Již dlouho trvá má averze k redukování "češství" na poskakování, hop hop hop, v davu rozlícených fandů, jinak prý, hop hop hop, nejsme Češi. Tedy, nic proti tomu pokřiku. Pokud bych viděl a věděl, že fandové jsou své češství vyjevit a projevit i jinak než fanděním partě čutálistů.

A, což je jen druhá strana téže mince, pokud bych viděl a věděl, že víc než královsky placené fotbalové primadony se zajímají i o něco jiného než o to, zda mají či nemají vyléčené tříslo, přestoupí či nepřestoupí do toho či onoho klubu, přestěhují či nepřestěhují se do Paříže či do Říma, koupí či nekoupí si mercedesa nebo jaguára, postaví či nepostaví si vilu se dvěmi či třemi patry atd. atp. Prostě o samé další veledůležité záležitosti.

A kdyby, aspoň jeden z nich, a aspoň jedenkrát, se zajímal také o to, co trápí - český národ.

To by ale bylo pro sportovce překvapení - chtít na nich něco tak šíleného! Třeba nějaký skutečně podstatný, zásadní a veřejně prospěšný postoj?

Tak hluboko by přece naše primadony s nagelovanými vlasy neklesly!

Tak proč je, proboha, tak bezpříkladně obdivujeme a vynášíme do nebes? Nebo jejich vítězství či prohru -- nějak a nějakým omylem -- ztotožňujeme s národní hrdostí nebo ctí? Jak může být řeč o nějaké hrdosti a cti u národa, jehož ministryně obrany dělá cizímu státníkovi soukromou zpěvačku? A vláda ostentativně dává najevo a přímo tetelí se při pomyšlení, že v Čechách velí zahraniční generálové? A celá národní solidarita začíná a končí oním roztomilým poskakováním?

To v lepším případě. V tom horším pak pokračuje křičením Nic než národ a terorizováním svého okolí, když vyřvávající poloopice vyrážejí do ulic a napadají každého, kdo vypadá jako "normální" Homo sapiens sapiens.

Tedy, abych to řekl zcela jasně: Co nám je s prominutím do toho, jestli vyhrají nebo nevyhrají nějaký zápas, když s národní solidaritou, osudem, hrdostí a ctí nemají ti hoši z hřiště vůbec nic společného?

Tenhle typ "vlastenectví", redukovaný na zelenou trávu, trampolíny a posilovací nářadí nám tu jaksi zbyl z dob socialismu. Můžeš být hrdým Čechem, zpívat si hymnu a dojatě hledět na českou vlajku, ale jen odsuď podsuď. Všude, kde by to překáželo politice, budeš držet pusu a krok.

Že je naivní od fotbalistů, natož vrcholových, očekávat víc, než jen skvělé kličky, kombinace a rychlé nohy? Jestli ano, tak proč jejich výkony vydáváme za jakési vrcholy vlastenectví a nazýváme je "národními hrdiny" -- a oni se za ně proto nejspíš, a neprávem, také považují?

Že se lidstvo odjakživa chtělo bavit -- a zbožňovalo své miláčky z arény? Jistě, gladiátorské hry už ve starém Římě byly podívanou, kterou lid miloval. Jenže ti udatní bojovníci se nikdy nestávali "národními hrdiny". Byli to otroci. Pobavili, někdy svým hrdinství vzbudili úžas. Svým palcem pak ovšem a o všem rozhodovali ceasarové a augustové.

Ten kult vrcholových sportovců a vrcholových zpěváků, říkajících si po americku "star", je šíleným znakem moderní doby, a je úplně jedno, zda je to dnes nebo to bylo v éře socialismu. V Čechách máme ve zvyku k našim "národním hrdinům" či snad dokonce "národním bohům" ještě řadit umělce všeho druhu a vůbec nejradši máme herce -- jak skvěle umějí hrát emoce!

První velké poučení z onoho nedělního českého fotbalového waterloo by ovšem nemělo být v tom, zmačkat českou vlajku, zapomenout hymnu, prohlásit se za Hotentoty a vystěhovat se na jakýsi zapadlý tichomořský ostrov.

To bychom ostatně jako Češi stejně nedokázali, nebo ano?

Spíš je žádoucí uvědomit si význam věcí. Nedělat ze sebe opičky, které českou vlajku poznávají jen na fotbalových stadionech a které to, že jsou "Češi", objevují tak maximálně dvakrát do roka.

Jenže je ještě jedno velké poučení z nedělního zápasu.

Ten zápas na první pohled nevěštil nic mimořádného. První půle byla dočista v české režii. Turci měli nevýraznou obranu, slabý útok, nanicovatou zálohu. Žádné kombinace, ba skoro žádné střely na branku. Češi zápasu kralovali, svěže běhali, přihrávali, stříleli, v zápase čněl dvoumetrový český obr Koller, který už ve 34. minutě zápasu hlavičkou vsítil nádherný gól.

Ve druhé půli, kde se Turci malinko zvedli, české mužstvo opět v 61. minutě skórovalo. Potom přišlo to, co novináři nazvali "tureckým peklem". Bylo to skutečně tak, jenže nebylo to peklo. Turci projevili ohromnou vůli po vítězství a předvedli to, co se vzhledem k výkonu, jaký podali v prvním poločase, muselo jevit jako zázrak.

Tahle úžasná turecká zarputilost byla k vidění již v jejich zápase se Švýcary. Také v poslední chvíli vyvinuli neuvěřitelnou energii a solidně hrající tým Švýcarů pokořili až v samotném prodloužení zápasu, jehož velká část propršela.

Ty kapky vody padaly na trávník i v zápase s Českem jako znamení, že i nyní přichází pro Turky neuvěřitelný obrat. Arda v 75. minutě skóroval přízemní střelou z patnácti metrů k Čechově pravé tyči a od té doby Turci v poslední čtvrthodině hráli jako bozi. V 87. a 90., tedy v posledních minutách zápasu pak Čecha deklasoval ještě prťavý Nihat a čeští hráči odcházeli z hřiště jako spráskaní psi.

Trenér Brückner po skončení zápasu v televizním studiu ještě cosi "filosofoval" o tom, jak se jeho svěřenci měli či neměli bránit a tvářil se, jako by krutá prohra českého týmu byla jen věcí nedodržení jakýchsi fotbalových zásad a pravidel. Jenže každý, kdo zápas sledoval na vlastní oči, věděl a viděl, že ta turecká výhra vůbec nebyla jen o fotbale. Turci byli proti Čechům menší, pomalejší, k bráně se za normálních okolností ani neprobojovali, na dlouhána Kollera nemohli často ani doskočit. Ten fascinující výkon byl výsledkem jejich ducha a touhy vítězit. Jevil se jako zázrak. Možná že i byl zázrakem přesně v tom smyslu, v jakém se zázraky zpravidla dějí. Totiž, že se stane něco, pro co zdánlivě (a někdy nejen zdánlivě) nejsou žádné materiální příčiny, nic tomu nenasvědčuje, všichni se proti tomu pojistí. A ono se přesto přihodí a stane.

Turci prohrávali 2:0 ještě v době, kdy jim do regulérního konce zápasu zbývalo pouhých 15 minut a nesklonili hlavu a stále věřili ve své vítězství. Turci, na rozdíl od Čechů, jistě věří v zázraky.

Ten zázrak se na fotbalovém hřišti nakonec skutečně stal.

To, že se něco takového vůbec může přihodit, je ale nakonec dobrá zpráva nejen pro Turky, ale i pro nás Čechy. Takže ani my bychom příště neměli věřit těm, kteří tvrdí: Nevěřte v zázraky!

Což je, konec konců, na jeden "obyčejný" fotbalový zápas docela slušné poznání.