ZDE první část

ZDE druhá část

ZDE třetí část

ZDE čtvrtá část

XIII

To, co na srdci leželo mi,
když hanba, zvyklá na veteš,
strojila se jak krásná lež
a chtěla mluvit o svědomí.

Když sesouval se svět a závrať
vedla nás téměř nad propast,
když bylo pro smích slovo vlast
a kořist dělila si chamraď.

Když dobře utažený řemen
svazoval davy lidských těl,
by nesly větší tíhu břemen,

- i když jsem mluvil k okenicím
zavřeným, slepým, neslyšícím,
já pro vás přece zpívat chtěl.

XIV

Já pro vás přece zpívat chtěl,
když už jen vítr naposledy
vedl si svou bez napovědy
v té tmavé noci bez světel.

S tím jménem na rtech půjdu k ní
jak dítě, třeba do plamenů.
Já miloval ji jako ženu,
jíž choulíme se do sukní.

Tu rozmarnou, jíž v podpaží
zní luna jako mandolína,
i tu, která bdí na stráži

a drží ruku v orloji,
jenž jde a jde a nestojí.
Praha! To chutná jak hlt vína!

XV

Praha! To chutná jak hlt vína,
i kdyby byla v sutinách
a kdybych ztratil vlastní práh,
krví se zalkla její její hlína,

z těch nebudu, kdož opouštějí,
budu tu čekat s mrtvými
od jara pozdě do zimy
jak ten, kdo čeká u veřejí.

Kdyby smrt volal opět sýček,
kdyby Bůh na nás zanevřel,
jediná slza v řasách víček

tu kletbu nad střechami zlomí.
To, co na srdci leželo mi,
já pro vás přece zpívat chtěl.