Milá maminko a tatínku,

chci vám nade všecko říct, že vás mám moc rád. A prosím, řekněte to taky mému malému bratrovi. Ať na mě nezapomene. Ne, že bych se tady nebál, smrti. Je mi devatenáct let. Choďte na procházku s mým psem, ať si na mě vzpomenete. A někdy sundejte z police ty moje deníky ze střední školy se všema těma pitomejma kresbičkama a vzpomeňte, že jsem byl mezi váma. A co moje starý auto? Někdy s ním vyjeďte, abyste se mohli dotýkat volantu, který jsem držel já, a můžeme tak být ve spojení."

Myslím si, že byste neměli nějak bědovat či plakat. Jsem prostě mrtvej, a to je hodně blbý pro mě i pro mou rodinu. Jinak se s tím nedá nic dělat a pláčem se to nenapraví. - Jó, kdybyste věděli jistě, že pláčem mě můžete přivést zpět k životu, tak plačte, co nejvíc můžete.