Jaký je váš vztah k dětství?
Je z něho třeba vyrůst, jinak člověk prohraje svůj život. Promarní tu šanci, kterou si lidstvo vydobylo na přírodě. Psýché je možná nepřirozenost a evoluční slepá ulička. Ale je to obrovská výzva a šance. Potíž je, že jakožto nepřirozená nemá psýché žádný "boží pravzor", k němuž by samovolně dorostla. Musí se na ní pracovat. A tu práci nazýváme vývoj. Ten se bohužel nemůže odehrávat jinak než dětskými konflikty a dramaty. Neboť psýché nemůže počkat, až člověk vyroste. Není totiž sama ničím jiným než tímto růstem, než shrnutím těchto konfliktů. Pokud člověk uvízne v těch prvních konfliktech, připraví se o mnoho radostí z konfliktů vyšších. Připraví se o mnoho zajímavých výhledů. A shodou okolností: také se bude trápit.
Psychoanalýzou popsaná duševní vývojová stádia pro vás představují důvod, proč existuje kultura. Jak si vysvětlujete relativní úspěšnost kultur konstituujících západní civilizaci, oproti těm, které byly k projevům nevědomí jaksi upřímnější?
Důvod, proč existuje kultura, v tom "středním" slova smyslu, tedy nikoli ve smyslu civilizace a nikoli ve smyslu umění, ale řekněme ve smyslu "artefaktů", je ten, že lidé zažívají konflikty během svého vývoje. Primitivní kmeny nebyly k projevům nevědomí "upřímnější". Nečetly sny, ale poslouchaly je, hledaly v nich rozkazy vyšších sil. Primitivní kmeny se nevědomí vyhýbaly - obávaly se s ním potkat a utkat, proto se s ním musely identifikovat. Byla to identifikace s agresorem, jak tomu říkala Anna Freudová, magické kultury dávnověku se nevědomí děsily, proto ho musely prožívat, "být jím". Evropa tak obrovsky uspěla právě proto, že ten děs zlomila, nevědomé překonala a stvořila vědomí, sebezpředmětnění v řeči, přinesla koncepci Já. Samozřejmě, to překonání nebylo tak jednoduché, přineslo s sebou spoustu komplikací, regresivních tužeb, odpadových produktů. Psychoanalýza vznikla k řešení těchto potíží růstu.
Není psychoanalytický přístup k definici kultury apriorně zatížen předpokladem patologie jako nutného kulturního východiska?
Patologie, to je věru falešné slovíčko. Psychoanalytický přístup je zatížen předpokladem zápasu jako nutného kulturního východiska. Narodím se a jsem zcela bezmocný. Jenže o tom nevím, myslím, si, že jsem samo-jediným Vesmírem a mé přání je absolutně mocné. Přičaruje mi prs, teplo i zažene vlhkost, když se pomočím. Stačí si zařvat. Jenže časem se ukáže, že nejsem samo-jediný. Že existuje Druhý. Že jsem na něm závislý. To je přeci zápas, drama, konflikt! Zvolím popření? Zůstanu u představy, že jsem Vše a přání, myšlenka, vůle jsou absolutní? Celá magie je přeci o tomhle dramatu! Když tu představu překonám, časem se ukáže, že Druhý je Ona. Tak Jí uvolním prostor, udělím jí status Bohyně a najdu novou rovnováhu. To přeci řeší prvotní náboženství. Jenže poté zjistím, že existuje Třetí. Otec, Řád, Moc. Odvrhnu ho? Nebo mu přitakám? Za jakých okolností? To téma známe z Mojžíšových knih. Jsou to vzorce patologie? Ano, pokud je člověk se svým charakterem "psychické bytosti" patologií. Což možná je. Já nevím, s čím to poměřit. Pokud je ideálem gorilí tlupa, pak všechny tyhle vzorce jsou děsivě patologické. Ale já věřím, že jsou zkrátka nutnými důsledky vyšší formy života. To, že se tato dramata vtělují i do podoby neurózy či perverze, na tom nemůže nic změnit.
Upřímně, mě se zdá, že tou kategorií "neurotické kultury" předkládáte spíše novou metaforu apokalypsy.
Freud viděl civilizaci jako neurotickou především proto, že neuróza byla vedlejším zákonitým produktem psycho-sociálního pokroku. Tedy historického projektu vědomí. Já hovořím o neurotické civilizaci především kvůli nástupu stále dravějších regresivních sil a tužeb vrátit se k Dítěti. Pojem apokalypsa znamená odhalení, odkrytí, roztržení opony všech iluzí. Regresivní síly z iluzí žijí, po iluzích touží. V tomto smyslu já po apokalypse volám.
Z etického hlediska odmítáte současný politický i kulturní status quo, vytýkáte mu manipulativnost. Odkrýváním této "manipulativnosti" svrchního civilizačního nánosu psychoanalytickým. Psychoanalytickým slovníkem ale paradoxně definujete jeho přirozenost. Nevadí vám ten rozpor?
Přirozenost? Co je to přirozenost? Za psychoanalytikem přijde člověk, který má dejme tomu fóbii ze zrzavých vlasů a psychoanalytik odhalí, že je to kvůli jeho sestřenici, která ho v dětství kousla do penisu. Řekne tomu dotyčnému snad: "Podívejte, to je úplně přirozené, že se vám hnusí rusé vlasy, znám takových případů plno, mně se zase hnusí špenát, prostě se vždycky někde v klidu a v ústraní vyzvracejte"? Ne. Bude se snažit, aby ho tím pojmenováním osvobodil. To musí být i moje ambice, když mapuji, jak systémy moci využívají některých kolektivních neuróz člověka. Jde mi o to lidi z tohoto vlivu osvobodit. Což se samozřejmě na kolektivní úrovni nemůže podařit, osvobození je velmi komplikovaný a tajuplný proces, jehož součástí musí být "přenos", jak říkají psychoanalytici. Ten se u kolektivního tématu nemůže odehrát, takže - jistě - ta má kritika je v zásadě na hovno. Ale znamená to snad, že mám přitakat neuróze a kšeftařům s neurózou?
Ne, to jistě nemusíte, z etického hlediska je samozřejmě správně, že hledáte vlastní cestu, jak se vypořádat s tím, co považujete za nemorální. Jde mi jen o to, jestli spíše než s neurózou světa nebojujete sám se sebou.
Víte, to je nejstarší historická výtka vůči psychoanalýze: Freud nepopsal žádné problémy člověka, on popsal jen své vlastní problémy, tvrdí se. Měl problém s otcem, tak si vymyslel oidipovský komplex. Byl asi perverzní, tak za vším viděl perverzi. Žárlil na bratra, tak si vymyslel říkačky o rivalitě... Takové námitky ale nikam nevedou. Všichni zápasíme sami se sebou a něco v tomto zápase pochopíme. Tím, a jen tím, můžeme něco pochopit o světě. A můžeme se pokusit ten svět popsat. Když jste akademický filozof, můžete se schovat za totem - soupis literatury a říct: ale já jen tak neplácám, já vedu dialog s velkými duchy v čase! Když jste biolog, můžete se schovat do bílého laboratorního pláště. Když jste sociolog, můžete se ukrýt za grafy. Freud se neschoval, on přeci řekl jasně, že to všechno objevil v sobě. A zdůvodnil, proč si myslí, že podobné konflikty zažíváme všichni a jaké mohou mít tyto konflikty osudy. To je důvěryhodné, alespoň pro mě. A proto ani já se neschovávám. V dětství jsem v sobě objevil ohromné okouzlení pop-kulturou, reklamou, magií stylu. Proto jsem tomu tajemství chtěl přijít na kloub, chtěl jsem dekonstruovat to marketingové kouzlo. Ale tvrdit, že jsem tím pádem nerozřešil nic než svůj vlastní dětský fetišismus, své vlastní dětské okouzlení nabídkovými katalogy západních obchoďáků, že jsem nepojmenoval nic z tohoto okouzlení jakožto obecného jevu, či jevu u druhých lidí, je zbabělé.
Pokud se mýlím v popisu světa, čtenář ho zkrátka odmítne. Buď se s ním dohodnu na společném pohledu na svět jako východisku přemýšlení, nebo prohraji.
Já rozumím. Ale zdá se mi, že třeba vaše interpretace pohádek jsou velmi osobní, což koneckonců je problém interpretace v psychoanalýze vůbec.
To je snad problém interpretace jako takové, ne? Nebo myslíte, že biolog, když interpretuje svá data, neřkuli sociobiolog, který interpretuje kdoví co, je nějak méně osobní jen proto, že interpretuje data, která odvodil z toho, že přeříznul žížalu vejpůl a monitoroval, co to udělalo? Nedávno bioložka a feministka Eva Hauserová napsala, že evoluce si ponechává homosexuály patrně proto, aby se měl kdo starat o přestárlé, na něž lidé v párech nemají čas. Cožpak je pojem "evoluce" v takovém soudu nějak pevnější a méně osobní, nežli pojem nevědomí v mém výkladu pohádky, či třeba pojem "Stařec dnů" z kabaly? Cožpak necítíte, v jakou pohádkovou bytost se evoluce mění pokaždé, když s její pomocí chceme vyjádřit něco důležitého o člověku?
Pojem "objektivní interpretace" je přeci protimluv. Pokud je něco objektivní, už to není interpretace. Každé opravdové poznání - nebojím se toho slova - o člověku ve světě však je interpretací. Proto tvrdím, že psychoanalytická interpretace - třebas pohádky, kde neexistuje možnost ověření v životě analyzanda - není jen tak nějaké plácnutí. Odbýt psychoanalytickou sémiotiku tím, že je osobní, to věru není žádný výkon ducha. To ona sama dobře ví. Ale nabídnout vlastní komplexní výklad pohádky, takový, který není jen výsledkem dada hry, abyste u něho nerozesmíval sám sebe, to není zase tak lehké, věřte mi. Zkuste si to. Mnoho žánrů k takovému výkladu pohádky v historii nevzniklo. Vlastně existují jen dva důstojné: hermetismus v širokém slova smyslu a psychoanalýza v širokém slova smyslu. Když nepřijmete ani jeden, zjistíte, že jste nahý.
Nemluvil jsem o "objektivní interpretaci", toto slovní spojení jste přinesl sám. Jistě, interpretace je vždy subjektivní reprodukcí, ale to už je výstup. Otázkou pořád zůstává to, co je na vstupu. Některé vaše psychoanalytické interpretace považuji za řekněme odvážné právě proto, že není úplně jasné, co vlastně interpretujete.
Člověk vždy nachází ve tvarech světa to, co potřebuje ke svému přežití. Psychoanalýza to alespoň nezastírá. Nedávno napsal jeden dement takový canc o seriálu Malý pitaval z velkého města. Nazval ho "Pitva Malého pitavalu". Prý nás seriál měl propagandisticky přesvědčit, jak jsou zlí esenbáci hodní. Když policisty představují pozitivně západní seriály, je to v pořádku - hodný esenbák je Zlá manipulace, zatímco hodný kapitalistický policista je přípustné zobrazení Normality. Zkrátka dotyčný blouznil. Já možná při svých interpretacích blouzním také. Ale alespoň je nenazývám "pitvou". Tedy netvrdím, že odděluji apendix a každý to přeci musí jasně vidět. Jsou-li mé interpretace neprůkazné, je to mimo jiné i důsledek toho, že nezastírají, že nejsou.
Proč se ale na všechno dívat brýlemi psychoanalýzy? Proč vytvářet ideologickou totalitu, tedy spíše fundamentalismus? Nejsem si úplně jist, že v psychoanalýze nespatřujete svým způsobem vykoupení.
Psychoanalýza je přeci opakem jakékoli totality. Psychoanalýza nenutí, věřte, že nemá vůbec žádný způsob, jak pro svůj výklad podat jakýkoli důkaz s vahou moci. Jen čeká na ty, co již mají odvahu zazvonit u jejích dveří. Pokud vykládám něco kulturního a hledám v tom skrytý význam psychoanalytickými termíny, chci svádět čtenáře k "vědomí".
Ptáte se, jestli vidím v psychoanalýze vykoupení. Vykoupení z čeho? Patrně z otroctví. Ale psychoanalýza umí vykoupit z otroctví. Mám na to svědky. Jestli je však vykoupením všech? Jestli s její pomocí lze vysvětlit vše? Určitě s její pomocí nelze vysvětlit zákonitosti pohybu akcií. Určitě neumí vysvětlit zákonitosti sekrece žláz. Určitě nevyléčí rakovinu. Nezná tajemství vzniku vesmíru či existence mimozemšťanů A někdo snad něco takového říkal? Avšak přijmeme-li jako základní předpoklad, že existuje psýché, a chceme tuto psýché poznat, pak je psychoanalýza nadutá a troufá si tvrdit, že tady hraje se zatraceně vysokými kartami. Věří si na náboženství, na magii, na teologii, na konkurenční sektičky a věří si i na výklad kulturního, neboť kulturní považuje za extenzi toho psychického. Není to pro ni však nic osudového. Berte, nebo nechte ležet.
V některých okamžicích mám z vašich esejů dojem, že jsou ukotveny v době Sigmunda Freuda, v době "těhotné" revolucí. Není však existence webových pornostránek strukturovaných podle sexuálních perverzí znakem toho, že se kultury západních společností - po svém - s mnohým, co Freud objevil jako potlačené, vyrovnala?
Kultura se jistě změnila, ale potlačeného - chcete-li - přibylo. Potlačení je jen jeden způsob, jak si zadělat na problém. V psychoanalýze byl prvním objeveným, a tak jsem ochoten jím symbolicky dejme tomu označovat i všechny ostatní způsoby. Ve Freudově době byl ústředním tématem konflikt s řádem, v naší době nejistota existence řádu (hranic, já). V důsledku toho logicky ubylo nutkavosti či hysterie a přibývá depresivnosti, psychotičnosti, schizoidnosti, narcismu, masochismu, fetišismu, potíží s identitou, hraničních poruch. Ale přijmeme-li Freudův model jako celek, je tato proměna stínu naší kultury plně v souladu s tím, co Freud tvrdil. Internetový pornosvět je potvrzením Freudova modelu, ale nikoli řešením klíčových problémů člověka, které Freud zmapoval a zaknihoval. To, že se o masturbaci bavíme u piva, není porážka potlačeného, jen posun konvencí, a ty s potlačeným souvisejí jen velmi volně. To, že už nás tolik netrápí konflikt s Otcem, s otcovským principem, je způsobeno jen tím, že stále více lidí k otcovskému principu není ani schopno dorůst. Zůstávají uvězněni v předoidipovské, narcistické matce. Jsme blíže děloze než bývali Freudovi pacienti. Oni snad cítili více viny a konali více obran než my, ale tím nebyli pokrytečtější a méně vyvinutí než my. My jsme ztratili pocity viny z velké části proto, že jsme jich nedorostli, ba snad: nejsme jich hodni. Nevyřešili jsme problémy Freudovy doby, jen je zradikalizovali regresí k jejich původnějšímu projevování. A to je koneckonců popis i našich soudobých potíží ekonomických a politických.
Nu, možná je to voda na mlýn těm, kteří tolik lpí na nejrůznějších "návratech", k bohu, přírodě, nebo třeba dokonce k "člověku".
Ano, jistě. Všichni tito volači po "návratu" těží z tohoto našeho pádu. Oni ho nechtějí zvrátit, oni jsou jeho symptomem. Kdyby člověk zažil jen trochu osvobození, kdyby se opravdu aspoň o píď rozšířilo jeho vědomí - jak o tom údajně sní volači po návratu - věřte mi, že všichni tihle duchaři by museli zavřít krám.
Vyšlo v týdeníku A2.
|
