývá vavříny:

"Jestliže jsme ochotni se nechat v rámci NATO bránit Spojenými státy, máme morální povinnost pomoci jim také. Zvlášť když plánovaný systém antiraket má chránit nejen nás, ale i naše sousedy. Navíc USA tu chtějí umístit obranný systém, nikoli útočný." (Jiří Pehe, interview, DM 14/7/06).

V duchu této argumentace kruhemse ponesou také veškerá další dobrozdání v podobě novinových článků, komentářů a výňatků z bezpečnostních expertíz.

Tyto i četné jiné formulace kladou zjevně do popředí otázku, nakolik byla draze vykoupená historická zkušenost, kterou naposledy přinesl zlomový letopočet 1968, k užitku pro nově příchozí politické a intelektuální garnitury. Právě tu patrně může být definován problém, na jehož důležitost jako první upozorní poslanec KSČM Alexandr Černý, když v souvislosti s prosáknutím informace o plánovaném umístění raketové základny USA v ČR, v červnu 2004, konstatuje,

"že stejně jako ve většině strategicky kolosálních a nesmírně významných projektů se to dozvídáme naprosto neoficiální cestou, zpravidla přes média, případně jinými cestami, ale nikoliv ze zdrojů, odkud by tak zásadní informace měla přijít. To, že by měla někde v teritoriu ČR být kolem r. 2006 vybudována pravděpodobně jedna raketová strategická základna USA, je naprosto neoficiální zpráva, byť se o ní mluví už delší dobu. (...) Ještě nikdo z oficiálních činitelů této země, ani z resortu zahraničí nebo obrany, nám neposkytl žádnou informaci, která by měla oficiální charakter." ("Raketové základny USA v ČR by mohly být fatální", interview, HaNo 23/7/04).

Benjamin Vail, americký sociolog žijící v České republice, upozorní, že dosavadní diskuse šířená pod etiketou "informovanosti", tkví v daném okamžiku v povrchních a rétorických popisech vedlejších stránek úmyslu, zatímco dochází k rozmělňování jeho rizik.

"Americká armáda za sebou zanechává znečištěné prostředí, a to jak v USA, tak i v zahraničí,"píše Vail. A dodává: "Jsem původem z USA a vyrůstal jsem v menším městě s americkou námořní základnou ve státě Maine. Ta se nyní vyřazuje z provozu a náklady na vyčištění ekologické zátěže jsou astronomické -- daňoví poplatníci dosud zaplatili 67 milionů dolarů na vyčištění kontaminované spodní vody a toxického popílku ze spalovny a další rizika ještě přetrvávají. Pokud americká armáda bez skrupulí znehodnocuje prostředí těch obyvatel, které by měla chránit, jak mohou Češi očekávat, že v jejich zemi bude ohleduplnější?" ("Znečištění a bezohlednost", MfD 24/8/06).

Na ještě jiný aspekt, nikde jinde nečtený, upozorní Haló noviny:

"USA navzdory nepopiratelným vědeckým a technickým úspěchům v konkrétním životě brutálně znásilňují lidského ducha a snaží se dokonce samotné své oběti přesvědčit o správnosti svého počínání. Proto bychom je měli hodnotit ne podle úrovně technologie, nýbrž podle postavení a významu, který přikládají člověku, ceně, kterou hodnotí lidskou důstojnost a lidské svědomí." (Ladislav Šafránek: "Pozor na mravní aspekty radarové základny", HaNo 6/4/07).

To se však již dávno ozývá známý tenor: přese všechny negativní, riskantní aspekty -- mravní a ekologický ponechme jako správní liberálové stranou - je v radaru obsažena lákavá možnost. Tou je zviditelnění se. Každé přihození na misku vah je dobré, každá neformální iniciativa, která zvýší prestiž "naší věci". Ať jen Česko nepřijímá tuto osudovou skutečnost jako trpný čekatel, ale jako dobrý hospodář, který ví, že mu spolu s pokračující okupací cizí mocí poplynou výhody. Dokázat, že příslušník malého nevděčného národa, jako je náš, dokáže vzít za společný provaz. Staré známé kdo dřív přijde, ten dřív meleje spodním hlasem také tohoto, se značnou vehemencí šířeného nápěvu. Neboť investoři oplátkou nabízejí zrušení cestovních víz do USA. Ovšem, jak podotýká ministr zahraničí:

"tyto dvě věci spolu v zásadě nesouvisí. Ale nálada v americkém kongresu, který rozhoduje o zrušení víz, se určitě zlepší, když se ukážeme jako věrní spojenci USA." (cit in: MfD 25/1/07).

Vždyť také náměstek amerického ministra pro vnitřní bezpečnost, Paul Rosenzweig

"řekl, že víza nesouvisí s americkou žádostí o umístění protiraketového radaru na českém území. Dodal však, že český souhlas může ,přispět k dobré atmosféře'." (MfD 25/1/07).

Jak s vtipem Mladé frontě DNES vlastním dodává její stálý glosátor,

"podle průzkumu polovině Čechů nestojí zrušení víz do USA za to, aby byli pro umístění radaru, takže asi počítají s tím, že se teroristé do Ameriky stejně trefí, a tak nebude kam jezdit." (MfD 8/2/07).

Vzácné ústupky, které poskytujeme, nevynucují Američané, nýbrž nezbytnosti zahraniční politiky. Radar nás ochrání před termonukleárních úderem z Pchjong-jangu, před jadernými ambicemi "darebáckého" Iránu.

Radar přinese kraji obživu, investice do zchátralé či neexistující infrastruktury... Vábničky od nichž se upustí hned poté, jakmile splní účel, neboť čeští iniciátoři výstavby základny přejdou od pragmatických příhozů opět k notoricky známému apelu na světonázorové přesvědčení. Po něm už se spouští mrtvý a strojový rytmus výtek a opovržlivých výroků.

V rozpětí od Havlova výroku pro Süddeutsche Zeitung z 27.4. 2007 o tom, že

"když lidé mají svobodu, začnou reptat proti radarové kouli v Brdech. Mně to připadá tak čecháčkovské, tak pokrytecké a tak smrduté" (viz BL 30/4/07),

po Topolánkovo lakonické orákulum:

"Všude umírají lidé. Někteří ve válkách, někteří při autonehodách, někteří jen tak." (viz BL 8/5/07)

se klenou slova arogance, hrubě znevažující projevy elementárních lidských obav ze strany obyvatel, žijících v sousedství uvažované lokality, které proradarová lobby neváhala postavit před hotovou věc.

■ ■ ■

"V metodách neostalinismu přežila redukce nekonformismu na odpudivou krimi, na všemožnou charakterovou a morální diskreditaci jinak myslících (špatný třídní původ, zištnost, cizí žold atd. atd.), která měla zastřít jejich skutečné motivy a cíle, zničit jejich vážnost ve společnosti. Tato snaha získat společenský souhlas s autoritářskou legitimitou ničí zárodky občanské zodpovědnosti, ideové, morální a mentální předpoklady pro ustavení politické demokratické kultury; nyní se z pozic této dlouhodobé a úspěšné pedagogiky vysílají poplašné signály o hrozící anarchii. Neboť nic není tak žádoucí pro byrokratické struktury, jako důvěřivá loajálnost, která jim dává volnou ruku." (Šamalík, 1991, str. 82).

"Vondra v pořadu ČT sdělil národu: ,Můžeme říct ne, ale odmítnutí může mít své konsekvence. Nedá se vyloučit, že bychom museli obnovit vojenskou službu.' Ani včera vicepremiér své prohlášení nezmírnil. ,Stojím si za ním. Žijeme si v teplíčku a lidé se tu bojí maximálně bouřky. Svět ale nebude rájem na zemi. To je utopie.' (...) ,Co jste dělal, když vaši vrstevníci byli v zeleném?' ,Jako disident jsem nemohl dělat to, co jsem vystudoval. Živil jsem se jako topič a pak jako programátor.',Právě jako disident byste mohl mít větší pochopení pro to, když mladí teď protestují...' ,Jejich názor jim neberu, ať si demonstrují. Jen jsem jim chtěl připomenout, aby si uvědomili všechny souvislosti.' ,A jaký názor má váš 16letý syn?' ,Vojta se vyjádřil pro radar. Není blbej.'" (B 29/5/07).

"Pamětníci si vybaví, že v podobném duchu kdysi vyhrožovali normalizační bossové: že když to či ono nebude splněno, zakročí Sověti. Jak je možné, že bývalý disident a významný činitel demokratické země použil takovou metodu? Hledal bych kořeny v obdobném vztahu k adresátovi sdělení. Normalizační činovníci lidem, kterým jim byl předán k řízení, v podstatě pohrdali." (Alexandr Mitrofanov: "Demonstrovala na Václaváku lůza?", P 29/5/07).

"Politické strany vědí, co si většina o americké přítomnosti v Česku myslí, nicméně tak jako jejich ,normalizační' předchůdci vědí, že mínění je jedna věc a zaplnit s ním ulice věc druhá." (Petr Schnur: "Raketový nástup raketové základny", P 6/2/7).

"Stalinismus a brežněvovský neostalinismus jsou dnes souzeny, ale nemůžeme zapomenout, že zločiny, deformace, tragické omyly apod. byly ještě včera záměrem a ctností. Na nich byla budována loajálnost a konformita, norma občanské a socialistické uvědomělosti. Záměna plus v mínus je snadná, ale pouhá změna slov je nebezpečná, nevede-li k proměně politické, právní, morální a společenské filozofie. Neboť onen záměr byl spjat s určitou filozofií a bez jejího zničení bude přežívat pod závojem nových slov a ochromovat jejich smysl. Zvláště v této přechodné době, v níž nová slova nemají dostatečnou (nebo žádnou) institucionální základnu: dosud po uši sedíme v stalinismu, tj. v systému, který zdola nahoru nikdy nefungoval a nemůže fungovat (...). Proto také teze, že už žijeme v právním., demokratickém a humanistickém státě, není ničím jiným než egoistickou sebeobranou mocných. Máme daleko k tomu, aby byl překonán hluboký nesoulad mezi privilegovanou ochranou státních zájmů (včetně ,státního vlastnictví' a ,veřejných činitelů') a nedbalou ochranou občanů, jejich cti a důstojnosti. Neomylným znakem neexistence právního státu je to, že je možno zlovolně hanobit občana nebo skupinu občanů s jistotou, že se nemohou bránit. Je opravdu kuriózní (a zároveň tou nejhorší pedagogikou), když se tento morální a právní nihilismus objímá se ,strážci zákonnosti'." (Šamalík, 1991, str.51).

■ ■ ■

Teprve pečlivě vedený výzkum, uskutečněný v delším časovém rozpětí, by byl s to v budoucnu prokázat, zda atmosféra nejistoty a oprávněných obav, vyvolaná zveřejněním záměru české politické reprezentace vybudovat na území ČR raketovou (radarovou) základnu, mohla být v příčinné souvislosti s případnýmzvýšeným výskytem tzv. "civilizačních chorob" - rakoviny, stresu, duševních nemocí a jiných poruch zdraví, a to zejména ve "vytipovaných" (průběžně měněných) lokalitách v okolí středočeské Příbrami. Není zajisté zapotřebí nějak přehnaně zdůrazňovat skutečnost, že jen prosté oznámení (ne tak po vládní linii tlumočená direktiva) této věci představuje emocionálně mobilizující faktor, který u populace cítící bezprostřední ohrožení nevyvolává pouze vědomí na něm páchaného bezpráví, nýbrž že z hlediska dlouhodobějšího představuje negativní emoční zátěž, schopnou navodit hlouběji podmíněnou tělesnou a duševní odezvu. Zdaleka nejenom pro subtilněji modelovanou psychiku může na této hrozbě založený emoční tlak znamenat počátek cesty, vedoucí k psychologického rozpadu. Stimulujícím faktorem somatizace psychické úzkosti je tu, tak jako tomu bylo ostatně vždy, ať už záměrně nebo bezděčně, šoková terapie vnější moci, užívající k prosazení svých záměrů specifických forem manipulace. Zvláště uchylování se k sáhodlouhým obstrukcím, ze dne na den vydávaná protichůdná tvrzení, lavírování a zlehčování závažnosti rozhodnutí, to samo o sobě vytváří permanentně neurčitý prostor. Alfou a omegou těchto neustále se měnících vyjádření je možnost a zároveň nemožnost nechat občany této země svobodně rozhodnout o něčem, co je i přes obecnou závažnost svého obsahu pro odpovědné instance už tradičně nezávazné.

Možná, že právě tady někde končí vyprávění o renesanci základních občanských svobod, kterému už mnoho nepomůže alibi na nevyzrálost či novost demokracie. Tady, právě tady a nikde jinde je záhodno hledat konkrétní, nikoliv tak jako obvykle do abstraktního vzduchoprázdna mířící dosah proklamací politické odpovědnosti.

V květnu 2007 přiváží premiér české vlády do obce Borovno MUDr. Bednárika, který ve svém vystoupení shromážděné občany ujišťuje, že

"radar nebude mít žádný dopad na zdraví lidí, záření pouze prohřeje lidskou tkáň, a to tak že do hloubky." (cit. in HaNo 3/8/07).

Provoz radarové stanice zdraví neohrozí, nezpůsobí viditelnou nemoc, může však prý za jistých okolností podnítit vznik somato-psychických symptomů. Tyto symptomy jsou pro docenta Pekárka, experta Národní referenční laboratoře pro neionizující záření, jehož odborných expertíz vládní tým využívá, jen jakýmsi

"druhem fobie ... která byla indikována po katastrofě v Černobylu v místech, kde zvýšení radioaktivity bylo samo o sobě zdravotně bezvýznamné, kde se však přesto projevily zdravotní potíže mylně přisuzované radioaktivnímu záření." (cit in Štěpán Kotrba, Václav Drbohlav: "Sisyfovské úsilí odborníka na ,elektromagnetický smog'", BL 23/8/7).

Vládní expert operuje s příznaky psychosomatické poruchy, jako by nebylo dostatečně známo, že označení je pouze krycím názvem pro neschopnost přizpůsobit se společenským tlakům. Dlouhodobě vysoké vnitřní napětí v těle, které nelze žádným vhodným způsobem odreagovat, napětí, manifestující se chronickým stresem, nervozitou, úzkostnými stavy a celkovým vyčerpáním organismu, jsou mobilizacemi tělesného -- poplachovými reakcemi, jejichž incidence je plně kryta "zájmem národní bezpečnosti".

Řemeslní šiřitelé tísnivé atmosféry ohrožení, zasahující všechny aspekty každodenního života, tak roztáčí kolo, objemem a intenzitou srovnatelné s psychózami studenoválečnických hrozeb. Jsou-li právě takto vytvářeny okolnosti, aby bylo dosaženo ochoty akceptovat krajně podezřelý záměr, jde u obyvatel obcí, vystavených mimořádné psychické zátěži, druhotně o navození stavu strachu a nejistoty s možnými trvalými následky na jejich zdraví.

Ovšem: žádný byznys není dobročinný podnik, všude na světě musíte z každého úvěru platit úrok. Jen je třeba vědět v plném rozsahu, jaká jsou pozitiva podniku, aby se místo žvanění sentimentálních pacifistických plaček mohly vznést pádné politické argumenty proradar. A to i navzdory "ohřevu tkání" a praktickým lekcím z psychosomatiky. - Jak se vlastně, vážený starosto obce Trokavec, odvažuješ tvrdit, že "vládní zmocněnec pro komunikaci radaru" je školený provokatér, prodávající rakovinu a smrt- co tím vlastně myslíš, jaké máš jiné než subjektivní důkazy?

"Jde tu o strach v hlubším, řekl bych etickém smyslu,"píše v roce 1975 v otevřeném dopise dr. Gustávu Husákovi disident Václav Havel, "totiž o více nebo méně vědomou participaci na kolektivním vědomí trvalého a všudypřítomného ohrožení; o starost o to, co je nebo mohlo by být ohroženo; o pozvolné zvykání na toto ohrožení jako na substanciální součást přirozeného světa; o stále obsáhlejší, samozřejmější a obratnější osvojování si různých forem vnějškového přizpůsobení jako jediného produktivního způsobu sebeobrany." (Havel, 1990, str. 21).

■ ■ ■

Jestliže představoval odkaz na dělnickou a lidovou vůli falešnou legitimaci struktur spjatých s normalizačním režimem, vystačí si nově příchozí garnitury docela dobře s výsledky pružně vedených průzkumů veřejného mínění ("Data Američanů přesvědčila Čechy") a jednou agenturou, zaměstnávající "profesionály" - mistry slovní vaty ("AMI Communication"). Jejím prostřednictvím politická reprezentace České republiky vynakládá značné úsilí na to, aby účinnou podporou placenou z peněz českých daňových poplatníků ozřejmila těm samým daňovým poplatníkům, s umístěním základny v naprosté většině nesouhlasícím, že zmýlená v případě radaru platí.

Jestli se ale pořád zdá, že rétorika, pomocí které je sugerována zdánlivá neodvratitelnost její výstavby nehýří velkou nápaditostí ani nepřichází s ničím zásadně objevným, vynutí si měsíce trvající váhavost české populace užití silnějšího kalibru. S průkazným argumentem, ospravedlňujícím jak sám akt zřízení radarové stanice, tak do krajnosti zproblematizované zákulisní počínání moci, vyrukuje zpravodajství České televize. Ta ve svém vysílání uvede, že ruská zpravodajská služba financuje či jinak podporuje domácí odpůrce radaru. Naznačovat to údajně mají zprávy BIS a Vojenského zpravodajství.

Mráz-- stejně jako v r. 1968 - přichází z Kremlu... To, že skutečným posláním radaru je být prostředkem pro elektronický monitoring východním směrem, se ostatně již nějaký čas bez obalu hovoří. Bezelstné přitakání této verzi tak jen vypovídá, že je ve hře další faktor, se kterým výstavba radaru ovšem stojí a padá.

Účel už brzy posvěcuje prostředky: políček ruskému medvědovi má v nápovědích současné politické garnitury představovat satisfakci za utrpěná příkoří. Nakolik z hlediska potřeb přítomnosti zdravou, o tom nechť si představu udělá každý sám.

Takto pokoutně se tedy ke slovu dostává na podmíněném reflexu založená hrozba, předem dozajista počítající s hluboce zakořeněnou animozitou české společnosti vůči agresorovi z r. 1968. Způsob aktivace negativními pocity zatížených obsahů, jimiž má být vyvolána štítivá distance k nositelům odlišného názoru, jen doplňuje v některých charakteristických detailech to, co jsme už dříve o propagandistickém nástroji zvaném cejchovánívěděli, aby navíc dennodenně odkazoval na fakt, že jisté manýry a praktiky nestačily ani trochu zestarat.

Podle vládního zmocněnce pro radarzastupují "lidé jako ing. Tamáš určité extrémní křídlo soudobé společnosti" (Tomáš Klvaňa v rozhlasové relaci Radiožurnál). 33] V denunciační dikci schází snad jen zmínka o "plíživé kontrarevoluci". Jak z řečeného vyplývá, je zřejmě pouhou otázkou času, kdy vojska USA "dočasně dislokovaná na našem území" objeví tajná skladiště zbraní, a kdy se na stránkách nové "Bílé knihy" v řadě zde uvedených příkladů odhalí pikle bojůvek kontrarevolucionářů...

Vskutku, v těchto vymrskaných lekcích mocenské propagandy nelze naleznout nic, co bychom už neznali z dřívějška. Také zde se dá aranžmá protirusky podbarveného antikomunismu považovat za jednu z  nejúčinnějších mystifikací, jaké byly v polistopadovém veřejném prostoru šířeny. Dodejme, že nadmíru úspěšně. Ke kvalitám evergreenu patří to, že nestárne, nestává se směšným, ale pro svou bazálně založenou nedůvěru vůči znásilňovateli působí spolehlivě po desetiletí. Co na tom, že se v jednom pytli s "extremisty" ocitnou také starosta Hirošimy Tadatoši Akiba nebo londýnský starosta Ken Livingston. Nicméně, ať tak nebo onak, vypovídá tento nanejvýš příznačný slovník i leccos o vratkosti vlastních premis. Jde-li současný propagandista za podobným cílem podobnou cestou, je to zajisté i proto -- abychom ještě užili slov autora shora citovaného dopisu -- že

"post-totalitní systém potlačuje intence života komplexně a na komplexní manipulaci všech životních projevů je založen,(a) je zároveň každým svobodným životním projevem nepřímo politicky ohrožen, tedy i takovým projevem, kterému by v jiných společenských poměrech nikomu nenapadlo přisuzovat nějaký potencionální, natož explozivní politický význam." (Havel, 1990, str. 76).

Jakkoli se tento pomlouvačný duch, kalkulující se silou resentimentu, neštítí užít k zahanbování odpůrců radaru nejnižších forem ostouzení, zrazuje jej především už sám jazyk. Stačí ostatně zaměnit často slýchaný pojem loajalitaza obsahu přiléhavější výrazy podřízenostnebo podrobení, aby se povaha této v podstatě konfúzně vystavěné argumentace ukázala v docela jiném světle. Nejde ovšem ani zdaleka jen o otázky formální shody v mocenském přístupu nebo rétorice. Leccos z toho, co charakterizovalo např. svár disentu s normalizační mocí evokuje osamělý vzdor starosty obce Trokavec Jana Neorala. Další zřetelnou paralelu nabízí v uvedené souvislosti srovnání geneze Charty 77s hnutím Ne základnám.Zpod hávu pojmů, kterými se odívá každodenní praxe, se poněkud rušivě začínají ozývat hlasy, které se s daným stavem nekonformují. Není náhodou, ptáme se také my, ona sféra

"skrytých intencí života, potlačené touhy člověka po vlastní důstojnosti a naplnění elementárních práv, jeho skutečných sociálních a politických zájmů"34] ,

o které ve své době častokrát hovořil disident Václav Havel, totožná s intencemi, pro které svá práva a svoji důstojnost brání obyvatelé malé středočeské obce?

"Nestává se to často a stává se to obvykle v okamžicích, kdy to málokdo očekává: cosi se někde vymkne a určitá událost -- dík nepředvídané souhře svých vnitřních předpokladů a víceméně nahodilých vnějších okolností -- překročí najednou hranice svého postavení v kontextu navyklé každodennosti, prolomí krunýř toho, čím má být a čím se zdá, a vyjeví náhle svůj nejvnitřnější, skrytý a v jistém ohledu symbolický smysl. A něco původně nijak výjimečného najednou ozáří nečekaným světlem dobu a svět, v němž žijeme, a překvapivě zpřítomní jejich základní otázky." (Havel, 1990, str. 146).

■ ■ ■

Kdo má však s našincem trpělivost a dovede kolem jeho zmatku chodit málem až plaše, po špičkách, dělá dobře. Časem najde sám sebe, nikoliv plagiát toho, co viděl z rychlíku. A tak zatímco v souvislosti s nálety NATO na Jugoslávii je "většinový Čech" ideově komandován a za užití nevybíravých výrazů nolens-volens pobízen k souhlasnému přitakání, k rezolutnímu "ano!", je v situaci, kdy se "zvažuje" umístění americké radarové základny na svrchovaném území České republiky uplatněn alespoň zpočátku výchovnější metr. Namísto drezůry nastupuje vlídná osvěta. S ní se ke slovu dostává starostlivý, přátelský tón. Majority "většinových Čechů", nad kterou se jinak běžně láme hůl, se otcovsky ujímá ambasador Spojených států:

"V probíhající veřejné diskuzi o možném umístění protiraketového zařízení v České republice se objevuje řada často protichůdných názorů, což svědčí o zralosti české demokracie. (...) Pokud Spojené státy osloví s touto nabídkou Českou republiku, bude pouze na vás, jak se rozhodnete. (...) Od svých českých přátel vím, jak se cítili lidé v této zemi, když jim v dobách ohrožení nikdo nepřišel na pomoc. Nepřekvapuje mě proto, že Češi jsou ochotni podílet se na obraně svých spojenců." (William Cabannis: "Rozhodnutí o základnách bude na vás", P 19/8/06).

Obvykle, ba zhusta tak bývá: odněkud zpoza zahraničních humen musí přijít někdo s oceněním žijících a nadprůměrných jedinců domácí provenience. Články jimiž většinový tisk zpřítomňuje pohodu neskonale laskavého partnerství ve svazku, kde obhájit rovnoprávnost je již velmi obtížné, jsou zpočátku psány jiným perem, či spíš pomocí dovedně používané klávesnice:

"Je to pohnutá chvíle. Takhle vypadá. Česká vlajka, která společně s dalšími 35 vlajkami původně visela v hale druhého podlaží věže č. 2 Světového obchodního centra v New Yorku. Pak přišel osudný den 11. září 2001 a vlajka byla pohřbena v sutinách. Materiál: 100% nylon. Rozměr: 185 x 115 cm. Stav: potrhaná, ale relativně zachovalá. Podrobný popis: v pravé horní části jí chybí velký kus bílého pruhu. V první čtvrtině odspodu má v horizontální řadě několik děr vedle sebe. Navíc vypadá, jako by ji přejel bagr. (...) Nyní byla vlajka slavnostně vystavena v předsálí Masarykovy pracovny Černínského paláce. Odstupující americký velvyslanec William Cabannis se u ní setkal s novým šéfem naší diplomacie Alexandrem Vondrou. Ta vlajka není jen živoucí připomínkou tragédie 11. září 2001. ,Je také symbolem toho, že teroristický útok 11. září 2001 nebyl veden jen proti USA, ale proti celému demokratickému, svobodnému světu,' říkali shodně Cabannis s Vondrou." (MfD 12/9/06).

V tomto dojemném nápěvu o nutnosti užšího "transatlantického" sblížení, z něhož až příliš okatě čiší účelovost a který spíše než dialog dvou rovnoprávných partnerů připomíná záplatování vetchého šatstva, chybí snad jen slova o bratrství mezi oběma národy.

Nic nevadí, že to vše tu už nejednou bylo.Nic nevadí, že to vše lidé dobře znají. Je-li historie učitelkou života, jak se běžně říká, nezbývá než načerpat poučení v ní.

Vraťme se znovu do r. 1968, přesněji do kritického období letních měsíců, vrcholící srpnovou okupací Československa vojsky pěti armád. Připomeňme si, jak na bezprostřední prosazování síly ve sféře velmocenské hegemonie reaguje tehdejší československé vedení. Když je v červenci toho roku ve Varšavě svolána "porada bratrských stran s představiteli KSČ", rozhodne se jí česká strana nezúčastnit, přičemž tento prvek neústupnosti je chápán jako diplomatická "válka nervů".

Krátce nato adresují L. I. Brežněv a spolu s ním čelní polští, východoněmečtí, bulharští a maďarští představitelé československým soudruhům interní politické varování, v němž tlumočí požadavky na "konsolidaci" vnitřních poměrů:

"Komuniké bylo pro shromážděné šéfy stran očividně brizantní politická záležitost. Mnoho času zabralo řešení otázky, zda se má dopis vedení KSČ předat jen v ruštině nebo ve všech jazycích najednou. Všichni účastníci byli zřejmě pyšní na sugestivní účinek své ideologické přesvědčovací práce. Brežněv prohlásil, že už pouhé komuniké se zmínkou, že byl ÚV KSČ poslán dopis, dopadne jako ,bomba'." (Pauer, 2004, str. 112).

"Po (...) návrhu uspořádat za zády oficiálních československých stranických a státních orgánů alternativní kolektivní setkání s pátou kolonou za účelem přípravy stranického a státního puče Brežněv vysoce podtrhl právo shromážděných vedení stran vměšovat se do událostí v ČSSR: Když šlo o interní stranické otázky jako např. odvolání Novotného, pravil, nikdo se do toho nevměšoval. Protože však nyní jsou dotčeny životní zájmy celého socialistického systému a bratrské strany se tomuto procesu brání, nelze to považovat za vměšování se do vnitřních záležitostí ČSSR. Daleko spíš je to ,internacionální povinnost'. Tváří v tvář hrozícímu nebezpečí se nikdo nesmí ,zavřít do svého domova'. To by se rovnalo ,zradě zájmů komunismu'. Nikdo nemůže být zproštěn společných spojeneckých povinností. Jednotlivé země jsou s Československem spojeny dohodami a smlouvami, které mají chránit socialismus. Přitom kladl Brežněv velký důraz na to, že povinnost pomoci v tomto případě nevyplývá z Varšavské smlouvy, k níž patří i Rumunsko, ale z dvoustranných smluv o přátelství a vzájemné pomoci. Sovětské vedení sice ctí národní zvláštnosti, je ale také přesvědčeno o ,společenství našich historických údělů'." (tamtéž, str. 111).

Pro naši úvahu je zde důležité vidět, jak shodný typ argumentace užívá současný propagandistický aparát, má-li objasnit "zvláštnost našich historických údělů" v případě bilaterální smlouvy mezi Spojenými státy a Českou republikou. Myšlenky a snahy zaměřené na hladký průběh celého podniku neumožňují nahlédnout, že její protagonisté operují na historicky vyčerpaném terénu, na kterém nachází pokračování už jen arogance velmocí, parafrázujících ad libitum literu vlastních, nepsaných norem. Má-li se odůvodnit rázný přechod od multilaterální diplomacie v rámci svazku NATO k bilaterálnímu vyjednávání mezi Spojenými státy a ČR, leží na stole - co osvědčený vzor -- Brežněvem dříve prosazená "dvoustranná smlouva o přátelství a vzájemné pomoci"... Také dnes se její podmínky sjednávají za zavřenými dveřmi a s vyloučením veřejnosti. Protože ani v současnosti se tváří v tvář nebezpečí hrozícímu ze strany "darebáckých států" (rogue state)nikdo nesmí "zavřít do svého domova". To by se rovnalo "zradě zájmů svobodného světa". Nikdo nemůže být zproštěn společných spojeneckých povinností. Atd.

Ovšem: možná že pro ty, kdož prošli suchou školou předpisů a nařízení, která po dlouhá léta vnucovala českému prostředí ducha kompromisu, představuje pocit vydanosti, odkázanosti na "silného spojence", nutný předpoklad jakéhokoli spojeneckého svazku.

Z tohoto hlediska je pochopitelné, proč pro ty, kteří své "raison d'etre" svázali se Spojenými státy -- od počátků v disentu až po poslední ilustrované tóny "proradarové hymny" Jana Vyčítala - postrádá širší společenská diskuse na téma zřízení americké radarové stanice jakékoli pozitivní opodstatnění. Proč jsou výzvy k ní pravidelně a s despektem oslyšeny. Lze říci, že právě tak jako se intervence "pěti armád" legitimizovala existencí skupin, poplatných tvrdému neostalinskému kursu (viz tzv. "zvací dopis"), je chystaná instalace americké radarové základny ve vojenském újezdu Brdy podmíněna konformismem stávající skupiny privilegovaných. Konformismus jedněch i konformismus druhých "progresivních sil" jistě není v každém směru identický, má však styčné plochy především v poddansky nekritickém přístupu k mocnému hegemonovi. V jednom i druhém případě se dobrovolně přijatá ideologická kazajka maskuje světonázorem či "realismem".

Tím zajímavější může pro nás být svědectví o inkriminovaném období "osmašedesátého" od Vasila Bilaka, politika neostalinského střihu, zastupujícího tehdejší konzervativní křídlo stranické a mocenské nomenklatury. Bilak ve svých neautorizovaných pamětech kriticky hodnotí tehdejší Dubčekův zdráhavý postoj. Podle něj československá strana na "starostlivě formulované dopisy a nabídky" reagovala "neuctivě a nepoliticky". "Není to nic jiného než tragédie, když si ještěrka myslí, že je krokodýlem." (Bil'ak, 1991, str. 47 a 46).

Díky prozíravé diplomacii "minutového" ministra tlumočí po bezmála čtyřicetiletí ještěrka změnu postoje. Už si nemyslí, že by byla kdy bývala krokodýlem. Ví, že je malou ještěrkou a krokodýl velkým krokodýlem:

"Američané protiraketovou základnu mít budou(sic -- L.F.) a říct jim na jejich žádost pohrdlivě ne, tak dobrý spojenec nejedná." (Alexandr Vondra, interview, HN 22/8/06 ).

Ještě jinak dilema osamocené malé ještěrky zvěstuje lidu Vondrův nástupce:

"Základna zvýší váhu České republiky. Jsme malý stát. Musíme si najít místo na mapě světa." (Karel Schwarzenberg, cit. in MfD 8/2/07).

A drobná aktiva? Kdykoliv se se svým starosvětským šarmem zaskví distinguovaný reprezentant strany "Zelených", pokračuje beletristická dikce Mladé fronty DNES, "nejčtenějšího deníku mezi lidmi s nadprůměrným vzděláním", v tradici Haškových historek ze starého mocnářství:

",Jsme proti všem aktivitám americké armády na území ČR! Už jsme se napodlézali dost!' To stálo v provolání, které si v úterý po vystoupení z limuzíny ve Strašnicích na Rokycansku přečetl ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Z míry jej to nevyvedlo. Prohlásil, že je dobře, když už mohou lidé v Česku tak protestovat." (MfD 8/2/07).

Píši tyto řádky ve chvíli, kdy kosovský parlament schválil jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku. Měsíc předtím, 14. ledna, se Karel Schwarzenberg jako vůbec první ministr zahraničí ze zemí EU setkává při své jednodenní návštěvě srbské provincie s Hashimem Thacim, bývalým velitelem Kosovské osvobozenecké armády (UCK) a současným předsedou Demokratické strany Kosova 35] .

Jiný ministr zahraničí, v inkriminovaném období ještě jako londýnský vyslanec ČSR, Jan Masaryk, označil v podzimních měsících roku 1938 v mnoha aspektech identický postup západních mocností vůči Československu za "jedinečnou zvířeckost v mezinárodních vztazích"(cit. in Lvová, 1968, str. 11).

A ještě jiný bývalý ministr zahraničí se krátce po svévolném vyhlášení Kosova samostatným státem zúčastní demonstrace na podporu jednotného Srbska, svolané na pražské Palackého náměstí.

Proč jejich nynější nástupce ve funkci nepojmenoval přímo na místě věc správným jménem?

"Protože je to vzdělaný šlechtic a demokrat, který ví, že bratrské Srbsko není jen odvěký český spojenec, ale také barbar s rukama od krve, s nímž už Kosovo nechce mít nic společného. I proto, že v balkánských válkách jasně předvedl, co umí být zač, když mu jde o udržení nadvlády nad zotročenými državami. Klidně si může podat ruce s nacistickým Německem nebo sovětským Ruskem." (Ann 19/1/08).

Jedna vlaštovka jaro nedělá, avšak i tak se delegování knížete Karla Schwarzenberga na post českého ministra zahraničí stane pro spisovatele a diplomata Jiřího Grušu aktem gratuit i příležitostí k slavnostnímu ohlédnutí. Podle něj je totiž výmluvným dokladem toho, že české etnikum se počínaje datem inaugurace může již směle vřadit mezi evropský Herrenvolk:

"Jestli Češi kdy ukázali, že už nejsou národem kuchařek, tak to bylo právě jmenováním Schwarzenberga. Říkáme tím -- ano, jsme páni. Vždycky jsme byli a budeme." ("Musíte být trochu kníže", interview, MfD 18/1/07).

Nový úbor ovšem neznamená, že si všichni a hned uvědomují tíhu své panské odpovědnosti.

"Člověk by řekl, že jsme měli spoustu příležitostí se poučit, a tudíž diskuse o americké základně bude rychle odbyta a Američany přivítáme s radostí. Není tomu tak, neboť z důvodů, které pro mne zůstávají záhadou, na národní bezpečnost používá řada našich občanů jakási podivně mudrlantská kritéria. (...) Nyní máme unikátní příležitost jako stát, jehož celkový hrubý domácí produkt nedosahuje velikosti ani jednoho významného amerického města, Američany alespoň částečně k naší zemi připoutat. Můžeme spoluvytvořit situaci, aby byli ochotni ji bránit nejen z obecně humanitárního důvodu, ale prostě proto, že zde mají své vojáky. To je podstata prospěšnosti základny. Je úplně jedno, co na ní bude, zda rakety, radar či zda tam budou američtí vojáci tančit kankán. Podstatné je, že tu budou, a že dokud sami neodejdou, budou toto území bránit a jen tak někdo si na ně nedovolí." ("Američané u nás, to je šance spadlá z nebe", MfD 24/8/06).

"Vzpomenete si ještě, pane prezidente Bushi, co řekl Václav Klaus, když se před bezmála čtyřmi roky poprvé proslechlo, že by Američané mohli mít v Česku základnu? Historie nás prý naučila, že jsme ,velmi citliví, když jde o cizí vojenské jednotky na našem území'. Takové vyjádření Vám možná ještě dnes zvyšuje adrenalin, jenže právě proto je mnohem mnohem podstatnější, co prezident Václav Klaus říká teď." (HN 13/2/07).

"Kvíkání pacifistů, politické hrátky a podceňování budoucích hrozeb vedou k nestabilitě a oslabení bezpečnosti. Postavme zde proto radar. Alespoň radar." (MfD 22/1/07).

"Jedinou naší cestou pro vlastní bezpečnost je české ano jak pro protiraketovou základnu, tak pro radarovou stanici. Tento náš souhlas bychom měli dokonce doplnit slůvkem díky." (MfD 15/1/07).

"A tak se naše pravá povaha světu ukáže možná až teď -- skrze naše rozhořčené ,ne' americkým radarům. České sobectví -- naše neochota cokoliv obětovat, naše lavírování mezi Západem a východem (co kdyby se soudruh Putin náhodou rozzlobil?), naše vyčkávání, zatímco v předních liniích riskují jiní -- to všechno zůstává nedílnou součástí české národní povahy." (Martin Vopěnka: "Základna v zemi srabů", MfD 6/2/07).

"Jsme ochotni si po pár měsících zvyknout na ohromně ozbrojenou okupační armádu, která nás přes noc přepadne, ale v případě veřejné žádosti, zda bychom souhlasili s umístěním jednoho pasivního komponentu budoucí společné obrany, v sobě náhle objevíme dlouho potlačované furiantství. Kdo z nás by dnes odolal hlasitě křičet NE!, když se to smí. (...) Pokud naše vláda americkou nabídku odmítne, navenek se nic nestane. Vlaky a autobusy vyjedou, pekaři napečou a banky otevřou. Nikdo nám nic nevyčte. Jen se podiví, že my, kteří nejsme schopni dávat na svůj armádní rozpočet ani tolik, kolik jsme se zavázali při vstupu do NATO, odmítáme nabízenou spolupráci a ochranu. Pak bychom si museli položit otázku, co vlastně v tomto světě chceme." (Václav Havel: "Proč radar přijmout", P 6/2/07).

"(...) o památník Gabčíka a Kubiše v místě atentátu se dodnes vedou divné tahanice. Proč? Nemám rád generalizaci národů, je nicméně fakt, že kromě zpráv o hrdinství Čechů existují též doklady o druhu místní nestatečnosti, z níž její nositelé dělají téměř politický program. (...) Neukazuje se dnes toto myšlení i mezi těmi, kdo odmítají americký radar v Česku?" ("Heydrich, česká zbabělost... a americký radar k tomu", MfD26/5/07).

"Nechtějí ho především komunistické síly, které souhlasily s ruskou okupací a podporovaly ji." (Karel Steigerwald, MfD30/3/07).

"Jenže radar v Česku stát bude. O tom už je rozhodnuto stejně nekompromisně jako o jeho poloze." (LN 6/9/07).

■ ■ ■

"Madridská krvavá lázeň přišla shodou okolností skoro na den pět let poté, co republika vstoupila do NATO. Měl to tehdy být den, kdy se nad Českem nejen rozevře ochranný deštník, ale kdy si také uvědomíme pocit sounáležitosti a jako dospělý stát převezmeme svůj díl spoluzodpovědnosti i solidarity. Deštník se roztáhl automaticky. A to druhé?" (MfD 13/3/04).

K tomu "druhému" připojme, co o "solidární" identifikaci s obrazem mimořádně mocné a přísné vnější autority soudil jeden z nejpovolanějších znalců psychologie západního typu člověka, slovy, které byly napsány v r. 1941:

"Pozorovali jsme, že negativní svoboda je však pro člověka nesnesitelná a že se jí proto snaží uniknout do nových vazeb, které mají být náhradou za ony prvotní vazby, jichž se zřekl. Tyto nové vazby však skutečnou jednotu se světem nezakládají. Člověk platí za novou jistotu tím, že se vzdá své vlastní integrity. Faktická dichotomie mezi ním a těmito autoritami nikdy nezmizí. Ohrožují a mrzačí jeho život, i když on si myslí, že se podřídil dobrovolně. (...) Jsme hrdi na to, že nejsme podřízeni vnější autoritě, že můžeme svobodně vyjadřovat své myšlenky a pocity a předpokládáme, že tato svoboda zaručuje naši individualitu téměř automaticky.Právo vyjadřovat své myšlenky má však význam jen tehdy, jsme-li schopni vlastní myšlenky vůbec mít: osvobození od vnější autority je trvalým ziskem jen tehdy, jsou-li vnitřní psychologické podmínky takové, že jsme schopni svou vlastní individualitu udržet. Dosáhli jsme cíle, nebo jsme se mu aspoň přiblížili?" (Fromm, 1993, str. 125 a 127).

(2001, 2008; dokončení)

Poznámky

1] Broz, 2001, str. 45, 49, 77 a 126. -- Kniha shrnuje autentické výpovědi lidí různých etnických národností (Bošňaků, Chorvatů i Srbů), pocházející z období válečného konfliktu na území Bosny a Hercegoviny v letech 1992--95. Český překlad představuje redukovanou verzi publikace, která pod názvem Dobri ljudi u vremenu zla, Sudioci i svedocivyšla poprvé v Banja Luce v r. 1999. Její autorka, bělehradská rodačka a vystudovaná lékařka se specializací na kardiologii, Svetlana Broz, je vnučkou někdejšího dlouholetého jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita. V předmluvě k českému vydání stojí uvedeno, že nejzásadnějším motivem, který ji přiměl k aktivní účasti s traumatizovanými obětmi násilného konfliktu uvnitř hranic bývalé Jugoslávie, bylo

"...přání, abych v době vlády všeobecného zla, v době duchovního i materiálního rozkladu, kdy lidský život má cenu vypálené kulky, znovu nastolila dobro jako nejvyšší postulát, na němž podle mého hlubokého přesvědčení spočívá budoucnost všech tří národů v zemi mých předků. (...) Nechtěla jsem uvěřit, že v tomto všeobecně panujícím šílení neexistuje nic lidského, a vydala se na území zachvácená válkou, nejprve jako lékařka, s přáním pomoci alespoň jednomu nešťastnému nemocnému. Při léčení lidí všech tří národností jsem pocítila jejich zpočátku stydlivou potřebu otevřít duši a vyprávět svoje válečné osudy. Z těch krátkých spontánních zpovědí v kardiologické ordinaci jsem pochopila jejich touhu po pravdě, která tam, kde padaly granáty, měla na rozdíl od bělehradského i světového černo-bílého obrazu války více vrstev." (str. 13 a 10).

2] Úryvek z přednášky "Národní masová psychóza v oblasti bývalé Jugoslávie", kterou její autor předložil k diskusi na sympóziu EAP o psychoterapii, etice a lidských právech ve Štrasburku dne 20. března l999, tj. pouhé čtyři dny před vypuknutím náletů NATO.

3] "My jsme slyšeli, že si říkáte Trinity?" "Jo, tak to je pravda. Jsem velký obdivovatel filmu Matrix a s kolegou Mlynářem jsme vlastně použili model Matrix na situaci v Unii svobody a každého jsme pojmenovali podle toho filmu a mně připadlo Trinity". (Michal Lobkowicz, interview, P 12/7/01).

4] "Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety a bomby nejsou vyvolávány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární." (Václav Havel v interview pro deník Le Monde 29/4/99; cit. in: SV 67/04).

5] "Videozáznam z kokpitu otevřel staré rány z hrůzné epizody irácké války -- na veřejnost se dostal záznam okamžiku, kdy američtí piloti omylem zaútočili na britský konvoj a zabili jednoho vojáka. Svým způsobem video piloty očišťuje, neboť dokazuje, že dostali od svých velitelů mylné informace. A zároveň přináší nebývalý pohled na hrůzné okamžiky, po nichž si piloti uvědomili svoji chybu, a bolestí se jim zadrhával hlas." ("Bože, zasáhli jsme naše. Čeká nás vězení, kámo", MfD 8/2/07).

6] V samém počátku americké invaze do Iráku bude mantra recyklována: "Měli ho za kovboje... Odpůrci amerického prezidenta označovali za ,kovboje a pistolníka'. Teď začínají připouštět, že je jeho tažení za svobodu možná správné." (MfD 16/3/05).

7] K tomu srv. Jan Pelikán: "Václav Havel a jihoslovanská krize", P 6/4/99.

8] "Lékařský expert americké armády plukovník David Lam na zasedání zvláštního výboru NATO k tzv. balkánskému syndromu upozornil, že kouření má za určitých podmínek stejné následky na lidský organismus jako ochuzený uran. Podle Lama organismus kuřáka, který konzumuje dvě cigarety denně, absorbuje za rok stejné množství radioaktivity, jakému je vystavena osoba pobývající hodinu v místě dopadu střely s ochuzeným uranem. Dále uvedl, že lidské tělo dokáže při zpracovávání zbytků uranu pracovat velmi účinně." (MfD 18/1/01).

Jako expert na cokoli bude plukovník Ubu už brzy povolán do vojenského újezdu Brdy... To už ví, že tak jako v případě krabičky kuřiva vyprodukované tabákovým koncernem British American Tobacco, je snížená virulence zajištěna také u elektromagnetického záření, které má vydávat radarová stanice EBR:

"Je to ani ne dvojnásobek hustoty zářivého toku, kterým nás obdařuje Slunce, když dopadne na Zemi, čili není to nijak zvlášť katastrofální hodnota. (...) Lidé se toho někdy leknou, že se nechtějí ohřívat..." (cit. in: "Radar prý škodit nebude, lidem bude >jenom< špatně", HaNo 18/8/07).

9] Dodejme, že nešlo o první případ, kdy teritorium bývalé Jugoslávie posloužilo jako experimentální polygon. K použití DU-munice a kazetových bomb došlo už během náletů NATO v srpnu -- září 1995 na Republiku Srbskou, které následovaly po bosenských provokacích na sarajevské tržnici Markale.

10] "V ovzduší je nyní nejvíce oxidu uhličitého za 55 miliónů let. To stačí, aby skleníkový efekt způsobil roztání ledu na Zemi a zatopení měst ležících nízko nad hladinou moří, jako je Londýn, New York a New Orleans. Prohlásil to po svém návratu z Moskvy sir David King, hlavní vědecký poradce vlády Velké Británie. (...) ,Jsem si jist, že změny klimatu představují největší problém, kterému musí čelit naše civilizace,' říká King. Uvedl dále, že během 30-40 let zmizí ledovec na Kilimandžáru v Tanzanii, který je již starý tisíce let a který přežil teplá období. Oteplování Země považuje za větší problém pro lidstvo než globální terorismus. ,Jsme nyní na přechodu z teplého období do prvního horkého období, které lidstvo vůbec zažilo. Vlna veder, která v loňském roce způsobila smrt 25 tisíc Evropanů, měla zhoubnější účinky než terorismus. Přesto se jí nevěnovala stejná pozornost'." Paul Brown: "V atmosféře nejvíce CO2 za 55 miliónů let" (The Guardian; cit. in P 6/8/04).

11 ] Effenberger, 1993.

12] Hašek, 1971, str. 136.

13] Autor úvodníku, žurnalista Pavel Šafr, bude o pět let později hovořit o Československu jako o "Bohem zapomenuté komunistické zemi." (viz MfD 7/8/04).

14] Poslechněme si tuto jímavou mantru v nepatrné obměně ještě jednou,: "...Že i nepřítel je bližní, a že tudíž ani vůči němu není dovoleno všechno, nebo skoro všechno." (týž in LN 15/9/99).

15] Viz situaci v sousedním Polsku z poslední doby, tj. kontroverzní výroky a návrhy zákonů, vycházející zejména ze strany ultrakonzervativní Ligy polských rodin (prolustrovat 700 000 polských intelektuálů, vyškrtání "problematických" autorů ze školní povinné četby, které nahradila náboženská a vlastenecká literatura, kdo koupí pivo nezletilému půjde na dva roky do vězení atd.) .

16] Křesadlo, 1992, str. 21.

17] Jakkoli chatrnou a provizorní, poskytne aktérům českého kapitalismu bez přívlastku právě Novakova "filosofie svobody"žádanou nadstavbu. Zvláště pak - last but not least - "nekonečně rozmanitých transformací"jeho bezzásadového prakticismu. Že zvýšená poptávka po názorech konzervativně orientovaných myslitelů typu Novaka v soudobém politickém a kulturně-společenském klimatu nepředstavuje žádný přechodný, tím méně okrajový jev, k tomu blíže viz Marie L. Neudorflová: "Hrátky s osvícenstvím v soudobých názorech -- typické příklady", in: "Spory o dějiny", IV., Praha 2003, str. 107 an.

18] Tesař, 2000, str. 116, 108 a 118.

19] Po přípravném "kypření půdy" senátorského tandemu pp. Mejstříka a Štětiny tedy nastupuje věda, aniž si povšimne, že exponovaný předmět jejího studia neztratil nic ze své palčivosti a existuje dále -- chtíc nechtíc -- v už nezvýrazňovaném vývoji polistopadové společnosti. Tak je patrno, že potřebu bádání na poli totalitarismu slepuje vnitřní logika: bezperspektivnost a nejistota současného režimu, přemosťujícího v neustálých repeticích současné obrovské provizórium. Také manifestační vyznamenání bratrů Mašínů na půdě rezidence českého velvyslance ve Washingtonu, podpořené samozřejmě v té chvíli osobní účastí šéfa ústavu PhDr. Pavla Žáčka, PhD., jako by ovšem symbolizovalo shora vylíčený stav v pojetí a praxi institucí, jejíž přední činitelé se pohybují v rámci zcela zvláštních mravních norem.

Víra v to, že živoucí a nepoddajnou mnohotvárnost historického dění lze polapit do čistě ideologických formulek (1948 : začátek totality, 1989 : revoluční skoncování s ní a "bolševismem" vůbec, nastolení demokracie), a nárokovat si tak monopol na správnou interpretaci historických faktů, zdá se být tomuto druhu myšlení živným roztokem. Má-li se navíc množina politicko-sociálních aktivit a postojů, zakotvených v minulosti, podřídit stálému institucionalizovanému dohledu k tomu svolné části obce historiků, ocitáme se podivným zvratem jakoby znovu ve škamnech vokovické Sorbonny...

Pro teoretický přístup k tématu je příznačné, že v anoncované lektuře nově zřízeného vědeckého pracoviště - Ústavu pro studium totalitních režimů, absentuje období tzv. druhé republiky, a že se zde nenachází ani mezidobí let 1945-1948. Nemluvě o četných jiných, stejně politováníhodných jako nebezpečných "opomenutích".

Doplňme, že kritický rozbor sociálních a psychologických aspektů, které významným způsobem přispěly k zformování komunistického režimu v Československu, provedl ve znamenité analýze tří poválečných let, předcházejících "vítěznému únoru" 1948, historik Toman Brod ("Operace Velký podvod", Praha 1990). Obdobím šestiměsíčního trvání druhé republiky, nesoucímu se ve znamení "ofenzivního nástupu totalitarizační konzervativní pravice", se ve svém díle zase soustavněji věnuje Jan Rataj (viz částečně připojený soupis literatury).

20] "Co je to za subjekt? Je to NESUBJEKT, protože neexistuje sám o sobě, je totálně závislý existenčně, a proto i myšlenkově na mocné vnější síle, které je mnoha různými způsoby zavázán a podřízen. Dalibor Plichta tento živočišný druh pojmenoval názvem STIPENDISTA a toto označení se jako velmi výstižné a srozumitelné vžilo a je běžně používáno. (...) Není to nic nesnadného, jen je třeba mít odolný žaludek." (Grus, 1998, str. 147).

"Který český historik znalý německého jazyka a zabývající se německou či sudetoněmeckou minulostí není napojen na německé instituce a nadace? To samo by ovšem nebyl problém, kdyby čeští historici vnášeli do těchto sítí mezinárodní spolupráce vlastní nápady, témata, prostě vlastní příspěvky. Jenže to se často neděje, mnozí spíše jen píší jakoby domácí úkoly, prostě jen příspěvky na zadaná témata. Vidím tu problém spíše v intelektuální než ve finanční závislosti. Sklon ke konformismu, malá záliba pro myšlenkovou originalitu a omezená osobní intelektuální nezávislost mnohých novinářů či historiků jsou v mých očích větším problémem než finanční a institucionální struktury." (Eva Hahnová: "Hitler nebyl Beneš!", interview; Mf+/18/05.)

21] Záhy po vydání Mnichovského syndromubude B. Čelovský v týdeníku Respekt pohaněn zde vysloveným názorem, že se pro obor historických bádání, zabývajících se vývojem novodobých česko-německých vztahů, nezdá být dostatečně kompetentním, neboť se profesi historika léta nevěnoval. Odmítavá reakce na některé nepohodlné názory v knize vyslovené bude v článku Tomáše Němečka "Všichni se dají koupit" (R 41/97)převyprávěna jako kritika ostravského Syndikátu novinářů, jenž vydání Čelovského práce zaštítil. Samotnému autorovi pak složí recenzent "poklonu" políčkem, když doplní, že se jeho teze "k nerozeznání podobají úvahám tištěným v týdeníku Republika, ovšem s tím rozdílem, že jejich autor je mnohem vzdělanější a uznávanější nežli dopisovatelé Sládkova listu."Od pokusu obvinit jej rovnou z úzce nacionalistických (rozuměj: protiněmeckých) a šovinistických postojů -- obvyklý to metr na nečetné zlobivé intelektuály, nešetrně se vměšující do exponované oblasti národních zájmů-, se zřejmě prozatím upustí; snad pro stěží zpochybnitelnou morální a lidskou integritu člověka, pobývajícího od r. 1948 v kanadském exilu. A to i přesto, že "budoucnost Čech vidí špatně, protože tuzemské noviny většinou vlastní Němci. Do jejich řad Čelovský počítá i knížete Schwarzeberka, spolumajitele Respektu."I tak bude recenze vzácností, neboť jinak vydání doprovodí nulová publicita. Není obtížné domyslet si, proč tomu tak asi musilo být. Tomu, kdo snad přehlédl kurs nemalé části polistopadových "elit", orientujících se v (po)transformační realitě na mocného německého spojence, či rovnou (ovšemže s menší či větší mírou lavírování) na Sudetendeutsche Landsmannschaft, přinesla totiž Čelovského publikace nejeden důsažněji založený poukaz.

O několik let později už vstup do přísně tabuizované zóny způsobí větší potíž moderátorce diskusního pořadu Sedmička televize Nova. Ve věci trestního oznámení na ni podaného podrobí policie Janu Bobošíkovou více než šestihodinovému výslechu.

"Postup policie vyvolává otazníky, neboť trestní oznámení na Bobošíkovou podala žena, která chce zůstat v anonymitě a je sympatizantkou KDU-ČSL, už loni 2. dubna a rozšířila je 19. prosince. Moderátorku obviňuje z pomluvy, šíření poplašné zprávy a hanobení skupiny obyvatel. Měla se toho údajně dopustit, když ve třech loni vysílaných Sedmičkách kladla dotazy k tématu, zda KDU-ČSL chystá restituci církevního majetku, paktuje se se sudetoněmeckým landsmanšaftem a spolupracuje s komunisty. ,Policisté mi oznámili, že mi hrozí až dvouletý nepodmíněný trest. A pokud budu kauzu medializovat, může být vydáno předběžné opatření o zákazu mé novinářské práce,' uvedla Bobošíková na páteční tiskové konferenci. ,Žasnu nad tím, že má novinářská práce je kriminalizována. To, co se stalo, považuji za zastrašování a domnívám se, že v kontextu současného dění má celá kauza politický charakter,' prohlásila včera Bobošíková. (...) ,Ptali se mě například, proč jsem jednu ze Sedmiček začala otázkou: Jak vypadala mše, kterou celebroval arcibiskup Jan Graubner? Odpověděla jsem, že otázku jsem položila proto, že to diváky zajímá. Nebo se ptali, kde jsem vzala informaci, že Vatikán uzavřel konkordát s Hitlerem. Odpověděla jsem, že z učebnic historie. A v tomto smyslu mé podání vysvětlení pokračovalo,' upřesňovala moderátorka přístup policie." ("Policie bude pokračovat v kauze Bobošíkové ve výsleších", P 31/5-1/6/03).

Srv. k tomu "Přátelé landsmanšaftu, katolické církve a svoboda slova", BL 2/6/03.

22]

23] Na norimberském svatodušním zasedání sudetoněmeckého landsmanšaftu v roce 1999 přirovná sudetské Němce k Albáncům i tehdejší kandidát na spolkového kancléře Edmund Stoiber. Bouřlivý potlesk si vysloužil výrok, že akce NATO proti Jugoslávii poprvé v dějinách dokázala, že právo na vlast si lze vynutit rovněž vojenskou silou. Vláda České republiky by měla podle Stoibera proto postupovat důsledně, a zasazuje-li se o návrat kosovských Albánců do jejich domovů, měla by podle stejné logiky uznat také právo na návrat vyhnanců ze Sudet.

24] Ačkoli se historickou retrospektivou vztahu Čechů a Němců zabývá na stránkách německého a českého tisku (vlastněného dnes majoritně německými koncerny) po roce 1990 řada domácích publicistů a historiků, opírá se tato od prvopočátku o jedno jediné, donekonečna variované, sjednocující hledisko. "Náprava křivd" a zkatalogizování prohřešků českého etnika se ve výkladech prehistorie německo-českého soužití už dávno staly věcí cviku a stálého osvěžování paměti, která převzala inventář a nesmí z něho nic poztrácet. Z nastoupeného kursu příliš nevybočuje ani vážně míněná žádost, aby z televizního vysílání určeného nejmenším divákům byly vypuštěny pořady, v nichž se objevuje "zvýraznění určitých prvků národní tradice".Mezi ně publicista Emanuel Mandler řadí především "bezostyšné plebejství, nenávistný nacionalismus a třídní pohled na společnost sahající hluboko do předminulého století." (Viz "Rumcajs a Krakonoš kazí mládež", LN 6/3/01.)

25] Násilné zesoučasnění titulu známé práce švýcarského myslitele Maxe Picarda Hitler v náslze chápat jako účelovou licenci autora článku otištěného týdeníkem Respekt.- Stručně vzato, interpretuje M. Picard v knize z r. 1946 nástup nacismu mezi dvěma světovými válkami jako důsledek diskontinuity moderního člověkaa toho, co označuje za "expanzi prázdnoty". I když se v uvedeném směru v knize uplatňují konkluse, které na současné úrovni historického vědění už nemohou obstát, nemuseli bychom v návaznosti na zmiňovaný významový přeskokzákladní tezi P. díla opouštět.

Zeptejme se rovnou, jakým aspektem "české otázky" by se dala tematizovat její přítomnost, jestliže by se užila ona zdánlivě jednoduše aplikovatelná formule (=diskontinuita).Máme podezření, že přinejmenším - ba především - snahou o umělé přerušení kontinuitynárodní svébytnosti. To jest zvenčí i zevnitř trpělivě vštěpované rezignaci na národní zájmy, hrozící postupným (vy)mizením historické paměti.

Není totiž jen řečnickou otázkou, nakolik je "struktura diskontinuity, všeobecná nesouvislost", o které se v knize hovoří, vlastní právě účelovým reinterpretacím historických skutečností, vztahujících se k ustavení moderní české státnosti. Čili nekončícího proudu zjednodušení, polopravd a vědomých manipulací, např. typu Kosovo v nás, objevujících se na stránkách tiskovin, do nichž od počátku přispívá také námi zmiňovaný autor článku.

26] Anekdotický pasus z dobového bestselleru situuje současnou diskusi nad "Benešovými" dekrety na její prvopočátek. Byl to totiž Vaculíkem citovaný Mlynárik --Danubius, kdo - řečeno slovy Milana Hübla (v poznámce ze samizdatového Kritickém sborníku, 2/86) - "rozbouřil hladinu a vyvolal diskusi doma i v exilu". Míněn je Mlynárikův článek "Tézy o vysídlení československých Nemcov", uveřejněný v exilové revui Svědectví v r. 1978. O pár let později je již jeho autor v německém exilu, aby se po listopadovém převratu stal jedním z ústředních hlasatelů jednostranného "vyrovnání se s vlastní minulostí". Srv. k tomu Hüblovy navazující úvahy a polemiky, publikované v knize "Češi, Slováci a jejich sousedé" (Praha 1990).

27] Jak vidno, vítězí nejenom zde nad realistickým pohledem projekce vlastních přání a iluzí do empiricky osvojované odlišné reality. Co ale zjemnělý estét nemusel v apologii velkého souseda přejít mlčením, bylo provalení finanční aféry, týkající se černých fondů vládnoucí strany CDU pod vedením kancléře Kohla. Největší korupční skandál v historii poválečného Německa je totiž pádným argumentem pro to, aby se nám jeho "země zaslíbená" nejevila zase až v tak v svůdném světle:

"Z rozčarování, ztráty iluzí i morálního šoku vyrůstají radikální myšlenky, jejichž naplnění můžeme např. pozorovat v Rakousku, kde zvítězil radikální nacionalista Jörg Haider, nebo také ve Švýcarsku. (...) Může to být počátek zpochybnění (česko-německé) deklarace i závazku, že se temné síly minulosti, protektorátu a doby po válce nebudou znovu otevírat."(MD 22-23/1/00).

28] Drtilová, Koukolík, 2002, str. 119 a 119-120.

29] Orwell, 1991, str. 139.

30] O sedm let později tamtéž: "Slobodan Miloševič opět jednou -- a naposled -- překvapil. Nespáchal sebevraždu jako jeho matka, otec a strýc. Nezahynul hrdinskou smrtí, kterou by se zapsal do srbských junáckých příběhů. Muž, který přes deset let rozhodoval o osudu milionů lidí v bývalé Jugoslávii, zemřel zcela obyčejně -- na srdeční problémy. Je to škoda." (R 11/06).

31] Téměř to vypadá jakoby vždy, kdykoli zazní jméno Slobodana Miloševiče, zachvátily mysl českého vzdělance krvežíznivé, thanatoidní impulsy nenávisti... Jestliže ale sociolog Ivan Gabal odkazuje na fémový soud s manželi Nicolaem a Elenou Ceauseskovými, neměli bychom na tomto místě v zájmu dějinné pravdy zapomenout připojit, že spíše než celonárodní výkon spravedlnosti připomínal tento proces docela prostou justiční vraždu. Urychlený soud se uskutečnil

32] Z básně "V dnech nejistých", zařazené ve sbírce Anebo. - Na semináři k otázce umístění americké radarové základny na českém území, který se pod záštitou občanského sdružení Vojáci proti válceuskutečnil dne 23.2. 2007 v Praze, apelativní strofu ze staré Dykovy básně bezděčně parafrázoval politolog Oskar Krejčí:

"Přebíráme globální odpovědnost. Do této globální hry vstupujeme jako ohnisko, nikoli jako hráč. O nás se hraje, my jenom statujeme ." (cit. in HaNo 24-25/2/07).

33] Počínaje černým pátkem17. listopadu 1939 bude české studentstvo vždy mezi prvními, kdo nezávisle na mlčící většině a bez ohledu na případnou perzekuci, dá manifestačně najevo svůj nesouhlas s panujícím establishmentem. Pravidelně tak představuje obrodnou dynamickou sílu, skutečně svobodné a uvědomělé občanství, radikální ve chvíli, kdy je třeba spálit moranu:

"Dnes se smrt maskuje za úlisným úsměvem a říká si Svoboda. My ale dobře víme, že skutečná svoboda, paradoxně s malým ,es', takhle nevypadá."(cit. Johana Růžičková z Iniciativy proti válce, viz P 7/4/03.)

Ke konfrontaci s mocenskými strukturami postačí později daleko mírnější záminky, než byly ty, jež poskytly dramatické okolnosti nacistické okupace. Bude to recesní vystoupení mládeže během pražského majálesu v r. 1966, co vyprovokuje bezpečnostní složky režimu Antonína Novotného k zásahu. Několik účastníků průvodu je příslušníky Veřejné bezpečnosti pozatýkáno, obviněno, podrobeno proceduře trestního stíhání, a v červnovém procesu, jehož průběh a vyznění se má odrazit na dalších životních osudech postižených, též odsouzeno - k podmíněným trestům. O dvě léta později se k uzavřenému případu vrací na stránkách mládežnického periodika vysokoškolský student Jan Kavan. Rekapituluje v něm příběh jedné z obětí procesu, tehdy sedmnáctileté Š. Š., vystavené v mezidobí skrytému i otevřenému společenskému ostrakismu. Z jeho dodnes působivé obhajoby mládí vyjímáme:

"Každá generace zná smrtelné nebezpečí své doby. Jeho váhu pocítila na vlastní kůži a má tak dobré důvody nikdy nezapomenout, neustále varovat a připomínat. Má právo odmítnout jakýkoliv definitivní závěr. Nelze-li někomu zapomenout na fašismus, nelze jiným zapomenout na deformace posledních dvaceti let. To není otázka míry hrůzy, ale otázka prožitku formujícího generaci ." (Kavan, 1968).

34] Havel, 1990, str. 75. - Citujme dále ze stejného zastavení:

"Tato moc se neúčastní žádné přímé soutěže o moc, ale působí v mocensky nejasném prostoru lidské existence. Skryté pohyby, které tam vyvolává, mohou však -- a těžko předem odhadnout kdy, kde, jak a v jakém rozsahu -- vyústit v něco viditelného: v reálný politický čin či událost, ve společenské hnutí, v náhlý výbuch občanské nespokojenosti, v ostrý konflikt uvnitř dosud zdánlivě monolitní mocenské struktury či prostě v nezadržitelnou změnu společenského a duchovního klimatu. A jelikož všechny skutečné problémy a krizové jevy jsou ukryty pod tlustým příkrovem lži, není nikdy jasné, kdy dopadne ona pověstná kapka, kterou přeteče pohár, a co touto kapkou bude: i proto společenská moc preventivně a téměř reflexivně stíhá každý i sebeskromnější pokus o ,život v pravdě'." (tamtéž, str. 75).

"(...) příkrov ,života ve lži' je z podivné matérie: dokud neprodyšně pokrývá celou společnost, zdá se být z kamene; avšak v okamžiku, kdy ho někdo na jediném místě prorazí, kdy jediný člověk zvolá ,Král je nahý!', kdy jediný hráč poruší pravidla hry a odhalí ji tím jako hru, všechno se náhle jeví v jiném světle a celý příkrov působí dojmem, že je z papíru a že se začne nezadržitelně trhat a rozpadat." (tamtéž, str. 76).

35]

Použitá literatura

• Bilak, Vasil: Paměti, II, Praha 1991
• Broz, Svetlana: Dobří lidé v dobách zla, Praha 2001
• Dienstbier, Jiří: Daň z krve,Praha 2002
• Doleček, Rajko: Žaluji! : kritické poznámky k mýtům o Evropské unii, NATO a USA v souvislosti s událostmi v Jugoslávii, 2. dopl. vydání, Praha 1999
• Doleček, Rajko: Žaluji!.3. dopl. vydání, Praha 2000
• Drtilová, Jana; Koukolík František: Základy stupidologie -- Život s deprivanty, II, Praha 2002
• Dyk, Viktor: Anebo, Praha 1927
• Dzokic, Zvonko: Národní masová psychóza v oblasti bývalé Jugoslávie.Konfrontace -- časopis pro psychoterapii, 2, 1999, str. 40-46
• Čelovský, Bořivoj: Mnichovský syndrom, Ostrava 1997
• Čelovský, Bořivoj: Mnichovský syndrom, 2. dopl. vydání, Šenov u Ostravy 2000
• Čermák, Ivo: Lidská agrese a její souvislosti, Praha 1999
• Effenberger, Vratislav: Republiku a varlata.Analogon, 4, 1993
• Eichler, Jan: Mezinárodní souvislosti vstupu ČR a Polska do NATO. In: Polsko a Česká republika -- dva noví členové NATO, Brno 2000
• Fiala, Petr: Katolicismus a politika, Brno 1995
• Fromm, Erich: Útěk ze svobody, Praha 1993
• Grus, Milan: S kým a o čem? In: Česko -- německé vztahy: česká stanoviska, Praha 1998
• Habermas, Jürgen: Problémy legitimity v pozdním kapitalismu, Praha 2000
• Hašek, Jaroslav: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, díl 1: V zázemí, Praha 1971
• Havel, Václav: Dopis Gustávu Husákovi. In: O lidskou identitu, Praha 1990
• Havel, Václav: Moc bezmocných,tamtéž
• Havel, Václav: Proces,tamtéž
• Higgs, Robert: Politická ekonomie strachu, Praha 2006
• Hronek, Jiří: Černá kniha Heydrichova režimu, Londýn 1942
• Hübl, Milan: Pražská diskuse o česko-německých vztazích v německém překladu, Kritický sborník, 2, 1986, str. 64-67
• Hughes, H.S.: Historie jako umění a jako věda, Praha 1970
• Kavan, Jan: Proces (nikoliv Kafkův), II, MY 68, 7, 1968, str. 45-47
• Křesadlo, Václav: Girgal, Praha 1992
• Laughland, John: Znečištěný pramen. Nedemokratické počátky evropské ideje, Praha 2001
• Lvová, Míla: Mnichov a Edvard Beneš, Praha 1968
• Mlčoch, Lubomír: Jaký model pro český kapitalismus? In: Česká společnost na konci tisíciletí, Praha 1999
• Mlynárik-Danubius, Ján: Audiarum et alter pars, předmluva k českému vydání knihy Němci ven! Die Deutschen raus!, Praha 2001
• Neumann, Stanislav Kostka: básnické dílo
• Novak, Michael: Duch demokratického kapitalismu, Praha 1992
• Novak, Michael: Probuzení z nihilismu, Praha 1994
• Orwell, George: 1984, Praha 1991
• Pánek, Jaroslav: Česká historická věda a české historické vědomí. Několik námětů do diskuse. Český časopis historický, 2, 1999, str. 311-320
• Pauer, Jan: Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí -- plánování -- provedení, Praha 2004
• Picard, Max: Hitler v nás, Praha 1996
• Rataj, Jan: O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938 -- 1939, Praha 1997
• Rataj, Jan: Obraz Němce a Německa v protektorátní společnosti a v československém odboji. In: Obraz Němce, Německa a Rakouska v české společnosti 19. a 20. století, Praha 1998
• Rataj, Jan: Krize českého politického myšlení za druhé republiky. In: Z druhé republiky, I., Praha 1993
• Slovník české frazeologie a idiomatiky
• Solař, Josef: Demontáž morálního vědomí?Index, 2, 1969, str. 18-20
• Šamalík, František: Právní stát kontra stalinismus, Praha 1991
• Tejchman, Miroslav: Nicolae Ceausesku, Praha 2004
• Tesař, Jan: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky, Praha 2000
• Thoma, Ludwig: Dopisy poslance bavorského zemského sněmu, Praha 1966, překlad Jaroslav Homola
• Tomášek, Dušan: Deník druhé republiky, Praha 1988
• Vaculík, Ludvík: Český snář, Brno 1992
• Valenta, Jaroslav: Benešovy dekrety: podivná diskuse.Britské listy 15.7. 2002
• Voltaire, Filosofický slovník, čili, Rozum podle abecedy, Olomouc 1997
• Vybíral, Zbyněk: Čtyři (téměř novinové) sloupky ke Kosovu, Srbsku a NATO, Konfrontace -- časopis pro psychoterapii, 2, 1999, str. 49-54