V první polovině padesátých let k nám ze Západu posílali pomocí vodíkem plněných průhledných balonů letáky Svobodné Evropy, které jsme (v oblasti Třeboně, kam jsem jezdil na prázdniny), my děti hledaly, sbíraly, vyměňovaly mezi sebou a nosily domů, kde je s chutí četli dospělí. Z jednoho z těchto letáků jsem se třeba dověděl, že USA spustily na vodu první atomovou ponorku na světě, nazvanou Nautilus, jejíž fotografie na letáku byla otištěna. Na letácích byly pravidelně i kreslené politické vtipy, jeden z nich nesl název Od pračlověka ke krásnému sovětskému člověku. Nejdříve byl vyobrazen pračlověk v kožešině a s kyjem, potom rytíř, pak měšťan (stále stejný tupý obličej), pak rudoarmějec a nakonec zase pračlověk s kyjem, ale celý rudý. Tato balonová osvěta později k naší lítosti přestala, když se jeden letoun ČSA po srážce s balonem zřítil.

Já jsem byl na letním pionýrském táboře jen jednou, a to v roce 1955 u Zbirohu. Tehdy byla ještě politicky poměrně ostrá doba a já si dodnes pamatuji první písničku, kterou nás tam pionýrští vedoucí naučili: "V Americe tam je blaze, tam se dobře žije, žvejká se tam ševingum a kokakola pije, až já přijdu kamaráde do tý krásný země, podívám se do New Yorku po nějaký ženě, koupím já si Chevroleta, ožením se s Mary, to pak budu krásně žít..." (O žvýkačce a Coca Cole jsme prakticky nic nevěděli).

Po krachu invaze z USA na Kubu v roce 1961 se po republice všude konaly organizované manifestace na podporu Kuby a vzpomínám si, že většina lidí třeba z mého pracoviště byla skutečně na straně Kuby. Na náměstí, kde jsme stáli, mluvili různí řečníci. A pak jedna starší soudružka přečetla, že pracující národního podniku Vitana Byšice se zavázali, že na protest proti agresi amerického imperialismu proti lidu svobodné Kuby vyrobí nad plán 400 kg jemné houbové polévky. Načež se celé náměstí začalo smát.

Na strojní fakultě v roce 1962 přišel docent politické ekonomie a úvodem přednášky řekl, že dnes budeme probírat téma "Imperialismus -- kapitalismus parazitní, zahnívající, umírající". Na to my sborově a velmi hlasitě "ha, ha, ha". Něco podobného by si dnes na mnoha vysokých školách prý studenti nedovolili.

Počátkem sedmdesátých let se začaly v našich podnicích postupně objevovat NC (numericky řízené) obráběcí stroje. V podniku, kde jsem pracoval, jsme instalovali jednu NC frézku v ceně cca 1,5 miliónu Kč, což tehdy byly velké peníze. Podnik byl povinen do jednoho měsíce uvést NC stroj do chodu a začít na něm vyrábět. Státní banka československá to kontrolovala, a pokud by zjistila, že stroj nepracuje, mohla na podnik uvalit citelné sankce. Probíhalo to tak, že když pracovníci banky přijeli na kontrolu, instruovaní vrátní to ihned zatelefonovali na příslušné pracoviště, tam přistavili k frézce paletu s výrobky, vyrobenými na normálních frézkách, polili frézku olejem, posypali "šponami" a když dorazila bankovní kontrola, právě opravovali "před chvílí se vyskytnuvší" závadu elektronického zařízení a kontrolory informovali, že od rána již na NC frézce vyrobili výrobky uložené na paletě. NC frézku se pak podařilo uvést do skutečného provozu asi za půl roku.

A teď něco ke strachu z StB. Asi v polovině sedmdesátých let přišlo na StB udání, že v noci stál v lese u plotu podniku nákladní vůz, na nějž byly z podniku naloženy nějaké bedny. Protože podnik měl zhruba třetinu výroby tzv. speciál, tj. vojenské výrobky, vyšetřovala to Veřejná i Státní bezpečnost. Příslušní pracovníci podniku se však mezi sebou rychle domluvili, a tak bylo vyšetřování po určité době zastaveno s tím, že tam nákladní auto sice stálo, ale nenakládalo se nic z podniku do něj, ale naopak se z něj do podniku skládalo v té době právě čerstvě zakázané desetistupňové pivo. Všichni samozřejmě věděli (nebo tušili), že se z podniku do auta nakládaly (= kradly) lovecké náboje. Pro to však měl každý funkcionář plné pochopení.

V téže době mě jeden známý požádal, abych mu do truhlárny podniku odvezl několik dřevěných trámků a prken, z kterých mu tam na základě oficiálního povolení měli cosi vyrobit. Ve vrátnici mi do mého Trabantu posadili jednoho strážného (vrátný s pistolí), který mne po celou cestu podnikem musel doprovázet, abych snad něco potají z podniku nevyvezl. K mému překvapení mě strážný požádal, abych mu z podniku vyvezl těžkou krabici velikosti menšího kufru. Tu jsem mu potom na smluveném místě mimo podnik předal. Podnik při tom trvale sledovala Státní bezpečnost, ale nikdo s z ní moc nedělal.

Podobných historek bych mohl uvést mnohem více. Celkově byli v té době lidé daleko uvolněnější a v průmyslových podnicích navzájem přátelštější než dnes a hlavně se na rozdíl ode dneška "vrchnosti" příliš nebáli, protože její příkazy dokázali ve skutečnosti hravě obcházet. Tím samozřejmě nijak nepopírám třeba politické procesy v padesátých letech, ve kterých byli u nás odsuzování často zcela nevinní lidé.