Izrael dokázal podepsat mírové smlouvy se dvěma arabskými státy, Egyptem a Jordánskem, a má nejasné vztahy s jedním nebo dvěma dalšími, neuzavřel však mír s arabskými národy. Naopak, pro většinu arabského a muslimského mínění zůstává Izrael objektem nenávisti, státem - vyvrhelem, jehož legitimita je zpochybňována víc než kdykoli předtím.

Zdá se, že tento smutný stav věcí má přinejmenším tři hlavní příčiny: brutální zacházení Izraele s Palestinci, jeho úsilí o vojenskou nadvládu nad celým Středním východem a jeho těsně spojenectví s válkychtivou Amerikou.

Jak je dobře známo, zrod Izraele v letech 1947-1948 byl doprovázen nuceným vyhoštěním tři čtvrtě milionu Palestinců z jejich vlasti zděděné po předcích. Tehdy spáchané masakry a další zločiny – masivní konfiskace půdy a majetku, zničení celé společnosti – mohly být odpuštěny a mohlo dojít ke smíření, pokud by Izrael uznal svou odpovědnost za vytvoření problému uprchlíků, snažil se uprchlíky odškodnit a některým dovolil návrat do jejich domovů.

Namísto toho – a zejména od roku 1967, kdy okupoval zbývající části arabské Palestiny – se Izrael snažil vymazat arabskou Palestinu zcela z mapy. Usadil a nadále usazuje statisíce Izraelců na okupovaném Západním břehu a v arabském Východním Jeruzalému, čímž vylučuje jakoukoli realistickou možnost vytvoření životaschopného palestinského státu. Jeho neustálý hlad po půdě je doprovázen šokující lhostejností k životu Arabů. Nespokojen se 78 procenty historické Palestiny, zdá se Izrael odhodlán k zabírání dalších a stále dalších území.

Izrael se ve skutečnosti chová jako by věřil, že jakýkoli ústupek právům Palestinců nebo palestinskému nacionalismu by ohrozil budování vlastního státu a ztrátu jeho legitimity.

Výsledkem této tvrdohlavé neústupnosti a krutého útlaku – bezostyšně porušujícího mezinárodní právo – byla radikalizace Palestinců, jejichž zoufalství našlo výraz v první a druhé intifádě, sebevražedných bombových útocích, raketách Kassám a ve vzniku ozbrojeného islamistického hnutí v pásmu Gazy, Hamásu – ne nepodobného Hizbaláhu, jeho sesterskému hnutí v Libanonu, které je samo produktem izraelské invaze a dlouhodobé okupace jižní části této země.

Izrael zdaleka nedosáhl mír a bezpečnosti a přitom zjišťuje, že na jeho bezprostředních hranicích proti němu stojí dvě dobře zakořeněná odbojová hnutí rozhodnutá přinutit ho, aby přijal určitou míru vzájemného odstrašování – ba dokonce zkusmé začátky nějaké rovnováhy sil, jakou arabské země nikdy se židovským státem nedokázaly dosáhnout přes všechno své bohatství a početného obyvatelstvo.

Od svých samých počátků se Izrael snažil dominovat oblasti silou zbraní. To byl princip, na němž vybudoval stát David Ben-Gurion, první ministerský předseda Izraele. Pod jeho vedením se židovská komunita v Palestině, čítající v letech 1947-1948 pouhých 630 000 lidí – většinou přeživších evropských Židů -, dokázala proměnit v nejmocnější vojenskou sílu na Středním východě. Smetla Palestince a porazila slabý, rozdělený a dezorganizovaný arabský svět.

Mezi vůdci Izraele se zakořenila představa, že aby jejich země byla silná, musí být Arabové slabí. V souladu s tím se Izrael snažil podkopávat, zadržovat a destabilizovat své sousedy, kdykoli a kdekoli mohl.

Sionisté přitom už od roku 1921 udržovali přátelské styky s emírem Zajordánska Abdalláhem, na něž dokázal Izrael navázat ve svých vztazích s Abdalláhovými nástupci v Ammánu.

Izrael usiloval o protiarabská spojenectví s Tureckem, šáhovým Íránem a Etiopií – podle takzvané „teorie periferie“. Podporoval Kurdy proti Bagdádu a jižní Súdánce proti Chartúmu. Dokázat vytrhnout Egypt z arabského vojenského šiku separátním mírem. Opakovanými válkami se snažil přivést na svou orbitu Libanon, aby dal mat Sýrii. Tajně vyzbrojoval Írán proti Iráku za války těchto dvou zemí v letech 1980 – 1988.

Jeho největším triumfem nebylo pouze ukutí těsných vztahů se Spojenými státy – v čemž sehráli klíčovou úlohu američtí Židé -, ale ovlivnění americké politiky na Středním východě do té míry, že se často zdá, že izraelský ocas vrtí americkým psem.

Je pochybné, že by Spojené státy zaútočily na Irák, kdyby nebylo vytrvalého tlaku proizraelských neokonzervativců snažících se odstranit jakoukoli potenciální hrozbu Izraeli od východu – stejných lidí, kteří dnes naléhají na Ameriku, aby zaútočila na Írán pod záminkou, že íránský jaderný program ohrožuje existenci židovského státu.

Musel by se stát zázrak – a dojít k radikální změně politiky -, aby Izrael žil s regionem s míru. Vyžadovalo by to, aby se stáhl z palestinského, syrského a libanonského území, aby akceptoval rovnováhu sil se svými sousedy a neusiloval vždy o nadvládu nad nimi, a aby přestal navádět Spojené státy a vlastně celý západní svět proti Arabům a islámu.

Ve své současné podobě Izrael vypadá, jako by potřeboval dalších šedesát let, aby pochopil, že bezpečnost Středního východu je nedělitelná – jinými slovy, že nemůže sám získat bezpečnost za cenu ztráty bezpečnosti svých sousedů.

Patrick Seale je přední britský publicista zabývající se Středním východem, autor knihy The Struggle for Syria a také Asad of Syria: The Struggle for the Middle East a Abu Nidal: A Gun for Hire.

Copyright © 2008 Patrick Seale. Vydáno 7.5.2008.