ČSSD musí vládu kritizovat, musí vést jasný politický boj, a to třeba i proti takovému zákonu, jako je ten o vyrovnání státu s církvemi (osobně považuji vystupování a způsob dialogu pana ministra Jehličky za nejlepší záruku toho, že ten zákon je kvalitní). Kdyby ČSSD začala na vládní návrhy kývat, mohli bychom se ptát, co za boudu to politici ušili na nás občany, jaký to zájem je spojuje (blaho země? nebo blaho jejich?). Ve veřejné, otevřené polemice vystupují obrysy reality, kterou by jinak mohlo být výhodné skrýt a nějakým způsobem se podělit o vliv a zisky, jako za dob opoziční smlouvy. Veřejná polemika ovšem zároveň vyvolává zmatek a používání ne vždy korektních, často i populistických argumentů. Člověk sedí u televize, vidí ta nesmiřitelná stanoviska a říká si: kdo má pravdu? Babo, raď. Ona ale pravda v politice není jenom jedna, existují různé efektivní cesty k reformám toho, co nefunguje, či různé názory na to, co to znamená "fungovat". Buďme rádi, že po dlouhé době politická debata opět ožila a že máme vládu, která má vizi, a opozici, která jí chce čelit. Pro obě strany je to náročná zkouška politického vyzrávání.

Velká škoda je to, že vláda nemá jasnou většinu a že její legitimita se opírá o dva poslance, kteří dostali od voličů mandát k tomu být opozicí ODS. Slabá většina ve Sněmovně je také příliš velkým pokušením pro jednotlivé poslance, zejména menších vládních stran. KDU-ČSL se rozpadá přímo před očima a předseda Čunek, který měl být sjednotitel, se stal, přes dá se říci všeobecnou podporu, již má u spolustraníků ve svých problémech, exponentem jednoho z obou křídel (levice). Časy výrazných osobností, jako byl Svoboda či Kalousek, jsou pryč. A rozpad lze sledovat také u Zelených. Jacques se odmítá bavit o vztahu s Bursíkem, ač jejich osobní vztah může vysvětlit jejich vzájemnou podporu jako něco, co s politikou, za níž jsou v parlamentu placeni, nemá nic společného. Bursík je stále méně schopen přesvědčit voliče o tom, že do politiky šel kvůli vizím a ne kvůli technologii moci. Vyhrál volby, je však otázkou, s jakými tématy chce jít do těch příštích -- autentickým tématem by mohlo být snad jenom tohle: budu konstruktivním koaličním partnerem. Na druhé straně stojí Kuchtová, Stropnický a spol., kteří strhávají stranu zpátky do minulosti.

Stále zajímavější bude podle mého názoru vnitrostranický vývoj ČSSD a ODS. Obě strany jsou teď před krajskými a senátními volbami. Bude zajímavé sledovat, jak voliči ohodnotí to, co na krajích učinila modrá hegemonie. Sám nevím, jak budu volit, neboť s vládou ODS na severu Moravy nejsem nespokojen a ČSSD bych volil možná jen pro nutnost změny stráží, kdyby to ovšem nebyla mi výrazně nesympatická severomoravská ČSSD. Do Senátu jako obvykle volit nebudu a jsem zvědav na volební účast.

ČSSD si bude muset položit otázku, zda její orientace na strach z ODS je dostatečně lákavý a zajímavý politický program a zda Jiří Paroubek pro ni představuje budoucnost. Zatímco ODS disponuje řadou osobností, kterých si opravdu vážím (Přemysl Sobotka, Jiří Pospíšil, Petr Nečas, Petr Gandalovič, Boris Šťastný), u ČSSD pátrám v paměti marně. Topolánkovi se daří být týmovým hráčem a podporovat lidi kolem sebe, Paroubek mi připadá izolovaný a díky svému zahledění do statistik neschopný pochopit, že ČSSD potřebuje skutečné osobnosti (je pravda, že jisté sympatie chovám k Bohuslavu Sobotkovi a jeho ČSSD bych zřejmě volil, zdá se mi ale příliš křehkou osobností na šéfa takové strany, jakou je sociální demokracie). Mám obavu, že Paroubek hraje na ustrašené, nepřemýšlivé, starší voliče, na outsidery (outsider je v tomto ohledu ten, kdo se outsiderem cítí být), zatímco ODS včele s Topolánkem se snaží přesvědčit střední třídy, že svou vlastní aktivitou a invencí a také starostlivostí o svůj život mohou věci měnit k lepšímu, čili nebát se. V tom ohledu jsem velmi záviděl Londýňanům jejich volbu mezi Kenem a Borisem, mezi dvěma odvážnými, nekonformními, vyhraněnými osobnostmi. Oproti nim je Bém karikaturou politika a Paroubek karikatura karikatury.