Profesor William I. Robinson mezi prvními upozornil na pokrytectví a protidemokratickou činnost NED v publikaci nazvané Promoting Polyarchy, kde mluví o únosech demokratických procesů na Filipínách, v Haiti, Nikaragui a Chile. Robinson ve své publikaci tvrdí, že NED zde prosazovala "nahrazení sociální kontroly konsenzuálními způsoby." Profesor dále pokračuje:"úspěch zahraničních intervencí musí být v celku vnímán jako kombinace vojenské agrese, ekonomického vydírání, propagandy CIA, politické interference NED, agresivní diplomacie a mezinárodního tlaku."

Zdroj ZDE

Exprezident Václav Havel byl Západem vnímán jako klíčová figura při "prosazování demokracie" již v průběhu tzv. sametové revoluce. Je zároveň dlouhodobým partnerem a morální záštitou Člověka v tísni. Havel je rovněž držitelem řady mezinárodních ocenění, včetně "vysoce prestižního" ocenění NED - Democracy Service Medal. Zároveň je však západním disentem pro servilitu moci jeho konání vnímáno jako "zahanbující, hloupé a morálně ohavné" (N. Chomsky), a on sám jako "obhájce války" (Edward S. Herman, David Peterson). Havel je také, spolu s Martinem Šimečkou, šéfredaktorem konvenčního časopisu Respekt, signatářem jednoho pamfletu amerických neokonů "Projekt pro nové americké století" (PNAC), který volá po naprosté dominanci Spojených států ve světě, nehledě na pošlapávání lidských práv a možnost rozpoutání fatálního konfliktu. Havel a Šimečka se postavili do stejné řady k lidem, majícím na svědomí bezbřehé utrpení porůznu ve světě, příkladně k Dicku Cheneymu, Donaldovi Rumsfeldovi, Elliotu Abramsovi, Paulu Wolfowitzovi atd.

Zdroj ZDE

Současný ředitel a zakladatel Člověka v tísni Šimon Pánek je s Havlem ideologicky spřízněn a cení si jej natolik, že v rámci festivalu Jeden svět je udílena Speciální cena Václava Havla tvůrcům dokumentu či filmu, který představuje "nejvýznamnější přínos lidským právům."

V roce 2004 obdržel Člověk v tísni od organizace NED 75.000 dolarů a následující rok dalších 100.000 dolarů, určených pro "vznikající nevládní organizace, podílející se na obnově Iráku".

Zdroj ZDE

Nevím, zda bylo Člověku v tísni tehdy známo, že ilegální angloamerická invaze do Iráku v březnu 2003 podle mezinárodního práva představuje "nejtěžší válečný zločin", a to nehledě na následující okupaci země. Zvláštní je, že je organizací i festivalem, dle mého soudu, největší tragédie nového milénia téměř ignorována.

Další zvláštností nevládní humanitární organizace Člověk v tísni je její intenzivní kampaň, namířená vůči Kubě. Samozřejmě -- každé malé dítě ví, že jsou zde porušována lidská práva a nepanuje tu standardní demokracie, nicméně tato obsese mi přijde spíše účelová. Česká republika je americkými vládními představiteli velebena za nesmlouvavý postoj vůči Kubě.

Václav Havel založil v září 2003 Mezinárodní výbor na podporu demokracie na Kubě. Jeho členové sdílejí s americkými protikubánskými organizacemi pevné přesvědčení o nutnosti změny režimu na Kubě. Mezi členy výboru jsou mezi jinými - Jean Kirkpatrick a Madelaine Albright. Jean Kirkpatrick působila v letech 1981až 1985 jako US velvyslankyně při OSN, tedy během Reaganovy teroristické války v Centrální Americe, kde těmto zvěrstvům poskytovala diplomatické krytí. Druhá z dam je známá svoji oblibou humanitárního bombardování a obhajobou genocidních sankcí, uvalených Spojenými státy a OSN na Irák, kvůli kterým podle dat UNICEF zemřelo půl milionu dětí do pěti let věku.

Zdroj ZDE

Jak Havlův Výbor, tak Člověk v tísni, pověstný svými protikubánskými happeningy, však naprosto ignorují druhou stranu téže mince. Podle zprávy Associated Press z roku 1999 zažalovala Kuba Spojené státy za hospodářské ztráty, způsobené ekonomickým embargem, jež vyčíslila na 181 miliard dolarů, a za smrt 3.500 Kubánců a další 2 000 doživotně zmrzačených v průběhu čtyř dekád trvající US teroristické kampaně proti Kubě. Rovněž tzv. kauza "Cuban Five", tedy pěti kubánských aktivistů držených dlouhé roky v izolaci ve Spojených státech, aniž by proběhl regulérní soud, je pro českou humanitární organizaci zřejmě neexistující skutečností.