ZDE první část

ZDE druhá část

VII

Od jara pozdě do zimy
od zimy opět do dnů jara,
kdy vítr bílé krajky párá
a zdobí Prahu jinými.

Je duben. Slunce ze džbánu
rozlilo mléko. Budou křtiny!
Připrav si proutek rozmarýny
a pověz, kde tě zastanu.

A pod podloubím u Týna
už v ruce držím ruku její,
když rukavičku rozpíná;

poslouchaje hlas půlhodin,
čekal bych tam jak hůl a stín,
jak ten, kdo čeká u veřejí.

VIII

Jak ten, kdo čeká u veřejí
trpělivě a oddaně
a jemuž padá do dlaně
jen déšť a krůpěj za krůpějí.

Jakmile vítr svane z lýtek
družičce závoj krajkový,
v té chvíli trochu zrůžoví
i šeré okno karmelitek.

Sirény, schovejte si již
ty smutné barvy paraplíček,
vždyť, Praho, ty tak špatně spíš!

Komu zas dáme napospas
všechno to hezké kolem nás,
kdyby smrt volal opět sýček?

IX

Kdyby smrt volal opět sýček
a my zas schody do chrámu
hledali ve tmě k neznámu
jen s plamenem svých olejniček?

Až budem žalovati nebi
a až nám budou nejblíže
studený kámen u mříže
a nohy probodené hřeby,

ať Ta, jež dneska okolo má
mladistvý půvab dívčích čel
a je tu u nás v květnu doma,

přemluví Toho, jenž se hněvá.
Nebyli bychom víc než pleva,
kdyby Bůh na nás zanevřel.

(pokračování příště)