Prodat se dá každý

Dne prvního května se antikomunistická cenzura projevila „shora“ i „zdola“. Zatímco městská policie v Brně zabavila prapory Komunistického svazu mládeže, v Praze skupina čtyř vandalů poškodila sprejem výstavu umělecké skupiny Guma guar. Útočníci patrně chtěli zůstat v anonymitě, ale z některých skutečností včetně výhružek před útokem se jeví jako velmi pravděpodobné, že se jednalo o skupinu Ztohoven.

Skupina Ztohoven má na aktivistickou skupinu Guma guar spadeno už dlouho. Aktivističtí umělci Guma guar se totiž netají antiautoritářsko-levicovými názory a také odmítáním komercionalizace. Skupinu Ztohoven, která mediálně proslula inscenováním „atomového výbuchu“ ve vysílání České televize, kritizovali za přijetí ceny ve výši 333 tisíc od Národní galerie a ČEZu, jejího protagonistu "Romana Týce" za zapojení jeho akčního umění (krádeže policejních čepic) do reklamní kampaně firmy Nike. Vysloužili si za to výhrůžky a nyní pravděpodobně i jejich realizaci.

Členové skupiny Ztohoven nám tak alespoň dali příležitost srovnat dva přístupy k akčnímu umění. Přístup charakteristický pro Guma guar není možná tak akční a pouliční ve své formě, jako přístup Ztohoven. Neprojevuje se efektivními akcemi za hranicí zákona, které vedou k masové oblibě a popularitě, a paradoxně též k finanční úspěšnosti ve společnosti, v níž její pseudonymní představitel "Roman Týc" uspokojeně opakuje po dadaistech, platí, „že prodat se dá všechno“ . Je ale za to promyšlenější v obsahu a přináší mnohem zajímavější kritické pohledy, čehož svědectvím je koneckonců i stránka http://gumaguar.bloguje.cz. Guma guar si proto také nevysloužili spektakulární žalobu od České televize a spektakulární úspěch u soudu, ani statisíce od velkých firem. Vysloužili si drobné šikany, zákazy a svěšování v galeriích od polské Bytomi, přes německý Berlín až po České Budějovice – a nyní i akt „do it yourself“ cenzury od „neznámých vandalů“, jejichž totožnost je snadno odhadnutelná.

Kdo rozhoduje o kultuře? „Čtyři černě oblečení lidé“

Postoj člena skupiny Ztohoven, který svou zášť vůči zajímavějšímu projektu a nepřístupnost vůči kritice skryl za antikomunismus (mezi nasprejovanými nápisy nechybí číslo 242, nepřesný údaj o počtu popravených za minulého režimu) je ovšem koneckonců pochopitelný. Mnohem překvapivější je stanovisko Galerie hlavního města Prahy. Ta totiž dobré čtyři dny dělala mrtvého brouka a až v pondělí 5. května rozeslala nemastnou neslanou tiskovou zprávu, v níž informuje o svém 45. výročí a jen na závěr dodává, že „Den oslav byl bohužel poznamenán incidentem, který způsobil uzavření výstavy skupiny Guma Guar – Meze tolerance – ve Staroměstské radnici a který šetří Policie ČR. V pozdních odpoledních hodinách skupina čtyř černě oblečených lidí, přes odpor kustodek poničila výstavu autolakem. Výstava tak musela být z technických důvodů uzavřena. Vzhledem k rozsahu poškození už nebude otevřena.“

Jinými slovy, útočníkům se podařilo výstavu znemožnit.

Skupina Guma guar se až do včerejška nemohla ani osobně podívat na stav své výstavy. Teprve v úterý, tedy pět dní po útoku, se mohl její člen na krátkou dobu nahlédnout do síně s již z velké části svěšenými exponáty. Útočníci ve skutečnosti nakreslili pouze jednu velkou čáru na stěnu a přes exponáty a číslo na zeď, výstavu to tedy zcela neznemožnilo. Stanovisko skupiny znělo vystavit objekty i poškozené, neboť se jedná o akt se značnou výpovědní hodnotou. Galerie jim nevyhověla.

„Pečuje“ ona galerie či jiné české galerijní instituce podobně i o jiné výstavy a jiná výtvarná díla? Mohou čtyři černě oblečení lidé znemožnit kupříkladu výstavu Mikoláše Alše či jiného obrozeneckého kýčaře? Asi ne, ale pro současnou, navíc alternativní a politicky nepohodlnou tvorbu platí zřejmě jiný metr. Pokud se už vystavuje, vystavovatel buď zhysterčí a díla svěsí, nebo si nechá svou kurátorskou politiku určovat skupinou čtyř vandalů.

Ti si teď mohou připadat jako subverzní hrdinové – udělali přece odvážnou přímou akci se sprejem a zároveň ve službách boje za lidská práva a proti komunistickému zlu. Zapomínají, že když dva dělají totéž, není to totéž.

Když dva dělají "totéž"

Je rozdíl, když dělá přímé akce, třeba i agresivní a vandalské, ohrožená a utlačovaná menšina, která se brání před útlakem a marginalizací – a je rozdíl, když stejné aktivity jen útočně potvrzují nadvládu určitých myšlenek a skupin. Kdyby stejnou aktivitu udělali před dvaceti lety, byli by hrdinové. Dnes jsou trapní, agresivní a netolerantní vandalové, na kterých není nic nonkonformního – jen trochu víc nahlas a neomaleně dělají to, co si myslí střední proud a neustále to do lidí pumpuje svými médii.

Nonkonformní prostředky ve službách vymáhání konformity je opravdu nebezpečná kombinace. Ti, kdo ji užívají, si často myslí, že jsou bojovníky proti totalitarismu, ale připomínají spíš skutečnost, že každý totalitní režim měl své úderné oddíly či skupiny, že každý takový režim se potřeboval opírat o „ulici“, o údernou sílu, o překračování zákonů a norem – byť jen proto, aby pak zavedl mnohem tvrdší zákony a normy. Nyní se o takový přístup začíná opírat i antikomunismus.

Antikomunismus jako předzvěst fašismu

Původně anarchistický koncept přímé akce prokázal svou užitečnost v řadě emancipačních bojů za rozšíření svobody – zároveň se jej ale snadno zmocnila fašistická pravice a zneužila jej pro likvidaci některých svobod, aby jej po nastolení svých režimů odhodila. V českém prostředí si lze připomenout útoky členů ultrapravicového Národního sjednocení na hru Wericha a Voskovce Kat a blázen. Ostatně i motivace byla tehdy obdobná: V+W byli napadeni jako příliš levicoví...

Víme také, co dané útoky předznamenávaly: druhou republiku. V současné době intenzivně působí antikomunistické hnutí s cílem, který právě druhá republika jako dosud jediný režim (s výjimkou protektorátu, který to od ní převzal) na území Česka zrealizovala: zákaz komunistů. Komunisté jsou pronásledováni v ulicích, soudních síních i galeriích. A podobně jako za druhé republiky je nepronásleduje jen stát, ale (a možná především) i zfanatizovaná část „občanské společnosti“. Naše druhorepublikovost se ovšem neprojevuje ve vandalských činech a agresi těchto lidí – ale v tom, že právě takové činy jsou schopny účinně vnutit své postoje oficiálním institucím.