7. 5. 2008
Případ ukradeného deštníku vyšetřen?Místo, abych sledoval televizní detektivní seriály, rozhodl jsem se podstoupit reality show a zahrát si na Sherlocka Holmese. Dopadl jsem sice jako dr. Watson, ale stálo to za to! Doporučují všem televizním divákům, aby jenom pouze neudávali své spoluobčany na policii, ale aby si také někdy místo na Bretschneidera zahráli na vrchního radu Vacátka. Člověk si občíhne galérku a nestačí se divit. Jak jsem již psal v minulém článku), někdo mi při návštěvě na LDN (léčebně dlouhodobě nemocných) ukradl starý rozbitý deštník. Případ mi nedal spát. Zajímalo mne, co je to za pitomce, který riskuje veřejnou pohanu a případně i kopanec někam, kvůli bezcennému rozlámanému deštníku? |
Jak jsem se původně domníval, deštník jako nový měl stát pouhých 149,- Kč. Byl to však omyl. Dodatečnou kontrolou účetních dokladů jsem zjistil, že mne stál u Vietnamce pouze 59,- Kč. Vrtalo mi hlavou, kdo kvůli takovému krámu na vyhození, je ochoten se snížit k tak ubohému činu? Neřeknu, když se velkoryse kradou miliony, to má formát, ale deštníky? To jest jistě úzkoprsá ubohost nejnižšího řádu hodná pouze politování. Při příští návštěvě LDN jsem zašel s flaškou v ruce do kanceláře ostrahy nemocnice. Požádal jsem dozorčího, aby mi poskytl kamerový záznam pocházející z monitorování vchodu do LDN z uvedeného dne a přibližné hodiny, kdy jsem zde zanechal svůj mokrý rozlámaný deštník. Minule jsem byl líný se s ním táhnout až do sedmého patra za ležícím příbuzným pacientem, kterého jsem tam šel navštívit, a tak jsem jej nechal venku u vchodu, kde mi jej někdo ukradl. Není to hloupé, že na všemožných televizních kanálech se denně luští uměle vymyšlené zločiny, zatímco kolem nás je těch skutečných nesčetně? Uměle zinscenované zločiny odvádějí pozornost od těch pravých. Skutečný zločin pak vesele kvete a není díky blikavému světlu televizní obrazovky vůbec vidět. Imitace poutají náš zájem, zatímco originál nevidíme. Je například velmi chytré vytvořit dosti mizernou imitaci vlády, parlamentu a demokracie (podobně jako dříve socializmu), a nechat občany, ať se tím humbukem rozčileně zaměstnávají a mezitím je můžete v klidu okrádat a vládnout jim až do aleluja. Rozhodl jsem se, že se pokusím pachatele zjistit a věnovat mu nový deštník, aby se ubohý zlodějíček nemusel tak trapně ponižovat před naší občanskou společností. Jak jsem zjistil, jsem nacionalista. Stydím se za svůj národ a tak jsem chtěl darováním nového deštníku zapůsobit na soukmenovce, aby se zastyděl a morálně pozvedl. Pak bych se jistě styděl za svůj národ o trochu méně. Přiznávám se, bylo to ode mne čistě sobecké rozhodnutí. Nebylo vůbec těžké vylovit z PC databáze záznam z příslušné kamery, který se týkal dotyčného místa, času a činu. Dnes jsou kamery prakticky všude. Jsme hlídáni mnohem více, než za toho škaredého komunistického režimu. Jestliže ten byl škaredý, jak je potom asi škaredý ten náš současný? Překvapení, které mně čekalo, se dá těžko vylíčit. Na záznamu, když jsem právě přicházel ke vchodu do LDN, byl vidět mladší vozíčkář, též pacient z LDN, který právě pokuřoval cigaretu. Sledoval mne, a když jsem odložil deštník a zmizel v budově, přisunul se s vozíkem k deštníku a sápal se po něm. No tohle! Jak moc musí být člověk postižen bolestí, nemocí a neschopností, aby přestal krást nebo se zlomyslně mstít druhým za své postižení? Ano, všichni dobře víme, že pokud jde o nějakou újmu, býváme dosti nesobečtí a přejeme ji ve zlé vůli všem druhým. Chtěl jsem zastavit záznam, abych si toho zlomyslného vozíčkáře dobře prohlédl, ale nešikovně jsem hmátl na klávesnici počítače, a promítání jsem tím nechtěně přerušil. Nevadí, viděl jsem dost! Nechal jsem ostraze své telefonní číslo na mobil a vypravil jsem se na LDN. Krátkým vyšetřováním jsem zde u sestřiček zjistil, že se jednalo o pacienta z pátého patra. Bohužel, byl už propuštěn domů. Vyšetřování se tím velmi zkomplikovalo, ačkoliv jsem adresu bydliště pachatele získal. Pocházel z jiného města. Nevadí, říkal jsem si, vrhnu se do případu se vší vervou! Začalo mne to bavit. Po návštěvě nemocného pacienta, který celý život spolupracoval s režimem na svém zubožení, jsem opouštěl LDN. Právě jsem se chtěl věnovat s nějakými promile alkoholu v krvi řízení vozidla, když mi na mobil zatelefonovala ostraha nemocnice. Sdělila mi, že záznam se podařilo znovu obnovit a že prý mám určitě přijít. Netušil jsem, že mne čeká další překvapení, které bych ani ve snu nečekal. Podstrčil jsem strážnému dvě stovky a promítání pokračovalo. Vozíčkář zevlující u vchodu do LDN přijel k deštníku. Snažil se jej roztáhnout, ale když to nešlo, opět jej odložil. Chtěl jej roztáhnout a patrně nechat pro mne usušit. Hrozně jsem se zastyděl. Jsem choromyslný. Chronicky u druhých předpokládám nemorální postoje, zlodějnu, zradu a pomstu. Záznam zrychleně pokračoval, neboť se dlouho nic nedělo. Skupinky návštěvníků i jednotlivci procházeli vchodem a odloženého deštníku si nevšímali. Potom vyšla z LDN neznámá postava. Nebylo jí vidět do tváře. Měla kšiltovku, podobnou jako mám já a jistě i tisíce jiných lidí. Osoba se obezřetně rozhlédla. Nikdo nikde. Sebrala rychle deštník a mazala pryč. Nepoznával jsem ji ani podle držení těla, ani chůze. Začalo to být pěkně napínavé. Zarazilo mne, že měla podobnou bundu jako já, ale takových běhají po světě stovky. Poprosil jsem strážného, aby mi pustil záznam z druhé kamery, která monitorovala prostor od vchodu LDN směrem k východu z nemocnice. Padly na to další dvě stovky a detektivka pokračovala. Fakt, úplně jako v televizi. Však jsem se vlastně také díval ve strážnici na její monitor. Záznam byl dohledán a vzdalující se postava vykutáleného zloděje byla opět v obraze. Delikvent se posléze snažil marně rozevřít rozbitý deštník, ale když zjistil, že je rozlámaný, zlostně je zahodil do odpadkového koše. Alespoň že má ten neřád ekologické cítění! Poprosil jsem ostrahu, aby záznam vrátila a zastavila, abych mohl pořádně identifikovat pachatele. Nejen, že měl stejnou čepici a bundu jako já, dokonce měl jako já stejné kalhoty a boty. Pak mi to teprve došlo. Byl jsem to já! Zrudnul jsem jako rak a prchnul jsem bez poděkování ze strážnice. Pravdu měl čínský mudrc Lao'C nebo předeseda Mao'C tung (?), že zloděj je okradeným a naopak, že okradený je zlodějem. Zvykl jsem si na svojí zlodějnu tak, že jsem ji přestal u sebe vnímat. O to více jsem ji však začal nacházet a vyčítat u druhých a spravedlivě rozhořčen, jsem na ně sváděl vinu. Stal se ze mne psychopat. Nejsem však sám. Je nás strašně moc takových. Jestliže takovou nemocí trpí většina občanů, přestává tato být jako průměr považována za chorobu a stává se úplně normálním zdravotním stavem. Jsem osoba jako každá jiná. Když sám sebe okradu, mělo by to být trestné, jako kdybych okradl jiného občana. Půjdu se tedy prásknout na policii. Nevím však, jestli způsobená škoda je dostačující na obžalobu za trestný čin. Pro jistotu cestou na policii ještě někde něco šlohnu. Je docela možné, že to bude chvíli trvat, než se mi něco šikne a než tam dojdu.. Jo, ten příbuzný? Peru se s nemocnicí o jeho mrtvolu. Potřebuji, aby mi jej nemocnice vrátila. Moc se jí nechce, má z něj také pěknou "vatu". Bydlím v jeho domě a pronajímám jeho pozemky. Také používám jeho konto, úspory, auto i manželku. Beru jeho důchod a pobírám na něj příspěvky na ošetřování člena rodiny. Trvá to tak již řadu let. Když to ošetřování někdy přeženu, strčím jej na chvíli do nemocnice, kde jej zase dají dohromady. Ještě, že není ta euthanasie. Kdyby se probral a podepsal ji, měl bych po "hehe". Leží tam, tělo bez duše, jako živá finanční konzerva.. |