Pečská patriarchie: bílé kříže patří Albánci zavražděným a znásilněným ženám
▼ Prvním, kdo se probral po čtyř a půl hodinové noční mši v dvacet kilometrů vzdáleném mužském klášteře Visoke Dečany, byl srbský ministr – de facto dosluhující, protože vláda je v demisi – pro Kosovo a Metohiji Slobodan Samardžič. Přišel, políbil zázračnou madonu, obdivoval nástěnné ikony, přijal občerstvení matky abatyše, pokýval nad nářky Srbů a nechal se vyfotit. Druhým v pořadí byl předseda socialistů Iviša Dačič, stranický nástupce Miloševiče. Políbil zázračnou madonu, obdivoval nástěnné ikony, přijal občerstvení, pokýval.... Třetí v řadě byl přímo srbský prezident Boris Tadič, co před dvěma měsíci pozbyl kus státu, a to právě tento: kosovský. Přišel, políbil, obdivoval, jedl, pokýval.... A hlavně se nechal fotit. Unavený kameraman zajistil i nutný televizní šot.
Vraťte Kosovo Srbům
Přes nutnou politickou otrlost předpokládám, že se v politických hlavách cosi odehrávalo. Nejde jen o nonverbální dialog se svatými v kostele, ale i přímo o diskusi s přítomnými Srby a zejména s sedmaosmdesátiletou abatyší. Jestliže Srbové lkali hlavně nad nedostatkem práce, abatyše politikům sdělovala naléhavě svoje hlavní přání: vraťte Kosovo Srbům.
► Nejsnadnější s odpovědí to měl socialista Dačič. Za horování pro Kosovo si zasloužil i potlesk. Nejsložitější a nejméně zajímavým byl pro přítomné – zdálo se i pro a abatyši – prezident Tadič. Známá je jeho přítulnost k Evropské unii, navíc ho nazítří čekala cesta do Lucemburku, kde měl vicepremiér s EU podepsat smlouvu o smlouvě budoucí, tedy zvanou "Smlouvu stabilizační a asociační".
◄ A opravdu podepsal. Titulky srbského Kuriru tento akt pojmenovaly: Srbské svině prodaly Kosovo.
► Potlesk si za horování pro EU mezi přítomnými Srby rozhodně prezident Tadič nevysloužil. Vláda – i kdyby chtěla – příliš zdejším Srbům pomáhat nemůže, má příliš starostí s ekonomikou v samotném Srbsku. Srbové na Kosovu mají oprávněný pocit, že je Bělehrad hodil přes palubu. Ostatně řadu nových – nutno podotknout, že velice skromných – obydlí pomáhají stavět spíše některé státy v rámci příslušnosti konkrétní lokality, která je pod ochranou jejich složky KFOR. Například Italové nedaleko pečského kláštera postavili Srbům náhradou za zbořené domy několik jednoduchých malých domků. Boris Tadič se k mému podivu podivoval touze místních Srbů setrvat na Kosovu a přivést sem zpátky své rodiny. Obhajoval svoji přítulnost k EU vizí investic do srbské ekonomiky... No, mluvil ale výhradně o Srbsku. Ne o Kosovu. Jistý přítomný Srb nazval politické návštěvy na pečské patriarchii politickou masturbací na Kosovom Poliji.
◄ Od roku 1999, tedy od návratu Albánců a následného vyhnání Srbů a Romů, se mluví o Srbech a Romech na Kosovu jako o menšině. Na rozdíl od Albánců jim nikdo k návratu domů nepomohl. Jejich domy dodnes nesou stopy války a nezájmu o obnovu. Pamatuji na kolony autobusů repatriovaných Albánců z Albánie v letě 1999, které pod ochranou mezinárodních institucí (např. UNHCR) byly přepravovány zpět na Kosovo.
► Změna většiny v menšinu je na Kosovu záležitostí jednak příslušností obyvatel k náboženské orientaci, jednak – a to hlavně – díky naprosto ignorantskému chápání či spíše nechápání balkánských vztahů velmocemi. Jestliže po balkánských válkách na začátku minulého století byly hranice velmocemi v Londýně stanoveny od zeleného stolu tak, že velký počet muslimských albánských rodin zůstal na Kosovu a také v Makedonii a Řecku, na pozdější konflikt bylo zaděláno. Není žádným tajemstvím, že muslimské rodiny mají podstatně více dětí. Jejich populace roste geometrickou řadou. A nové albánské domy tuto etnickou dominanci vyjadřují více než jasně.
◄ Vojenská invaze pod americkým praporem a dnes už i pod zapomenutým heslem „Za multietnické Kosovo“ rozhodně k vyváženosti rolí obyvatelstva nepřispěla.
Albánci jsou dnes spokojeni. I když stále mnoho států váhá s uznáním nezávislého Kosova, cesta zpět k Srbsku nehrozí. Proto dnes říkají: Srbové žijí historií, my budoucností. Čím žije srbský prezident Tadič?
Otázka může znít i jinak: kdo je hlavním hrdinou srbských snů o budoucnosti a jak ta budoucnost vypadá? Rozhodně to není EU. Albánci svoji budoucnost v Kosovu spojují s USA. A netají se tím. Vedle albánské vlajky vlaje pravidelně i ta americká. Kosovsko albánská diaspora, často zaměnitelná s mafií, je nejsilnější právě v USA.
Dnes se mluví o jakési stabilizaci Balkánu pod křídly EU. Ale i v případě, že budoucí í politici splní podmínky předběžně smlouvy a vydají Karadžiče a Mladiče, tedy budou připuštěni do EU, problémy nepadnou. Srbové se nedají oblafnout nějakými pozlátky typu supermarkety. Alespoň ne většina.
◄ Většina Srbů na rozdíl od Albánců nepřijala za turecké nadvlády islám, i když konvertování k islámu bylo ekonomicky výhodné. Muslimové totiž platili nižší daně. Na tuto výhodu přistoupila naopak absolutní většina albánského obyvatelstva. Albánci se budou s nejvyšší pravděpodobností chovat opět „ekonomicky“.
► Zato Srbové budou v EU vždy zlobit. Je možné, že jejich proevropské strany získají více křesel v parlamentu, ale i tak ti ostatní Srbové budou vždy „zlobit“. Budou zlobit i samotnou EU. Úsměvné ovšem je, že Unie se snaží tvářit, že dělá Srbům milost. Většina Srbů však eventuální vstup bere jako nutné zlo. Velká část ho odmítá vůbec. Kdo je Evropa?
A kosovští Albánci? Americká firma Dicka Cheynyho Halliburton Energy má již připraven projekt ropovodu z Kaspického moře do albánské Vlory. A to právě přes Kosovo. A není to ze strany USA rozhodně projekt jediný. Balkán je zajímavé místo nejen ekonomicky, ale zejména vojensky. Kosovo by se rozhodně nějaké té americké základně nebránilo. Ostatně, ona už tam vlastně je.
foto: autorka
