V roce 1989 -- asi tak v dubnu, jsem měl možnost debatovat s několika osobami z tzv. šedé kulturní zóny a při mé zmínce o důležitosti kulturní politiky v případě, "že by to prasklo", se soucitně usmívali. Mysleli si, chudáčkové, že "kulturní politika" je vynálezem komunistů, podobně jako třeba odbory.

Tehdejší hlavní plzeňský disident L. se ještě v roce 1990 divil, že odbory dále existují. Takoví učitelé, také jedna skupina inteligentů (dnes "intošů"), už dobře ví, k čemu jsou odbory dobré, ale v roce 1992, když jsem za nimi přišel s odborářskou peticí proti redukci práv zaměstnanců v novele Zákoníku práce, se usmívali stejně pobaveně jako disident L.

Paní učitelky v té době vzdychaly nad stále novými vkusnými kravatami národního miláčka Vladimíra D.

Podobně v oné době skončily apely A.J. Liehma na české kulturní pracovníky, aby si nedělali o svém postavení v kapitalismu, eufemisticky nazývaném "tržní hospodářství", žádné iluze...

Ať se tedy naši divadelníci, učitelé a další "intoši" nedurdí, když jim jejich tehdejší naivitu někdo připomene.

Snad se jim nyní rozsvítí, když jim i radní Richter, mimochodem výbornou češtinou, řekl, že dotace dostávají na to, aby si mohli v divadle posvítit.

Spory o kulturní politiku a její finanční stránku nejsou nové a byly i za první republiky.

Stačí otevřít Šaldův Zápisník. Ten vydávali osvícení nakladatelé. Šlo by například tohle dnes? Jistě že šlo, ale jaksi se nechce.

Kulturní časopisy živoří, učitelky si čtou Chvilku pro tebe a o nějakém "Justově Zápisníku" si můžeme nechat jenom zdát...

Bohatí řezníci také nekupují kvalitní soudobá výtvarná díla, jak jsme si naivně mysleli.

Když náhodou za naší televizní přítomnosti vtrhne policie do bytu nějakého zbohatlíka (vzpomeňte na hochy z kauzy "Drobní akcionáři plačte!"), visí na stěně -- puzzle.

Známý je názor Jana Wericha: Dobré divadlo se uživí samo: A jeho Osvobozené se uživilo. Tam ovšem chodili vzdělaní proletáři a Julius Fučík -- a bylo plno.

Proletáři dnes jezdí do Prahy na muzikály a zájezdy pořádají i školy -- pro učitelky.

Dotaci na své divadlo a státní cenu dostal ještě v roce 1940 komunista E.F.Burian -- od protektorátní vlády. Po válce přišel socialismus a rukapáně byla -- ne pro všechny -- otevřená.

Po Únoru 1948 se umělci -- a divadelníci zvlášť silně, angažovali pro nový režim. Rok 1968 a léta předcházející připomněla, že kromě diktátu moci existuje i diktát trhu. Když na to "osmašedesátníci" upozornili po listopadu 1989, dostalo se jim -- v lepším případě -- útrpných úsměvů.

V první republice byl taky kapitalismus, ale asi byli jiní kapitalisté. Ostatně, Švehla taky nevystrkoval na opozici vztyčený prst. V letech 1945 až 1948 a pak v letech šedesátých byl zase socialismus, ale národní kultura kvetla. Kromě toho existují systémy podpory kultury v zemích, jako je Rakousko či Německo, o Francii nemluvě. Pokud tedy skutečná debata o kulturní politice v Čechách a na Moravě začne, má se čím inspirovat.

Mimochodem, onen výše zmíněný disident, jemuž na jaře roku 1989 slova "kulturní politika" páchla komunismem, se právě kulturou úspěšně živí dodnes. Není ovšem divadelníkem -- ale, nastojte -- radním pro kulturu...