Sarkozyho poradci, kteří se v posledních týdnech začali zjevovat v Praze, svému prezidentovi jasně vysvětlili, že Česko stojí na čele euroskeptického křídla, jakéhosi předsunutého valu Spojených států amerických. I proto se Sarkozy rozhodl, že jeho návštěva bude ryze politická: žádná oslnivá gesta, žádné převleky, žádná manželka. V úterý ho čeká v Paříži mnohem náročnější den: bude řešit obtížný rozpočet na budoucí francouzské zbrojní výdaje. Ti, kteří očekávali, že jim francouzský prezident v Praze okomentuje alespoň nové album své choti Carly Bruni byli evidentně zklamáni.

Zatímco německá kancléřka vyrazila po irském „ne“ do strategické Varšavy, ujal se „malý Mikuláš“, jak mu donedávna přezdíval jeho předchůdce Jacques Chirac, do Prahy. Z kuloárů, které už dopředu hlásily „východní ofenzívu“, tak v Praze zbyla jenom pouhá, poněkud zoufalá snaha dokázat, že Francie dosud zůstala vlivným hráčem v Evropské unii. Sarko svůj ůmysl rozšít pracovní trh o „země východní Evropy“ už před časem oznámil ve Varšavě. Téma Lisabonské smlouvy přišlo vlastně jako náhradní: nic nového totiž Sarko do Prahy nepřivezl. Nepřekvapí proto, že k žádnému závěru nikdo nedospěl: všichni z Visegrádu zůstali zakopáni ve svých pozicích. A to je problém Lisabonské smlouvy ještě srozumitelný. Úmysl vysvětlit, co má za lubem v rámci svého projektu tzv. Středomořské unie, kterou se před půlrokem Sarkozy snažil vysílal i do střední Evropy, už raději odložil v Paříží ad acta.

Pražská schůzka se tedy omezila na pouhé „slaďování not“, jak se eufemisticky říká tomu, dát společný scénář třem předsednictvím Evropské unie: po tom francouzském od 1. července 2008 následuje od 1. ledna 2009 české, a po něm ještě švédské. Střední Evropa podpořila slovně Chorvatsko, který usiluje o vstup do Evropské unie od roku 2010, čímž se příhlásila ke kolektivní solidaritě regionu: to je ale dlouhodobá snaha, která nepřekvapila, a byla jaksi nad rámec tohoto setkání.

Poslední návštěva francouzského prezidenta se konala před 10 lety, jak podotkl významně prezident Václava Klaus ve svém písemném vzkazu Sarkozymu z nemocnice, což nejlépe vypovídá o tom, že země galského kohouta dosud nenašla v této části Evropy nejen společné noty, ale ani ojedinělou strunu, na níž by se pokusila vyzkoušet nějaký zvuk. O evropském koncertu již netřeba vůbec mluvit. Ten Francie v této části Evropy, nazývané stále sterotypně jako „země Východu“, už dlouho nezahrála.

Není proto divu, že Francii v Praze nerozumějí. Dílem samozřejmě nechtějí: a to padá na vrub nynějšímu konzervativnímu kabinetu Mirka Toplánka. Francie se ale od časů prezidenta Françoise Mitterranda nepokusila o žádnou ambicióznější iniciativu. Což zase není příliš dobrá vizitka země, která kdysi patřila k těm, podle kterých si řídili hodinky nejen básníci v kavárně Slavia.

ČTK: Ratifikaci Lisabonské smlouvy už Češi přerušili, řekl Topolánek ZDE