Afirmace intelektuálního handicapu

Lidové noviny ve svém vydání z 14. června 2008 pokračují v publikování primitivních, ideologicky handicapovaných blábolů, které neobsahují ani špetku tvůrčího, v pravém slova smyslu kritického či analytického koření. Natož aby z těchto ingrediencí přímo sestávaly. Sloupek pana Neffa na titulní straně s názvem "Greenpeace jsou spojenci darebáckých států" svým nadpisem i obsahem utvrzuje a ostře vymezuje degenerované myšlenkové stereotypy, které jsou konstrukčním "materiálem" pocházejícím z doby dogmatického socialismu a které se úspěšně transformovaly podle ideologických klišé platných dnes.

Shrnutí ideologického ukotvení textu je následující:

Existuje na světě jakási strana dobra (nevyřčeno: USA) a strana zla (vyřčeno: darebácké státy) ► Strana dobra je hájena čistou pravdou a láskou, strana zla je vystavěna na odporné lži a nenávisti (nevyřčeno: USA přinášejí demokracii a svobodu, darebácké státy despocii a smrt) ► Strana dobra je opět (nevyřčeno: trvale) ohrožována stranou zla a musí se proto bránit ► Chceme-li stát na straně dobra, jsme povinni se bránit také ► Jsou zde však síly, které podporují stranu zla (vyřčeno: jak bylo mnohokrát spolehlivě prokázáno) a ty je potřeba demaskovat ► Demaskovat síly podporující stranu zla je jednoduché: všichni, kdo nestojí na straně dobra, jsou darebáci ► POSELSTVÍ: STŘEZME SE ZLA VE VŠECH JEHO FORMÁCH A BOJUJME NA STRANĚ DOBRA; UKAŽME PRAVOU TVÁŘ DOBRA A ZLA I TĚM, KDO TO NEVIDÍ!

Trochu to připomíná fantasy seriál Pán prstenů, má ale zobrazovat skutečnost. Děsivá představa. Vedle toho se line textem ještě jedna paralela, letitá důvěrnice českého diskurzu. Zajímavým způsobem je zde vysvětlován význam slova "aktivista". Autorův výklad poukazuje na to, že pouze historická společenská struktura s jednoznačně ustálenými mocenskými procesy (a bez ohledu na měnící se povahu společnosti) může přinášet "dobrá" řešení. "Aktivista" je přitom někdo, kdo tento "řád věcí" narušuje a poškozuje, v autorově výkladu dokonce tak, že je prostě spojencem "zla". Tento patologický mem, zpochybňování občanské aktivity, která není posvěcena danou, pro mluvčího srozumitelnou mocí (respektive něčím, co ji navenek zastupuje) se jako dědictví táhne novodobou českou historií a s prezidentským posvěcením se mu zjevně daří ze sféry společenského podvědomí prosakovat na povrch.

Nevím přesně, co vede pisatele k takovým myšlenkovým postupům. Je to jakási směs infantilního heroismu a poruchy společenské sebeidentifikace v závislosti na specifickém kulturním vývoji, kterým je postižen (jak bylo mnohokrát spolehlivě prokázáno...). Někde z temna lidského uvažování prostupuje na povrch snaha vykládat nepochopitelné způsobem, který je přijatelný a který dává naději, když už se musíme vyrovnávat s tím, co bylo, co je a co přijde. Naději na to, že je jasně ohraničitelné dobro (jehož jsme pochopitelně součástí) a že toto dobro zvítězí. Mýtus par excellence.

Od obřadního ohniště do intelektuální dimenze 21. století

Je přitom překvapivé, že LN věnují výsadní postavení těmto rituálním zaklínadlům. Zároveň ve stejném vydání, v rámci přílohy Orientace, je totiž možné najít třeba dobrou, zdravě kritickou recenzi knihy známého kritika univerzálního okcidentalismu Emmanuela Wallersteina (Petr Zídek) nebo třeba vysoce poučený analytický materiál o současné politické situaci v Iráku, v němž autor (Vít Klepárník) zcela nezaujatě hodnotí americkou politickou vojenskou aktivitu v této oblasti. Jedná se o texty s jasnou přidanou hodnotou, které vysloveně popírají absurditu preferovaného "politicky výchovného" textu . Čtenář se dostává od obřadního ohniště, na němž se upalují oběti kultu, do intelektuální dimenze 21. století.

Je zajímavé porovnávat tuto zvláštní kontrastní nesourodost. LN poskytují zvláštní obraz hodný socioanalytického zkoumání. Jejich vrstevnatost, poměr jednotlivých složek a stanovení významu odráží stav současného diskurzu. A stav je takový, že veřejně je upřednostňováno intelektuální plebejství, ideologická demagogie tupých politicko mediálních textových prefabrikátů, záměrné omezování hranic diskurzu stereotypní banalitou, neustálé povyšování bigotního maloměšťáctví na roveň intelektuálně přijatelného. Naprosto klíčová je redakční strategie: veřejně a nahlas šířené bludy stojí na prvním místě, kdežto objektivizující průhledy do reality jsou izolovány jako intelektuální "deviace" na vyhrazeném a specificky omezeném místě.

Vzniká tak paradox, který LN vytvářejí a určují. Je prostě nesporný fakt, že sloupek na titulní straně vidí každý, zatímco příloha Orientace vychází jen jednou za týden a nahlédne do ní také každý. Dvacátý. Dokud instituce, které ovlivňují diskurz v jeho nejobecnější podobě neprovedou obrat z hlavy na nohy, nebude to lepší. Existuje ale ještě jedna možnost. Současné vlivné instituce ztratí kvůli své cílené trivializaci opodstatnění a budou nahrazeny jinými. Tato varianta se zdá být dokonce pravděpodobnější a určité náznaky jsou patrné již dnes. Nechejme se překvapit.