To, že všechny tajné policie jsou zločinecké organizace, které si vydržuje každý režim, to přece není žádná novinka. Tajná policie existovala i v době Sumeru a starého Egypta! A současné vlády si je nadále vydržují i dnes!

Vyskytuje se snad nějaký stát, kde neexistuje tajná policie? Nebo byl snad v historii nějaký stát bez tajné policie? Neznám takový stát.

No a že příslušníci tohoto zaměstnání prováděli na příkaz vládců svinstva, to přece také není nějaké tajemství. Akorát historici o tom docela málo píšou. Noví vládcové docela neradi prozrazují na své předchůdce špinavosti (snad jen ty, které se jim hodí), a tak historikům otevírají archivy až třeba po padesáti letech či dokonce i po stu letech, ba někdy vůbec!

Naši estébáci sloužili totalitnímu režimu a naši dnešní bisáci slouží demokratickému režimu, ale jejich pracovní náplň je dost obdobná. Jsou snad dnešní bisáci charakternější?

Nabyl jsem dojmu z televize a vůbec ze všech sdělovacích prostředků, že snad každý druhý obyvatel ČR je estébák, fízl, donašeč, udavač, domovní důvěrnice atd. A že si mám dávat pozor i na rodinné příslušníky, co kdyby taky byli "u nich". Bojovníci za svobodu a demokracii v médiích našli inspiraci asi v Pavlíkovi Morozovovi (udal své rodiče).

Je ale faktem, že běžný občan naší republiky se setkal s StB asi stejně tak často jako běžný obyvatel římské říše s terorem Neronovým.

Ale abych se vrátil na dědinu.

V kamenické provozovně (státní podnik, kolem 30 zaměstnanců) roku 1980 modernizovali provozní linku - starý soustruh na mramor vyměnili za nový, modernější. Co ale se starým ještě funkčním soustruhem? Prodat ho soukromníkovi nedovoloval zákon, a ostatně žádní soukromí podnikatelé neexistovali. Zaveze se tedy do sběrny starého železa, tedy do státního podniku Sběrné suroviny. Soustruh se naložil do auta a Bohuš ho měl zavést do šrotu, jenže místo do Sběrných surovin Bohuš soustruh složil doma a odvezl tam místo soustruhu nějaký jiný šrot, co měl doma. Vše v pořádku, no ne? Bohuš mohl po práci a o víkendech soustružit mramorové vázičky, těžítka, kalamáře a podobné serepetičky.

Můj soused estébák se vracel odpoledne ze služby, zastavil před domem Bohouše a řekl mu: "Bohuš, přišlo na tebe udání, zítra ti uděláme domovní prohlídku, budeme hledat soustruh. Tak ahoj!"

Jakmile se setmělo, Bohuš přišel za mnou a za sousedem, abychom mu pomohli přemístit soustruh do sousedovy kůlny, soustruh měl tak 6 až 8 metráků. Přemístili jsme to. Při domovní prohlídce příští den nic nenašli. Asi za měsíc jsme to zase přestěhovali na původní místo. Shrňme: Bohuš vlastně nic neukradl, on v podstatě zachránil starý soustruh před zničením. Kdo poslal udání? Nějaký závistivý soused, a je lhostejné, zda byl onen udavač člen strany nebo nebyl, byl to prostě závistivý člověk.

Příslušník kriminálky, ač asi straník, byl zase velice solidní člověk.

Tento příběh nemá ale lautr nic společného s nějakou ideologií, až snad na to, že nebylo povoleno soukromé podnikání. Z tohoto hlediska jsou dnešní zapálení "bojovníci" proti komunismu směšní. Obyčejní lidé si radili, jak uměli. Obyčejní lidé byli do této situace "vrženi", oni si ji nevybrali a ani neměli možnost cokoliv na ní změnit, tak přežívali jak uměli. A víte, co se stalo dál s tím moderním soustruhem? Jakmile byla provozovna po převratu zprivatizována, první věc, kterou nový majitel udělal, byla ta, že odvezl soustruh. Kam ho odvezl nikomu neřekl, ale bylo to nazpět do Němec a tehdy to prodal ještě za marky! Po roce začal propouštět lidi a dnes už provozovna neexistuje. Holt byla by to nekalá konkurence přátelskému německému kamenictví, proto byla zrušena!

S majorovým synem kamarádím, chodíme spolu na pivo. A jenom jeden človíček mdlého ducha mi často opakuje: "Ty kamarádíš se synem estébáka, víš to?" Z televize totiž ví, že každý estébák píchal vězňům špendlíky pod nehty a pouštěl do nich elektrický proud. Že by můj soused požádal ministra vnitra dopisem o svolení vybít si sadistické choutky a to nejlépe v uherskohradišťské věznici a dostal ministrovo svolení? Možná tu žádost a ministrovo svolení nalezne Žáček ve svém Ústavu.

K poprasku kolem Charty 77

Text prohlášení Charty 77 jsem měl k přečtení snad hned druhý den. Nebudu prozrazovat, kdo mi ten text tenkrát dal, to bych byl přece udavač, že?

Když byla svolána pětiminutová schůze ROH, jednomyslně jsme odhlasovali požadované odsouzení. Přitom většina z nás ono Prohlášení už četla. Neshledali jsme na tom nic protistátního a vůbec nic protisocialistického, akorát jsme říkali docela nahlas: to nahoře zase blbnou, jak kdyby nebyly důležitější věci k řešení.

Později jsem Chartu 77 podepsal (až děti vystudovaly), takže mne nikdo nemůže podezírat ze sympatií k minulému režimu. Stb mi nikdy nenabídla spolupráci. Škoda, mohl jsem mít pětistovku měsíčně navíc, vydělával jsem necelé dva tisíce, a to bych jim spolupráci podepsal třeba i vlastní krví! To myslím skutečně vážně; proč bych jim nepodal zprávu o sousedovi (kterou ostatně zná celá dědina), já bych jim dokonce bonzoval i názory mé prababičky.

Ono přece jen na dědině to vidíme úplně z jiného úhlu. To přišel do hospody ožralý starý pán H. - taky kapitán u Stb -- sedne za stůl, vytáhne lejstra a vyvolává jména, vyvolaný přijde, podepíše lejstro a dostane pětistovku. Když tam náhodou vyvolaný nesedí, H. požádá někoho, kdo bydlí blízko, aby mu vzkázal, že si má k němu pro prachy přijít domů.

Ozval jsem se: "A co já? Já nedostanu nic?" H. odpovídá: "Takové jako seš ty nebereme!" Odpověď: "Však já ti taky na to kašlu!" A nikomu z nás to nepřipadlo nějak divné či zvláštní. Chlapi dostali pětistovku, začali poroučet po velkých a chlastalo se do rána, fízl nefízl a H. museli domů odnést. Mně to všechno připadalo jako sranda, jako nějaké švejkování, vždyť tady skutečně o nic nešlo, a že na režim nadával skoro každý, to přece nebylo nic tajného, respektive to bylo veřejné tajemství, vždyť i ten H. vykřikoval po půlnoci veřejně, že tu máme bordel.

Morálku ať si strčí inteligenti někam! Když jsem cosi začal vyprávět o morálce mému příteli z hospody Edovi, odvětil: "Nějaké nářky ublížených intelektuálů mne nezajímají!" Důležitější pro nás bylo, že můj soused měl nejméně dvakrát vyšší plat a později dvakrát vyšší důchod za snadnou a lehkou práci. Z toho je taky vidět, koho si vládcové více cení a která práce je pro ně hodnotnější.

A závěrem ještě dva příběhy vesnických bojovníků proti komunismu:

To František se oslavy VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce) neúčastnil, seděl v hospodě. Když lampiónový průvod skončil a lidi se rozešli, František vyšel pěkně nametený z hostince, stáhl z žerdi sovětskou vlajku, hodil do kaluže a podupal po ní. Odvezli ho na záchytku a pak dostal tři měsíce podmínečně na dva roky (měl polehčující okolnost - na svůj čin si nepamatoval).

Můj syn chodil s dlouhými vlasy a s dřevěným křížem na hrudi. Styděl jsem se za syna. Policajti ho ostříhali. Byl jsem tomu rád. V sedmnácti ho to přešlo a dnes se k tomu vůbec nehlásí a usmívá se, když na to přijde někdy řeč.

Bojovali ti dva taky proti komunismu a totalitě?