Politikové berou EU jako svůj projekt, který my obyčejní lidé máme sledovat zpovzdálí. Evropská komise a Evropský parlament se svými předpisy a radami o nás mají pečovat jako nějaká vyšší moudrost. A to je právě špatně. Já osobně jsem eurofederalista, fandím sjednocování Evropy a nemyslím, že lidé napříč současnou EU by si jednotnou Evropu nepřáli. Možná se bojí toho či onoho strašáka, hlavně ale podle mého názoru cítí, že EU není jejich. Tváří v tvář Irům budou Francouzi, Nizozemci, ale i my všichni ostatní, vypadat jako zbabělci, jimž vlády vzaly možnost prosadit svou vůli a svou vizi Evropy (na rozdíl od radaru, v případě Lisabonské smlouvy jsem pro konání referenda). Irové řeknou nejspíše NE, ale určitě by NE řekli i Francouzi a možná i jiné národy, kdyby měly tu možnost. Lisabonská smlouva je v tomto smyslu jen další podvod a irští voliči nyní zahráli roli malého dítěte z Andersenovy pohádky o císařových nových šatech.

V Evropě máme národní státy s dlouhou tradicí vzájemné nenávisti, s velkými jazykovými rozdíly atd. Nad těmito státy a jejich vzájemnou nedůvěrou je velká evropská byrokracie, zodpovídající se voleným poslancům Evropského parlamentu, ale také vládám jednotlivých zemí. Takto nemůže vzniknout nic rozumného. Federalismus by měl být v budoucnosti politickou kartou a měl by výrazně vycházet zdola, inspirovaný příkladem USA. Národní stát je minulostí (je-li chápán tradičně evropsky, a nikoli v americkém smyslu), ale nemůže ho nahradit nějaký konstrukt byrokratů a legislativců. Politici by se měli postupně zbavovat čistě národní identity a měli by oslovovat celoevropské voličstvo. Jenom tak, přesunutím hlavní politické agendy z národních států do prostoru celé EU, může být Unie skutečně demokratizována. Zbožná přání byrokratů tomu pomoci ovšem nemohou, v tom ohledu opravdu EU připomíná starý reálný socialismus, kdy všichni věděli, co je dobré (mír, práce, služba vlasti...), ale nic nefungovalo.

Za současnou podobou EU stojí dinosauři, jako je Chirac nebo Kohl, ba vůbec strategické francouzsko-německé partnerství, libující si v byrokracii. Dnešní lídři si s touto situací evidentně nevědí rady a soustředí se spíše jen na technické problémy (výsledkem čehož je i Lisabonská smlouva). Evropští voliči ovšem čekají na nové vize, na novou generaci politiků, která si konečně dokáže představit Evropu tak, jak je pro dědice konfliktů, animozit a etatismu 19. a 20. století nepředstavitelná.