Po stopách "Nepřítele"

Obávám se, že naprostá většina těch, kdo podrážděně, agresívně, a často až sprostě přičítají jakoukoliv kritiku radaru "komunistům", myslí své "důvody" v podobě hrozby opakováním srpna 1968 smrtelně vážně. Výborný rozbor sklonu části českých elit duchovně se připravovat na předchozí mezinárodněpolitickou porážku podal Václav Žák. Nebyl to ovšem tento autor, díky němuž jsme vykročili mimo rámec debaty o argumentech a pustili se do sporu, kdo že vlastně zastává to či ono stanovisko. Radaristé přece od samého počátku vedle zkonstruovaných, neexistujících hrozeb podobného typu jako "irácké zbraně hromadného ničení" používají především očerňování kritiků. Napadání odpůrců přitom na sebe nejčastěji bere podobu přímého obviňování z "komunismu" či "kryptokomunismu" - což je ovšem donekonečna obehrávaný refrén porevolučních bojů klausovské pravice proti všem.

Prvními osobami pasovanými na "komunisty" a "kryptokomunisty" byli už všichni ekonomové kritizující modlu Klausovy monetaristické reformy. Ať to byl americký pravičák Milan Zelený nebo český zastánce hlavního ekonomického proudu Milan Matějka, všichni dostali stejnou nálepku. Od té doby jsme se příliš daleko nedostali: Stále před námi údajně leží jedna jediná cesta údajné svobody, kdežto všechny ostatní prý vedou k nějaké formě návratu komunistického otroctví. Spor o radar k tomu mnoho nepřidal, kromě jediné věci: Nevěřím totiž, že kolem roku 1990 bylo obviňování kritiků z "komunismu" něčím víc než účelovou propagandistickou frází. Ta však mezitím nekonečným sborovým opakováním získala značnou sugestivní sílu a stala se pro část pravice takřka kategorií morální a politické teologie.

Po skutečných argumentech příznivců radaru abychom pátrali o polednách s lucernou; když už se některý z nich pokusí zformulovat své důvody, dozvíme se třeba, že "není pacifista". Pokud ovšem nechápe, že pacifista je apriorně proti jakémukoliv vojenskému projektu, takže diskutovat o pravděpodobnosti útoku atd. dává vážný smysl teprve tam, kde stojíme mimo pacifistické stanovisko -- a mezi odpůrci radaru je samozřejmě velmi mnoho nepacifistů -- pak jen ukazuje neschopnost uvědomit si, že místo argumentu předložil výmluvu pro slepé následování obdivovaného vůdce.

Vážně tedy nezbývá nic jiného, než se ptát: Jak je vůbec možné, že při tak naprostém nedostatku věrohodných důvodů pro a při dosti dlouhém seznamu důvodů proti existují na ohromném radarovém kšeftu naprosto nezainteresované osoby, které každou kritiku radaru chápou jako bezprostřední osobní ohrožení strašidlem, které se dávno nachází na smetišti dějin?

Tím se ovšem vracíme k Žákově analýze.

Žák tvrdí, že nedostatečně zpracované trauma předchozí historické porážky -- čti Mnichova, února 1948, sovětské okupace -- nutí část českých elit v nové situaci vždy jakoby náhradně řešit předchozí selhání. Podíváme-li se na věc důkladněji, pak to ovšem znamená, že takto postižení prostě nereagují, protože jejich schopnost orientovat se ve světě byla zmrzačena. Ostudná role takového Beneše, který se přidal ke Stalinovi a zradil Poláky právě ve chvíli, kdy vyšel najevo katyńský masakr Sověty zajatých polských důstojníků, by se vůbec nedala pochopit, nebýt obsese z opakování Mnichova -- atd., atd. Když je ale nyní řeč o těch, kdo v každé opozici hned vidí "komunistu", měli bychom správně přestat hovořit o elitách. Máme totiž před sebou jakési politické ohaře, kteří v nové situaci prostě jen vyčenichají stopu předchozího traumatu a otrocky ji sledují.

Pro osvětlení toho, jak vlastně funguje vědomí ohaře, nebude bez užitku vrátit se na chvíli k Freudovi. Ten při několika příležitostech popsal, co nazval "topickou hypotézou": Podle ní je třeba, abychom si část psychického systému, která přijímá nové podněty, a tu, která je odpovědná za zpracování paměťových stop, představili jako vzájemně oddělené. Správná funkce vědomí totiž vyžaduje, aby část přijímající podněty nebyla zaplavena starými paměťovými stopami. Ty je třeba "sežvýkat" jinde; už Nietzsche v této souvislosti výstižně použil "bukolické" metafory:

"Neobrátíme-li se a nebudeme-li jako krávy, nikoli nevejdeme do království nebeského. Měli bychom se totiž od nich naučiti jedné věci: přežvykování. A věru, by člověk i všecken svět získal, té jediné věci pak se nenaučil, totiž přežvykování: co by to bylo platno! Nezbavil by se svého stesku -- velkého svého stesku: ten se však dnes zove hnus." (Nietzsche, F.: Tak pravil Zarathustra. Votobia, Olomouc 1992. S. 224. Překlad Otokara Fischera.)

Ti, kdo při sebeopatrnější námitce vůči radaru zvracejí (?) svůj hnus na stránky MFD a Lidových novin, se jistě nenaučili vůbec nic. Jejich vnitřnosti předrážděné chvatnou konzumací agenturních přehledů se kormoutí při sebemenším náznaku toho, že by se klausovsky porevoluční poměry mohly poněkud pohnout, jedno jakým směrem. Subjektivně to zřejmě myslí naprosto poctivě. Prokazují ovšem dnes a denně, že namísto hlídacích psů demokracie máme ohaře stopující mumifikovaná privátní traumata. Nezbývá než popřát dotyčným, ať na sobě ještě zapracují a duševní trávení životosprávou poněkud zlepší. Jinak bychom se totiž dostali až k velmi nelichotivé metafoře Ladislava Klímy, totiž

"člověku, zavřenému doživotně do vesnického dvůrního záchodku a varovanému, aby z něho nevycházel, - že hajzl leží na bezedné propasti; a on tam je a chválí hrdinně smrad a nenapadne ho, aby kopl do zpuchřelých dvířek" (Klíma, L.: Vteřina a věčnost. Praha 1927. S. 159.)

Odhalování a vymítání

Václav Havel kdysi v Moci bezmocných napsal: "...vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy..." . Třicet let poté již centrum moci vznášející nárok na césaropapismus leží opačným směrem; co se však změnilo nad to, po roce 2001 pod záminkou "války proti terorismu" postupně mizí. Boj proti svobodám svědomí a projevu přitom u nás nepřipadl "morální většině", ale inkvizici, odhalující každou odchylku od "jedině správného" názoru coby recidivu předrevolučního stavu.

Stručný a neúplný přehled "symptomů", na jejichž základě již exorcisté "odhalili komunistické spiknutí": Preference odlišného daňového systému; obhajoba veřejnoprávních institucí; prosazování státní podpory kultuře; propagace neúčasti ČR ve vojenských blocích (neutrality); ekologický aktivismus; obhajoba lidských práv mimo oblasti proamerických kampaní ministerstva zahraničí (zaměřených primárně na Kubu, ČLR a postsovětský prostor bez Ukrajiny, Pobaltí a Gruzie); kritika plánovaného radaru v Brdech...

Z výčtu je zřejmé, že metaforické užívání termínu "fašismus" v ultralevicovém prostředí se ve srovnání s touto praxí může jevit div ne jako vzor přesné pojmové práce. Příznaky, jež při různých příležitostech údajně indikovaly "komunismus" či "kryptokomunismus", tvoří pestrou směs, u níž v zásadě nelze předpokládat nějakou spojitost s aparátnickým nadproletariátem KSČM, o stalinistickém až nacionálně bolševickém KSM ani nemluvě. Vlastně lze všechny tyto odhalené "ďábelskosti" rozumně shrnout jen pod pojem "nežádoucí odlišnosti". A o to tu právě jde.

I když budeme předpokládat, že komunistožroutství, s nímž část pravicových komentátorů pravidelně předstupují před konzumenty médií, je subjektivně zcela poctivé, nemůžeme přesto obejít otázku výsledné intersubjektivní funkce. A ta spočívá jednak ve vyvolání špatného svědomí na straně všech, kdo se jakkoliv odliší od propagované stádní konformity, jednak jejich diskvalifikace ve veřejné rozpravě.

Člověk sebekritický, jestliže se poprvé setká s podobně rozhořčeným napadáním, skutečně zapochybuje, zastaví se a začne přemýšlet, zda neudělal někde nějakou chybu. Co když mají v něčem pravdu, když jsou tak halasní a rozlícení? Co když jsem opravdu něco přehnal, přehlédl, nedomyslel, zachoval se nezodpovědně? Obžaloby, ne nepodobné výbuchům resentimentu jistého typu žen, vedou na straně jednajícího ke vzniku vnitřních přehrad a zábran. Špatné svědomí se drápkem zachytí a brání mu, aby dál postupoval kupředu s nenalomenou vůlí.

Ještě jiná věc je ovšem "vyřízení před publikem". Nálepka, která sugeruje, že nesouhlas s jistým aspektem vládní politiky údajně ohrožuje stát v samotných základech, je fakticky důsledkem hned dvou deficitů:

1) Takřka úplně u nás chybí otevřená a věcná politická debata o tom, jak reagovat na klíčové výzvy současnosti -- změny klimatu, vyčerpávání ropných zásob, změny relativních vah jednotlivých center světového systému atd. Vzhledem k nedostatku artikulace klíčových současných témat (do značné míry "zásluha" prezidenta) zbývá pouze archaická identifikace politického společenství rozdílem.

2) Identifikace rozdílem na rovině státně politické měla tradičně podobu určení nepřítele, přičemž tento nepřítel se nacházel vně daného společenství. Šlo přitom o potenciálního dobyvatele, kategorie nepřítele vnitřního byla vždy až odvozená. Odhlédneme-li ovšem od skandálních příležitostných výroků některých vládních představitelů, k takovému určení nepřítele v ČR nedošlo. Rozdávání "komunistických" nálepek je v této situaci projevem snahy přece jen určit vnitřního nepřítele vztažením toho, kdo se liší, k nepříteli, který se nachází vně společenství -- nikoliv ovšem již v prostoru, ale v čase (bývalý nepřítel). Co se liší, z toho prý vane duch doby, v níž se dosud něco dělo, kdy "nebylo jasno": Proto, ovečky, rychle do houfu, blíží se vlk!

Každopádně je kombinace obou právě zmíněných rysů výrazem znepokojující snahy ztotožnit politiku vůbec s konkrétní stranickopolitickou linií. Mediální hysterky (nejčastěji mužského pohlaví) vykřikují do světa nárok, aby pouze jediný politický názor -- totiž ten "správný" -- představoval celek "debaty" o zájmech a budoucnosti státu. Všechno ostatní budiž prokleto jako výsledek komunistických rejdů.

O podobných konstelacích napsal v roce 1932 právní teoretik Výmarské republiky Carl Schmitt:

"Rovnice politické=stranickopolitické je možná tehdy, jestliže myšlenka všezahrnující jednoty ("státu"), která relativizuje veškeré vnitropolitické strany a jejich antagonismy, ztratí svoji sílu, a vnitrostátní rozpory proto nabudou větší intenzity než společný zahraničněpolitický antagonismus vůči jinému státu." (Schmitt, C.: Pojem politična. CDK/Oikumené, Brno -- Praha 2007. S. 32.)

Žádný zahraničněpolitický antagonismus vztahující se k plánovanému radaru stanoven nebyl; ti, kdo radar prosazují, si však přesto směrem dovnitř uzurpují práva suveréna, kterému "do toho nikdo nemá co mluvit", ačkoliv se právě chystají právo určení nepřítele jednou provždy delegovat na zahraniční mocnost.

Jako kdysi v německé barokní truchlohře, také v dnešní české politické frašce jsou tedy panující hluk a vzrušení přímo úměrné neschopnosti titulárního suveréna dospět k rozhodnutí. Jediné, o čem by rozhodl podpis radarových smluv: Napříště se o našich nepřátelích bude rozhodovat v Pentagonu...

Ovšemže s výjimkou vnitřních protivníků, kterým se v takových podmínkách nedostává vzduchu k dýchání. Pokud rigor mortis opět zvítězí, štvanice na ty, kdo se prohřešili již tím, že jsou, jací jsou, bude přirozeně patřit k několika málo kratochvílím, které vládcům vyprodaného vazalského státu ještě zůstanou.