V Chebu, kde naše rodina žila od roku 1945, bylo v té době několik lidí, s nimiž se otec přátelil a které obdivoval. Byli to hrdinové z války, příslušníci našich jednotek na Východě i Západě. Kupodivu jsme se o tom, co se u nás chystá, dovídali především od těch z Východu. Byl mezi nimi i J.Š., příkazník (ordonanc) plukovníka Svobody, který s ním prošel celou anabázi z Polska přes internaci v SSSR a Buzuluk až na Duklu a domů. Ten šířil paniku, že když se to u nás obrátí ke komunismu, okamžitě zmizí na Západ a také to udělal už 26. února 1948. Volyňští Češi ze Svobodovy armády, kteří také pohraničí osídlovali, tehdy a ještě dlouho potom mlčeli nebo mluvili tiše a jen před přáteli o poměrech v SSSR, z nichž se jim podařilo uniknout. Čeho se tito obyčejní lidé, většinou zemědělci, asi báli? Stejně se choval i sovětský pilot K., hrdina SSSR, který se v Chebu oženil a byl rád, že tu mohl zůstat. Pane Špíko, Vám bylo v roce 1948 šest let -- ničeho jste se nevšiml?

Mého otce vyhodil z práce Akční výbor Národní fronty cárem papíru z 28. února 1948 jenom proto, že byl funkcionářem národně socialistické strany a nedal se na stranu vítězů, i když mu to nabízeli. Byl to docela obyčejný člověk, jako mnoho jiných, kteří dopadli stejně. Stačilo se trochu dívat kolem sebe. Díval jste se, pane Špíko? Byli jsme vyhozeni z bytu v domě, který byl v národní správě skupiny kamarádů, později bývalých kamarádů. Ti z nich, kteří se "dali ke komunistům", mohli v domě zůstat a později ho i koupit -- velmi levně.

Můj otec, obyčejný člověk, byl pracovitý a schopný a to věděli dobře jeho bývalí kamarádi, kteří si své špatné svědomí uklidňovali i tím, že mu diskrétně, už ve funkcích komunistického aparátu, pomáhali. Ne k majetku, ne k pozicím, ale jen k tomu, aby ho nezavřeli, když na něj chodila udání. Udání z práce, udání z místa bydliště.

Kdo to byl, pane Špíko, kdo tohle všechno vytvářel a organizoval? Byli to duchové? Pro Vás asi ano. Pro mě to byli lidé z masa a kostí, kteří se oblékali jako jejich vzory -- gestapáci -- do gumových a kožených kabátů. Pravda, k těm kabátům už nenosili bavorské klobouky, ale tzv. bekovky, čepice, které se tenkrát nosily. Pěkně byl tento typ vykreslen v seriálu o majoru Zemanovi, v dílu o únorových událostech, kde onoho estébáka, slídícího ve vile továrníka, nezapomenutelně ztvárnil pan Němec. Těch jsem se už jako dítě opravdu bál. Byla to pro mě strašidla a když jsem náhodou při cestě ze školy potkal jistého P. prchal jsem raděli do vedlejší ulice.

O prázdninách jsem pravidelně jezdil k babičce a dědovi na parcelu do Plzně. Otec tuto parcelu koupil v roce 1935 z úspor, našetřených v době konjunktury po krizi na začátku třicátých let. Stačil postavit jen malou zděnou chatu, v níž babi a děda žili. Když jsem přijel na prázdniny v roce 1953, to už Vám bylo, pane Špíko, jedenáct, vládl v chatě místo obvyklé pohody -- strach. Strach z toho, co se v Plzni dělo po červnových událostech po měnové reformě. Moji prarodiče i moji rodiče a tedy i já jsme měli třídní původ jako z partesu. Pro ty mladší, pane Špíko, aby si "udělali obrázek o tom, jak to ve skutečnosti bylo", musím dodat, že "třídní původ" byla položka v dotazníku, když jste se hlásil třeba do nějaké školy, asi jako za nacistů se musel uvádět "rasový původ". Takže děda byl kovář a babička za svobodna kuchařka, ale v létě 1953 se opravdu báli. I když se strachem netřásli. Viděli totiž kolem sebe, jak si ti podivně oblečení pánové chodí pro obyčejné lidi, kteří dali v Plzni zřetelně najevo, co si o komunistickém režimu myslí. Všiml jste si tenkrát něčeho, pane Špíko?

Zůstaňme prozatím v těchto časech. Dalo by se psát dál, ale tohle by mohlo stačit. Ještě snad něco o roce 1956. To už Vám, pane Špíko, bylo čtrnáct. Těžko jste asi mohl v té době přehlédnout dění kolem dvacátého sjezdu KSSS. Nikita Chruščov byl mediální hvězdou a ve svém projevu na sjezdu poodhalil věci, které jste vy v oné době patrně přehlížel. Ale přece, vzpomínám si, že jsme pár let potom chodili povinně se školou na sovětské filmy, z nichž se nejeden zabýval v oné době "tání" lidskými osudy v režimu, jenž stál na strachu a tajné policii a pronásledoval -- především -- obyčejné lidi...

Tak tedy, pane Špíko, zkuste se zamyslet a rozpomenout, zdali to opravdu bylo tak, jak píšete. Možná, že jsme žili každý někde jinde a já se mýlím. Můžeme však v historickém čase i v diskusi pokračovat, co vy na to?